Skripta GEOGRAFIE_OBYVATELSTVA_A_SIDEL

GEOGRAFIE OBYVATELSTVA
&
GEOGRAFIE SÍDEL

výcuc z:
EKONOMICKÁ GEOGRAFIE
Autoři: RNDr. Jaroslav Maryáš, CSc., RNDr. Jiří Vystoupil, CSc.

OBSAH:
1. GEOGRAFIE OBYVATELSTVA 2
1.1. VÝVOJ PŘEDMĚTU A POSTAVENÍ V GEOGRAFICKÝCH
VĚDÁCH 2
1.2. VÝVOJ OBYVATELSTVA A PROGNÓZY JEJÍHO VÝVOJE 4
1.2.1. Antropogeneze 4
1.2.2. Prostorové aspekty vývoje lidských populací 5
1.2.3. Vývoj počtu obyvatel
1.2.4. Prognózy vývoje obyvatelstva 6
1.3. ROZMÍSTĚNÍ OBYVATELSTVA 7
1.3.1. Hustota zalidnění 7
1.3.2. Rozmístění obyvatelstva ve vztahu k přírodním a socioekonomickým faktorům 8
1.4. DYNAMIKA OBYVATELSTVA 9
1.4.1. Přirozený pohyb obyvatelstva
Porodnost a plodnost – natalita a fertilita 10
Úmrtnost – mortalita 11
Přirozený přírůstek (úbytek) 13
Model demografického cyklu 13
1.4.2. Mechanický pohyb (mobilita) obyvatelstva 14
Migrace obyvatelstva 14
Významné mezikontinentální a mezinárodní migrace 15
1.4.3. Syntetické hodnocení dynamiky obyvatelstva 16
1.5. STRUKTURA OBYVATELSTVA 17
1.5.1. Struktura obyvatelstva podle pohlaví a věku
1.5.2. Rasová struktura obyvatelstva 18
1.5.3. Ekonomická a sociální struktura 19
1.5.4. Jazyková a národnostní struktura 20
INTERNETOVÉ ZDROJE 27
2. GEOGRAFIE SÍDEL 28
2.1. VÝVOJ GEOGRAFIE SÍDEL 28
2.2. VZNIK A VÝVOJ MĚST 29
2.2.1. Města předindustriální epochy
2.2.2. Města industriální epochy 30
2.2.3. Současná urbanizace 31
Hlavní rysy současné urbanizace (podle BAŠOVSKÝ, 1985) 31
2.3. KRITÉRIA VYMEZOVÁNÍ MĚST A DEFINICE MĚST 32
Definice města 32
Kritéria vymezování městských útvarů 33
2.4. GEOGRAFICKÁ POLOHA MĚST 33
2.5. FUNKCE MĚST 33
2.6. PROSTOROVÁ STRUKTURA MĚST 34
2.7. SÍDELNÍ SYSTÉMY 35
Město a zázemí 35
Pravidlo pořadí – velikost 35
LITERATURA 35

1. GEOGRAFIE OBYVATELSTVA
Cíl kapitoly

Cílem kapitoly je vysvětlení objektu a předmětu výzkumu geografie obyvatelstva a definice
základních pojmů, dále seznámení se stručným historickým vývojem a zaměřením geografie
obyvatelstva. V následujících částech je podrobně rozebrána problematika vývoje a rozložení
světového obyvatelstva, dynamika a struktura obyvatelstva.


Časová náročnost

null 10 hod. (1 – prezenční, 5 – samostudium, cvičení - 2)


1.1. VÝVOJ PŘEDMĚTU A POSTAVENÍ V GEOGRAFICKÝCH
VĚDÁCH
Geografie obyvatelstva je disciplínou socioekonomické geografie, jejíž výzkumná báze se formovala
především po 2. světové válce. Problematika obyvatelstva se však objevuje v geografických pracích již
od počátku geografie jako vědecké disciplíny. První pokusy o vytvoření metodického konceptu studia
se objevují koncem 19. století u F. RATZELA v jeho 2. díle Antropogeografie (1891 – Geografické
rozložení lidstva). Významné místo přisuzuje počtu obyvatel, jeho rozmístění a hustotě zalidnění. Jeho
přístup je však biologicko–deterministický; obyvatelstvo považuje za stejný element jako rostlinstvo a
živočišstvo a způsob života a kulturu považuje za výsledek působení přírodního prostředí.

