Skripta GEOGRAFIE_OBYVATELSTVA_A_SIDEL

nformace o velikosti a rozmístění obyvatelstva v jednotlivých prostorových útvarech
(kontinentech, státech a dalších regionech) a výsledkem jsou poznatky o rozložení obyvatelstva
(zpravidla v absolutních údajích podle určitého systému teritoriálních jednotek). Druhou skupinu tvoří
způsoby poznávání, při kterých se rozmístění obyvatelstva studuje ve vztahu k jiným geografickým
prvkům prostoru (hustota zalidnění, rozmístění podle nadmořské výšky, podle klimatických pásů,
dopravních systémů atd.).

Jednou z hlavních charakteristik v rozmístění obyvatelstva na Zemi je mimořádná nerovnoměrnost.
Území, které je člověkem osídlené a hospodářsky využívané – ekumena zaujímá asi 43 % souše 64
mil. km
2
. Přitom polovina obyvatelstva žije na 5 % souše; orná půda a sady zaujímají jen 10%, louky a
pastviny 20 %, hospodářsky využívané lesy 12 % a zastavěné plochy 1 % souše. Neosídlené území –
anekumena (vysokohorské, polární a pouštní oblasti) zaujímá 20 % souše, což je asi 30 mil. km
2
a
území osídlené nebo využívané pouze dočasně (např. jen v určitém ročním období pro pasení dobytka)
– subekumena nebo semiekumena zaujímá 37 % souše, asi 55 mil. km
2
.

1.3.1. Hustota zalidnění
Nejčastěji používaným ukazatelem rozmístění obyvatelstva je hustota zalidnění. Je to významná
strukturní charakteristika území, která poskytuje možnost jak pro prostorové, tak i časové srovnání
rozmístění obyvatelstva.
Rozlišujeme obecnou hustotu, která se určuje ze dvou nejčastěji dostupných údajů o každé populaci
– počtu obyvatel (O) a plochy území (P) a určuje počet obyvatel připadajících na jednotku plochy:
O
h =
P
Vedle obecné hustoty se používá několik ukazatelů specifické hustoty:
• hustota obyvatelstva na zastavěnou plochu
• hustota obyvatelstva na zemědělskou půdu
• hustota obyvatelstva na ornou půdu
Pro srovnání uvádíme tyto ukazatele za ČR v roce 1995:
• obecná hustota 131 obyvatel/km
2

• hustota na zemědělskou půdu 241 obyvatel/km
2

• hustota na ornou půdu 329 obyvatel/km
2

Průměrná hustota zalidnění na Zemi byla v roce 1950 pouze 18 obyvatel na 1 km
2
, do roku 1996 se
zvýšila na 43 obyvatel na 1 km
2
. Tento ukazatel zakrývá značné rozdíly v hustotě zalidnění na úrovni
světadílů a velkých regionálních jednotek. Zatímco Evropa a Asie mají téměř trojnásobně vyšší hustotu
než je světový průměr, ostatní jednotky nedosahují tohoto průměru.

Největší koncentrace obyvatelstva je v jižní a východní Asii, hlavně v přilehlých oblastech Indického a
Tichého oceánu. Žije zde přes 2,5 mld. obyvatel a hustota zalidnění převyšuje hodnotu 200 obyvatel na
1 km
2
na poměrně rozsáhlém území. Mimořádná koncentrace obyvatelstva je zejména v povodí Gangy,
v oblastech severní a východní Číny, na japonských ostrovech Honšú, Kjúšú a Šikoku, na ostrově Jáva.
Ze státních celků mají nejvyšší hustotu Bangladéš 981 (plocha o málo větší než bývalá ČSFR, ale 128
mil. obyvatel v roce 1999), Tchaj-wan 600, Korejská republika 475, Libanon 418, Japonsko 336, Indie
336, Izrael 296, Srí Lanka 294.

