Prezentace 14

Hra v životě, v umění a ve výchově UKV, přednáška William James: normální člověk využívá 10% svých schopností,
1966 - antropoložka Margareta Meadová - 6%,
Herbert Otto, psycholog - 4%.
Může to být tím, že si málo hrajou?
Procenta dnes? Poslední výzkumy ukazují, že to neplatí. Mozek je aktivní celý, ale nedává to o sobě příliš znát, jenom tam, kde je momentálně hodně zatížený. Kdo se zaobíral hrou: Johan Huizinga, Roger Caillois, Millarová, Zapletal, ... různá hlediska a teorie
Huizinga, Homo ludens Johan Huizinga (1872-1945) Roger Caillois (1958), Hry a lidé, česky 1998. Roger CAILLOIS (1913-1978) Roger Caillois představuje svoji klasifikaci jako obecnou teorii nikoliv jako dílčí teorii jednoho žánru. Pojem hry tedy nechápe v užším slova smyslu, ale zahrnuje pod něj veškeré lidské aktivity, které lze chápat jako „nevážnost“. Ve svém pojetí nezohledňuje vnější, formální projevy a prvky her, ale naopak se snaží pohybovat se nad formou hry. Směřuje k vnitřnímu smyslu hry. Tímto vnitřním smyslem hry Caillois rozumí vztah hráče ke hře (co od hry očekává, v jakém ohledu a jakým způsobem je hráč „uspokojen“), jaký herní postoj v dané konkrétní hře hráč zaujímá.
Systematizaci svého vědeckého pohledu Caillois podkládá čtyři kvadranty, tedy hovoří o čtyřech základních typech- kategoriích her (ágon, alea, mimikry a ilinx), které charakterizuje vždy jeden hlavní princip (Caillois, s.33). V rámci každé kategorie pak uvažuje o stupni formalizace hry a terminologicky odlišuje spontánní hry – paidia v protipólu k pravidly sevřeným a komplikovaným hrám – ludus.
Hra je definována jako činnost 1. svobodná, 2. vydělená z každodenního života, časoprostorově ohraničená, 3. vyvolávající nejistotu – napětí, 4. neproduktivní, 5. sevřená pravidly a 6. fiktivní – doprovázená specifickým vědomím alternativní reality (Caillois, s. 32)
První kategorii, kterou detailně popisoval i Huiziga, vymezil Caillois pojmem ágon ­zápas. Tento typ hry charakterizuje „ctižádost hráče zvítězit díky a jedině díky vlastní zásluze v soutěži, která má pevná pravidla.“(Caillois, s. 64) Schematicky lze vyzdvihnout pak následující znaky: Hra má cíl, jehož dosažením hra končí. Je manifestována shodnost výchozích podmínek pro všechny hráče (záleží na této rovnosti). Tyto podmínky se opírají o objektivní realitu a o pravidla hry. K cíli dovede hráče pouze jeho vlastní dovednost, jeho vůle.
Druhým uváděným typem jsou hry alea – náhoda. Slovy Cailloise je pro ně podstatné, že dochází „ke vzdání se vlastní vůle ve prospěch úzkostného a pasivního čekání na výrok osudu.“ (Caillois, s. 64) Ve hrách typu alea, obdobně jako u ágonu platí rovné výchozí podmínky při vstupu do hry. Tyto podmínky byť nevycházejí z vlastních možností hráče, jsou zaštítěny objektivitou herní aktivity, tedy pravidly hry. Ve hře nic nerozhoduje hráč, vše je dílem náhody a vše lze náhodě přisoudit.
Třetí zavedenou kategorií jsou mimikry – předstírání, které představují „chuť hráče vzít na sebe cizí osobnost“ (Caillois, s. 64). Hráč tedy vstupuje do fiktivního světa, nezříká se tak však vazby se světem reálným. V tomto hraném světě se pak pohybuje pouze na základě vůle a fantazie své či svých spoluhráčů. Poslední kategorii her nazval Caillois ilinx- závrať. Řadí sem herní aktivity, které v hráči vyvolávají závrať (Caillois,s. 64), opojení. V tě