Počátkem 20. století se významně uplatnily výsledky francouzské antropogeografické školy, které na
rozdíl od geografického determinismu zohledňují především historické, etnografické, kulturní a
ekonomické faktory. Ve vztahu příroda a společnost zdůrazňují aktivitu člověka a jeho možnost výběru
z podmínek, které mu příroda poskytuje (geografický posibilismus). Představiteli francouzské školy
geografie člověka byli především VIDAL DE LA BLACHE (spolu s DEMANGEONEM editor rozsáhlého
Zeměpisu světa, který před válkou vycházel i u nás), J. BRUNHES, po 2. světové válce především P.
GEORGE a J. BEAUJEU-GARNIER, profesorka na Sorbonně, která vydala v 60. letech základní
učebnici geografie obyvatelstva používanou jak ve francouzsky, tak v anglicky mluvících zemích; je
pokládána za zakladatelku regionální geografie obyvatelstva (poprvé zpracovala poznatky o rozložení,
vývoji a ekonomické aktivitě obyvatelstva světa). Podle ní je předmětem geografie obyvatelstva popis
demografických údajů v jejich existujících souvislostech s prostředím a objasnění příčin strukturních
znaků a důsledků.

Intenzivní rozvoj poznatků geografie obyvatelstva, jakož i její teoretické báze nastává po roce 1945.
Souvisí s mnoha faktory, jako je např. výrazný růst počtu obyvatel, rozsáhlé migrace, problémy výživy a
hladu obyvatelstva rozvojových zemí a dále se vznikem světových i regionálních organizací (např.
OSN, UNESCO, WHO aj.). Početné práce jsou z angloamerické oblasti – G. T. TREWARTH, W. A.
ZELINSKI, J. I. CLARK, W. BUNGE, G. DEMKO. P. HAGGETT. Významně upřednostňují postavení
geografie obyvatelstva v rámci geografických věd – např. G. T. TREWARTH člení geografii na fyzickou,
kulturní a obyvatelstva, jejíž hlavní úlohou je studium regionální diferencovanosti lidské složky na
zemském povrchu, a to jak počtu obyvatel, vývoje obyvatel, pohybu obyvatel, tak i kvalitativních znaků
obyvatelstva; W. A. ZELINSKI definuje geografii obyvatelstva jako vědu zabývající se studiem
prostorových aspektů obyvatelstva v kontextu komplexního hodnocení prostoru.

Z dalších směrů je nutné jmenovat koncepci na základě sociální geografie (Sozialgeographie)
rozvinutou především v 70. letech na základech mnichovské školy – K. RUPPERT, J. MAIER,
R. PAESLER, W. KULS. Při studiu obyvatelstva se výrazněji uplatňují bio-sociální aspekt a sociologický
přístup. Např. W. KULS chápe geografii obyvatelstva za disciplínu geografie člověka, jejímž programem
je výzkum prostorového rozmístění obyvatelstva, struktury obyvatelstva (věk, pohlaví, ekonomické
znaky), přirozeného vývoje obyvatelstva a geografické mobility obyvatelstva.