Druhá velká koncentrace se zformovala v Evropě. Spolu s evropskou částí států bývalého SSSR má
přes 730 mil. obyvatel. Některé průmyslově vyspělé státy Evropské unie dosahují dvou- až třínásobnou
hodnotu průměrné hustoty zalidnění Evropy – Nizozemsko 466, Belgie 312, Velká Británie 245, SRN
235. Třetí velké seskupení s vysokou regionální hustotou zalidnění je ve východní části USA a Kanady.
Žije tam přes 150 mil. obyvatel. I v dalších částech světa se zformovaly koncentrace obyvatelstva,
v kterých je na poměrně malém území vysoká hustota. Jsou to např. delta Nilu, jižní část Afriky,
západní Nigérie, Rwanda (337) a Burundi (260 obyvatel na 1 km
2
), jihovýchod Austrálie, pacifické
pobřeží USA, ústí řeky La Plata, pobřeží Brazílie. Extrémně vysokých hodnot však dosahují
administrativní jednotky (státy, závislá území), které mají charakter městských sídel (např. Hongkong,
Singapur), nebo jsou rozloženy na malých ostrovech (např. Malta, Bermudy, Barbados).



Tabulka č. 3: Hustota zalidnění v roce 1996
Evropa 103
bývalý SSSR 13
Asie 123
Afrika 24
Severní Amerika 14
Latinská 24
Austrálie a 3
svět 43
Pramen: CIA Word Factbook 1997.

1.3.2. Rozmístění obyvatelstva ve vztahu k přírodním a socioekonomickým faktorům
Nerovnoměrnost v rozmístění obyvatelstva se projevuje jak na globální, tak i na regionální úrovni. Je
multi - kauzálně spjatá s mnohými historickými, přírodními, ekonomickými a politickými jevy a procesy,
které se odlišně uplatňují v různých regionech.

V období historického vývoje se za nejlidnatější světadíl považuje Asie. Její obyvatelstvo zaujímalo
vždy více než polovinu populace světa a s výjimkou 19. století a první poloviny 20. století se tento podíl
mírně zvyšoval. V roce 1996 zde žilo 3,4 mld. obyvatel. Když k tomu přidáme obyvatelstvo Evropy a
bývalého SSSR, zjistíme, že na euroasijském kontinentě se nachází 4,2 mld. obyvatel, což tvoří téměř
tři čtvrtiny světové populace. Tento počet obyvatel žije na území, jehož plocha zaujímá pouze 40 %
povrchu souše. Vývoj podílu obyvatelstva Evropy charakterizuje určitý růst v 18. a 19. století přestože
docházelo k migracím obyvatelstva do Ameriky. V současnosti se tento podíl snižuje v důsledku
malého přirozeného přírůstku. Podíl obyvatel Afriky je v současnosti kolem 12,5 % s tendencí mírného
růstu. Tento kontinent měl původně větší podíl na světové populaci, ale v průběhu 17. až 19. století
bylo násilně odsunuto 25 – 30 mil. černošského obyvatelstva převážně do Ameriky. Vedle přímých ztrát
se následky projevily v deformaci populačních procesů, což způsobilo populační devastaci tohoto
kontinentu. Obyvatelstvo Ameriky mělo až do 18. století relativně nízký podíl (na základě odhadu jeho
počtu). Od 19. století začíná jeho podíl narůstat v důsledku velké imigrační vlny především evropského
obyvatelstva a později i značného přirozeného přírůstku.

Ještě markantnější je rozdíl mezi koncentrací obyvatelstva na severní a jižní polokouli. Na jižní
polokouli žije pouze 10 % obyvatel Země, i když plocha souše zde představuje 25 % celosvětové.
Z tohoto počtu obyvatel je téměř čtvrtina soustředěna na ostrově Jáva.

