přednáška 1

PŘEDNÁŠKA


Předmět:Právní aspekty podnikání
Typ Y16PAP, X16 PAP, YD16PAP, XD16PAP, 16 PAP
Určeno:Fakulta elektrotechnická ČVUT v Praze
Fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská ČVUT v Praze
Vyučující: Mgr. František Šejnost
Školní rok:2006/2007
ÚVODNÍ ČÁST
PRÁVNÍ PROBLEMATIKA PODNIKÁNÍ
Úvod do právní problematiky podnikání
(Introduction to law problems in enterprise)
Téma č. 1
Obsah: I.Předmět ústavního právaII.Listina základních práv a svobod
III.Ústavní soud ČR
IV.Charakteristika podnikání
- 1 -
I. Předmět ústavního práva
V této přednášce se budeme zabývat ústavním systémem České republiky a jeho právními aspekty ve vztahu dělby moci zákonodárné, výkonné a soudní. Dále se zaměříme na základní atributy ochrany lidských práv a obecné principy mezinárodního práva.
Pojem a předmět ústavního práva
Abychom lépe porozuměli ústavnímu systému, je nezbytné se seznámit se základy právní teorie. Obecně lez konstatovat, že ústavní právo tvoří souhrn právních norem, upravujících především formy a druhy států, obsah státní moci, rozdělení a výkon státní moci a základní práva i povinnosti občanů.
Právní systém nachází pravidla své vnitřní organizace a logiku, podle níž se sám systémově člení a členil. Dochází tak v moderní době k členění na právní disciplíny, tj. na právní odvětví. Z hlediska určení postavení ústavního práva v právním systému a jeho předmětu má zásadní význam zabývat se pojetím veřejného a soukromého práva.
Již římské právo vyjádřilo rozdíl mezi právem veřejný a soukromým tak, že právo veřejné se týká postavení republiky , právo soukromé se týká zájmů individuí. Vymezení práva veřejného a soukromého není fixní, není definitivní, ale záleží na souvislostech ekonomických a společenských daných dobou, kdy v politickém režimu velmi liberálním právo soukromé zřetelně dominuje, naproti tomu ve státech stěžejně autoritativních je sféra veřejného práva široká a pohlcuje soukromoprávní zájmy.
Právo soukromé upravuje statut soukromých osob a jejich vztahy. Na mysli se mají jak osoby fyzické tak osoby právnické, např. obchodní společnosti, sdružení atd., kdy právo soukromé upravuje jak právní základ vzniku soukromé osoby, tak např. smluvní vztahy mezi nimi. Veřejné právo upravuje především postavení veřejných osob (institucí), vztahy mezi nimi a jejich vztahy k osobám soukromým. Veřejnými institucemi jsou jednak stát a jednak instituce jím vytvářené.
Tyto instituce plní funkce veřejného zájmu a jsou plně či částečně státem řízeny či jemu podřízeny. Instituce veřejného zájmu plní své funkce jak uvnitř státu, tak i navenek. V tom smyslu lze ještě veřejné právo dělit na veřejné právo mezinárodní (založené na principu rovnosti mezi státy) a vnitřní, kde existuje vertikální vztah.
Při úpravě vztahů mezi institucemi veřejného práva a osobami soukromými veřejné právo uplatňuje autoritativní charakter (oblast policie, branné povinnosti, stavební řízení), nebo součinnostní charakter (smlouvy mezi veřejnou správou a soukromými osobami). Vzhledem k odlišnosti zájmů, jež jsou představovány veřejným nebo soukromým právem, odlišují se i principy, na nichž jsou tyto založeny.
Veřejné právo je hierarchizováno a založeno na nadřazenosti státu nad jinými veřejnými institucemi a nadřazeností veřejných institucí nad osobami soukromými Právo soukromé je založeno na rovnosti a nezávislosti soukromých osob. Rozdíly jsou i v sankční oblasti, kdy právo veřejné postihuje trestně právně a administrativně právně.
Veřejné právo je souhrn právních norem, jejichž prostřednictvím se veřejná moc utváří (konstituuje), vykonává a ztělesňuje zejména ve státní formě. Podstatná část těchto pravidel je zapsána v právním aktu zvaném ústava. Ústava je základním pramenem ústavního práva. Současně tvoří ústava základnu veřejného práva, jehož dalšími součástmi jsou typicky práva správní, finanční, trestní. Ústava je zároveň východiskem pro odvětví soukromého práva.