K rozvoji geografie obyvatelstva významně přispěli práce sovětské (POKŠIŠEVSKIJ, PIVOVAROV,
SAUŠKIN). POKŠIŠEVSKIJ definuje geografii obyvatelstva jako společensko vědní disciplínu, která
zkoumá fakta a zákonitosti rozmístění obyvatelstva ve vývoji (tzv. teritoriální systémy osídlení), přičemž
obyvatelstvo, jeho vývoj, strukturu, pohyb a další znaky studuje v procese společenské reprodukce. V
80. letech zavádí sovětská škola kategorii geodemografie. Podle G. M. FEDOROVA je objektem
geodemografie výzkum základních demografických procesů (přirozený a mechanický pohyb) a struktur
(věková, ekonomická) v jejich regionálních rozdílnostech a rovněž jejich charakteristických vazeb
s různými teritoriálně ekonomickými systémy. Podle charakteru těchto systémů rozlišuje různé
zkoumané charakteristiky:
• ekonomicko-demografické (bilance pracovních sil – zdroje a potřeby)
• sociálně-demografické (vybavenost sociální infrastrukturou, životní úroveň, sociální struktura
obyvatelstva)
• sídelně-demografické (stupeň urbanizace, hustota zalidnění, typy sídel, sídelní síť)
• ekologicko-demografické (zdravotní stav obyvatelstva, vhodnost socioekonomických systémů pro
život obyvatelstva)
Pro rozvoj čs. geografie byla rovněž významná polská geografická škola (DZIEWOŃSKI, KOSINSKI,
JAGIELSKI). Předmět výzkumu se posunul od výrazné orientace na vazby rozmístění obyvatelstva
s ostatními složkami prostoru, k regionálním otázkám populačních procesů a rozvoji metod. JAGIELSKI
ve své definici geografie obyvatelstva uvádí že, předmět jejího zkoumání je obyvatelstvo jako
prostorový jev a k hlavním úlohám studia patří deskripce, analýza a explanace struktur a zákonitostí
prostorových souborů obyvatelstva.

Československá geografická literatura zabývající se obyvatelstvem je poměrně bohatá. K rozvoji oboru
přispěli především J. KORČÁK, J. VEREŠÍK, O. BAŠOVSKÝ, B. NOVÁKOVÁ, M. MACKA, M. HAMPL
a K. KUHNL. J. KORČÁK (1964) definuje geografii obyvatelstva jako vědu, která zkoumá rozložení a
velikost populace ve vzájemném vztahu, z hlediska kauzálního a vývojového. Souhrnem uvedených
poznatků můžeme nyní definovat předmět geografie obyvatelstva (viz J. MLÁDEK, 1992). Geografie
obyvatelstva je vědní disciplína socioekonomické geografie, která zkoumá základní znaky a zákonitosti
vývoje, velikosti, rozmístění, struktury a dynamiky prostorových struktur obyvatelstva v jeho vzájemných
vazbách s ostatními geografickými prvky těchto struktur.



Za hlavní úkoly výzkumu geografie obyvatelstva považuje MLÁDEK (1992):
• poznání vývoje prostorových struktur obyvatelstva jako nutná podmínka poznání a vysvětlení
současných procesů a vypracování prognóz
• velikost a rozmístění charakterizují základní kvantitativní vlastnosti (poznání regionálních rozdílů
v hustotě obyvatelstva a vysvětlení vazeb s prvky prostorových struktur)
• analýza struktury obyvatelstva se orientuje na poznání biologických (věk, pohlaví), ekonomických
(povolání, zaměstnání, odvětvová struktura) a kulturních znaků (vzdělání, národnost, náboženství)
• studium dynamiky obyvatelstva zahrnuje přirozený pohyb (porodnost, úmrtnost, sňatečnost) a
mechanický pohyb (migrace, dojížďka) obyvatelstva.
Z příbuzných věd je geografii obyvatelstva nejbližší demografie, která zkoumá počet, strukturu, vývoj a
zákonitosti vývoje struktury obyvatelstva. Na rozdíl od geografie obyvatelstva studuje populační jevy a
procesy z aspektu reprodukce obyvatelstva. Např. SRB et al. (1971) považují za hlavní problémy
demografie reprodukci obyvatelstva (obnova generací, včetně obnovy pracovních sil), podmínky
reprodukce obyvatelstva (materiální, zdravotní, kulturní a psychické) a prognózy obyvatelstva.