Tabulka č. 4: Podíl kontinentů na ploše a obyvatelstvu světa v roce 1996
Rozloha Obyvatelstvo
Kontinent
mil.
km
2

v % mil. v %
Evropa 4,9 3,6 507 8,8
bývalý SSSR 22,4 16,5 293 5,1
Asie 27,6 20,3 3432 59,4
Euroasie celkem 54,9 40,5 4233 73,3
Afrika 30,3 22,3 730 12,6
Severní Amerika 21,5 15,8 295 5,1
Latinská Amerika 20,5 15,1 489 8,4
Austrálie a Oceánie 8,5 6,3 27 0,5
Pramen: CIA Word Factbook 1997.


Významným faktorem v rozmístění obyvatelstva je vzdálenost od moře – v pobřežním pásu do 50 km,
které zaujímá 12 % rozlohy, žije asi 29 % obyvatel. Polovina světové populace pak žije do 200 km od
pobřeží a rovněž hustota zalidnění výrazně klesá s růstem vzdálenosti od moře. Určité odlišnosti mají
některé světadíly. V Evropě připadá největší část obyvatel na pásmo ve vzdálenosti 200 – 500 km, což
souvisí s vývojem rozmístění ekonomických aktivit. Naproti tomu téměř 80 % populace Austrálie je
lokalizováno do 50 km od pobřeží.
Dalším faktorem rozmístění obyvatelstva je nadmořská výška. Do 200 m žije přes 60 % obyvatelstva , i
když tyto oblasti zaujímají jen 28 % souše. Pouze na kontinentech s převahou tropického klimatu
(Afrika, Jižní Amerika) žije na těchto územích méně než polovina obyvatelstva.

Rozmístění obyvatelstva světa velmi významně ovlivňují i klimatické podmínky. V mírně teplém
podnebném pásu žije na 17 % souše 53 % obyvatelstva, zatímco v oblastech stepí, pouští a tunder na
38 % souše jen 8 % obyvatelstva.

1.4. DYNAMIKA OBYVATELSTVA
Obyvatelstvo nelze považovat za statický element, naopak vyznačuje se silnou dynamikou změn počtu,
struktury, prostorového rozložení a dalších znaků. Vlastní dynamika obyvatelstva zahrnuje velké
množství procesů, které se na různých geografických úrovních projevují diferencovaně. Velké množství
forem demografické dynamiky můžeme rozdělit do tří kategorií pohybu.

Přirozený pohyb obyvatelstva (vnitřní změny) je výsledkem přirozeného rozmnožování a odumírání
obyvatelstva. Podle vztahu těchto procesů je to přirozený přírůstek nebo úbytek obyvatelstva.

Sociálně-ekonomický pohyb zahrnuje přesuny obyvatelstva mezi jednotlivými sociálními skupinami.
Tento pohyb je zpravidla následkem sociálně právních změn týkajících se významných demografických
charakteristik obyvatelstva (změna povolání a zaměstnání, změny úrovně vzdělání, změny sociální
příslušnosti). Výsledkem tohoto pohybu jsou změny ve struktuře obyvatelstva podle ekonomických a
kulturních znaků.

Mechanický pohyb (mobilita) obyvatelstva zahrnuje všechny prostorové přesuny obyvatelstva bez
ohledu na vzdálenost (uvnitř regionů, vnitrostátní, zahraniční), délku trvání (trvalé, dočasné), účel
pohybu (ekonomický, politický), formu (individuální, skupinové) a další charakteristiky. Největší
pozornost je obvykle věnována migračním pohybům zahrnujících emigraci a imigraci obyvatel. Podle
poměru obou těchto složek se hodnotí migrační přírůstek nebo úbytek obyvatelstva.

Mezi sociálně-ekonomickým a mechanickým pohybem existují dosti silné závislosti. Změny pracovního
místa, zvýšení kvalifikace vede zpravidla k prostorovým přesunům obyvatel (dojížďka do zaměstnání,
migrace), nemluvě o tak velkých ekonomických transformacích, které způsobila industrializace a
důsledkem byly rozsáhlé přesuny obyvatel do měst (urbanizace), případně vyvolaly velké denní
přesuny obyvatelstva v prostoru (dojížďka do zaměstnání).