- 2 -
Ústavní právo je odvětvím práva, které se zabývá ústavou a vykládá ji. Předmět ústavního práva tedy závisí na vymezení toho, co je ústava. Rozumí se jím především zákon, který je takto označený a obsahuje soubor norem nejvyšší právní síly. Takový předpis obsahující normy nejvyšší právní síly může však být označen i jinak (ústavní zákon, ústavní listina, základní zákon, konstituce).
Soubor těchto právních norem nejvyšší právní síly může být obsažen v jednom právním předpise - ústava monolegální, může však být obsažen i ve více právních předpisech – ústava polylegální. Tento soubor ústavních předpisů téže nejvyšší právní síly se označuje jako ústavní řád, ústavní pořádek,atd. Označuje se též jako ústava státu.Všechny tyto ústavní předpisy jsou nepochybně předmětem oboru ústavního práva.
Takové vymezení ústavy klade důraz na její formální stránku, tedy na označení předpisu a případně na zvláštní způsob přijímání těchto předpisů. Z hlediska obsahu norem upravujících určité vztahy se ústavou rozumí úprava základních vztahů ve státě. Ústavou se tyto základní vztahy konstituují (konstituce). Z toho hlediska má každý stát ústavu. Kritériem takového pojetí ústavy je jakou materií určité předpisy upravují, nikoliv jako právní formou se tak děje. Na rozdíl od ústavy ve formálním smyslu v prvém případě, jde o ústavu v materiálním smyslu.
Ústava je i základním řádem, podle něhož se tvoří státní vůle a uplatňuje se státní moc, stanoví se pravidla pro tvorbu a vydávání obecně závazných aktů státu ( zákonů a jiných právních předpisů) a pro jejich vynucování orgány správními, soudními i jinými. Ústava je zpravidla psaná, může být tvořena i nepsanými normami, např. britské ústavní právo. Pro ústavní právo jsou významné obecné či zobecňující poznatky o státě , jimiž se zabývá obecná - všeobecná státověda. I pojem státověda se však v historii vyvíjel. V určitém všeobecném - universálním pojetí existuje řada přístupů k vymezení pojmu ústavní právo :
Ústavní právo vyjadřuje určitou politickou organizaci společnosti, strukturu mocenských prostředků, organizaci veřejné moci. Je v tomto smyslu vyjádřením představ politické reprezentace o žádoucí organizaci vztahů a o jejich setrvačnosti v perspektivě – hledisko politické.
Ústavní právo je spjato s moderní státností. Vzniká s revolučním vývojem. Vyjadřuje svobodu individua, jeho rovnoprávnost , zdroj moci a podíl na jejím výkonu – hledisko historicko-genetické.
Předmětem tohoto druhu práva jsou vztahy vznikající při výkonu státní moci, zabývající e strukturou státní moci, vůlí státu poskytnutého prostoru pro činnost individua. V této podobě je pojímáno jako právo státní, výrazně založené na učení o státu - hledisko etatistické.
Předmětem ústavního práva jsou právní vztahy, upravené normami ústavy, jim na roveň postaveným nebo na ústavu bezprostředně navazujícím – hledisko normativně právní.
Ústavní právo je soustava právních norem konkrétní země, které upravují postavení člověka ve společnosti a státu, základy společenského zřízení, základy organizace a činnosti systému státních orgánů a taktéž orgánů samosprávy – hledisko věcně – předmětové.
Předmětem ústavního práva jsou určité principy a vztahy, uspořádané do několika skupin :
1). Základy veřejné moci , její povaha ( suverenita lidu, státotvornost politických stran) a
struktura ( forma státu, forma vlády),
2). Samospráva ( teritoriální, národní či jiná),
3). Uznání a vymezení svobody individua v podobě základních práv a svobod a jejich
garance,
4). Základy politické demokracie ( v podobě volné soutěže politických sil).
5) Základy systému spravedlnosti, principů organizace a činnosti soudnictví, včetně
soudnictví ústavního.
