Tahák na zk.

skepticismus-ani to není jisté.Metodická skepse-pochází od Reného Descarta.Jeden z prostředků jimiž získáváme jistotu v procesu poznání.Možnosti poznání nezpochybňuje.Smyslem bedlivého pozorování není vše vyvrátit,ale vyvrátit vše,co vyvrátit jde-zbyde nám to,co vyvrátit nejde-to je naše pravda.Výsledek je platný, teprve při uvedení metody,kterou jsme k němu dospěli.Věda nemůže rozhodnout o svých vlastních základech.Předpis,podle kterého tvoří,hodnotí,vyvrací teorie nespadají do předmětu těch vlastních věd.Hovoříme o teorii teorie=metateoretický rámec.Už nemáme jiný rámec,ve kterém by se rozhodovalo o metateoretickém rámci.Je to věc víceméně dohody.Dějiny vědy jsou založeny víceméně na střídání metateoretických rámců.Metateoretický rámec vytvořený Descartem platí dodnes.Demarkace vědy-poznání,co patří do vědy a co mimo,nedá se určit vědeckým důkazem,musí to být dohoda.Descartes-matematické pozadí-matematik.Důležitý je postup,ne výsledek.Každá věc je dějící se proces.Výsledek je nutno uvádět v souvislosti s metodou.1-Smysly-může se nám zdát,že je to pravé a přitom se nám to jen zdá.Smysly nás občas klamou.Existují 2 principy-dualismus-věc myslící,poznávající,myšlení,duch,duše,vědomí a věc rozprostraněná,prostor,tělesa,hmota.Za těchto podmínek platí kritéria subjektivní evidence.Podmínkou je rozpad světa do dvou kusů-kartesiánský dualismus.Buď a nebo.2-Matematika-aktuální přítomnost v bdělém vědomí,celá naráz.Postup pomocí dílčích kroků.Fakt vědomí X obsah.Fakt přítomnosti myšlenky nemůžeme zpochybnit,ale můžeme pochybovat o včerejšku.3-O všem mohu pochybovat-To,že pochybuji o všem mi vytváří hodnotu,že o všem pochybuji.Je to hodnota mé pochybnosti.Pochybuji o všem a pouze pochybnost je nezpochybnitelná.Jestliže pochybuji, tak myslím.Jestliže myslím, tedy jsem.Povahou není úsudek.Úsudek-Aristotelova metoda,Descartes ji chce nahradit.Není to úsudek,je to fakt vědomí,není to postup,je tam celý naráz přítomný.4-Musíme metodu rozšířit i do jiných oblastí.Hledáme důvody jistoty,proč je tato pravda jediná jistá-hledáme pravdu,pro kterou platí stejná kriteria.Kriteria subjektivní evidence-jasné a rozlišující poznání:a)jasné-příslušný fakt vědomí je jasně osvícen,přístupný,poznáváme ho zcela průhledně,je přístupný naráz ze všech stran,X temné(pochybujeme).b)rozlišující-nesmíme si ji zaměnit s jinou také dobře osvětlenou věcí,X zmatené(konfuzní).
15. Problém substance a příčinnosti podle Huma-Podle Huma má lidské poznání 2 zdroje:1-vztahy idejí(získáváme přemýšlením o významu slov,je nutně pravdivé,představy,vzpomínky na dojmy).2-faktické poznání(dojmy,získané z pozorování,ze smyslové zkušenosti,nenese povahu nutnosti).Problém nastává,když se pokoušíme z pozorovaného odvodit tvrzení o nepozorovaném.Jistého poznání o nepozorovaném dosáhneme jen tehdy,nalezneme-li nutný úsudek vedoucí z pozorovaného na nepozorované.Nutné přenášení pravdivosti z premis na závěr může mít povahu sémantického obsažení závěrů v premisách:když se v závěrech netvrdí více,než je obsaženo v premisách-pak se jedná o úsudky našeho poznání objasňující,nikoli však rozšiřující.Jestliže A1, A2, …..,AN jsou výsledky pozorování a B je nepozorované,pak prostý úsudek z pozorovaného na nepozorované nemá povahu nutného úsudku.A1, A2,…, AN ≠B.Hledáme tedy X,které neplatný úsudek změní na platný:A1, A2, …, AN, X→B.Co je toX,bez něhož nemohu přijmout žádné tvrzení o nepozorovaném za nutně pravdivé?Nejčastěji přijímaná řešení podrobil Hume kritickému zkoumání:1-X je substance,podstata věci,která dovolí soudit o vlastnostech věcí,i když ji právě nepozorujeme.2-X je princip příčinnosti,dovolující z pozorovaných příčin soudit na nutné účinky,byť nepozorované.Průzkum skončil neúspěšně:spojení mezi substancí a vlastností nemá povahu nutného vztahu idejí,nýbrž je výrazem našeho faktického poznání,a tedy nejsou tím,čím by mohlo být nutné spojení odůvodněno,ale naopak substance i příčinnost si samy žádají potvrzení:A1, A2, …., AN ≠B,X.Každý účinek má svou příčinu.