1.2. VÝVOJ OBYVATELSTVA A PROGNÓZY JEJÍHO VÝVOJE
1.2.1. Antropogeneze

Antropogeneze je vývojový proces, kterým prošel vývoj našich předků od poloopice k opici a k člověku.
Počátky tohoto procesu sahají do období třetihor, to znamená, že období trvání tohoto procesu se
odhaduje zhruba na 70 mil. let. Na konci tohoto procesu je humánní fáze evoluce člověka, která trvá
zhruba 1 mil. let. Z hlediska vývoje planety (asi 5 – 6 mld let) i vývoje živé přírody (asi 3 – 3,5 mld let) je
antropogeneze a zvláště humánní fáze evoluce člověka velmi malým časovým obdobím.

Vlastní hominizační proces začíná ve středním miocénu (asi před 15 mil. lety). Za prvého přímého
předka člověka je považován Ramapithecus (žil zhruba před 10 – 14 mil. lety); nálezy jeho pozůstatků
pocházejí z pohoří Sivalik v Indii, z Keni, Číny a Řecka.
Následující vývojový stupeň tvoří Australopithecini (žili před 1 – 5 mil. lety na rozhraní pleistocénu a
pliocénu). Australopitekové jsou považováni za přechodnou formu mezi lidoopi a člověkem, pohybovali
se téměř vzpřímeně a jejich mozek měl objem asi 500 cm
3
. Nálezy pozůstatků jsou především z Afriky
(Tanzánie, Etiopie, jižní Afrika) a z Jávy.

První představitelé rodu Homo, a to druh Homo habilis (dříve řazen mezi Australopiteky) žil před 1,8
mil. ve východní Africe (nález v olduvaiské rokli v Tanzánii). Jeho mozek měl už objem 700 cm
3
a
používal jednoduše opracované nástroje.

Dalším článkem lidského vývoje je Homo erectus (opočlověk, Pithecantropus), který žil v období před
1 mil. až 400 tis. lety a považuje se za bezprostředního předchůdce člověka dnešního typu. Byl
vzpřímené postavy, mozek měl objem 800 – 1000 cm
3
, používal oheň a jednoduché nástroje. Nálezy
primitivnějších forem tohoto hominida (období před 1 mil. let) pochází z Jávy, Číny, východní Afriky a
SRN (Heidelberg); vyvinutější formy (700 – 400 tis. let) pochází z Jávy, Číny (tzv. pekingský člověk),
severní Afriky a Maďarska.

Poslední stádium vývoje směřující k Homo sapiens se nazývá sapientace a má rovněž několik
vývojových forem. Nejstarším vývojovým typem je Homo sapiens steinheimensis, který žil v období
před 400 – 250 tis. lety, jeho lebka měla objem 1200 – 1300 cm
3
a nejznámější naleziště jsou ze SRN
(Steinheim) a Anglie (Swanscomb).

Další vývojové stádium reprezentuje Homo sapiens neanderthalensis. Jeho mozek dosahoval
objemu 1400 – 1500 cm
3
a žil v období před 150 tis. lety, vývojová linie tzv. preneandrtálců, v SRN
(okolí Weimaru), Římě a na území bývalého Československa Gánovce. Mladší vývojová linie tzv.
pravých neandrtálců žila před 80 – 40 tis. roky a nálezy jejich pozůstatků jsou již poměrně početné
v celé jižní, západní a střední Evropě, severní a jižní Africe a v Asii. Z našich lokalit jsou to především
moravská naleziště (jeskyně Kůlna, Šipka, Švédův stůl).
Před 30 – 40 tis. lety, v druhé polovině doby ledové (wurm) žil Homo sapiens sapiens, který se již
nelišil podstatnými znaky ve stavbě těla a kapacitě lebky od současného člověka. Významné nálezy ze
staršího období vývoje (tzv. Homo sapiens fossilis před 40 – 10 tis. let) pochází z Francie (Cro-
Magnon), z Německa a Moravy (Předmostí, Mladeč, Dolní Věstonice).

