zkouška - otázky

v našem vědomí => pojmová síť
- tento proces každé „já“ prožije v prvních letech života
- každý jedinec – jiné asociace, strukturu máme společnou

Jazykový systém, vědní disciplíny a jejich jazykové a řečové jednotky
Systém
= vnitřně organizovaný celek skládající se z prvků, které jsou v rámci celku spojené vzájemnými vztahy a vzájemným působením
- není mechanickým součtem vlastností prvků, ale vytváří novou kvalitu prvkům nadřazeným
- celek lze dále členit na nižší jednotky, ty jsou ve vzájemném vztahu, tvoří novou kvalitu, než je kvalita celku
- př. Svítí slunce. Zároveď prší. Vytváří se duha.
=> lze libovolně zpřeházet
=> vytvořím souvětí, pak nelze volně prohazovat, je zde systém => Protože svítí slunce a zároveň prší, vytváří se duha. => souvětí má propracovanou strukturu s jinou kvalitou
Struktura
= vnitřní vzájemná vazba, vnitřní síť vztahů mezi prvky systému
- je to vnitřně strukturovaný celek
- strukturní chápání světa je nyní samozřejmé (zejm. strukturalismus – vázán na Saussura, který je zakladatelem, uplatnění našel v PLK)
- pro nás – systém X struktura = dva pohledy na totéž
Strukturovost systému
= stupeň vnitřní svázanosti (koherence)
- závisí na:
rozsah množiny prvků - strukturovanost nepřímo úměrná počtu prvků (málo prvků => hodně strukturovanosti)
- nejméně prvků: zvuková / grafická rovina =>systém hlásek nejstrukturovanější (30-40 hlásek)
- více prvků: morfologie => systém koncovek
- nejvíce prvků: lexikální rovina => nejmenší struktura
- strukturovanost závisí na relativním prvku – do kolika a jakých vztahů prvky vstupují
- př: šumy => korelace znělosti
sonóry => malá struktura (často možná záměna r X l)
relativní uzavřetost systému – čím je systém uzavřenější, tím je strukturovanější (relativita – žádný systém není zcela uzavřený), posl hláska, která pronikla do čj – ř (12.st.)
- uzavřený systém těžko přijímá nové prvky, proniknutí trvá dlouho - př. 15.-17.st. mizí Ó =>snaha zničit É (protějšek v trojúhelníku)
=> cizí slova opět s Ó => proces se zastavuje
relativní stabilita systému – aby systém mohl plnit svou fci, musí být stabilní
- ne úplně stabilní (byl by i úplně uzavřený!)
- čím více uzavřený, tím více stabilní
- lexikáln ístránka relativně dynamická, formální stabilní => napětí
Vztah mezi prvky ve struktuře systému
- paradigmatické vztahy - mezi prvky v rámci celého systému, dle shodných a odlišných vlastností
- př. pán –ovi – koncovou přiřadím funkci => předložka o, k – každá vyjádří vztah
- syntagmatické vztahy – mezi jazykovými jednotkami v rámci realizace řeči
- menší jazykové jednotky tvoří vyšší
- př. máma - nejnižší jednotka: m – a – m – a
- morfologicky: mam – a
- prozodicky: ma - ma
=> ze segmentálního systému: hláska
=> ze suprasegmentálního systému: slabika
- základní jednotky – dle roviny: text => odstavec => věta => slovo => slabika

Jazyk a společnost: vznik jazyka, problém monogeneze a polygeneze, problém konvergence a divergence. Vývoj jazyka a změny v jazyce
Vznik jazyka = fylogeneze jazyka
- jazyk vznikal a vyvíjel se v souvislosti s vývojem lidí jako druhu
- o vývoji jazyka můžeme zpočátku pouze usuzovat, nemáme přímé doklady
- jazyk vznikl jako potřeba vzájemné komunikace
Problém polygeneze a monogeneze jazyka
- jazyk byl prostředek dorozumívání už odedávna
- otázkou je, zda tomu bylo jen na jednom místě (monogeneze) nebo na více místech (polygeneze)
- vědci se přimlouvají spíše k polygenezi
- center bylo ale určitě mnohokrát méně, než kolik máme dnes jazyků
Problém divergence a konvergence ve vývoji
- divergence je proces rozlišování
- konvergence je proces sbližování
- oba procesy tvoří jednotu ( i v rámci jednoho jazyka)
- v prvobytně pospolné společnosti převažuje divergence – velké teritorium, odlišnosti v jazyce, dialekty =>oddělování
- proces konvergence je spojen se státem – v moderní době 1 dialekt převládá, pohltí ostatní dialekty
Vývoj jazyka a změny v jazyce
- vývoj jazyků je nerovnoměrný, není přímočarý
- indoevropština se dle tzv. rodokmenové teorie rozštěpila na 9 větví
- rozštěpením nářečí z jazyka praslovanského vznikly jazyky slovanské
- praslovanština nebyla jednotná, příslušníci si navzájem nerozuměli => vytvoření jednotlivých slovanských jazyků (poslední třetina 1. tis. BC)
- vývoj češtiny:
stará čeština: do počátku národního obrození
staročeské subobdobí (do konce 15. století) – ustalování jazyka (v Staročeském slovníku)
období s málo jazykovými doklady (do konce 13. století)
první rozkvět jazyka (14. století) – Alexandreis, doba Karla IV., Dalimilova kronika
husitské období (1. polovina 15. století) – sjednocení jazyka
čeština středního věku (16. – 18. století)
humanismus (15. – 17. století) – rozkvět, vznik slovníků
pobělohorské období (17. – 18. století) – obrana jazyka (Balbín a spol.)
