přednáška 1

ze ústavním pořádkem a zákonem podle odstavce 1. čl.88.
- 12 -
použije se mezinárodní smlouva.“ Mezinárodní smlouvy mají sílu ústavního zákona, mají vyšší sílu nežli zákon. Toto lze odvodit z čl.39 odst.4, který hovoří o kvalifikované většině jak pro přijetí ústavního zákona tak souhlasu k ratifikaci mezinárodní smlouvy v čl.10a odst.1. Tím jsou dány na stejnou úroveň.
čl.10a) kdy mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů ČR přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci.
K ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v odst.1 čl.10a dojde buď souhlasem Parlamentu nebo je zde možnost referenda. Parlament rozhodne ústavním zákonem, zda referendum bude či nikoliv. Jak je tomu v jiných státech?
V Nizozemí mezinárodní smlouva deroguje (ruší) až Ústavu, v Rakousku je postavena na úroveň ústavního zákona a ve Francii nebo Německu je jí dána přednost před zákonem. Např. Portugalsko nemá jedinou zmínku v Ústavě o tom, jaký je vztah země k mezinárodnímu právu.
IX.Druhy právních norem podle Ústavy ČR, pojetí funkcí státu
Český právní řád motivovaný rakouskou teorií (H. Kelsen) postavil vertikální strukturu nadřazenosti právních norem. Kelsen toto použil pro odlišení právní síly typů norem. Na vrcholu stojí ústavní zákon – norma nejvyšší právní síly, zvláštním způsobem přijímaná (např. třípětinovou většinou v Parlamentu). Změněna může být pouze jiným ústavním zákonem. Co do právní síly nižší než ústavní zákon je běžný zákon, ale obě normy považujeme za prvotní. To jsou ty normy, které mají svůj původ u reprezentativního orgánu (Parlament). Na úrovni zákonů se kladou zákonná opatření Senátu To jsou právní normy, které by Senát mohl přijmou v době, kdy je Sněmovna rozpuštěna. Nově zvolená PS pak tato opatření dodatečně schvaluje.
Nálezem může ústavní soud v určité své kompetenci zrušit zákon, nebo jeho část. Ústavní soud je v tomto smyslu negujícím zákonodárcem. Ústavní soud má větší moc nežli Parlament, neboť opravuje jeho rozhodnutí. Tomuto systému se říká abstraktní kontrola ústavnosti – posuzuje se norma bez ohledu na kauzy, konflikty a případy. Část této kompetence by měl dostat i Nejvyšší správní soud.
Mezi druhotné normy patří nařízení vlády a vyhlášky ministerstev. Nepřijímají je orgány reprezentující lid, ale orgány výkonné moci. Zvláštní postavení mají v našem právním řádu mezinárodní smlouvy podle čl.10. Jestliže je naše republika vyhlásila a Parlament k jejich ratifikaci dal souhlas a ČR je jimi vázána, jsou součástí právního řádu ale nejsou součástí ústavního pořádku, jak uvádí čl.112 Ústavy. V případě, že stanoví mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.
Ústavní soud má ve svém článku 87 pravomoc na zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem. Jestliže mezinárodní smlouva podle článku 10 není součástí ústavního pořádku, ale právního řádu, kdo posoudí, že je v rozporu se zákonem? Listina má zvláštní místo v pramenech české ústavnosti – je rysem kontinuity české ústavnosti. Lze ji považovat za normu hodnoty ústavního zákon podle čl.87 písmen c, d.. Ústavní soud konfrontuje fyzickou osobu s ústavností a k tomu používá Listinu.
