Skripta pyschologie

psychologie
1. Psychologie, její stručná historie do vzniku psychologie jako vědy. Definice předmětu psychologie. Hlavní psychologické obory a jejich charakteristika. Praktické úkoly psychologie. profese psychologa
Vymezení předmětu psychologie se ve středověku měnilo na základě lidského poznání a filosof. zdůvodnění. Mělo 3 fáze vývoje:
V I. fázi vývoje se za předmět studia považuje duše. Za hlavní znaky této fáze lze uvést tyto:
1. Psycholog. existovala v úzká souvislosti s filosofií (např. estetika jako nauka o společnosti)
2. Duše byla viděna jako složitý útvar s jednotlivými částmi:
a) živočišné
b) rostlinné
c) rozumové - je nadřízena a) a b) a vystihuje specific. způsob prožívání a chování lidí
3. Otázkou bylo, kde je sídlo duše, jaký je vztah mezi tělem a duší
4. Starověká psychologie podávala souhrnný obraz o duši, tím koncipovala psychol. pojmosloví
5. V řeckém jazyku bylo napsáno 1. nejucelenější dílo (výstižné metafory a přirovnání)
V II. fáze vývoje předmětu psychologie vystřídala katolicky interpretovanou psychologii Aristotelovu. Tomáš Akvinský navázal na A. soustavu pojmů a zavedl do filosofie řadu nových potřeb( např. psychol. učení o svobodné vůli). Je příkladem myšlení feudál. společnosti (vyšší a nižší city, přeceňování poznáv. procesů).
René Descartes zavedl pojem "vědomí". Za zdroj i kritérium poznání považoval rozum.
Pro III. fázi je kladen důraz na nevědomí, které se používá pro vysvětlení chování a prožívání.
Podněty ovlivňující vymezení předmětu psychologie:
1. Základ. elementem HERBARTOVY práce jsou představy (jasné a temné).
2. Freudovo psychoanalytic. učení jehož těžištěm je výklad nevědomí; zdůrazňuje vliv nevědomí na chování a prožívání člověka
3. Tato fáze je zaměřena především na studium kognitiv. procesů
a studium osobnosti ve vztahu k sociálním faktorům prostředí (vlastnosti, rysy osobnosti).
Hlavní psychologic. obory
=========================
1. Všeobecná psychologie
se zabývá nejzákladnějšími poznatky (vznik a vývoj, všeobec. zákonitosti lidské psychiky, pojmosloví)
2. Vývojová psychologie
se zabývá změnami v psychice člověka, které probíhají v čase.
3. Fyziologická psychologie
shromažďuje poznatky, které souvisí s biolog.-fyziolog. determinací psychic. jevů
4. Sociální psychologie
se věnuje zejména sociálním skupinám (rodina, třída, národ), vlivu skupin a společnosti na jedince. Sociálně psychologické otázky stojí na hranici mezi psychologií a sociologií.
5. Psychologie osobnosti
popisuje a vysvětluje podobnosti i odlišnosti mezi lidmi tzn., čím se od sebe liší, jsou jedineční, neopakovatelní.
6. Psychopatologie
se zabývá studiem chorobných změn, které se vyskytují při dušev. poruchách
7. Psychologická metodologie
řeší problémy, které úzce souvisí s pochopením metodic. přístupů, složitých výzkum. témat, projektů a teorií
Profese psychologa
může vykonávat pouze absolvent studia psychologie. Měl by mít pro toto povolání:
* teoretické i praktické způsobilost
* dodržování zásad profesní etiky
Činnosti
* psycholog. poradenství (školní, výchovné, profesní, manžel.)
* psychoterapeutic. služby
* psychic. způsobilost pro výkon povolání
* sociálně psycholog. servis (klima, výchova, kursy)
* spolupráce se spec. pracovišti (např. KP), atd.
Speciální vědy
zoopsychologie, psychofyziologie, psychometrika, diferenciální psychologie, informační psych., psycholingvistika
Aplikované vědy
Psychologie: pedagogická, práce, inženýrská, poradenská, zdravotnická, forenzní, trhu, sportu, dopravy, letectví, kosmická, vojenská atd.
2. Hlavní psychologické disciplíny a vztah psychologie k hraničním vědám. Filozofie a psychologie. Pedagogika a psychologie. Medicína a psychologie. Čím se zabývá metodologie psychologie
Psychologie se snaží systematicky popsat a vysvětlit lidskou psychiku v jednotlivých disciplínách, které jsou zaměřeny na praxi, nebo jde o odvětví převážně teoretická.
