přednáška 1

m, kde se rozvinulo ústavní soudnictví. Ústava jako právní dokument je tedy složena z právních - ústavněprávních norem.
Normy ústavy se dělí na:
ústavní normy – obecné principy (např. stát je založen na demokratických hodnotách)
ústavní normy stanovící práva a povinnosti jejich subjektů (např. právo pokojně se sdružovat)
ústavní normy zřizující, konstitutivní
Zvláštní povahu mají zejména normy posledně jmenované. Tyto normy jsou klasickou náplní psaných ústav a prakticky nejrozsáhlejší částí ústavní materie. Vyjadřují typický účel ústavy – zřizovat instituce, jejich strukturu, způsob vzniku, jejich pravomoc, působnost, vzájemné vztahy atd. tyto normy jsou typickým vyjádřením obsahu vůle ústavodárce zorganizovat mechanismus veřejné moci v určité době právě určitým způsobem.
Ústavní normy stanovící práva subjektů přímo zakládají možné či nutné jednání subjektů, nejvíce ze všech norem ústavy se blíží jejímu chápání jako pravidla chování. Realizující subjekt, často občan, zpravidla musí normu realizovat společně s konkretizujícími ustanovení jiného právního předpisu. Obecnost ústavy a její obvyklý vztah k politické situaci vnáší do ústav řadu deklarací. Pokud tato ustanovení nejsou přímo právní normou, ještě to neznamená, že v nich není obsažen konkrétní právní obsah (interpretační pravidlo).
Klasickou strukturu právní normy (hypotéza, dispozice, sankce) v ústavě prakticky nelze nalézt. Hypotézy (předpoklad) nejsou zpravidla vyjádřeny nebo je možné je najít v jiných ustanoveních ústavy. Dispozice ústavních norem nejsou dispozicemi typickými, neboť nejsou pravidly chování.
- 7 -
Dispozice ústavních norem většinou určují ústavní subjekty, soustavu státních orgánů, jejich vzájemné vztahy , princip postavení občana atd. Ve struktuře ústavněprávních norem obvykle chybí sankce. Existují však sankce za porušení odpovědnosti vyplývající z ústavních norem, upravené přímo ústavou. Pak lze najít normy i s plnou strukturou (např. čl.59 a 60 Ústavy o složení slibu prezidenta a sankce, když odmítne slib složit).
Princip jednoty ústavy vyžaduje, aby na všechny normy bylo pohlíženo jako na normy rovnocenné, jež stojí na stejné úrovni.
Normy ústavy je nutné určitým způsobem interpretovat, vyložit. Výklad ústavy je tak zvláštní metodou související s realizací ústavy v průběhu její aplikace. Výklad ústavy je navíc zvláště důležitým jako metoda v systému kontroly ústavnosti. Interpretace ústavy je úkolem každého subjektu, jenž ústavu užívá. Autentický výklad ústavy bývá úkolem především dvou druhů státních orgánů – ústavodárného a orgánu kontroly ústavnosti.
Parlament přijímací zákony je nesporně sám vázán do ústavy zakotvenou ústavodárnou vůlí. Při tvorbě zákonů nutně musí interpretovat text ústavy tak, aby zákon nebyl s ústavou v rozporu. Zákon není v rozporu s ústavou, jestliže je možný pouze takový jeho výklad, který je v souladu se základním zákonem a zákon si při tomto výkladu zachová svůj smysl.Ústavní soud používá interpretaci jako základní metodu a prostředek při naplňování své ústavní funkce. Interpretace ústavy ústavním soudem má některé rysy obdobné jako interpretace jiných právních norem.
Ústavní soudnictví užívá především interpretaci ústavních norem obdobnou jako při výkladu norem zákonů. Jedná se tedy o zjištění a vyjádření objektivní vůle ústavodárce. V té souvislosti se užívá např. výkladu slovního (gramatického), systémového (souvislostního), teleologického či historicko genetického. Zvláštní metodou interpretace ústavních norem je výklad prostřednictvím konkretizace ústavních ustanovení. Tato metoda se zakládá práva na skutečnosti, že ústava je vrcholem právního řádu. Ústavní soudce tak za použití obvyklých obecných metod právní interpretace, zejména pak teleologické, zjišťuje obsah a význam ústavní normy. Častěji používanou metodou interpretace ústavních norem je též nalézání jejich aktuálního významu orgánem kontroly ústavnosti – aktualizace.
