Skripta GEOGRAFIE_OBYVATELSTVA_A_SIDEL

odobná) délka života se určuje z úmrtnostních tabulek
dané populace. Tabulky jsou jedním z modelů demografických procesů, v kterém se na určité
modelové populaci (např. 100 tis. novorozenců) sleduje její postupné vymírání.

Nejčastěji se používá ukazatel střední délky života novorozenců, obvykle i v členění podle pohlaví
(muži, ženy – střední délka života žen je ve většině států vyšší). Patří mezi jeden z mezinárodně
sledovaných ukazatelů a podobně jako kojenecká úmrtnost je ukazatelem vyjadřujícím vyspělost státu.

Nejvyšší střední délka života (přes 75 let) je v Severní Americe a Evropě (kromě bývalých
socialistických států), dále v Japonsku, Izraeli, Austrálii a na Novém Zélandě. Pro srovnání ČR 74 let
(v roce 1997 muži 70 let a ženy 77 let). Oblasti s nejnižší středí délkou života (pod 55 let) jsou v Africe
(většina států západní, střední a východní Afriky) a v některých státech Asie (Afghánistán, Bhútán,
Kambodža, Laos).







Tabulka č. 6:Diferenciace světa podle kojenecké úmrtnosti a střední délky života (1998)
Kojenecká úmrtnost Střední délka života
západní Evropa 6 79
východní Evropa 16 72
bývalý SSSR 44 65
Blízký Východ 45 69
Asie 59 65
Afrika 88 51
Severní Amerika 8 76
Latinská Amerika 33 69
Austrálie a Oceánie 23 72
svět 58 63
Pramen: U.S. Census Bureau, 1999.

Přirozený přírůstek (úbytek)
Přirozený přírůstek vyjadřuje rozdíl mezi počtem živě narozených a zemřelých v určité populaci –
používá se především relativní ukazatel (na 1000 obyvatel). Podle vztahu mezi počtem narozených a
zemřelých může nabývat kladných hodnot, což znamená, že populace roste, nebo záporných hodnot,
které indikují přirozený úbytek obyvatelstva.
N – M
P
p
=
S
× 1000
kde N = počet narozených
M = počet zemřelých
S = střední stav obyvatelstva
Přirozený přírůstek obyvatelstva světa dosáhl v druhé polovině 20. století nejvyšších hodnot v celém
dosavadním vývoji. Relativní přírůstek byl nejvyšší počátkem sedmdesátých let (20 promile) a od té
doby klesá, absolutní přírůstek je nejvyšší v současnosti. Ke konci devadesátých let přibývalo na světě
kolem 80 mil. obyvatel za rok, což je zhruba 220 tis. denně.

Významné diference existují mezi kontinenty a státy (viz tabulka č. 5). Vysoce nadprůměrné přírůstky
měla většina států Afriky (nejvíce Libye 37, Togo 35, Benin 33, Senegal 33, Libérie 31, Mali 31, Komory
31, Eritrea 30, Gambie 30, Mauretánie 30, Niger 30) a některé státy jihozápadní Asie (Irák 36, Saúdská
Arábie 33, Omán 33, Jemen 33, Sýrie 32), nadprůměrný přírůstek byl také v Latinské Americe –
především v některých středoamerických republikách (Nikaragua, Guatemala). Velmi nízký přirozený
přírůstek je ve většině vyspělých států. Ve většině východoevropských zemí (kromě Albánie,
Jugoslávie, Makedonie, Polska a Slovenska) v roce 1998 obyvatelstva přirozenou měnou ubývalo,
z ostatních evropských zemí byl zaznamenán přirozený úbytek v ještě SRN, Itálii a v některých státech
bývalého SSSR (Bělorusku, Gruzii, Rusku a Ukrajině). V České republice od roku 1994 obyvatelstva
ubývá (v roce 1997 byl přirozený úbytek -2,1 ‰).
Model demografického cyklu
Jedním ze základních rysů přirozeného pohybu obyvatelstva je jeho časová a prostorová
diferencovanost. Přesto byly zjištěny určité zákonitosti tohoto procesu a z nich se všeobecně uznává
platnost koncepce demografického cyklu, který vyjadřuje charakteristické změny růstu obyvatelstva
v čase. Podle této teorie (např. R. PEARL, 1938) se každá populace zpočátku rozmnožuje pomalu,
později se přírůstky prudce zvyšují, v určité časové jednotce se růst začne zpomalovat a později se
populace kvantitativně stabilizuje (teorie logistického růstu). Obvykle se vymezuje pět fází
demografického cyklu:

1. fáze – vysoká porodnost, vysoká úmrtnost, nízký přirozený přírůstek
2. fáze – vysoká porodnost, pokles úmrtnosti, velmi vysoký růst přirozeného přírůstku
3. fáze – mírný pokles porodnosti, mírný pokles úmrtnosti, velmi vysoký přirozený přírůstek
4. fáze – prudký pokles porodnosti, stabilizuje se nízká úmrtnost, prudké snížení přirozeného
přírůstku
5. fáze – stabilizace porodnosti i úmrtnosti na nízké úrovni, minimální přirozený přírůstek; počet
obyvatel je stabilizován.

Většina rozvojových zemí je dnes ve druhé a třetí fázi demografického cyklu a jejich vysoký přirozený
přírůstek a růst obyvatelstva se v rozhodující míře podílí na rychlém růstu obyvatelstva světa. Jsou to
především země Latinské Ameriky, Afriky, jižní a východní Asie. Naproti tomu ve většině rozvinutých
zemí Evropy, Severní Ameriky a bývalého SSSR, proběhly tyto fáze v 19. a počátkem 20. století a
v současnosti jsou na konci demografického cyklu.

Je však nutné si uvědomit, že uvedené typy demografického cyklu byly odvozeny na základě poznatků
z vývoje v Evropě. Lze předpokládat, že současný a budoucí vývoj demografických procesů v zemích
Latinské Ameriky, Afriky a jižní Asie přinese nové poznatky.

1.4.2. Mechanický pohyb (mobilita) obyvatelstva
Pohybem obyvatelstva se zabývá více vědních disciplín, což způsobuje určité odlišnosti interpretace
základních kategorií a jejich definic. Nejčastěji se pod pojmem pohyb (mobilita) obyvatelstva rozumí
určitá změna v zařazení jedince v nějakém systému určených jednotek (útvarů). V případě, že
jednotkami takového systému jsou určité sociální útvary (profesní, sociální, kulturní skupiny), nazýváme
tyto změny sociální mobilitou obyvatelstva. Pokud těmito jednotkami jsou prostorové (regionální)
útvary, hovoříme o prostorové mobilitě obyvatelstva.

Mechanický pohyb obyvatelstva nebo také prostorová, regionální či geografická mobilita obyvatelstva
zahrnuje všechny typy přemísťování (změny lokalizace) člověka. Můžeme rozlišit čtyři typy
prostorových pohybů.

A. Migrace (stěhování) obyvatelstva je pohyb obyvatelstva, který se váže na změnu trvalého
bydliště bez ohledu na to, zda je to stěhování v rámci určité sídelní struktury nebo mezistátní
stěhování. Nezařazujeme sem pohyby nomádů (pastýřů, sběračů, lovců). Migrace je
nejvýznamnější typ pohybu obyvatelstva, pouze při tomto pohybu vznikají trvalé změny
v prostorovém rozmístění obyvatelstva. Statisticky jsou zjišťovány pouze migrace překračující
administrativní hranice.
B. Dočasné změny pobytu nebo-li sezónní migrace jsou změny bydliště na určitý vymezený čas,
kdy se místo trvalého pobytu nemění.

C. Dojížďka do zaměstnání je takový pohyb ekonomicky aktivních obyvatel, který vyplývá
z rozdílnosti místa jejich pracoviště a místa trvalého bydliště. Z formálního hlediska je to relativní
pravidelnost pohybu obyvatel, často se tento typ mobility nazývá kyvadlová migrace. Velmi
podobné znaky má i dojížďka studentů a žáků do škol. Úplné informace o dojížďce do zaměstnání
poskytuje sčítání obyvatel.