1. Obecná psychologie
vytváří základ psychologie určením předmětu, vymezením psychologie jako vědy, metodolog. základy, teorie psychiky atd. Z ní se pak odvíjí celý systém zákl. a aplik.psych.věd.
2. Psychologie osobnosti
popisuje a vysvětluje podobnosti i odlišnosti mezi lidmi tzn., čím se od sebe liší, jsou jedineční, neopakovatelní.
(motivace, potřeby, zájmy, ideály, hodnoty; schopnosti; temperament a cit; volní vlastnosti tj. charakter, vůle). Dále poznávání, pozornost, paměť, učení, myšlení)
3. Vývojová psychologie
se zabývá změnami v psychice člověka, které probíhají v čase.
4. Sociální psychologie
se věnuje zejména sociálním skupinám (rodina, třída, národ), vlivu skupin a společnosti na jedince. Sociálně psychologické otázky stojí na hrnici mezi psychologií a sociologií.
Vztah k jiným vědám
Filosofii
Je velice úzce spjata, jelikož po dlouhá století existovali jako jedna věda. Filosofie poskytla psychologii obecné základy pojmy, na základě kterých vykládali např. starořečtí materialisté pojem "duše". Poskytuje též vědeckou orientaci pro chápání vývoje výchovných procesů.
Pedagogika
Zkoumá zákonitosti lidské psychiky, pomáhá pedagogice při řešení problému pěstování a rozvoje psychických procesů a vlastností člověka (vývojová psychologie). Tomuto oboru se věnuje tzv. pedagogic. psychologie, která představuje aplikaci psycholog. poznatků do výchovy a vzdělávání v různých směrech, (stanovení metod a forem výuky, vztah mezi učitelem a žákem a mezi žáky navzájem). Zabývá se diagnost. příčin školní neúspěšnosti žáků, pomáhá při volbě přípravy na povolání.
Sociologie
poskytuje psychologii metodologické základy výzkumu, snaží se spolupracovat při řešení složitých metod. problémů, výzkumů atd.
Biologic. vědám a medicině
tomuto oboru se věnuje tzv. klinická psychologie zabývající se především pacienty trpícimi dušev. chorobami. Pozornost věnuje také somatic. nemocným a prevenci chorob. Např. náročné život. situace mohou vést ke vzniku chorob srdce, žalud. vředům atd.
Metodologie psychologie
= vědecká metoda, soubor principů, způsobů a prostředků k získávání vědeckých poznatků, je to tedy vymezený postup přísnými pravidly. Úkolem je sladit předmět vědy se způsobem jeho vědeckosti, tj. vypracovat předmětu dané věda přiměřený způsob sbírání a vysvětlování faktů, která umožňují poznávání tohoto předmětu,tj. objevování jeho vlastností, jejich souvislostí a zákonitostí, jimiž se řídí jeho dění. Vědecká psychologie se opírá o empirická fakta a lze říci, že všechny psychologické metody zjišťování faktů jsou v podstatě různé druhy pozorování.
3. Biologické základy psychologie. Organizace nervového systému. Struktura mozku. Endokrinní systém. Vliv genetiky na chování. Vztah biologického a sociálního v psychologii.
Biologické základy psychologie:
Zákl. tendencí všech živých organismů je reprodukce individuálního života a života druhu /zachování svého života a života druhu rozmnožování/. V této funkci vystupují tři základní relace organismu a jeho životního prostředí:
1. metabolická relace /výměna látek a energií/
2. behaviorální /pohyb v prostředí/
3. neuropsychická /řízení chování na základě příjmu a zpracování informací a vnitřního a vnějšího prostředí organismu/
Vývojově nejvyšší funkce v regulaci těchto vztahů připadá psychice, a proto má psychika primárně biologické aspekty, je úzce spojena se životem organismu a je vybavena funkcemi, které ji umožňují plnit primárně biologické účely /instinkty, způsobilost učení, vnímání, apod./, resp. na vnější vývojové rovině specifiky lidské psychiky také adaptaci životním podmínkám v sociálním a kulturním prostředí. Tyto funkce se vyvinuly v procesu evoluce organismů a mají biologický smysl. Existují různá pojetí evolučních principů, nejznámější je darwinismus, podle kterého se vyvíjely živočišné druhy pozvolna z prehistorických forem. Evoluční změny v tomto pojetí spočívaly ve vytváření nových forem života organismů ve smyslu anatomicko--fyziologickém i ve smyslu psychologickém, přičemž jako základní činitel změn se uplatnil přirozený výběr v souvislosti s “ bojem o život” a mutace zděděných vlastností, které umožňovaly dokonalejší adaptaci změněným i stávajícím životním podmínkám. Tak se utvářely z hlediska adaptace vhodné tělesné orgány, ale i psychika. Důkazem těchto zděděných proměn jsou např. domestikovaná zvířata a uměle vypěstované rostliny. Materiálním podkladem psychického aparátu jako základního nástroje evoluce a biologické adaptace se staly nervový systém a endokrinní systém.