Hierarchie právních norem v ČR
Předpisy s právní silou ústavního zákona jsou:
Ústava ČR
LZPS
Ústavní zákony ČNR přijaté po 6.6.1992
Ústavní zákony o hranicích
Ústavní zákony přijaté podle čl.9 odst.1 Ústavy
Mezinárodní smlouvy podle čl.10 (10a) Ústavy ČR
- 13 -
Rovina zákonná:
Zákony
Zákonná opatření Senátu
Nálezy Ústavního soudu rušící zákony či jiné právní předpisy
Rovina podzákonná ( předpisy vydávané na základě zákona)
Nařízení vlády
Právní předpisy ministerstev a jiných správních úřadů
Právní předpisy orgánů územní samosprávy jednající v přenesené působnosti
Právní předpisy orgánů územní samosprávy jednající v samostatné působnosti
X.Druhy právních norem v Ústavě
Právní norma obecně stanovuje, že něco nějak má být na základě toho, že něco jiného nějak je. Hypotéza (něco nějak je) – dispozice (něco nějak má být) – sanice (není-li to, jak to má být, mají být nějaké následky). Právní normy v Ústavě jsou nedokonalé, kde většinou chybí sankce. Obvykle ani slovní struktura norem neodpovídá klasické formě, u dispozice buď není výslovně vyjádřena hypotéza, nebo je v jiné normě.
Obecné principy – někdy jde o normy, jež jsou těžko přímo aplikovatelné a slouží spíše jako výkladová pravidla, určující základní hodnotové obsahy ústavy (čl.1: Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát ....), jindy jde o přímo aplikovatelné normy, i když velmi obecné (čl.2 odst.4: Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá)
Blanketní norma (odkazuje na jiný právní předpis či skupinu právních norem, které mají či mohou určité právní otázky upravit (čl.12 odst.1 Ústavy – nabývání a pozbývání státního občanství ČR stanoví zákon) – předpokládá komplexní a autonomní úpravu státního občanství zákonem klasické plnohodnotné normy – není jich mnoho, ale jsou např. čl.37 odst.2 ve spojení s čl.75 Ústavy.
Jestliže PS zamítla žádost vlády o vyslovení důvěry, vyslovila nedůvěru nebo jestliže se konala ustavující schůze nově zvolené PS (hypotéza), je vláda povinna podat demisi (dispozice) nepodá-li demisi, prezident ji odvolá (sankce).
Ústava ČR a mezinárodní právo.
Ústava a právní řád jsou projevem svrchovanosti státu a uplatňují se především v jeho vnitřním životě. Každý stát je však současně i právní a faktickou součástí mezinárodního společenství států a tak či tak vstupuje do vztahů mezinárodněprávních. V tom smyslu vnitřní právní systém musí nutně reagovat na normy mezinárodního práva a to činí v prvé řadě ústava jako vnitrostátní norma nejvyšší právní síly.
Z hlediska vztahu vnitřního právního systému a mezinárodního právního systému se užívá tradiční dělení na monistickou a dualistickou koncepci, podle kriteria, zda jde o jeden systém, v němž má jedna ze součástí prioritu a nebo jde o dva oddělené systémy .Vnitrostátní ústavní systém jako systém normativně nejvyšší právní síly lze zkoumat současně z toho hlediska, zda obsahuje normy či mechanismy závaznosti mezinárodněprávních norem uvnitř či zda je neobsahuje nebo je dokonce nepřipouští. Pak lze hovořit o ústavním systému otevřeném či uzavřeném.
- 14 -
Zhodnocení obsahu Ústavy ČR z řečeného hlediska dovádí k názoru, že ústava obsahuje pouze některé prvky otevřenosti vůči mezinárodnímu právu, a to materiálně právnímu a procesně právnímu, částečně i institucionálnímu tím, že :
upravuje přímou závaznost určitého druhu mezinárodních smluv, tedy smluv ratifikovaných, vyhlášených, týkajících se lidských práv a základ svobod ( čl. 10)
takto akceptované mezinárodní smlouvy jakoby inkorporuje do vnitřního právního, resp. konkrétněji ústavního systému na roveň ústavním zákonům a vytváří z nich tak materiálně právní závazný základ pro obsah norem nižší právní síly, které s mezinárodní smlouvou vymezeného druhu musejí být v souladu,
svěřuje Ústavnímu soudu rozhodovat o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro ČR závazné.
