Prezentace 5

jejich rozvoji znamenaly práce historiků umění takzvané vídeňské školy (F. Wickhoff, A. Riegl, M. Dvořák a další) na počátku našeho století. FORMÁLNÍ
OBSAHOVÉ
IKONOLOGICKÉ
ONTOLOGICKÉ
PSYCHOLOGICKÉ
STRUKTURÁLNÍ
ZNAKOVÉ
SOCIOLOGICKÉ
FUNKCIONÁLNÍ
SYSTÉMOVÉ
Utřídění interpretací podle L. Daniela (EV) Pro tuto interpretaci jsou podstatné pouze formové kvality, vnímání formy je určujícím klíčem k dílu.
Normativní estetika interpretovala UD podle jejich vztahu k uměleckému ideálu antiky, pojmy: primitivní, barbarský, temný středověk, úpadkové umění,
Přelom 19. a 20. století nový pohled:
Alois RIEGL (1858-1905), sloh, styl, slohové analýzy, umělecké chtění – Kunstwollen, pojmy: optické – haptické…
Heinrich WÖLFLIN (1864-1945), formální analýza, vztahy mezi díly, nazírací kategorie: 1. lineární – malířské, 2. plošnost - hloubka, 3. uzavřená – otevřená forma, 4. mnohost – jednota, 5. jasnost – nejasnost…
Henri FOCILLON (1881-1943), slohové proměny nepojímá jako vývoj, v životě slohu rozlišuje dobu pokusnou (archaickou), klasickou, rafinovanou a barokní, jedinečnost UD – má dvojí podstatu: je hmotou, tvarem, ale také duchem, obsahem. Není myšlenkou, je měřítkem prostoru, je tvarem, formou, která podmiňuje jeho existenci. UD není pouhou stopou umění, je samo uměním. FORMÁLNÍ INTERPRETACE Автопортрет. 1964 Лев Федорович Жегин
(1892-1969) Uměnovědná interpretace v textech Lev Fjodorovič Žegin (Šechtěl) se narodil roku 1892 v Moskvě v rodině významného architekta Fjodora Šechtěla. Studoval malbu nejprve ve studiu Konstantina Juona, později v Moskevské škole malířství, sochařství a architektury. V okruhu jeho známých byli malíři Michail Larionov, Vasilij Čekrygin, básník Vladimír Majakovskij, filozof Pavel Florenskij, matematik Nikolaj Luzin. Ve spolupráci s Čekryginem dal mimo jiné Žegin výtvarnou podobu Majakovského knize „Já“. Zúčastnil se různých uměleckých výstav Svět umění 1917-1921, Makovec 1922 -1924, mezinárodní výstava v Benátkách 1928 - 1930; řada jeho děl je v Treťjakovské galerii a dalších muzeích. Zároveň působil jako pedagog a návrhář. Už ve dvacátých letech strhlo Žegina studium perspektivy a kompozice středověkého malířství. Teprve na sklonku života však začal výsledky svého bádání uveřejňovat. Tento svazek je tedy plodem téměř třicetileté usilovné autorovy práce. Co nemůže být cílem a možností interpretace? Interpretace nemůže dílo nahradit, proto sebedokonalejší výklad bez vizuálního kontaktu s dílem ztrácí smysl.
Interpretace nemůže rekonstruovat původní podobu díla, pokud ji ve svém „životě" ztratilo.
Interpretace nemůže stanovit absolutní měřítka kvality, a to ani dočasně, neboť díla se nedají hodnotit absolutně, ale jen poměřováním s něčím jiným.
Interpretace se nemůže ztotožnit s dílem, nikdy totiž nevyčerpá jeho mnohotvárnost a jeho kvality a vždy zůstane vně díla.