Organizace nervového systému
Nervová soustava
Zajišťuje – u výše vyvinutých živočichů adaptaci organismu na životní podmínky. její vývoj byl od nejjednodušších typů síťového u vývojově nižšího druhu živočichů až ke složitějšímu typu s centrální řídící soustavou – mozkem. Nejvyšší stupeň vývoje dosahuje nervová soustava u člověka.
Za základní funkce nervové soustavy lze považovat její koordinační a řídící činnost. Nervová soustava je funkčně nadřazena všem orgánům těla, analyzuje a syntetizuje informace přicházející z vnějšího i vnitřního prostředí a na této bázi (analyticko-syntetické ) zajišťuje jednotnou odpověď organismu na situace, v níž se nachází – je to integrační činnost.
Spolu se systémem žlaz s vnitřní sekrecí vytváří nervová soustava tzv. neuroendokrinní systém, jehož integrovanou činností se vytváří neurohumorální regulace funkčně nejvyšším orgánem celého organismu. Nervová soustava je svou řídící činností funkčně nejvyšším orgánem celého organismu a je srovnávána s činností telefonní centrály nebo, což je případnější, s organizací nějakého provozu.
Taková řídící činnost předpokládá příjem informací, jejich centrální zpracování a na základě toho pak vypracování účelné adaptivní odpovědi. K tomu je nutná struktura, kterou tvoří tyto složky:
1. receptory (umožňují příjem informací)
2. aferentní dráhy (umožňující dopravu informace do centra)
3. centrum vybavené analyzátory a rozhodovacími instancemi, kde se pak došlé informace přepojí na podněty k výkonným orgánům
4. eferentní dráhy – vedou impulsy k výkonným orgánům, (tj. žlazám a svalům)
5. efektory = výkonné orgány, které realizují adaptivní činnost
Tyto děje se odehrávají na pozadí určitých vnitřních stavů, jako jsou např. fyziologické potřeby organizmu, které má své vnitřní aferentní a eferentní dráhy i své autonomní centrum. Model činností nervového systému lze vyjádřit jednoduchou formulací, která je analogickým modelem psychického prostředí.
S ( (I) ( R
S=stimulaceI= vnitřní podmínkyR= výsledná reakce
Stavba nervové soustavy člověka
Nervový systém je u člověka vývojově nejvyšším a také funkčně nejdokonalejším typem nervové soustavy, protože je vybaven mozkem. Nervový systém lze rozdělit na několik funkčních oddělení:
Nervový systém
Mozko-míšníAutonomní
CentrálníPeriferníSympatikusParasympatikus
Funkční charakteristika struktur nervového systému:
StrukturaFunkce
Periferní nervový systémSpojuje smyslové orgány(receptory) zachycují
informace z vnějšího světa, ale také vnitřní orgány
s centrem nervového systému
Autonomní nervovýAnalyzuje impulsy z vnitřního prostředí organismu,
systémz jeho tkání, a řídí činnost vnitřních orgánů
SympatikusŘídí výdej energie (uvolňuje cukr do krve, zvyšuje
krevní tlak a příliv krve do svalů), stimuluje činnost
vnitřních orgánů
ParasympatikusŘídí procesy restaurující zásoby energie (snižuje
krevní tlak, intenzitu činnosti srdce, odvádí krev ze
svalů k zažívacímu systému), zpomaluje činnost
vnitřních orgánů
Centrální nervovýNa různých úrovních zpracovává interní a externí
systéminformace a podílí se na vypracování reakcí
Páteřní (spinální)Přepojuje informace z receptorů do vyšších ústředí
míchamozku a naopak z mozku k efektorům, vytváří určité
druhy reflexů
Prodloužená mícha“Vitální centrum”, mozku kontroluje činnost srdce,
plic, krevní tlak, dýchání a spánek
Mozeček (cerebellum)Podílí se na regulaci pohybů a svalového napětí
