zkouška - otázky

, zabýval se indiánskými jazyky
- napsal dílo: „Jazyk“: zde rozlišuje 6 procesů: slovosled, skládání,afixaci, vnitřní hláskovou notaci,
zesílení změny přízvuku
- Bloomfield je také autor díla „Jazyk“ (bible amerických strukturalistů), psal jej pod vlivem behaviorismu
- upravil schéma akce a reakce (S → R ) na S→s r→R (reakce na základě jazykové žádosti)
př. Chlapec netrhá jablko, protože by měl žízeň, ale proto, že jej o to dívka požádala
- zabýval se jazykovými jevy: vázané jazykové tvary (existují volně), volné jazykové tvary (existují vázaně
na jiných )
- všímal si slovosledu, intonace, modifikace a selekce
- 3 třídy gramatického jazyka:
kompletní věta (obsahuje podmět a přísudek) a nekompletní věta (eliptická)
konstrukce – syntax, morfologie
substituce – nahrazení jazykových jednotek za jiné (podstatná jména → zájmena)
- pro Bloomfieldovu jazykovědu popisek deskriptivní (popisná)

8. Pražský lingvistický kroužek: charakteristika, představitelé, jeho odkaz pro současnou lingvistiku
- vznikl 6. října 1926 z popudu přednášky Hanze Bechera
- výsledkem byly přednášky 1x měsíčně s pevnou strukturou
- v zahraničí označován jako Pražská lingvistická škola
- vypracovala novou lingvistickou koncepci a ovlivnila vývoj lingvistiky 20. století
- klíčovou osobností byl Vilém Mathesius – organizační i ideová činnost
- důležitá byla vědecká činnost, o kterou se právě Mathesius zasloužil
- Mathesius byl anglista, velmi dobře kriticky posuzoval názory, které konfrontoval s Bohuslavem
Havránkem a Josefem Zubatým
- s Prahou byla v kontaktu řada zahraničních lingvistů, hl. tři ruští lingvisté Roman Jakobson (působil
v Praze a v Brně), Nikolaj Trubeckoj (působil ve Vídni, do Prahy dojížděl) – ti přenesli do Prahy
poznatky z kazaňské a moskevské školy, Sergei Karcevskyj (působil v Ženevě a Praze) do Prahy přináší
myšlenky Saussurovy
- v Evropě neměl kroužek konkurenci
- Mathesius se podílel na vyprofilování funkčního strukturalismu. V roce 1911 měl v Praze přednášku o
potenciálnosti jevů jazykových (v českých podmínkách se prosazoval mladogramatismus). Přednáška
zaujala synchroním přístupem, definovala pojem potenciálnost (kolísání řeči v jazykovém společenství)
- od poloviny 20. let probíhaly schůzky, na kterých se diskutovalo o lingvistických problémech

Teze Pražského lingvistického kroužku
- prezentování myšlenek na veřejnosti (Methesius, Jakobson, Mukařovský)
- analyzují stav lingvistiky a vytyčují její úkoly
- orientace na strukturalismus
- zdůraznění funkčního pojeti jazyka
- kroužek považuje jazyk za funkční systém, každá část hodnocena dle toho, jakou funkci v systému má
- rozsáhlé pole působnosti: pozornost věnována metodologii
- dokumenty v díle: „U základů Pražské lingvistické školy“
činnost dělena na dvě části (období):
klasické období (1926 – 1939)
- vypracování ucelené jazykové teorie
- funkční přístup typický pro všechny roviny jazyka
- vznik periodika Slovo a Slovesnost
- ediční řada Travuae du CLP
válečné a poválečné období
- kroužek za války organizačně nefungoval, Jakobson emigroval do USA, Mathesius zemřel
- zůstal Havránek (po roce 1945 klíčová osobnost české lingvistiky)
- ve fonologii se projevil funkční strukturalismus
- více se kladla pozornost na aktuální členění věty (východisko a jádro)
- zdůrazňovány jsou záležitosti slovosledu a intonace, větné posloupnosti
- významné osobnosti: Zgal, Daneš, Firbas