1.2.2. Prostorové aspekty vývoje lidských populací
Rekonstrukce podmínek a prostorů vývoje člověka je velmi komplikovanou úlohou současné vědy.
Všeobecně se předpokládá, že vlivem klimatických změn v pliocénu, které měli za následek ústup
pralesů a rozšíření stepí, došlo k výraznějšímu oddělení opic (vázaných na pralesy) a hominidů, kteří
se přizpůsobili změněným podmínkám. Antropogeneze se uskutečňovala také v kontaktní zóně lesů a
stepí. Předpokládá se, že geneticko evoluční centrum Australopiteků bylo ve východní Africe, odkud se
přemisťovali do jižní a jihovýchodní Asie a geneticko evoluční centrem hominidů Homo erectus byla
přední Indie, odkud pronikali do střední a západní Evropy, do Afriky, do Číny a Australasie.

V procesu sapientace se významná funkce přisuzuje prostoru pakistánsko-turanské brány jako centra
vývoje (např. Zimpel, 1980). Na osídlování evropských, afrických a jihoasijských prostorů se používaly
již předtím známé cesty – přechod přes Přední Asii, severní Afriku, východní Afriku a středoasijskou
stepní oblast. Překonáním horské bariéry v Asii byla osídlena Čína a Sibiř; Austrálie byla osídlena přes
v té době suchý sundský šelf a hustou síť ostrovů a Amerika přes suchou Beringovu úžinu (teoreticky
však nelze vyloučit ani osídlení Jižní Ameriky v pozdějších obdobích mořskou cestou).

Klíčovými otázkami jsou otázky monofylogeneze resp. polyfylogeneze a otázky monocentrismu či
polycentrismu vývoje člověka. Dnes je všeobecně uznávaný princip monofylogenetického vývoje
lidského rodu ze společného kořene. Všichni lidé tvoří jednu jednotku, a to jak svou biologickou, tak i
duševní podstatou. Existuje jen jeden rod člověka a všichni jeho jedinci mají možnost plodného křížení.
Naproti tomu při posuzování otázek prostorového vývoje se stále zřetelněji prosazuje princip
polycentrismu. Předpokládá se, že k formování člověka mohlo dojít současně v několika geografických
oblastech, i když to bylo ze stejného předchůdce.

1.2.3. Vývoj počtu obyvatel
V dosavadním vývoji lidstva žilo na Zemi podle různých odhadů 60 až 100 mld. lidí. Současné
obyvatelstvo (cca 6 mld.) tvoří pouze 6 – 10 % všech lidí, kteří v období tzv. humánní fáze vývoje
(zhruba posledních 1 mil. let) obývali Zemi. Rozložení obyvatelstva v jednotlivých obdobích vývoje však
bylo krajně asymetrické.

Ve vývoji obyvatelstva do druhé poloviny 17. století pozorujeme pomalý růst, přičemž odhady různých
autorů se někdy značně odlišují a připouští se 20 až 50 procentní chyba. Významnější nárůst
obyvatelstva nastává až s rozvojem kapitalistických výrobních sil a s tím souvisejícím nástupem
demografické revoluce.
Diference ve vývoji obyvatelstva ve velkých regionálních celcích v tomto století ukazuje
tabulka č. 2. Průměrný růst dosáhlo obyvatelstvo Asie a Severní Ameriky, pomalejší růst byl
v bývalém SSSR a Evropě. Nadprůměrný růst byl v Austrálii a Oceánii a výrazně nadprůměrný
v Africe a Latinské Americe.
Tabulka č. 1: Růst obyvatelstva světa
Rok
Počet
obyvatel
(v mil.)
Období potřebné
ke zdvojnásobení populace
10000 př n 5
7000 př. n. l. 10 3000
4500 př. n. l. 20 2500
2500 př. n. l. 40 2000
1000 př. n. l. 80 1500
0 160 1000
900 320 900
1700 600 800
1850 1200 150
1950 2500 100
1986 5000 36
Pramen: MLÁDEK, 1992.