nová čeština: vznikla na přelomu 18. a 19. stol. a užívá se do současnosti
období národního obrození – teoretický základ nové češtiny (slovníky)
období ustalování češtiny – funkce jazyka v různých komunikačních situacích (do 1918)
období meziválečné a vál. – čeština jako státní jazyk, péče o český jazyk a jaz. kulturu
období po roce 1945 – institucializovaná péče o jazyk
období po roce 1989
- změny v jazyce:11. stol. – mizí nosovka, slabí jery, silné se mění v E
12. stol. – A se mění v Ě, nebo IE (duša => dušě)
13. stol. - vzniká hláska Ř; G se mění v H
15. stol. – rozrůznění tvrdé a měkké deklinace
- 13. stol. – rozvoj jazyka, souvisí s politickým a hospodářským vzestupem státu
- 14. a 15. stol. – čeština je již rozvinutým a do značné míry ustáleným jazykem

7. Vývoj moderní lingvistiky: mladogramatismus, strukturalismus v lingvistice (F. de Saussure a
Kurz obecné lingvistiky, kodaňská škola, deskriptivismus).
Moderní lingvistika
- období 19. a 20. století, spojena se strukturalismem, ten považuje jazyk za systém, jehož jednotlivé části
nelze odděleně zkoumat od funkcí, které v systému zastávají
- lingvisté odlišují pohled historický od vývoje
považují jazyk za společenský jev, důraz na komunikativní funkci
Prestrukturalismus
- přímými předchůdci moderní lingvistiky byli J. Baudoine de Courtenay a F. de Saussure
- jako základ berou systém a strukturu jazyka
- Jean Baudoine (1825 – 1899) vystoupil v 70. letech s teoriemi jazyka, publikoval zřídka v malých
nákladech, byl původem Polák a učil na různých universitách (Kazaň, Petrohrad)
- v jeho době vládne historicko srovnávací jazykověda (vědeckost = historičnost)
- rozlišuje dva aspekty jazykových jevů: statický a dynamický (synchronní a diachronní) – statické preferoval
- dával přednost živým jazykům před mrtvými, hlavní pozornost věnoval funkčnímu aspektu jazyka
- funkční aspekt rozpracoval jeho nástupce Krušenskij, který zformuloval asociaci sousedství
(syntagmatické vztahy) a asociaci podoby (paradigmatické vztahy)
- veliký význam mělo Baudoineovo učení o fenoménu, všiml si, že je rozdíl mezi zvuky, které vydávají
mluvčí a které přijímá posluchač, člověk schematizuje živé druhy řeči a pro jejich rozeznávání užívá
zvukové typy (foném postavil jako psychologickou složku
Ferdinand de Saussure (1857 – 1913)
- pocházel ze Ženevy, kde i studoval, dále pak studoval v Lipsku
- v Lipsku panoval spor mezi mladogramatiky a starogramatiky
- mladí vyprofilovali nový směr mladogramatismus – Lipsko se stalo centrem evropské lingvistiky
- to Saussura ovlivnilo, stal se členem Pařížské lingvistické společnosti, publikoval stati indoevropských
samohlásek – hodnotil samohlásky jako součást systému – formuloval teorii o nedoloženém prvku (na
základě doložených prvků vysvětlil existenci takového prvku, který se nedochoval) – práce moc zájem
nevzbudila a prosazuje se později
- v roce 1880 odchází do Paříže, kde působí 11 let, přednáší poznávací gramatiku
- v roce 1882 se stal tajemníkem Pařížské lingvistické společnosti
- poté se vrací zpět do Ženevy, kde učil na tamní universitě
- v letech 1907 – 1911 měl tři přednáškové cykly o problémech obecné lingvistiky
- jeho stěžejní dílo „Kurz obecné lingvistiky“ vzniklo zásluhou dvou studentů na základě Ferdinandových