Střední mozekReguluje reflexy vidění, slyšení zahrnuje retikulární
formaci, která aktivuje činnost mozkové kůry
HypothalamusReguluje činnost autonomní nervové soustavy, integruje reflexy a výraz emocí, obsahuje centra
jedení, agrese, sexu a dalších fyziologických
potřeb
Thalamus“Velká převodní stanice mozku”, dává emoční akcent senzorickým procesů,, které převádí do
vyšších složek mozku
Limbický systémPodílí se rozhodujícím způsobem na utváření emocí
a na řízení autonomního nervového systému
Mozkové hemisféryNejvyšší složka stavby mozku, obsahuje centra smyslových orgánů (analyzátory) pohybů, řídí
vývojově vyšší psychické procesy(myšlení), úmyslné pohyby, obsahuje centrum řeči( vývojově
a funkčně nejvyšší částí je mozková kůra
Stavebním prvkem nervové soustavy je nervová buňka (neuron), která se skládá z těla a výběžků dvojího druhu: neuritů (axonů) a dendritů. Jsou to nervová vlákna. Axony vodí nervové impulsy do jiné buňky a dendrity z jiné buňky (axon tvoří jediný, dendrity více výběžků).
Nervové impulsy, které procházejí axony přecházejí na jiný neuron prostřednictvím zvláštního spojení = synapse. Počet nervových buněk je v lidském mozku asi 150 miliard.
Struktura mozku
Mozek = funkčně nejvyšším orgánem nervové soustavy člověka. Uskutečňují se zde nejsložitější analyticko-syntetické činnosti. Ve stavbě mozku se zásadně rozlišuje část korová, která pokrývá závity zbrázděnou plochu hemisfér (polokoulí) velkého mozku. Mozková kůra (cortex) je vývojově nejvyšší částí mozku a uskutečňují se zde nejsložitější psychické procesy. Obsahuje centra smyslových orgánů a centrum slyšené a mluvené řeči a také důležité tzv. asociační oblasti, které zahrnují asi 3/4 mozkové kůry. V těchto oblastech se uskutečňují integrace různých senzorických vstupů např. neurony v asociačních oblastech reagují na dotek, zvuk a světlo.Předpokládá se v asociační oblasti, že některé neurony nereagují na senzomotorické stimuly a slouží ke skladování informací (paměť), procesům učení a podílejí se třeba i na myšlení.
Činnost mozkových hemisfér se vyznačuje jako tzv. lateralita, tzv. funkční dominance jedné hemisféry nad druhou (projevuje se to motoricky třeba praváctvím nebo leváctvím). Z určitých objevů se odvozuje funkční specializace jedné i druhé mozkové hemisféry. Senzorické vstupy se v kůře hemisfér promítají překříženě. Projevuje se to tak, že např. pravá hemisféra programuje pohyby levé ruky a naopak. Levou hemisféru, v níž se nacházejí řečová centra, nazývá Sperry “mluvící hemisférou”. Empiricky zjištěné rozdíly ve funkci obou hemisfér podle J. C. ECCLESE.
Dominantní hemisféraSubdominantní hemisféra
spojení s vědomímžádné takové spojení
verbální činnostíneverbální činností
“lingvistický popis” abstrakce“muzikální” obrazy
pojmové podobnostivizuální podobnosti
časová analýzačasová syntéza
analýza detailů“holistické obrazy”
aritmetický a počítačový typ činnostigeometrický a prostorový typ činnosti
Endokrinní systém
Nejvyšším funkčním systémem integrujícím činnost organismu je nervová soustava. Nižší úroveň integrace reprezentuje endokrinní systém, tj. systém žlaz s vnitřní sekrecí, který ne základě uvolňování hormonů do extracelulární tekutiny, odkud přecházejí do krevního oběhu, reguluje životní procesy (výživu, růst) a vylaďuje organismus k určitým aktivitám ( např. u volně žijících zvířat pohlavní hormony v krvi disponují organismus k sexuálnímu chování).