D. Nepravidelné dočasné pohyby obyvatelstva za účelem cestovního ruchu a rekreace, za nákupy
a službami, atd. Společným znakem těchto pohybů je nepravidelnost, která se váže jak na
účastníky tohoto pohybu, tak i na vzdálenost a směr pohybu. O těchto pohybech existuje málo
spolehlivých a systematických informací.

Migrace obyvatelstva
Migrace je formálně dvojsměrný pohyb obyvatelstva – imigrace (přistěhování) a emigrace
(vystěhování). Někdy se používá i pojem reemigrace, který označuje návrat emigrujících obyvatel do
původního prostoru. Zvláštním procesem je pak repatriace – přestěhování obyvatel do těch prostorů,
z kterých se násilně nebo dobrovolně vystěhovali. Repatriace je obvykle připravená a organizovaná a
může být dobrovolná nebo vynucená.
Základním ukazatelem migračního pohybu je hrubá migrace nebo také objem migrace. Je to suma
osob, které se zúčastňují migrace v určité územní jednotce. Dělíme ji na hrubou emigraci (suma všech
emigrantů) a hrubou imigraci (suma všech imigrantů). Relativní podíl všech migrantů a středního stavu
obyvatel daného území nazýváme intenzitou migračního obratu.
Čistá migrace se častěji nazývá migrační saldo a je to rozdíl mezi počtem imigrantů a emigrantů –
kladné hodnoty znamenají, že území získává obyvatele migrací, záporné nám indikují, že migrací
obyvatele ztrácí .

Významné mezikontinentální a mezinárodní migrace
Mezinárodní migrační pohyby obyvatelstva měly významnou úlohu v celém historickém vývoji lidstva.
Jsou známé rozsáhlé prostorové pohyby obyvatelstva v Indii, Číně a Egyptě. V širším prostoru Evropy
byly v 5. a 6. století zaznamenány rozsáhlé pohyby obyvatelstva, které jsou označovány stěhováním
národů. V tomto období se na naše území dostávají první vlny Slovanů. Příkladem rozsáhlejších
pohybů může být dále arabská expanze (7. století), normanské vpády, stejně jako vpády Tatarů,
Mongolů a Turků, které se v určitých vlnách objevovaly až do pozdního středověku.

Odlišné faktory začaly vystupovat v čase novodobých migrací obyvatelstva. Začaly působit především
v důsledku rozvoje kapitalistické společenské formace, a to prostřednictvím rozmachu průmyslu ve
velkých regionech, rozšiřováním dopravních a informačních sítí, vytvářením zdrojů volných pracovních
sil a pod. Tak se především v 19. a začátkem 20. století daly do pohybu početné skupiny obyvatelstva,
které překračovaly hranice vlastních států a často směřovaly i do zámoří.

V prostorovém aspektu se velkou dynamikou vyznačuje Evropa, z které vycházely velké emigrační
vlny, ale v současnosti je cílem imigrace. Naproti tomu velké prostorové koncentrace obyvatelstva
v Asii – čínská, indická a japonská populace zůstaly relativně stabilní, méně postiženy zahraniční
migrací.

Mezi největší migrace – rozsahem i významem patří emigrace evropského obyvatelstva do zámoří
(osídlení Ameriky a Austrálie). V letech 1820 – 1959 imigrovalo do USA 41,5 mil. obyvatel, z toho
podstatná část z Evropy (34,5 mil.). Do Kanady imigrovalo v období 1851 – 1957 asi 7,5 mil. osob.
Rozsáhlá byla také imigrace do Argentiny kam, imigrovalo v letech 1856 – 1940 asi 7 mil. obyvatel a do
Brazílie (v letech 1821 – 1940 asi 5 mil.). Dalším územím evropské emigrace je Austrálie a Nový
Zéland, kam imigrovalo v letech 1820 – 1932 asi 3,5 mil. obyvatel.