16. Úplná a neúplná indukce a problém tzv. oprávněnosti indukce ve vědě
John Stuart Mill se pokusil indukci a princip příčinnosti odůvodnit:1-Redefinice indukce-Mill indukci vymezuje jako,,zobecnění ze zkušenosti“:je založena na tvrzení,že pokud se pozoruje výskyt nějakého jevu v některých jednotlivých případech,nastává onen jev ve všech případech jisté třídy,totiž ve všech,které se podobají oněm pozorovaným v tom,co je pokládáno za látkové okolnosti.Co jsou látkové okolnosti a jak se odlišují od nelátkových,není schopen uvést. V tomto vymezení se skrývá důležitý přírodní princip-princip uniformity přírody-co se jednou stává,stane se za dostatečného stupně podobnosti okolností opět,a nikoli jen opět,nýbrž kdykoli se vyskytnou tytéž okolnosti.Tato základní uniformita přírody se v pozorování přírodních jevů vyskytuje ve dvou typech jejich vzájemných vztahů,s ohledem na časování:a)ve vztahu současnosti,b)ve vztahu posloupnosti.Za nejcennější je třeba pokládat vztahy posloupnosti,neboť na jejich znalosti je založeno každé rozumné předvídání budoucích faktů a jakákoli moc,kterou máme pro jejich ovlivnění k naší výhodě.2-Redefinice principu příčinnosti-ze všech vztahů posloupnosti je nalézán pouze jediný,který je jednak přísně nezrušitelný,jednak všeobecně platný,koextensivní s celou lidskou zkušeností-zákon příčinnosti:každé faktum,které má počátek, má příčinu.Po jistých faktech stále následují jistá jiná fakta:stálý předchůdce se nazývá příčina a stálý následek účinek.Universalita zákonu příčinnosti podle Milla spočívá v tom,že každý následek je spojen s některým jednotlivým předchůdcem nebo souborem předchůdců.3-Vypracování standardních metod indukce,tzv. kánonů indukce:a)metoda shody-jestliže dva nebo více případů zkoumaného jevu mají pouze jednu okolnost společnou,ta okolnost,v níž samotné se všechny případy shodují,je příčina(nebo účinek)daného jevu.b)metoda rozdílu-jestliže případ,v němž se zkoumaný jev vyskytuje,a případ,v němž se nevyskytuje,mají všechny okolnosti společné s výjimkou jediné,vyskytjící se v prvním případě,potom okolnost,jíž samotnou se ony dva případy odlišují,je účinek nebo příčina nebo nezbytná část příčiny zkoumaného jevu.c)spojená metoda shody a rozdílu-jestliže dva nebo více případů,v nichž se jev vyskytuje,mají pouze jednu okolnost společnou,zatímco dva nebo více případů,v nichž se jev nevyskytuje,nemají nic společného s výjimkou nepřítomnosti této okolnosti,potom okolnost,jíž samotnou se ony dva soubory případů odlišují,je účinek nebo příčina nebo nezbytná část příčiny zkoumaného jevu.d)metoda zbytků-odečti z nějakého jevu tu část,o níž je známo z předchozích indukcí,že je účinkem jistých předchůdců,potom zbytek jevu je účinkem zbývajících předchůdců.e)metoda souběžných změn- kterýkoli jev,měnící se jakýmkoli způsobem kdykoli jiný jev se mění nějakým zvláštním způsobem,je buď příčina nebo účinek tohoto jevu,nebo je s ním spojen skrze nějaký fakt příčinnosti.Souhrnně:zavádí se zde nové,striktnější pojetí příčinnosti jako diachronické korelace mezi jevy,jiná příčinnost nemůže být vědou zkoumána.Tato příčinnost je základem,na němž je možno metodu indukce uplatnit.
17. Hypoteticko- deduktivní metoda a falsifikační kritérium demarkace vědy-Karl Raimund Popper formuloval názor,podle kterého pravdivost vědecké teorie není možné empiricky dokazovat či potvrzovat,nýbrž pouze prověřovat.Vyslovil se proti možnosti odvozovat obecné výroky,z nichž se skládají hypotézy a teorie,z jedinečných empirických výroků,které popisují výsledky pozorování či experimentů,i když by byly jakkoli početné.Nelze jimi totiž ospravedlnit obecný induktivní závěr.V tomto případě výčet jedinečných empirických výroků nemůže být nikdy z praktických důvodů úplný.U induktivního soudu hraje důležitou roli předpoklad,že 100%četnost výskytu sledované vlastnosti v již provedené řadě pozorování se udrží i při následujících pozorováních.Podle Poppera si má každý,kdo předkládá vědeckou teorii,položit otázku:Za jakých podmínek mohu připustit neudržitelnost své teorie?Základním východiskem vědeckého poznání v empirických vědách tudíž není verifikace,nýbrž falsifikace.Když se objeví empirický fakt,který je v rozporu s danou teorií,je vyvrácena,a proto je třeba ji opustit.Pokud teorie souhlasí s empirickými fakty,lze ji přijmout jen jako podmíněně pravdivou,neboť může být vyvrácena při následujících prověřováních.Z toho podle Poppera vyplývá,že vědecký pokrok nespočívá v kvantitativním nárůstu obecných empirických poznatků,ale v nahrazování méně zdařilých teorií teoriemi lepšími,které však mají vždy jen hypotetický charakter.Pokud teorii nelze falsifikovat,jedná se o pseudovědeckou teorii.Kritérium falsifikovatelnosti má oddělit empirické vědy od ostatních druhů poznání.Popper také kritizoval představu zkušenosti jako pouhého zdroje smyslových poznatků.Zkušenostní poznání není totiž složeno jen z čistě empirických dat,ale i dohadů,očekávání,předsudků, hledání pravidelností...Empirickou zkušenost nelze považovat za zdroj autoritativních poznatků a odvolávat se na ni.Také požadavek,aby se poznání nutně vztahovalo ke světu zkušenosti,není podle Popperových názorů dostatečným důvodem k odmítnutí metafyziky.Pro metafyziku chce dokonce zajistit v lidském poznání určité postavení.Metafyzické teorie mohou mít někdy empirické důsledky a jsou proto falsifikovatelné.Tento Popperův názor na metafyziku není v rozporu s jím formulovaným kritériem falsifikovatelnosti,které má oddělit vědu od jiných poznávacích činností.