Tzv. neurosekrety působí přímo na činnost nervové soustavy a některé hormony např. noradrenalin přímo uvolňují určité druhy chování, např. agresi. Tzv. neurosekrece se vztahuje na řízení přímé nervové hormonální sekrece: neurosekreční hormony jsou produkovány zejména hypofýzou a hypothalamem. Nervové procesy a hormony působí komplementárně, jsou nejvyšší úrovní regulace činnosti organismu a označují se jako neuroendokrinní systém. Rozhodující úloha ale připadá nervové soustavě. Poměrně nedávno byly v mozku člověka i některých druhů zvířat zjištěny zvláštní chemické substance zvané endorfiny /vnitřní morfin/ a v postsynaptických receptorech tzv. opiové receptory, které jsou podobné morfiu, resp. opiu. Substance byla izolována z mozkomíšního likvoru (1975) a soudí se proto, že tělo může produkovat jakési vlastní opiáty. Funkce endorfinů není zcela jasná. Jinými, ale zvnějšku působícími, chemickými substancemi jsou feromony, působící na čich a vyvolávající sexuální excitaci. Uplatňují se hlavně v sexuálním chování zvířat, podle některých názorů jsou však i činitelem sexuální atraktivity u lidí.
Vliv genetiky na chování
Vztah biologického a sociálního v psychologii
Nejmenší jednotkou zděděné informace je gen, který obsahuje dědičnou substanci DNK (desoxyribonukleovou kyselinu). Funkční dědičná informace je řízení stavby a vývoje organismu, tj. i jeho chování. Toto chování determinují tzv. řídící geny, které ovlivňují produkci enzymů a hormonů: “Dědičnost způsobů chování spočívá v první řadě v dědičnosti stavebního plánu mozku”. (G. Breuer, 1981)
Za základní princip sociobiologie je pokládána tendence individua chovat se takovým způsobem, který maximalizuje jeho způsobilost( genetická informace se uplatňuje ve větší míře než jsme ochotni připustit, zdůrazňuje Barash. Příkladem setrvání původních biologických mechanismů v nových formách, tj. biologicky účelné strategie je mužské imponování erotické partnerce, které má biologicky evolutivní smysl, totiž předvádění se jako způsobilého partnera. Na základě poznatků vznikla nová věda tzv. humánní etiologie, která zkoumá biologicky předprogramované způsoby lidského chování. V lidské psychice setrvávají původně adaptivní, evolucí předprogramované způsoby reagování, které mají v různých kulturách a historických obdobích téže kultura různé formy např. různé způsoby pozdravu.
J. Altman (1966) identifikoval čtyři třídy biologicky založeného chování, tj. chování, v němž lze shledat biologicky účelné kořeny:
1. typ ekonomického chování, kam patří všechny druhy chování sloužící homeostatickému udržování integrace jedince (jídlo, pití, ale také hromadění zásob, migrace apod).
2. typ reproduktivního chování, které souvisí se zachováním druhu (kopulace a sdružené činnosti, budování hnízda, různé druhy rodičovského chování atd)
3. typ sociálního chování, tj. činnosti umožňující vytváření a udržování skupin
4. typ “edukačního” chování, tj. formy chování, které umožňují “obohacování percepčního a operacionálního repertoáru jedince, a tím přispívají k tomu, aby ovládl své prostředí” (předání zkušenosti z generace na generaci, z rodičů na děti).
V chování organismu se projevuje princip homeostázy, tj. stálosti vnitřního prostředí.
4. Základní psychologické koncepce: asocianismus, hlubinná psychologie, tvarová psychologie, behaviorismus a fyziologie vyšší nervové činnosti, jejich filozofická východiska a současná kritika
Asocianismus = psychologický směr vrcholící koncem 19. století, představa, že celý psychologický život vzniká spojováním prvků jako mozaika z drobných kamínků.
Je to nejstarší teorie učení, má dva základní principy:
1) všechny poznatky mají svůj původ v počitku /vidím, slyším, vnímám, hmatám/
2) jednotlivé poznatky – elementy se nám v mysli spojují – asociují, a tak vlastně vzniká pojem.
Spojováním představ začínáme myslet. Tato teorie klade vysoké nároky na paměť.
Hlubinná psychologie
vychází z názoru, že lidské projevy jsou složitou souhrou vědomých a nevědomých procesů. Snaží se proniknout do hluboko uložených prožitků člověka, do jeho podvědomí.
Zakladatelem psychoanalýzy je vídeňský psychiatr S. FREUD. Svou prací upozornil na vliv nevědomých motivů na chování člověka, které jsou podle něj určovány vývojem pohlavního pudu.
C.G.JUNG - zavedl pojem kolektivního