Na celosvětové úrovni ovlivňuje růst obyvatelstva výlučně pouze přirozený pohyb. V současnosti to
všeobecně platí i pro úroveň kontinentů, ale v minulosti byly rozsáhlé migrační pohyby mezi
jednotlivými světadíly. Migrace se výrazněji projevují na regionální úrovni, ale i v rámci úrovně
jednotlivých států mohou být důležitou složkou celkové bilance obyvatelstva.
Význam migrace všeobecně vzrůstá s poklesem hierarchické úrovně území a s růstem
diferencovanosti prostorové ekonomické struktury. V rozvíjejících se městech mají zpravidla migrace
větší váhu v celkové bilanci obyvatelstva než přirozený pohyb a dosahují i větší intenzitu ve srovnání
s celostátní úrovní. Migrační pohyb obyvatel městských zón je zpravidla relativně větší, než ve městě
jako celku.

1.4.1. Přirozený pohyb obyvatelstva
Přirozený pohyb zahrnuje populační procesy, které souvisí s rozmnožováním a odumíráním
obyvatelstva. Hlavními procesy tohoto pohybu jsou porodnost (natalita) a úmrtnost (mortalita). Tyto
hlavní procesy, které přímo vstupují do bilance pohybu obyvatelstva, ovlivňuje mnoho biologických,
historických a socioekonomických faktorů a procesů. Z dalších populačních procesů jsou to hlavně
sňatečnost, rozvodovost a potratovost, které sice nevstupují přímo do bilance přirozeného pohybu, ale
ve velké míře mohou ovlivnit základní procesy, především porodnost.
Porodnost a plodnost – natalita a fertilita
Z hlediska reprodukce obyvatelstva má mimořádný význam počet narozených. Je ovlivněn, stejně jako
další charakteristiky, rozsahem sledované populace a velikostí časové jednotky – zpravidla jsou to
ukazatele za jeden rok. Vlivy rozdílných rozsahů souboru se eliminují relativními ukazateli, při kterých
se počet narozených porovnává se středním stavem obyvatelstva. Nejčastěji se používá:

• míra porodnosti nebo natalita, což je počet narozených na 1000 obyvatel středního stavu:
N
N =
S
× 1000
kde N = narození
S = střední stav obyvatelstva
• míra živorodnosti nebo tzv. efektivní natalita, což je počet živě narozených na 1000 obyvatel
středního stavu:
N
z

N
z
=
S
× 1000
kde N
z
= živě narození
S = střední stav obyvatelstva
Rozdíl obou ukazatelů není velký a ve vyspělých zemích dosahuje pouze 0,1 až 0,3 promile.
Tyto ukazatele dosahovaly v ČR v roce 1997 následujících hodnot:
• natalita 8,9
• efektivní natalita 8,8

Natalita a efektivní natalita jsou považovány za hrubé všeobecné míry; nezohledňují vnitřní diference
populačního souboru, v kterém se uskutečňuje reprodukce (struktura podle věku a pohlaví). Používají
se především pro mezinárodní srovnání (v mnoha státech jsou to jediné dostupné ukazatele).






Při analýze reprodukce obyvatelstva je vhodné používat ukazatele plodnosti (fertility). Jeho výpočet je
založen na porovnání počtu narozených dětí s počtem žen v reprodukčním věku, tj. ve věku 15 až 49
let. Rozlišujeme hrubou fertilitu a čistou fertilitu:

• hrubá fertilita je počet narozených na 1000 žen v reprodukčním věku:
N
ƒ
x
=
F
15 – 49
× 1000
kde N = počet narozených
F
15 – 49
= počet žen v reprodukčním věku
• čistá fertilita je počet živě narozených na 1000 žen v reprodukčním věku:
N
z

ƒ
x
=
F
15 – 49
× 1000
kde N
z
= počet živě narozených
F
15 – 49
= počet žen v reprodukčním věku

Kromě toho se konstruují ukazatele specifické plodnosti, tj. míra plodnosti pro jednotlivé věkové
kategorie žen (obvykle pětileté). Často se používá ukazatel tzv. úhrnná plodnost – je to součet měr
plodnosti žen v reprodukčním věku, tedy počet dětí narozených jedné ženě za předpokladu zachování
plodnosti daného roku.