Ústava ČR tak zatím nepřenáší část suverenity státu na mezinárodní instituce, a tudíž mechanismus výkonu mocenské suverenity je svrchovanou vnitřní záležitostí republiky. S ohledem na mezinárodně politická jednání ČR o přidružení do EU i s ohledem na dosavadní komparativní zaostalost Ústavy byla přijata novela Ústavy, politicky i mediálně traktovaná a odůvodňována spíše jako tzv. Euronovela , se zakotvením tzv. euročlánků resp. integračního zmocnění. Samozřejmě obsahový a mezinárodně právní dosah novely je podstatně širší.
Novela Ústavy především jako ústavní princip vnějších funkcí státu deklaruje povinnost ČR dodržovat závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Ve vztahu navenek státu má toto ustanovení význam spíše právně deklarativní s cílem ubezpečit mezinárodní společenství o plné vážnosti vztahu republiky k principům mezinárodního práva a závazkům smluvní politikou států přebíraným .
Novela vyčleňuje okruh mezinárodních smluv, jež mají přednost před zákonem v případě jejich textové kolize. Tyto smlouvy před ratifikací vyžadují souhlas Parlamentu ČR, a to oběma jejich komorami.
Z hlediska předmětového se tento požadavek týká mezinárodních smluv :
1) o přenosu některých pravomocí orgánů ČR na mezinárodní organizaci nebo instituci ( čl. 10 a Ústavy ČR) přičemž k souhlasu s jejich ratifikací se vyžaduje souhlasu 3/5 většiny všech poslanců a 3/5 většiny všech přítomných senátorů.
2) upravujících povinnosti osob,
3) spojeneckých, mírových a jiných politických,
4) z nichž vzniká členství ČR v mezinárodní organizaci,
5) hospodářských, jež jsou všeobecné povahy,
6) o dalších věcech, jejichž úprava je vyhrazena zákonu
Důsledkem přednosti mezinárodních smluv, které jsou součástí právního řádu ČR , před zákonem, je vázanost soudců jak zákonem, tak těmito mezinárodními smlouvami, přičemž soudce v případě zjištění rozporu s mezinárodní smlouvou by měl užít mezinárodní smlouvu. Navíc je soudce oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovouto mezinárodní smlouvou.(čl. 95 odst. 1 Ústavy).
- 15 -
X.Ústavní základ českého státu, forma, území, státní hranice, státní symbolika.
Český stát je:
svrchovaný a samostatný
Prohlášení o svrchovanosti ČR se opírá o Preambuli Ústavy a čl.1 Ústavy. Ústava pak dále v čl.10 a čl.10a otevírá český ústavní systém mezinárodnímu právu, což nijak nevylučuje plnou svrchovanost vlastních orgánů nad vlastním územím.
Jednotný a unitární (s územní samosprávou)
Dnem 1.1.1993 není ČR již součástí žádné federace, ale je unitárním státem. Z hlediska administrativně územního členění se ČR vertikálně člení na obce, okresy a kraje. Obce jsou základními samosprávnými celky, vyššími jsou potom kraje. Unitarita ČR je tudíž doplněna principem územní samosprávy – hlava sedmá Ústavy, do níž může stát zasahovat jen tehdy, vyžaduje-li to ochrana zákona a zákonem stanoveným způsobem.
republikánské formy
Československá republika, která vznikla v roce 1918 na troskách části Rakousko-Uherské monarchie, která m.j. obyvatele zejména historických území Čech , Moravy, Slezska, Slovenska poprvé v našich dějinných změnila ve svobodné občany státu založeného na občanské společnosti republikánského typu. V té souvislosti též I. ČSR využila řady inspirací pro vnitřní formu vlády, zejména francouzského republikanismu.
Republikánský princip je ústavně zvýrazněn koncepcí dělby moci a garantován představiteli všech tří mocí, tedy poslanci, členy vlády, prezidentem, kteří ve svém slibu přísahají věrnost republice. Soudci slibují vázanost ústavními a jinými zákony současnými či recipovanými. Soudci navíc přímo ex constitutione vykonávají soudní moc jménem republiky.
demokratické zřízení
Ústava ČR zdůrazňuje demokratickou doktrínu jako základ ČR. Určitou obecnou definici této doktríny lze nalézt již v Preambuli Ústavy, kde se konstatuje, že jde o stát založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti. Ústava pak dále upravuje zásadu reprezentativního charakteru státní moci s otevřenou eventualitou přímé demokracie a pluralitního politického systému založeného na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran.