Metody interpretace se přirozeně liší ve vztahu k zásadně dvěma ve světě aplikovaným typům ústavního soudnictví, a to i v jejich rámci lze hovořit o odlišnostech např. interpretace jako metoda v systému ovládaném principem judicial rewiew v podmínkách psané Ústavy USA a tentýž systém ve Velké Británii v situaci částečně psané ústavy, obyčejů a tradic.
Za hlavní metody interpretace ústavy v americké literatuře např. jsou považovány metody:
- literalismus (doslovnost výkladu) a volné uvážení
- adaptace (přizpůsobení současným podmínkám)
- vyjádření záměru (tzv. Original intent)
- strukturalismus (výklad pojmu v souvislostech jiných pojmů či ústavy)
Zvláštní úlohu při interpretaci ústavy má výklad doktrinární, tedy výklad podávaný zejména teorií ústavního práva. Doktrinální výklad je schopen i následně zhodnocovat vývoj ústavnosti ať už používá metody historick –analytické, komparační, výklad interdisciplinární, normativní a jiný.
VI.Odpovědnost státu a veřejné moci, druhy této odpovědnosti
Obsahem ústavněprávních norem je taktéž systém vztahů odpovědnosti. Tak jako v systému jiných právních odvětví i podle ústavního práva existuje odpovědnost jako zvláštní druh odpovědnosti. Odpovědnost podle ústavního práva směřuje k naplnění těch principů a těch norem, které jsou předmětem ústavní úpravy. Směřuje k předpokládané realizaci ústavy.
- 8 -
Odpovědnost podle ústavy je naplněna jednáním, jíž jsou porušena ustanovení ústavy, nebo nečinností, či jinou činností, je-li předpokládána činnost právě určitého druhu (čl.60 Ústavy o slibu prezidenta republiky). Obecná právní odpovědnost není přitom realizovatelná bez sankce. To se týká i odpovědnosti podle ústavního práva, jejíž procesní stránka je naplněna ústavněprávní sankcí. Zvláštností ústavně-právních sankcí přitom je , že nemusejí být postihem osoby, mohou tudíž směřovat k veřejnoprávnímu, činnému či nečinnému subjektu.
Sankcí podle ústavního práva je například:
zrušení zákona nesouladného s ústavou, kdy zákonodárný sbor neunesl břemeno odpovědnosti za souladnost norem různého stupně právní síly
odvolání orgánu, kdy ústavní orgán nenaplní podmínky ústavněprávní odpovědnosti (např. čl.75 Ústavy, podle něhož prezident republiky odvolá vládu, která nepodala demisi, ačkoli ji byla povinna podat)
rozpuštění orgánu (čl.35 Ústavy stanovící předpoklady, za nichž může prezident republiky rozpustit PS)
ztráta mandátu, resp. jeho zánik či nenaplnění (např. čl60 Ústavy stanovící podmínky konstitutivnosti slibu prezidenta republiky)
zrušení výsledů voleb jako důsledek porušení volebních regulí zjištěného orgánem k tomu kvalifikovaným (ústavním soudem)
Z povahy ústavně právních sankcí tedy vyplývá, že jejich smysl směřuje k dodržení podmínek ústavního postupu a jiných nároků ústavou stanovených. Obsahem sankce není obvykle postih individuální osoby. Z osobních sankcí to může být uvolnění z funkce, ze sankcí jiného charakteru náprava opakování postupu ale také uvedení v předešlý stav. Pokud se ústavněprávní odpovědnost vztahuje na fyzickou osobu, respektive občana, její naplnění nevylučuje eventuelní uplatnění jiného druhu právní odpovědnosti, např. trestněprávní, občanskoprávní, pracovněprávní podobně.
Ústavní normy upravují postavení subjektů podle ústavy a vztahy mezi těmito subjekty - ústavněprávní vztah. Ústavní normy jsou přitom naplňovány - realizovány jednáním subjektů podle ústavy.
Ústava se realizuje především :
vydáním právního předpisu (ústavního zákona, zákona nařízení vlády,zákonná opatření Senátu,obecně závazné vyhlášky, nařízení obce )
rozhodnutím orgánu – aktem aplikace práva ( čl.62 Ústavy o pravomocech prezidenta republiky)
kontrolní činností ( čl.97 Ústavy o činnosti NKÚ)
rozhodování sporů podle ústavy ( srov. Pravomoci ústavního soudu podle čl. 87 Ústavy)
činností fyzických , právnických osob a dalších nestátních subjektů podle práva (např. čl. 11 Listiny zakládající některá oprávnění související s právem vlastnickým)
jednáním ústavních orgánů navenek státu ( čl. 63 odst. 1písm. a Ústavy o pravomoci prezidenta republiky zastupovat stát navenek).