(Volně podle H. Bauera) Co tedy interpretace může? Odpověd' zní zároveň skromně i náročně:
interpretace může z díla slovně pojmout a sdělit to, co vůbec může být sdělováno řečí. Není nutno se bát toho, že výklad díla v pojmech ohrozí dílo nějakým překrytím jeho významu, neboť dílo je empirickým předmětem, a proto definovatelné. Interpretace nevytvoří předmět, ale jeho vstup do porozumění (Bauer). Existence toho, co z díla vůbec může být dále předávána řečí, je umožněno obvyklým předpokladem, že „jádro" uměleckého díla je nezjevné, skryté. Interpretace se obvykle nesnaží dílo převést do slov beze zbytku, ale snaží se vyslovit jeho „jádro", ať už je spatřuje v obsahové či formální sféře díla, v jeho struktuře, znakovosti, originalitě, systému nebo v jeho celku. Interpretace obhájí svou opodstatněnost především tehdy, bude-li v konečném výsledku podporou a optimalizací vnímání výtvarného díla, a bude-li při jeho výkladu nabízet otevřená řešení. Příklad interpretace s dominancí psychologického hlediska:
René Huyghe → Hieronymus Bosch, Zahrada pozemských rozkoší, 1500
René Huyghe (1906-1997)
francouzský historik a teoretik umění, dlouholetý vědecký pracovník Louvru zaměřený na malířství, profesor psychologie umění (École du Louvre, Collčge de France), vydavatel encyklopedie Umění a lidstvo (Larousse)
Řeč obrazů ve světle psychologie umění, 1965, Paříž
Další přestavitelé PI:
Ernst Hans GOMBRICH, Rudolf ARNHEIM Hieronymus Bosch,1450-1516,Hertogenbosch,holandský (vlámský) malíř, malířská rodina,otec původem z Aachen,1488 členem bratrstva Panny Marie, významným občanem – zakázky, nepodepisoval se - jeho autorství bylo potvrzeno u zhruba 25 maleb a několik kreseb. Zahrada pozemských rozkoší, 1500, 206 x 386 cm, nejslavnější triptych - nejvíce záhadný. Obvykle je vykládán jako mravní satira osudu lidské povahy, s velkým počtem symbolů, které ještě nebyly uspokojivě interpretovány. Philip II. zakoupil po malířově smrti mnoho jeho obrazů; následkem toho má Prado (Madrid) několik z jeho prací, včetně „Zahrady …“ „Kdybychom měli vyložit překvapující Zahradu rozkoší z Prada, musili bychom se uchýlit ke klíčům snů; a ještě lépe bychom pronikli její skryté záměry, kdybychom si vzali na pomoc psychoanalýzu. Obšírně to doložili Boschovi historiografové Combe a Tolnay, z nichž druhý došel k závěru, že „Bosch načrtává úchvatný obraz potlačených žádostí„. Kde je tedy Bůh? Ve Fůře sena zůstává jen zoufalým svědkem. V Zahradě rozkoší byl zatlačen do kouta, kde ho není skoro vidět. V kruhovém bazénu uprostřed se tu vynořují z vody postavy nahých žen. Kolem podivně jezdí muži na hřbetech neobvyklých koní, o nichž víme z dobových kázání, že zpravidla symbolizovali Vykupitele. Ocitáme se zde na pomezí rouhačství. Plody, často obrovských rozměrů, rozeseté po této záhadné zahradě, odpovídají symbolům smyslných žádostí, které odhalila psychoanalýza. Posedlost touhou po ženě je vyjádřena hromadnou jízdou, kroužením mužů kolem koupajících se dívek, stojících ve vodě, která je rovněž jejím symbolem; vyjadřuje ji též nestejná aktivita párů. A k této explozi chtíče a hříchu se druží bez okolků znesvěcování Krista. Dílo Hieronyma Bosche se netají porážkou, jakou v něm utrpěl Bůh. Také zde hovoří jasně náměty, které si umělec vybírá: často se vrací k Urážení Krista; jeho bolestná tvář se tísní a dusí uprostřed sevřené masy sprostých, rozšklebených obličejů, v jejichž ostrých rysech se zračí všechny mravní nedostatky. Propuká v nich lidská bestialita, tlumočená stejnými deformacemi, jaké si vymýšlel Leonardo da Vinci pro své karikatury.
Porážka Boha je porážkou člověka. Bosch, který namaloval s požitkem Sedm hlavních hříchů (na stolní desku, dnes v majetku Prada), se nevyhýbá jejich následkům. Zahrada rozkoší je zasazena mezi dvě postranní křídla: deska po pravé straně představuje Peklo, deska po levé straně je vyhrazena, jak lze očekávat, Ráji. Ale pozor! Ráj nebeský tu je nahrazen rájem pozemským, tj. tím, kde byl spáchán dědičný hřích. S podobným nepoměrem se setkáváme ve výjevech Posledního soudu, který maloval Bosch několikrát; hromadí tu s oblibou groteskní i bolestné tváře odsouzených, zato často vynechává, pomíjí vyvolené. Po této stránce jsou též charakteristické desky chované v Dóžecím paláci v Benátkách, kam se dostaly před velmi dávnou dobou a ne zanedbatelně odtud působily na italské malířství; na prvé z nich se sklíčen