Demokratický základ státnosti a svoboda jednotlivce jako předpoklad demokratického režimu jsou též součástí Listiny základních práv a svobod. Listina vylučuje vázanost státu na výlučnou ideologii či náboženské vyznání. Předpokladem demokratického režimu jsou též některá práva a svobody Listinou dále upravená jako např. osobní svoboda, svoboda pohybu a pobytu, právo svobodného sdružování a zakládání politických stran a hnutí atd.
Originální je ustanovení Ústavy, podle něhož mají občané právo postavit se na odpor každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod vymezený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.
- 16 -
Způsob výkonu demokracie je upraveno zejména v hlavě druhé Ústavy o moci zákonodárné založené na té zásadě, že politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Přímý vztah k demokratickým základům státu a občanského života má princip samosprávy (územní, národnostní, odborové).
založený na doktríně právního státu
Právní stát – stát dává právo a je tímto právem především samotný vázán. Tomu by odpovídalo ustanovení čl.2 odst.2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
XI.Právní stát, jeho principy:
právo reguluje, vytváří meze, v nichž je dovoleno vše, co není zakázáno
stát je vázán svými zákony a může jen to, co mu ústava nebo zákon výslovně ukládají
ústavní systém je založen na dělbě moci, vylučující usurpaci moci jedinou z nich a v ústavním systému existuje nezávislá soudní moc, povolaná k ochraně ústavnosti, práv a k rozhodování o vině a trestu za trestné činy
Doktrína právního státu tudíž předpokládá, že existuje v daném státě moderní a demokraticky vytvářený právní řád a současně též existuje mechanismus uplatňování kontroly práva. Pojmovým znakem státu je území, na němž je státní moc vykonávána. Znamená to tedy, že státní moc a její území a státní hranice. Pro změnu území tedy pro jakoukoli změnu státní hranice se vyžaduje forma ústavního zákona. Státní hranici lze podle zákona č. 312/2001 Sb. , o státní hranici chápat jako čáru, jíž tvoří souvislá množina bodů, které výkon jsou neodlučitelně spjaty. Území státu lze pojímat jako prostor, plochu ve smyslu horizontálním, vymezený státní hranicí tedy čarou určenou vytyčením – demarkací.
Území má však i aspekt vertikální čili je svrchovaností státu nad podzemními prostorami -nerostné bohatství, zdroje energie, ale i nadzemní,tzv. vzdušný prostor, jež může být omezena mezinárodními dohodami např. o možnosti užívat vzdušných koridorů pro lety civilních letadel. Ústava ČR chápe území republiky jako jednotu určují průběh státních hranic na zemském povrchu. Státní hranice oddělují výsostné území ČR od území sousedních států, jak na zemském povrchu, tak svislým směrem ve vzdušném prostoru i pod zemským povrchem, v nadzemních , podzemních stavbách a zařízeních. Státní hranice jsou stanoveny mezinárodní smlouvou nebo ústavním zákonem.
Pro vymezení charakteru a formy ČR má zásadní význam též stanovení hlavního města a vyjmenování státních symbolů: velký a malý státní znak, státní barvy, státní vlajka, vlajka prezidenta republiky, státní pečeť a státní hymna. Státními symboly ČR jsou : - velký a malý státní znak , velký znak tvoří čtvrcený štít, v jehož prvním a čtvrtém červeném poli je stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou korunou a zlatou zbrojí. ,ve druhém modrém poli je stříbro-červeně šachovaná orlice se stříbrným půlměsícem zakončeným jetelovými trojlístky a uprostřed s křížkem, se zlatou korunou a červenou zbrojí. Malý st. znak tvoří červený štít v němž je stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou korunou a zlatou zbrojí.