Realizace ústavních norem může vést ke konfliktům - sporům. Za ústavněprávní spor lze považovat situaci, kdy ústavní orgán poruší ústavu, poruší základní právo fyzické či právnické osoby, rozhodnutím omezením působnosti samosprávného celku. Typickým ústavněprávním konfliktem je spor o pravomoc či působnost státního orgánu, např. ministerstev, nebo kdy orgán veřejné správy nepovolí činnost politické strany, obecní orgán zakáže demonstraci , apod. Následkem ústavněprávních sporů může být naplnění odpovědnosti podle ústavního práva, včetně sankce.
- 9 -
Pojetí ústavního práva hmotného a procesního, typy procesních vztahů
Ústavněprávní normy zpravidla zakládají instituce a vztahy v oblastech veřejné moci, struktury státu, vymezují postavení občana. Vzhledem ke svému obvyklému účelu (konstitutivnost), obecností a z dalších výše uvedených důvodů jsou svojí povahou typicky normami převážně hmotně-právními.
Ústava však zakládá i činnosti ústavních orgánů, způsob jejich vzniku, odpovědnosti subjektů podle ústavy, způsob uplatnění pravomocí podle ústavy atd. – procesní ústavní právo.
Typy procesních vztahů na základě Ústavy ČR jsou:
volební právo procesní
parlamentní právo procesní
řízení před ústavním soudem
Vedle obsahu hmotně právních norem a jejich významu je účelné traktovat i ústavní právo procesní jako svébytnou část ústavního práva, která směřuje k regulaci postupů soutěžní pluralitní demokracie a realizace dělby moci v pluralitní reálně demokratické společnosti.
Ústava je základním zákonem. V Ústavě (zákon č.1/1993 Sb.) nalezneme zdroj správního práva, soudnictví, územní samosprávy, parlamentní demokracie, pozice hlavy státu. Zvláštní kapitolu tvoří ČNB a NKÚ. Najdeme v ní tedy hlavně základ organizace veřejné moci, základ veřejného práva.
Listina (zákona č.2/1993 Sb.) z převážné části upravuje status člověka a občana. Je hmotným právem, upravuje situaci soukromoprávních subjektů, zakládá soukromoprávní odvětví práva. Její menší část upravuje principy soudnictví (jednak pokyn veřejnému právu – jak má soudnictví vypadat, ale také čl.36 odst.1 – principiální ustanovení – možnost domoci se nezávislého soudu). V listině jsou obsaženy principy různého druhu (každý o něčem jiném), je rozmanitější , na výklad složitější.
Ústavní model je především závislý na typu ústavy jako ústavy „psané“ nebo„nepsané“. Mnoho zemí přijalo psanou ústavu jako zvláštní formální a textový dokument nebo skupinu dokumentů, které zaujímají mimořádné místo v právním systému. V ústavní historii představují zvláštní význam ústavní systémy- model anglický, americký a francouzský. Tyto modely lze považovat za jakési vzory, což znamená , že jejich význam se nevztahuje pouze na zemí, z níž vzešly, ale ovlivnily ústavní systémy i jiných států.
Ústavní úprava ČR je originální svými zdroji právními i obsahem. Ústavní právo ČR čerpá z ústavních norem, odvětvových norem, zákonů ústavní zákony provádějících, všeobecně uznávaných ústavních hodnot, judikatury ÚS ČR.
Ústavy jsou formálním základem veřejné moci a státu zejména, v nichž se projevuje konsensus politických sil nebo i vnucená menšinová představa. V tom smyslu se rozeznávají ústavy demokraticky přijaté a ústavy nedemokratické (oktrojované – vnucené ).Demokraticky ustavená a demokracii uznávající společnost přiznává tu možnost, aby vedle státu se na veřejné moci podílely i jiné složky či instituce, např. samospráva, občané přímým hlasováním, apod. Ústavy pak tuto pluralitu veřejné moci utvrzují a tím i umožňují.
