Prezentace 13

erzální, trvalý a neměnný. Tím přispívá ke konzervaci moci vládnoucí třídy a statu quo X mýty jsou evoluční
Mytologie Mytologie jsou jedním z nejvýznamnějších Barthesových děl. Úvodní část tvoří řada krátkých a snad až překvapivě zábavných, ovšem mimořádně dobře propracovaných úvah o některých dobových aspektech konzumní společnosti (wrestling, astrologie, kuchařské recepty v časopisech); druhá část je pokusem zasadit tyto texty do obecnějšího teoretického rámce. Je pozoruhodná mimo jiné tím, že jde o jeden z prvních pokusů o aplikaci sémiologického přístupu na konkrétní kulturní jevy (v tomto ohledu má dnes Barthes nesčetné množství následovníků v oblasti teorie kultury, literární teorie, ale i politologie nebo třeba gender studies). Mytologie zásadním způsobem přispěly k proměně francouzské intelektuální scény ve druhé polovině 20. století: jsou jedním z prvních projevů nástupu nového způsobu uvažování, které se vzdá fenomenologické a existencialistiké orientace (Sartre, Camus, Merleau-Ponty) ve prospěch strukturální a synchronní analýzy dějinných i aktuálních jevů (Foucault, Althusser, Derrida aj.). Podle Barthese je mýtus sociálním konstruktem
mýty záměrně skrývají svůj původ sociálního konstruktu, naopak se naturalizují tak, že se považují za neměnné, univerzální a obecně platné
je to řetězec pojmů vytvářejících příběh, jímž si vysvětlujeme a ospravedlňujeme určité aspekt sociální reality nebo přírody
mýty vytváří dominantní vládnoucí třída a slouží jí k zachování statu quo
jsme vězni svých mýtů
mýty jsou ovšem evoluční (např. alžbětinská doba: dítě = malý dospělý x dnes: mýtus dětství – doba klidu, radosti, bezstarostnosti)
mýtus maskulinity – ospravedlňuje vládnoucí postavení mužů, mýtus, že muži jsou silní, nebrečí..
např. ke znaku Cikán se váží pojmy jako hlučný, zloděj, agresivní, nezdvořilý
mýtus můžeme odhalit pomocí komutačního testu (test záměny) nebo pomocí aberantního dekodování ( opozičního způsobu čtení)
Barthes a „čtení“ mýtů Podle Barthese existuje trojí způsob jejich „čtení". První je cynický a slouží zejména těm, kdo nějaký mýtus vytvářejí (ale přitom ho ničí), tedy zvláště novinářům. Podle potřeby se takřka cokoli může stát doslovným příkladem anebo symbolem.
Druhou cestu volí mytolog, který se snaží říkat pravdu a moderní mýty odhaluje jako podvod. Místo symbolů nachází určité alibi. (Nepřekvapí, že za osamělého mytologa, který se svým mýtoborectvím dobrovolně vyloučil ze společnosti, považoval Barthes v první řadě sám sebe.)
Třetí způsob je asi nejčastější. Vnímáme prvky, které mýtus utvářejí, v jejich prosté přítomnosti; konzumujeme mýtus v souladu s jeho strukturou. Prožíváme mýtus jako pravdivý a současně neskutečný příběh.
Všichni ale občas mýty vytváříme, odhalujeme, ničíme, anebo jednoduše přijímáme.
Mýtus a umění Umění je symbolické, Goodman – 3 způsoby symbolizace / reprezentace, exemplifikace, exprese
Mýtus je příběh
Picasso a mýty B.K.S. – Bude konec světa "Od r. 72 jsem se pohyboval v uzavřené společnosti blízkých přátel z B.K.S. a jejich satelitních organizací jako SÚZI, ÚTERNÍK a pod. K současnému umění 60-70 let jsme se dostávali prostřednictvím knihy Osobnost a tvorba od dr. Drvoty, kde byla reprodukována díla českých strukturalistů a na nich demonstrovány psychoanalytické pokusy a výklady. Ač nás tato díla jaksi vzrušovala, shrnovali jsme je s dávkou ironie pod pojem "SCHIZOIDOVY FRUSTRACE" a pokoušeli se "hrou na umění" o něco podobného. Jakýkoli experiment ve stylu "hle, co z toho vylezlo" a "to je skoro jako pravé umění", byl dobrý. Pálili jsme, tavili, rozmývali olejové pastely, nalévali latexové škraloupy zatírané olejem. Zároveň jsem však rozvíjel techniku staromistrovské olejové surrealistické malby (ve které mě podporoval otec), ale i "šalamounskou" groteskní kresbu. Jedním z členů František Skála (1956), je také členem skupiny Tvrdohlaví (1987).
Heslo ve Wikipedii V listopadu 1991dostává hlavní Cenu J. Chalupeckého za rok 1991.
Začátkem května v roce 1993 putoval pěšky
na Bienále v Benátkách přes Alpy, ušel za měsíc 850 kilometrů s batohem na zádech, pil z potoků a spal v lesích. „Smutno mi bylo. Moc.“ Cestu absolvoval za 25 dní. Píše si ilustrované deníky, kreslí a kromě epizody s "jedovatými skalními motýly" dorazí šťastně na XLV. Bienále světového umění, kde reprezentuje Českou republiku. Vystavuje soubor 25 kreseb z cesty a drobné plastiky vytvořené z nasbíraných materiálů. Michael Kimmelman z New York Times se o Skálově expozici pochvalně zmiňuje v kritickém článku "Smrt v Benátkách" jako o jedné z mála, ke které je možné si v záplavě současného třeštění najít vztah. Restaurace Paláce Akropolis, 1993
1997 - dostává Skála cenu "Interiér roku 1996" za řešení interiérů paláce Akropolis Rudolfinum 2005 Mýty a výtvarná výchova