Státní hymna, tvoří jí první sloka písně Františka Kroupa a slova J.K.Tyla „ Kde domov můj“ Pro vymezení charakteru a formy ČR má zásadní význam též stanovení hlavního města a vyjmenování státních symbolů. Hlavní město ČR Praha je mnohasetletý symbol české státnosti a významné politické, hospodářské a kulturní centrum státu. Z hlediska územně samosprávního členění je Praha obcí jako základní územně samosprávný celek , který se dále člení na městské části a obvody. S účinností 1. 1. 2000 je hlavní město Praha krajem, resp. jedním ze čtrnácti vyšších územních samosprávných celků.
- 17 -
II. Listina základních práv a svobod
Bez ohledu na diskuse o formě Listiny základních práv a svobod jako právního předpisu, ale i cestou praktickou se tato stala součástí nejen ústavního pořádku ČR, ale i pramenem jejího ústavního a právního systému. Platný zákon o Ústavním soudu v čl. 148 odst. 2 navíc rozhodl o materii ústavy tím, že Listinu a mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je ČR vázána, definuje jako hmotněprávní zdroj ústavnosti závazný pro vnitřní právo ČR. Listina je tedy navíc ex lege juridizována a je nezbytné na ni pohlížet jako na normativně právní akt, resp. jako na hmotněprávní komplex právních norem sui genesis.
Listina v zásadě obsahuje principy a ani tyto nejsou stejnorodými. V Listině je vidět jak principy všeobecné, jež se vztahují k celé koncepci Listiny a právního řádu, tak konkrétnější , jež se vztahují pouze k určité části Listiny a tudíž i právního řádu. Listina obsahuje řadu norem – principů vztahujících se na část v ní upravené ústavní materie, např. fyzickou a duševní integritu osoby. Podle čl. 8 odst. 1 je osobní svoboda zaručena. Některé články konkretizují předtím vyřčené obecné principy. Řada ustanovení Listiny spolu souvisí, je třeba vykládat je společně, systémově i vzájemně subordinačně.
Zvláštní význam v Listině mají blanketní normy, které přednostně předpokládají konkretizaci běžným zákonem, např. v souvislosti s právem na ochranu zdraví . Listina však umožňuje i omezení základních práv a svobod občana běžným zákonem. To je typický prvek ústavních norem potvrzující, že základní právo nemusí být neomezené, abstraktní. Příkladem je čl.11 odst.4 o možnosti vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu.
Listina definuje meze základních práv a svobod. Znamená to především, že k eventuelnímu omezení základních práv a svobod vyžaduje, aby podmínky tohoto omezení byly stanoveny přímo Listinou. Např. peticí se nesmí zasahovat do nezávislosti soudu. Listina ale současně stanoví požadavek, aby tyto meze byly za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem. Pro praxi má toto pravidlo zásadní význam v tom, že existují v českém právním řádu podzákonné právní předpisy , jenž nejenže přebírají roli zákona při určování mezí základních práv a svobod, ale aplikaci normy hmotněprávně i procesněprávně zužují. Zásadní význam má čl. 4 odst. 4 Listiny o tom, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, což není jen pokyn pro zákonodárce, jak ukazuje činnost Ústavního soudu.
Listina také sama může založit situace, na něž se Listinou stanovené právo nevztahuje. Listina také určuje jakousi výjimku z pravidla. Tím také řeší meze užitelnosti definovaného práva. Hlava V. Ústavy komplexním způsobem koncipuje právo osoby na soudní a jinou právní ochranu. Toto právo je chápáno všeobecně jako právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Lze tím chápat jakékoli právo osoby právním řádem stanovené , tedy i ústavně především Listinou zakotvená základní práva. koncepce ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d).Ústavy ve spojení se zákonem o Ústavním soudu totiž vyžaduje, aby pří uplatňování práva občana byly vyčerpány všechny prostředky, které mu právní řád k ochraně tohoto práva poskytuje, což jsou v zásadě prostředky soudní.
Význam úpravy Listiny spočívá i v tom, že jako speciální obsah takto komplexně pojatého práva stanoví i možnost soudního přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné správy.Tím je dán i ústavní základ správnímu soudnictví. Komplexně pojaté právo v hlavě V. Listiny obsahuje dále řadu principů výkonu spravedlnosti, systému soudnictví a procesních práv osob jako účastníků jednání před soudy. V hl