- 3 -
Moderní ústavnost a ústava, historické souvislosti vzniku
Základem moderní ústavnosti je deklarace, právní akty, ústavy, rozhodnutí ústavních soudů, atd. Podmínkou existence i fungující ústavy je demokratické zřízení státu. Moderní ústavnost v souladu s myšlenkou právního státu organizuje, vymezuje veřejnou moc, chrání demokracii a občana. Za tradiční principy ústavnosti jsou považovány svoboda jednotlivce, rovnoprávnost občanů, politický pluralismus, dělba moci, nezávislost soudcovská.
Novodobá historie ústav váže vznik ústav či jejich změny na přechodové momenty ve vývoji společnosti. Přechodovými momenty mohou být vznik nového státu, revoluce, politické zvraty v rámci téhož typu státnosti. Aktuálními podněty k vývoji vnitřních ústavních systémů jsou nyní rozvoj nadnárodního práva, evropských institucí a s tím souvisejících procesních norem (tzv. Maastrichtská smlouva).
Historie zná ústavy revoluční, dohodnuté, oktrojované, posuzujeme-li podmínky a způsob vzniku těchto ústav (př. postup při dělení ČSFR a přijetí Ústavy ČR v období od září do prosince 1992). Moderní ústavnost je podmíněna ústavou, procesními předpisy na její ochranu a institucemi, jež ji kontrolují. Činností ústavních soudů se řešením konkrétních kauz obohacuje, ale současnou interpretací i věcně rozvíjí.
Charakteristika klasických ústavních modelů
Ústavní model je především závislý na typu ústavy jako ústavy „psané“ nebo „nepsané“. Mnoho zemí přijalo psanou ústavu jako zvláštní formální a textový dokument nebo skupinu dokumentů, které zaujímají mimořádné místo v právním systému. V ústavní historii představují zvláštní význam ústavní systémy- model anglický, americký a francouzský. Tyto modely lze považovat za jakési vzory, což znamená , že jejich význam se nevztahuje pouze na zemí, z níž vzešly, ale ovlivnily ústavní systémy i jiných států.
Francouzská moderní historie - od r.1789 zná zhruba 15 politických režimů, často vzájemně kontroverzních.Tato vnitřní i zvnějšku ovlivněná nestabilita vedla k množství ústavních režimů a schválených nebo oktrojovaných ústav Tyto ústavy nebo souhrn psaných ústavních dokumentů – celkově 17 představuje revoluční, autoritativní, republikánské, monarchické, parlamentní i prezidentské ústavní režimy. Francie je z tohoto důvodu považována za jakousi laboratoř konstitucionalismu.
Ústavní změny se vždy projevovaly ve změnách vnitřní formy státu - republika, monarchie, resp. formy vlády - parlamentní či prezidentská republika. Při veškerých ústavních změnách byly zpravidla zachovány instituce státní správy a soudnictví. Pro ústavní právo srovnávací je francouzský model významný zejména Deklarací práv člověka a občana přijatou v r.1789. Principy vyjádřené touto Deklarací jsou nejen tradičním základem francouzské demokracie, ale jsou součástí světově uznávané ústavní koncepce svobody individua a občana. Deklarace práv člověka a občana zakládá demokracii na právech individua jako na právních svobodách, kdy utvrzuje:
právní rovnost všech občanů
individuální svobodu občana a svobodu názorů
svobodu vlastnickou
suverenitu lidu
princip dělby moci, zaručující individuální svobodu
- 4 -
Britská ústava netkví v dokumentu, který by byl jako komplexní norma přijat k určitému datu, nýbrž se vyvíjela postupně po několik století. Částečně ji tvoří psané dokumenty, částečně pravidla nepsaná. Součástí ústavy je i Common law, právo rozvíjené judikaturou soudů. Z něho vyplývají takové principy jako např. suverenita parlamentu, prerogativy monarchy (jmenování ministrů, podepisování mezinárodních smluv, vyhlášení války). Součástí ústavy jsou také ústavní konvence, jimiž se řídí zejména ústavní procesní pravidla, např. jmenování vůdce většinové strany předsedou vlády.