Na základě úhrnné plodnosti se konstruuje tzv. hrubá míra reprodukce (hmr) – je to součet měr
plodnosti vynásobený podílem děvčat při narození (u nás se používá koeficient 0,485, což vychází
z dlouhodobějšího průměru – na 100 děvčat se rodí 106 chlapců). Hrubá míra reprodukce představuje
průměrný počet živě narozených dívek jedné ženě za předpokladu, že by po celou dobu zůstala
zachována úroveň plodnosti žen a za předpokladu neexistence úmrtosti v reprodukčním období; zhruba
lze říci, že pokud hmr > 1 je zajištěna reprodukce, pokud hmr < 1 nikoli.

Čistá míra reprodukce nám říká, kolik děvčat, které se narodí jedné ženě v reprodukčním období, se
dožije věku matky v době porodu.
Tyto ukazatele byly pro ČR v roce 1997 následující:
• hrubá fertilita 34,4 ‰
• čistá fertilita 34,3 ‰
• úhrnná plodnost 1,2 dětí
• hrubá míra reprodukce 0,57
• čistá míra reprodukce 0,56
Kontinentální diferenciaci světa podle porodnosti a úhrnné plodnosti dokumentuje tabulka č. 5. V roce
1998 byla průměrná natalita 22 dětí na 1000 obyvatel, nad průměrem byla v Africe a v Latinské
Americe, Asie dosahovala hodnoty celosvětového průměru a v ostatních oblastech byla pod
celosvětovým průměrem. Velká variabilita v hodnotách porodnosti je mezi jednotlivými státy.




Tabulka č. 5: Přirozený pohyb obyvatelstva v roce 1998
Natalita Mortalita Přirozený přírůstek
Evropa 10 10 0
bývalý SSSR 12 14 -2
Asie 22 8 14
Afrika 38 14 24
Severní Amerika 14 9 5
Latinská Amerika 23 7 16
Austrálie a Oceánie 18 7 11
svět 22 9 13
Pramen: U.S. Census Bureau, 1999.

V Africe dosahovala většina států (kromě Mauritia, Seychel a Tuniska) hodnot nad světovým průměrem
a kromě Alžírska, Egypta, Maroka, Gabunu, Zimbabwe a JAR i hodnot nad africkým průměrem, který je
mimořádně vysoký (38 narozených dětí na 1000 obyvatel). V Latinské Americe dosahovaly
nadprůměrných hodnot Dominikánská republika, Haiti, státy pevninské Střední Ameriky (kromě
Panamy a Kostariky) a ze států Jižní Ameriky Bolívie, Paraguay a Peru. Také asijské státy kromě Číny,
Japonska, obou Korejí, Hongkongu, Singapuru, Thajska, Vietnamu, Srí Lanky, Izraele a SAE měly
nadprůměrnou porodnost. Nejnižší porodnost byla v té době v Evropě (především ve státech východní
a střední Evropy), Japonsku, USA, Kanadě a Austrálii. V rozvinutých zemích jako celku byla porodnost
11 dětí na 1000 obyvatel, zatímco v rozvojových 25 dětí, tedy více než dvojnásobná.
Úmrtnost – mortalita
Druhou rozhodující složkou přirozeného pohybu obyvatelstva je úmrtnost (mortalita). Ukazatel
všeobecné úmrtnosti vyjadřuje počet zemřelých na 1000 obyvatel středního stavu:
M
M =
S
× 1000
kde M = počet úmrtí
S = střední stav obyvatelstva