Tabulka č. 2: Relativní růst obyvatelstva v letech 1900 – 1990
Evropa 16
SSSR 2,3
Asie 3,1
Afrika 5,4
Severní Amerika 3,3
Latinská Amerika 6,2
Austrálie a Oceánie 4,1
Svět 3,1
Pramen: MLÁDEK, 1992


1.2.4. Prognózy vývoje obyvatelstva
Prognózy vývoje obyvatelstva jsou považovány za jeden z klíčových problémů vědy, a to jak
v regionálním tak i v globálním měřítku. V regionálním měřítku souvisí s prognózováním obyvatelstva
plánování některých socioekonomických oblastí (např. výchova a kvalifikace obyvatelstva, sociální
politika). V celosvětovém měřítku je dáván do souvislostí s otázkami nerostných a biologických zdrojů,
zabezpečení výživy a zachování ekologické rovnováhy.

Většina prognóz vývoje obyvatelstva předpokládá, že se počet obyvatel v konečné budoucnosti
stabilizuje, tj. že populační procesy budou zabezpečovat jen jednoduchou reprodukci. Otevřenými
otázkami zůstává čas této stabilizace a úroveň (počet) na které se obyvatelstvo stabilizuje. Prognózy
horní hranice vycházejí často z přírodního potenciálu Země, přičemž za sumární ukazatel těchto zdrojů
se považuje množství zemědělské půdy. Vzhledem k tomu, že existují různé ukazatele minimální
plochy potřebné na zabezpečení životních potřeb jednoho obyvatele, jsou i horní hranice počtu
obyvatel dosti rozdílné. Nejčastěji se odhaduje maximum 40 – 50 mld lidí (např. podle amerického
kritéria 47 mld), extrémní odhady však dosahují hodnot kolem 150 mld (podle japonského kritéria 157
mld).

Vývoj obyvatelstva je podstatnou složkou prognostických modelů vývoje ekosystému člověk – Země.
Intenzivní diskuse vyvolaly výsledky práce tzv. Římského klubu, který sdružoval významné
představitele západní vědy, politiky a podnikatelských kruhů. První zpráva klubu (Meadows et al., 1972)
měla název Hranice růstu a poukazovala na rozpory mezi růstem obyvatelstva a výroby na jedné straně
a omezeností přírodních zdrojů na druhé straně. Simulovala vývoj stavu světa do roku 2100 při použití
parametrů současných temp růstu obyvatelstva a průmyslové výroby, spotřeby potravin a surovin a
znečištění životního prostředí. Výsledkem modelu nazvaného standardní vývoj je hrozba celosvětové
katastrofy z nedostatku surovin a potravin. S výjimkou modelu tzv. stabilizovaného vývoje, který
předpokládal stagnaci růstu obyvatelstva, výroby a znečištění prostředí jsou i další modely
pesimistické. I když zpráva byla mnohokrát kritizována, měla významný pozitivní přínos, v tom smyslu,
že obrátila pozornost vědy ke zkoumání globálních problémů lidstva.

Následná zpráva klubu (1974) staví koncepci tzv. organického růstu, která diferencuje svět podle
geografických, sociálních, ekonomických a kulturních znaků do 10 regionů, z nichž každý má zvláštní
podmínky vývoje a v každém z nich se vytváří odlišné možnosti vzniku regionální katastrofy.

Převážná část prognóz obyvatelstva pomocí matematicko-statistických metod používá v současnosti
pro výpočet dalšího vývoje logistickou křivku. Logistická funkce tvoří křivku (pro svůj charakteristický
tvar se nazývá také S-křivkou), která má tři části. Probíhá esovitě od dolní asymptoty (je jí určitá
dohodnutá, zpravidla nulová hodnota), ve střední části se její růst prudce zrychluje a v další části se
růst opět zpomaluje a křivka se blíží k horní asymptotě. Růst obyvatelstva pomocí této křivky zkoumal
už v polovině 19. století belgický matematik Verhulst.
1.3. ROZMÍSTĚNÍ OBYVATELSTVA
Prostorovost se považuje nejen za jeden z významných aspektů poznávání všech jevů a procesů
geografie obyvatelstva, ale rozmístění obyvatelstva v prostoru je explicitně obsaženo v samotném
předmětu studia. Často se přitom aplikují metody a techniky studia dvojího charakteru. První z nich
využívají i