9. Charakteristika lingvistiky po roce 1945: generativní gramatika (N. Chomsky), textová lingvistika
(Beaugrande, van Dijk), teorie řečových aktů, interlingvistika
Generativní a transformační gramatika
- hl. představitel Noam Chomsky, původem Američan
- vydal dílo: „Syntaktické struktury“ (1957)
- věnuje se i dalším odvětvím – sociologie, politologie
- generativní gramatika: na jazyk se dívá jako na tvůrčí proces, v němž se jednotlivé věty
generují (vytvářejí), dle daných gramatických pravidel. Pravidel a jednotek je omezený počet,
umožňuje generovat nekonečné množství vět. Vychází z jádrových vět (základní jednoduché
věty), ostatní odvozeny pomocí transformačních pravidel.
V 60. letech druhá varianta, v níž prohloubil fonetickou složku a zařadil i sémantickou složku.
1. období syntaktických struktur
- jazyk má jádrové věty, které lze generovat pomocí frázové struktury, ostatní odvozeny transfor. pravidly
- z každé věty lze derivovat koncový řetězec
- frázový ukazatel (p-marker), který má formu stromu a ukazuje v jakém pořadí jsou složky věty
- frázové struktury: viz sešit
- transformace: proces, kterým se osvětluje vztah mezi základní a odvozenou strukturou
2. období zabývající se sémantickou složkou
- zavedení sémantické složky v rovině povahové a hloubkové struktury
- povahová struktura je formální, hloubková sémantická
- člověk je kompetentní ovládat, má určitý předpoklad (kompetence)
- performace – souhrn konkrétních jazykových jevů
- kompetence se objevují v různých strukturách – gramatická komunikační
Textová lingvistika
- v centru pozornosti tohoto proudu je text
- text je chápán jako určitý celek, který má určité vlastnosti:
soudržnost na povrchové rovině textu (koheze), soudržnost na hloubkové rovině textu (koherence)
zaměřenost (intenzionalita), příjem (akceptabilita)
informativnost – souvisí s informací, kterou nese text
situativnost – vztah textu ke konkrétní situaci
intertextualita – vztahuje text k dalším textům
- tímto proudem se zabýval Karel Hausenblas a jeho žáci
Teorie řečových aktů
- vyvinula se v 50. letech minulého století, dodnes je rozvíjena v rámci pragmalingvistiky
- předmětem je hloubková analýza komunikativní funkce promluvy
- hlavním kritériem je záměr mluvčího
- představitelé: John Austin (zakladatel) a John Searle
- v centru pozornosti je řečový nebo mluvní akt se třemi aspekty:
lopuce – zahrnuje fonaci a sémantiku (leze po někom pavouk)
ilopuce – intenze mluvčího směrem k adresátovi (záměr s jakým jsem mu řekl, že po něm leze)
perlopuce – reakce příjemce (reakce na přítomnost pavouka)
Analýza diskurzu
- vyrůstá z lingvistických tradic, aplikuje lingvistické přístupy na analýzu komunikace
- vychází z teorie řečových aktů, uplatňuje se v pedagogické komunikaci
Konverzační analýza
- protiklad k analýze diskurzu, v pravém slova smyslu se jedná o analýzu rozhovoru
- nevychází z lingvistiky, svůj původ má v sociologii
- v centru pozornosti jsou metody užité při produkci a interpretaci běžných aspektů a běžných rozhovorů
- vypracovala mechanismus střídání mluvčích, vychází z transkriptu (přepis zvukové formy)
- zkoumá preferenční organizace, globální organizace rozhovoru, sekvenční výstavba
Interlingvistika
- interdisciplinární jazykový obor zkoumající mezinárodní jazykovou komunikaci se všemi jejími aspekty (jazykovědné, politické, ekonomické, informačně-teoretické, společenské,…)
- cílem: optimalizace mezinárodní jazykové situace
- 1911 – pojem užit poprvé, mělo se jednat o obor zabývající se zákonitostmi vzniku společných pomocných jazyků
- společný pomocný jazyk – chápán široce, ne pouze plánové = umělé jazyky, ale i entické jazyky (minulé, přítomné, budoucí)
- interlingvistika by se měla zabývat pomocnými jazyky – nejen gramatika, ale i vnější lingvistika (sociolingvistika,…)
- lingvistika tento obor odmítla
- zlom: 20./30. léta – problémy intrerlingvistiky se začali zabývat lingvisté: Oto Jespersen, Trubeckoj
=> interlingvistika se stává specifickým lingvistickým odvětvím
- Jespersen definuje ve svém článku z roku 1930 předmět oboru – konstrukce jazyka s plánem vytvoit normu pro plánové jazyky, jeho vymezení se stává klasickým => interl. spojena s umělými jazyky
- od 50. let změna zaměření oboru => širší chápání, centrem mezinárodní jazyková komunikace
- nyní zkoumá široký okruh problémů => má řadu subdisciplín
- subdisciplíny:plánová lingvistika – umělé jazyky – funkce: prostředek mezinár. komunikace
- od 3. stol. AD projekty jazyka přijatelného pro všechny jedince
X jazyk sjednocujícím prostředkem etnika
- 19. stol. – chybí sjednotitelská fce jazyka => konstituování novodobých jazyků
- plánové jazyky často jen projekty, nevešly v užívání
- plnohodnotně funguje esperanto (vznik 1887) – 10 mil mluvčích
=> speciál. obor: esperantologie – stavba, vývoj a komunikativní fce esperanta
- v českých podmínkách není příliš velký zájem o interlingvistiku
- sborník Problémy interlingvistiky – 2 svazky, 1987 – esperantologický, 1990 – interlingvistický
- užívání suprasegment. prostředků (intonace, pauzy, tempo)
- jiné systémy při komunikaci – kývání hlavou při souhlasu,…