Význam tohoto ukazatele je ve schopnosti charakterizovat všeobecnou úroveň úmrtnosti, přičemž však
neumožňuje vyjádřit diferencovanost tohoto procesu pro jednotlivé kategorie obyvatel. V mezinárodním
měřítku, vzhledem k nedostatku detailnějších informací v mnoha populacích, však plní nenahraditelnou
úlohu při porovnávání úrovně úmrtnosti. Spolehlivé údaje o úmrtnosti se v současnosti vztahují pouze
asi na polovinu populace světa. Velké problémy způsobuje zejména analýza úmrtnosti obyvatel Afriky a
jižní Asie, kde věrohodná registrace zahrnuje pouze desetinu až pětinu obyvatel a obvykle se opírá o
statistické odhady.
V celosvětovém měřítku nemá ukazatel úmrtnosti takovou velkou variabilitu jako ukazatel porodnosti.
Nejvyšší hodnoty dosahuje ve dvou větších oblastech, kterými jsou Afrika (s výjimkou jižních a
severních oblastí) a některé populace v jižní a jihovýchodní Asii.

Charakteristickým rysem úmrtnosti je její klesající tendence, což je důsledek materiálního zlepšení
života a zdravotní péče.

Všeobecnou úmrtnost ve značné míře ovlivňuje různá struktura (především věková) sledovaných
populací – je to patrné i v tabulce č. 5, kde ukazatel úmrtnosti v Evropě je téměř o polovinu vyšší než
v Latinské Americe; tento rozdíl je způsoben především velmi vysokým podílem mladého obyvatelstva
v Latinské Americe a z celosvětového hlediska vysokým podílem starého obyvatelstva v Evropě. (ČR
měla v roce 1997 úmrtnost 10,9 ‰).

Abychom mohli vyjádřit vnitřní rozdíly úmrtnosti v určité populaci, používáme ukazatel specifické
úmrtnosti. Nejčastěji se tento ukazatel používá pro určité věkové skupiny, nebo pro strukturu
obyvatelstva podle pohlaví. Křivka specifické úmrtnosti podle věkových skupin obyvatelstva má
charakteristické U-rozložení, vyšší hodnoty jsou v nejmladších věkových kategoriích (především děti do
jednoho roku), v následujících věkových kategoriích jsou minimální hodnoty a nárůst je opět až ve
věkových kategoriích od čtyřiceti let výše. Z hlediska specifické úmrtnosti podle pohlaví je viditelná
vyšší úroveň mužské úmrtnosti. Tato nadúmrtnost mužů je typická pro většinu populace světa, pouze
v některých rozvojových zemích se neprojevuje.

Zvláštní význam je přisuzován úmrtnosti nejmladších skupin obyvatelstva. Statisticky se vykazuje nejen
dětská, ale i kojenecká (do jednoho roku dítěte) a novorozenecká úmrtnost (do 28 dnů), případně i
úmrtnost pro menší intervaly počátečního období života. Nejčastěji se používá ukazatel kojenecké
úmrtnosti, který je k dispozici i v mezinárodním měřítku a zpravidla se považuje za jeden z ukazatelů
socioekonomické vyspělosti (životní úroveň, zdravotnická péče, kulturní úroveň) každé populace.
Vysoká kojenecká úmrtnost bývá určující složkou vysoké všeobecné úmrtnosti. Populace, které jsou
úspěšné v snižování kojenecké úmrtnosti, zpravidla zaznamenávají i pokles všeobecné úmrtnosti.
Diferenciaci kojenecké úmrtnosti podle kontinentů přináší tabulka č. 6. Nejnižší hodnoty (pod 10
promile) jsou v Severní Americe, v severní a západní Evropě a dále v Japonsku, Singapuru, Izraeli,
Austrálii a na Novém Zélandě (ČR v roce 1997 5,9 ‰). Oblasti s nejvyšší kojeneckou úmrtností jsou
především v Africe (kromě jižních a severních okrajů), kde v mnoha státech přesahuje hodnotu 100
promile.

Schopnost charakterizovat úroveň úmrtnosti má i ukazatel střední délky života. Tato charakteristika
udává jaká je pravděpodobnost dožití, tj. kolik let života má před sebou osoba určitého věku (např.
novorozenec). Střední očekávaná (pravděp