Zvláštní typ migrace obyvatelstva (násilná migrace) tvořil mezikontinentální pohyb černochů z Afriky do
Ameriky. Probíhal v letech 1520 – 1850 a černoši byli násilně transportování z ekvatoriální západní
Afriky do severních oblastí Jižní Ameriky, na karibské ostrovy a na jih USA. Počet prodaných černochů
se v různých odhadech pohybuje mezi 10 – 20 mil., ztráty při transportu byly však téměř poloviční,
takže se odhaduje, že Afrika ztratila nejméně 20 – 35 mil. obyvatel.

Emigrace obyvatel Číny a Japonska se orientovaly především na země jihovýchodní Asie (především
z důvodů administrativních omezení týkajících se imigrace z těchto zemí do USA a Austrálie). V letech
1840 – 1947 emigrovalo z Číny asi 12 mil. osob, především do Thajska, Malajsie, Indonésie, Singapuru
a Vietnamu.

Značného rozsahu dosáhla migrace politického charakteru na Indickém poloostrově. Mezi Indií a
Pákistánem došlo po získání nezávislosti následkem politických a náboženských odlišností k rozsáhlé
výměně obyvatelstva, která se týkala téměř 15 mil. obyvatel.

Poměrně významná je rovněž migrace Židů do Izraele. Už v letech 1919 – 1948 se do bývalé Palestiny
přistěhovalo asi 425 tis. obyvatel. Imigrace židovského obyvatelstva se podstatně zvýšila po vytvoření
samostatného státu a v letech 1948 – 1966 představovala kolem 1,2 mil. obyvatel. Zároveň nastal
nucený odchod arabského obyvatelstva z tohoto území (asi 1,5 mil. obyvatel).

Velké přesuny obyvatelstva nastaly v Evropě za 2. světové války a po jejím ukončení. Většina pohybů
po válce se realizovala na základě poválečných mírových smluv. Odhaduje se, že se přesunulo zhruba
30 mil. obyvatel, z toho asi 13,5 mil. Němců, 6,5 mil. Poláků a 2,1 mil. Čechů a Slováků.

Výrazně politický charakter měly některé emigrace z bývalých soc. zemí. Do tohoto typu můžeme
zařadit asi 3 mil. obyvatel, kteří v letech 1950 – 1961 emigrovali z NDR do SRN. V důsledku
revolučních událostí v Maďarsku emigrovalo v letech 1956 – 1957 asi 200 tis. obyvatel a obdobně po
okupaci Československa v letech 1968 – 1969 emigrovalo asi 60 tis. obyvatel. Silný emigrační proud
politického charakteru směřoval v roce 1989 z bývalé NDR do SRN.

Velkého rozsahu dosáhly pracovní migrace. Jejich počet vzrůstal v západní Evropě z 2 mil. na zač. 60.
let až na 8 mil. obyvatel v polovině 70. let. Nejvíce imigrantů bylo v SRN (2 mil.), Francii a Velké
Británii. Relativně se nejvíce podílí na ekonomicky aktivním obyvatelstvu ve Švýcarsku a Lucembursku
(kolem 1/3), v SRN kolem 10 %. Východiskovými zeměmi těchto emigrantů jsou země kolem
Středozemního moře – Itálie, Španělsko, Portugalsko, bývalá Jugoslávie, Řecko, Turecko, Maroko,
Alžírsko, Tunisko a Irsko.

Podobné migrace pracovního charakteru jsou známy i z dalších oblastí světa. V USA žije a pracuje asi
1,2 mil. zahraničních dělníků, především z Mexika, ostrovů v Karibském moři (Portoriko) a některých
jihoamerických zemí (např. Kolumbie). Mezi arabskými státy jsou cílovými státy především Saúdská
Arábie, Kuvajt, SAE a Omán. Zahraniční dělníci pochází většinou z Egypta, Jemenu, Jordánska, ale
také z Pákistánu a Indie. V Africe migruje značný počet obyvatel z málo rozvinutých oblastí jižně od
Sahary do JAR.