Ústavy však zásadním a nejrozsáhlejším způsobem upravují základy státní moci – status státu. Utvrzují strukturu nejvyšších státních orgánů a jejich vzájemné vztahy. Tato koncepce je buď ovlivňována :
a) teorií dělby moci , v níž je uznávána pluralita institucí, které působí v určité jednotě, rovnováze i soutěživosti, nebo
b) tzv. úplností moci, v níž jedním ze státních orgánů je soustředěna veškerá moc, např. v rukou monarchy, vládní či vojenské junty, nedemokraticky zvoleného parlamentu, náboženského lídra dominující náboženské struktury.
- 10 -
Ústavy jsou formálním základem i z hlediska vertikální organizace státního mechanismu a územní státní správy. Ústavy jsou veřejnoprávním systémotvorným dokumentem. Utvrzují druhy státních orgánů jako orgánů zákonodárných, výkonných, a soudních, základy jejich pravomocí a působnosti. Ústavy zakládají územní suverenitu státu navenek , neporušitelnost státu a způsoby jeho ochrany. V souvislosti s rozvojem nadnárodního práva ( např. právo Evropských společenství) se v ústavách objevují základy „otevřenosti“ těchto systémů navenek, tedy zejména způsoby uplatňování rozhodnutí mezinárodních orgánů uvnitř států.
Jde-li o stát federalizovaný či jinak spojený upravují ústavy strukturu vztahů federace a republik, zejména pak rozdělení působnosti mezi státní celky. Pokud vnitřní součástí státu je též autonomní celek, ústava vymezuje rámce autonomie, a tudíž vztah centrální moci a autonomní moci.
Postavení mezinárodních smluv podle Ústavy ČR
Ústava je základní zákon, soubor nejdůležitějších pravidel, projev suverenity lidu, odvíjejí se zní všechny ostatní moci. Ústava není neměnná, přizpůsobuje se jak vnitrostátním tak i mezinárodním souvislostem. Ústava ČR má v podstatě uzavřený - rigidní charakter - věnuje se především vnitřní suverenitě státu vzhledem k mezinárodnímu právu. Vidí mezinárodní a vnitrostátní právo v určitém protipólu – dualismus. Důsledkem dualismu je přednost vnitrostátního práva před právem mezinárodním. Řada zákonů odkazuje na mezinárodní smlouvy. Z nich vyplývající povinnosti musí být v činnost uvedeny jinými zákony (kromě čl.10) – nepřímá závaznost.
Otevřené jsou ty Ústavy jestliže obsahují záležitosti smluvního práva mezinárodního přímo. To znamená, že není třeba k realizaci právního předpisu mezinárodního práva již jiné úpravy, která by tento právní předpis uvedla v život. Naproti dualismu stojí monismus – prolínání vnitrostátního práva s mezinárodním (vztah nemusí být zprostředkován ) – přímá závaznost. Znamená to také, že jestli existuje norma, není rozdíl zda-li je vnitrostátní či mezinárodní. V tomto případě se hovoří o jednom systému práva, který nepředpokládá konflikt mezi normami.
Jaký je vůbec rozdíl mezi normami mezinárodního a vnitrostátního práva? Vnitrostátní je utvářeno svrchovanou vůlí a mezinárodní je tvořeno vůlí více států. Vztah ústavního práva a mezinárodního práva je tedy specifický, neboť je vztahem dvou odlišných systémů pravidel, odlišného zdroje, odlišného cíle atd. Vztah těchto dvou oborů je vztahem dvou suverenit – zavazujících právních systémů.
I přes skutečnost, že tyto systémy v určitém smyslu existují vedle sebe, je mezinárodní právo systémem „nadřazeným“. Jaký je však stupeň nadřízenosti (závaznosti) mezinárodního práva vůči ústavnímu právu závisí na tom, jak normy práva ústavního akceptují závazek dodržovat všeobecné principy vztahů mezi státy. Ústavní právo stanoví zpravidla závazek vůči právu mezinárodnímu, případně způsoby vztahů k mezinárodnímu právu a příslušný postup při jeho dodržování. Tím si také obvykle ústavní právo určuje, zda-li mezi jejich prameny budou dokumenty práva mezinárodního (týká se členských států EU ).