Psanou částí britské ústavy jsou zákony. Přestože není nikde stanoveno, které zákony tvoří britskou ústavu, existuje konsensus v tom, že tam patří ty zákony, které upravují vztahy mezi součástmi Spojeného království, nebo vztahy mezi nejvyššími státními orgány, včetně zákonů volebních. Součástí ústavních základů jsou též historické dokumenty upravující práva občanů:
Magna Charta Libertatum ( 1215)
Petition of Rights (1627)
Habeas Corpus Act (1679)
Bill of Rights (1689)
Act of Settlement (1701)
K ústavním základům patří dále zákony o parlamentu z roku 1911 a 1949. Za datum vzniku moderní britské ústavnosti se považuje rok 1688 spjatý s anglickou revolucí, v níž se rodí nový vztah mezi Korunou, Parlamentem a soudy.
Ústava USA z roku 1787 je nejstarší platnou ústavou světa. Zakotvuje Princip suverenity lidu, - princip většiny , - princip dělby moci a systém rovnováhy a vzájemných brzd, - princip federalismu. Ústava USA se rozvíjela prostřednictvím dodatků, kterých je celkem 26 a jsou považovány za součást ústavy. Část z nich se týká fyzických osob a část organizace veřejné moci. Zvláštní význam má Listina práv (Bill of Rights) z roku 1791.
Ústava se rozvíjela současně i jako nepsaná ústava, zejména instituce politického systému vznikly a vyvinuly se mimo ústavní text.Americký ústavní model je též charakteristický úlohou soudů při rozvoji ústavy, resp. soudní kontrolou ústavnosti. V USA má soud zásadní role při výkladu ústavy a při určování,co ústava je. Ústava v zásadě neupravuje možnost soudu odmítnou užití zákona, který je v rozporu s ústavou. Nejvyšší soud USA však tuto možnost určil.
Americká ústava je ústavou federalizovaného státu. Každý z 50 států Unie má svoji ústavu, která je odrazem ústavy federální. Každá ústava má listinu práv, definuje tři oddělené moci, jež představuji prezidentský režim. Zákonodárná moc je tvořena dvoukomorovým parlamentem, exekutiva je představována voleným guvernérem, každý stát má nejvyšší soud.
Obsah ústavy, subjekty a předmět ústavněprávních vztahů
Obsah ústavy se vymyká klasickému obsahu obecné právní normy jako pravidlu chování. Ústava jako každá právní normy však upravuje určitou materii – má věcný obsah. V tom smyslu vymezuje postavení subjektů, jak již řečeno, např. občana, poslance, místního orgánu samosprávy, ústavního soudu, prezidenta, vlády aj. Upravuje též jejich vzájemné vztahy - v té souvislosti ze tedy hovořit o ústavněprávních vztazích.
Typickou zvláštností ústavy je též, že upravuje obecné principy právních vztahů.V ústavě mohou být i nezřídka politické deklarace, jejichž právní význam a závaznost bývají diskutovány. Ústava má svůj typický historický se složivší obsah, který je zformován do ústavních institutů – tzv. globální struktury ústavy.
Těmito instituty jsou relativně uzavřené skupiny vztahů, jež se historicky i účelově zformovaly a tvoří nosné jádro ústavy.
- 5 -
V tom smyslu je typickým obsahem ústavy úprava :
charakteru daného státu a práva, principy veřejné moci,
postavení člověka a občana, vztah společnosti a státu k jedinci,
organizace veřejné, zejména státní moci, základy struktury státních orgánů,
vertikální struktura - členění státu.
Ústavy případně dále upravují další otázky související s veřejnou mocí a suverenitou, jako jsou státní symboly, zásady kontinuity s předchozím ústavním řádem, vztahy k mezinárodnímu právu , atd. Globální instituty ústavy jsou dále v samotné ústavě případně konkretizovány v tzv. konkrétní, resp. dílčí instituty ústavy, např.v rámci moci soudní podle Ústavy ČR upraven Ústavní soud ČR a základy řízení před Ústavním soudem.
Ústava zřizuje instituce, stanoví pravidla jejich součinnosti, uznává práva subjektů a zajišťuje jejich garance. Ústava je uváděna do života - realizována činností jí založených či uznaných subjektů. Konkrétní vztahy se mohou naplňovat pouze mezi subjekty, a to jejich aktivitou jednáním nebo nečinností. Pod subjekty ústavněprávních vztahů rozumíme zpravidla ústavou upravený okruh institucí -orgánů a jiných útvarů a osob - či jejich účelových seskupení, jímž jsou poskytnuta práva - pravomocí či povinnosti.