DISCIPLÍNY (otázka č.5 ZAJAZ)
-podle toho, jakou složku jazyka studují, rozlišujeme několik lingvistických disciplín:
A)hlavní lingvistické disciplíny
1.fonetika
-věda, která zkoumá artikulační, akustickou a percepční stránku zvukových prvků a to tak, jak se projevují ve zvukových projevech
-vznik: 2.pol.19.stol.
-základní jednotka: hláska
2.fonologie
-zjišťuje, které zvuky lidské řeči a které jejich vlastnosti se využívají k dorozumění v určitém jazyce
-vznik: 20.léta 20.stol., PLK, vychází z myšlenek F.de Saussura, za hlavního zakladatele se považuje Trubeckoj (členem PLK), /v USA – Edward Sapir/
-základní jednotka: foném (abstraktní systémově-funkční jednotka zvukové roviny jazyka, je abstrakcí hlásky)
-zvuková rovina jazyka se dělí na systémy:
a)segmentální (jednotkou foném > samohlásky, souhlásky, sonóry)
b)suprasegmentální (jednotkou prozódem)
3.morfologie (tvarosloví)
-nauka o tvarech slov, zabývá se tříděním slov na slovní druhy a morfologickými kategoriemi
-dlouhá tradice, 5.-4.stol. př.n.l. – Panini
-jednotka: gramatický tvar
4.morfematika
-nauka o morfémech, jejich stavbě, druzích…
-morfém=nejmenší část slova, která má ustálenou formu a gramatický význam (např.koncovka nes –u, žen –y …)
Gramatický tvar slova se konkrétně realizuje ve větě. Komunikativní funkci získává slovo tehdy, pokud je součástí věty. Základní komunikační jednotkou jazyka je tedy věta, výpověď (ne slovo).
Věta=základní komunikační jednotka jazykového systému, abstraktní model
-má složku významovou, mluvnickou, zvukovou, grafickou
Výpověď=základní komunikační jednotka řeči, konkrétní realizace modelu, určitého větného vzorce
Větou a výpovědí se zabývá syntax.
5.syntax (skladba)
-nauka o stavbě vět a souvětí
-zakladatel: Apolonios Distolos (2.stol.n.l.)
-jednotka: věta
-morfologie, morfematika a syntax patří do gramatiky, obě disciplíny jsou spolu úzce spojeny, proto se v lingvistice setkáme s termínem „morfosyntax“=spojení obou disciplín
6.lexikologie
-nauka o slovní zásobě, zkoumá významy slov a vztahy mezi nimi (synonymie, homonymie,…)
-úzce souvisí s gramatikou
-jednotka:lexém = slovní jednotka označující určitou věc
7.sémantika
- zabývá významovou složkou jazykového znaku
-systematicky propracováno francouzskými lingvisty 19./20.stol.(Breál, Millet)
-základní jednotka: sém (kombinací sémů by se sestavovaly významy jednotlivých slov)
-sémiotika-zabývá se nejen jazykovými znaky, ale i ostatními znakovými systémy (systém dopravních značek…), zahrnuje tedy v sobě i sémantiku
B)další disciplíny
etymologie
-nauka o původu slov
-dlouhá tradice, Platón, stoikové
2. stylistika
-nauka o slohu
-nauka o způsobu výběru a využití jazykových prostředků v jazykových projevech, zkoumá styl jednotlivých autorů nebo tzv.funkční styly=používání různých jazykových prostředků v závislosti na funkci, kterou má určitá výpověď plnit
-nadstavbová disciplína, jde napříč všemi jazykovými disciplínami
-vznik: Řecko, Řím (patří k nejstarším disciplínám), postupně se proměňovala a dnešní pojetí je hodně odlišné, K.Vossler, Charles Bally (Ženevská škola)
-předmětem stylistiky je styl, je založen na výběru vhodných jazykových prostředků