přednášek – vyšlo v roce 1916 – k nám se jeho myšlenky dostaly ústní tradicí
- dílo se zabývá: společenský pohled na jazyk, systémové chápání jazyka,
synchronie (zkoumá pouze určitou část z určitého úhlu pohledu) a diachronie ( vývoj, jak
se jednotlivé jevy vyvíjely)
jazyk x řeč (parole x langue), základy sémiotiky
teorie znaku (jazykový znak se skládá z určitého pojmu a obrazu)
vlastnosti znaku (libovolnost, přímočarost, nepřetržitost)
Kodaňská škola
- vznikla ve 30. letech minulého století, zakladatelem byl V. Bröndal a L. Hjelenslev
- zásady kodaňského strukturalismu byli publikovány v periodiku Akta linguistika
- velkou roli sehráli tradice lingvistické, myšlenky Saussura, teze Pražského lingv. kroužku, myšlenky
filosofů a logiků
- Kodaňský kroužek se snažil utvořit lingvistickou teorii, která by užívala logický aparát, přesné termíny
- v prvním období vůdčí osobností Brändal, v centru jeho zájmu byla filosofie jazyka, která by měla
- zkoumat jazykové kategorie, přesně je definovat a odhalit vědecké vlastnosti
- vypracoval aparát symbolické logiky v moderní jazykovědě
- Hjelenslev poté vytvořil novou lingv. teorii, kterou nazval glosémika
- snažil se užívat matematiky a logiky, zavedl V pro samohlásky a C pro souhlásky
- přišel s novým terminologickým aparátem: (langue x parol → schéma x text, signifie x signifiant →
obsah x výraz, foném x morfém → ceném x plerém)
- Hjelenslev pobýval v Praze a Paříži, podílel se na vzniku fonématiky, díla: „Jazyk“
„Prolegomena k teorii jazyka“: jedno ze základních lingv. děl v češtině jako Základy teorie jazyka
- hlavním cílem proudu bylo hledat zásady a metody autentické lingvistiky
- nejdůležitější je abstraktní hodnota jednotek daná jejich vzájemnými vztahy
- funkce: 1. et funkce ( a – a) : koexistence prvků v procesu m+á+m , d+á+m
2. aut funkce (buď – nebo) : disjunkce systému (m, d, n, v, s, r, j) +á+m
- další funkce:
interdependence: vzájemná závislost, vztah mezi dvěma hodnotami, existence jedné předpokládána
existecí druhé
determinace: funkce mezi konstantou a proměnnou, jeden předpokládá druhý, ale ne naopak)
konstelace: funkce mezi dvěma proměnnými, dva členy jsou slučitelné, ale vzájemně se
nepředpokládají
- konstanta: jednotka s funkcí, nutná k odvození další (věta hlavní)
- proměnná: jednotka, jejíž přítomnost není nutná (věta vedlejší)
- purport se vymezuje pojmem a významem (např. purport barev)
- jedna z důležitých metod byla komutace – systematické umisťování dvou znaků do téhož kontextu (to
lingvistika přejala a znovu užívá) chlapec (vidí, bije, pozoruje, venčí) psa
chlapec (žije, čte, žehlí) psa – nesprávné po obsahové stránce
chlapec (sněží, prší) psa – nesprávné po obsahové ani po formální stránce
- jedná se o logicko-matematickou teorii – (užití computerové lingvistiky)
Deskriptivismus
- směr, který vznikl v 20. letech v USA
- klade důraz na antropologii a etnografii – zabývali se indiánskými jazyky a kulturou
- sklon k přeceňování formy na úkor obsahu, využívání matematických metod
- model IP: popisoval vztahy mezi jednotkami jako procesy, jedny se vyvozují ze druhých (E. Sapir)
- model IA: jednotky vedle sebe, různé kombinace (Bloomfield)
- Edward Sapir bývá považován za zakladatele strukturalismu v USA