Ústavněprávní subjektivitu lze chápat jako:
způsobilost být subjektem ústavněprávních vztahů a
způsobilost mít možnost svojí činností naplňovat ústavní normy
způsobilost k ústavně právním úkonům, resp. k dalším právním úkonům
Ústavními normami upravené subjekty totiž buď svůj statut odvíjejí pouze z ústavy a nevyžadují další konkretizaci mimo rámec ústavního práva – např. parlament, prezident, ústavní soud. Jako norma obecné povahy však ústava může zakládat právní subjektivitu i pro jiná právní odvětví a k její perfektnosti se vyžaduje právě konkretizace jinými právními odvětvími (např. v oblasti daní). V případě orgánů veřejné moci - státních orgán se obě složky subjektivity prolínají.
Způsobilost k ústavněprávním úkonům je však patrná a jako složka celkové ústavněprávní subjektivity odlišována u fyzických osob. V řadě případů, kdy není zprostředkována normami jiných právních odvětví, vyplývá přímo z norem ústavního práv, kdy sice normy ústavního práva přiznávají fyzickým osobám - státním občanům statut subjektu ústavního práva, ale jeho realizaci vážou na splnění či existenci určitých podmínek , např. volební právo aktivní a pasivní.
Ústavní právo počítá i s kolizními situacemi, kdy subjekty ústavněprávních vztahů poruší ústavní normy, mohou být též odpovědny a sankcionovány.
Subjekty ústavního práva lze dělit na:
formy seskupení osob:obecného, neurčitého charakteru mnohdy územně organizované jako lid, národ, národnost, obec konkrétního, určitého charakteru jako politická strana, občanské sdružení, petiční výbor
b)orgány veřejné moci:kolegiální (včetně jejich orgánů) – např. vláda a její předseda
monokratické – např. prezident, monarcha jiné – např. soudy
c) orgány samosprávy:obecní zastupitelstvo
akademická obec a její orgány
politické strany, orgány církve či náboženské společnosti,
d) fyzická či právnická osoba:
- 6 -
Ústavněprávní vztahy jsou takové právní vztahy, které jsou založeny ústavně-právními či jinými normami práva, jsou předvídány nebo se naplňují činností subjektů založených ústavněprávními normami při realizaci předmětu ústavy, tedy základních veřejnomocenských vztahů. Za ústavněprávní vztahy je třeba považovat nejen vztah mezi nejméně dvěma subjekty stanovenými v normách ústavy, ale i ty vztahy, kde alespoň jeden ze subjektů je založen ústavně právními normami a svojí činností je schopen vstoupit do oblasti ústavněprávních vztahů.
V.Ústava jako základní zákon, jako normativní systém, interpretace ústavytavního práva.
Ústava je doktrínou ústavního práva považována za základní zákon. V koncepci vertikální struktury právního řádu je ústava nebo zákon označený jako ústavní vrcholem soustavy právních norem. Ústava je obvykle právní normou značného stupně obecnosti. Obecnou částí jejich ustanovení přímo vyžaduje konkretizaci normami běžných zákonů, tedy zákonů jiných než ústavních.
Ústava je však základním zákonem i ve smyslu obsahovém. Upravuje totiž zejména principy postavení občana a strukturu státní moci.V tomto smyslu se jednotlivá právní odvětví od ústavy odvíjejí. Ústava v souvislosti s úpravou veřejné moci obsahuje zejména konstitutivní ustanovení, jež jsou rozvíjena především normami ústavního práva a správního práva.
Ve vztahu k finančnímu právu je ústava základem pro organizaci finanční správy.Ve vztahu k trestnímu právu obsahuje v zásadě principy organizace a činnosti justice a principy ochrany občana v tomto vztahu. Z hlediska odvětví soukromoprávních je podstatné, že tato odvětví konkretizují ústavní normy upravující postavení osobnosti, občana, jeho sociální pozici v hospodářském systému, možnost podnikatelské aktivity.– lze tedy hovořit o tzv. soukromoprávním obsahu ústavněprávních norem.
Ústavu je třeba pojímat jako právní základ, jako normativní systém, jehož současným či stěžejním cílem je regulativní funkce v pluralitní demokracii, založené na dělbě moci. Ústava jako normativní systém se prosazuje zejména ta