Zvláštností vztahů Evropského práva a ústavních systémů jejich států je m.j. i to, že evropské právo váže nejen členské státy, ale i jejich obyvatele (občany) přímo, čímž jsou mnohdy omezena suverénní práva občanů členských států. Tím je též omezena zákonodárná funkce členských států (což musí být určeno v vnitřní ústavě). Naše uzavřenost se částečně mění v roce 1998 zákonem o ochraně ČR ve vztahu k alianci. Otevřenost byla také jasně deklarována čl.10 Ústavy (základní lidská práva), která jsou přímo závazná. Zákon 395/01 Sb. (Euro-novela) posouvá naši Ústavu dopředu modernosti. Mezinárodní veřejné právo obsahuje často kogentní normy (neútočení atd.), kterými se většina států musí vnitřně řídit a uznávat je. Většina vztahů mezinárodního práva je založena na dohodách ( je smluvní ).
- 11 -
Ústava ČR do doby přijetí zákona 395/01 Sb. pouze selektovala mezi mezinárodními smlouvami (kromě lidských práv). Integrativní vývoj v 90. létech (pád režimů, pád federací) vyvolal zejména posun v přijímání nových členů do NATO a následně i do EU. Jednalo se o změnu obsahu vnější funkce státu a to v oblasti obrany a vojenské politiky navenek. Toto nebylo ústavně předvídáno a proto byla Ústava zpožděná ve vztahu k vývoji státu. Stejně tak tomu bylo i u Dohody o přidružení k EU (1993). Ratifikována byla v roce 1995 a stanovila určité závazky těm jednotlivým kandidátům.
Touto dohodou se stát zavázal přejímat závazky EU, co do kvality státního systému, obsahu některých technických a technologických norem, přibližování práva tzn. obsahový vývoj právního řádu. Tímto byla ovlivněna suverenita právního řádu našeho státu. Přijímáním nových kandidátských států byl Parlament přinucen k přípravě na možnost vstupu.ÚZ 395/2001 Sb. se týká změny struktury ústavního pořádku a hlavně vtahu Ústavy navenek. Účinnost tohoto zákona byla stanovena na 1.6.2002.
Změny se týkají:
čl.1 Ústavy, kde byla doplněna věta: „ Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.“
Závazek dodržovat mezinárodní právo je povinností státu. ČR tímto potvrzuje, že je si vědoma právní závaznosti vůči mezinárodnímu právu. Dříve se toto týkalo pouze ministerstva zahraničních věcí a hlavy státu.
Tato novela Ústavy vymezuje nově okruh mezinárodních smluv, které mají přednost před zákonem. To znamená, že se ruší kategorie vybraných mezinárodních smluv o lidských právech a podle
čl.10 mají všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je ČR vázána, jsou součástí právního řádu a mají přednost před zákonem a v případě rozporu mezinárodní smlouvy se zákonem má přednost smlouva.
vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci …..“ Ratifikace je politicko-právní prostředek, kterým se schvalují mezinárodní smlouvy. Ratifikovaná smlouva je taková, která byla sjednána a podepsána. K podpisu je povolán prezident. Vyhlášená smlouva je taková, která byla publikována ve sbírce zákonů. Výměnou ratifikačních listin se stávají smlouvy platné, nikoliv pouze ratifikací (výjimkou je tzv. zkrácené řízení – např. v době války podpis mírových smluv )
jimiž je ČR vázána ….“ Celá smlouva je pro naši republiku závazná, nejen některé její části (např. Evropská úmluva o lidských právech nepřipouští trest smrti, proto není zaveden ani u nás, neboť ČR má povinnost ji dodržovat )
jsou součástí právního řádu ….“ S tímto souvisí změna pravomoci Ústavního soudu a to v tom, že již nebude rozhodovat o zrušení zákona, který je v rozporu s čl.10, ale bude rozhodovat o zrušení zákona jestliže je v rozporu s ústavním pořádkem. (čl.87 odst.1 písm. a, b). Toto upravuje zákon č.48/2002 Sb., kterým se mění zákon o Ústavním soudu. Nález o nesouladu brání ratifikaci do doby než bude nesoulad odstraněn !!! (čl.89 odst.3)
Mezinárodní smlouva však není součástí ústavního pořádku, tak jak o tom bude moci Ústavní soud rozhodnout? Kdo nesoulad odstraní? Ústavní soud musí říci v čem je nesoulad mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem. Parlament by se měl s tímto nálezem ztotožnit a měl by změnit Ústavu (ten článek, se kterým je v rozporu).
Toto je jediná preventivní kontrola ústavnosti. Ostatní kompetence Ústavního soudu jsou následné. Soudci Ústavního soudu jsou vázáni při svém rozhodování pou