1.4.3. Syntetické hodnocení dynamiky obyvatelstva
Velká pozornost je v populačních analýzách věnována kvantitativnímu efektu celkové dynamiky
obyvatelstva. Je jím celkový pohyb obyvatelstva jako výsledek přirozeného a mechanického pohybu.
Projevuje se jako globální přírůstek nebo úbytek obyvatelstva. Význam tohoto ukazatele souvisí se
schopností charakterizovat krátkodobý i dlouhodobý vývoj populace a nevyhnutelné je i jeho použití
v prognózách vývoje obyvatelstva.

Celkový přírůstek nebo úbytek obyvatelstva se skládá z přirozeného přírůstku a migračního salda
dané územní jednotky v určitém časovém období. Vzhledem ke skutečnosti, že přirozený pohyb je
výsledkem dvou složek (porodnosti a úmrtnosti) a migrační pohyb je také výsledkem dvou složek
(imigrace a emigrace) můžeme vypočítat celkový přírůstek z těchto ukazatelů:

celkový přírůstek = porodnost – úmrtnost + imigrace – emigrace

Můžeme ho vyjádřit jako relativní údaj na 1000 obyvatel středního stavu.
N – M + I – E
P
p
=
S
× 1000
kde N = porodnost
M = úmrtnost
I = imigrace
E = emigrace
S = střední stav obyvatelstva

Celkový počet obyvatel v čase t (S
t
) je potom výsledkem bilance určitého počátečního stavu
obyvatelstva v čase o (S
o
) a všech čtyřech složek pohybu v časovém intervalu mezi o a t.
S
t
= S
o
+ N – M + I – E

Pohyb obyvatelstva tedy charakterizují dvě z následujících čtyřech teoreticky možných složek:
přirozený přírůstek (PP), přirozený úbytek (PU), migrační přírůstek (MP) a migrační úbytek (MU). Ze
vzájemně možných kombinací těchto složek lze odvodit čtyři typy populací s celkovým přírůstkem
obyvatelstva:
typ A – kde PP > MU
typ B – kde PP > MP
typ C – kde MP > PP
typ D – kde MP > PU
a čtyři typy populací s celkovým úbytkem obyvatelstva:
typ E – kde PU > MP
typ F – kde PU > MU
typ G – kde MU > PU
typ H – kde MU > PP
Typologie územních jednotek na základě dynamiky obyvatelstva je poměrně často používána a nazývá
se Webbovou typologií.
1.5. STRUKTURA OBYVATELSTVA
Mezi nejvýznamnější charakteristiky určité populace zařazujeme strukturu obyvatelstva. Přesto, že se
při hodnocení struktury obyvatelstva používají ukazatele vztažené k určitému časovému okamžiku, je
nutno všechny charakteristiky struktury chápat a interpretovat dynamicky, neboť jsou výsledkem
předcházejícího vývoje. například současnou věkovou strukturu obyvatelstva ovlivnil vývoj populačních
procesů v posledních 60 až 100 letech (porodnost, úmrtnost, migrace). Současná struktura
obyvatelstva určité územní jednotky významně ovlivňuje budoucí demografické procesy a je nutné ji
zohlednit při populačních prognózách.

Pro studium struktury obyvatelstva se v současnosti používá velké množství různých znaků a
analytických i interpretačních technik. Rozhodující znaky nebo kriteria, podle kterých se struktura
obyvatelstva sleduje jsou nejčastěji seskupovány do tří skupin:

1. biologické znaky (struktura obyvatelstva podle pohlaví, věku, zdravotního stavu, rodinného stavu
apod.);
2. ekonomické znaky (struktura podle ekonomické aktivity, povolání a zaměstnání, sociální struktura
apod.);
3. kulturní znaky (struktura podle vzdělání, národnosti, jazyková, religiózní struktura apod.).

1.5.1. Struktura obyvatelstva podle pohlaví a věku
Struktura obyvatelstva podle těchto znaků patří mezi základní charakteristiky každé populace. Mají také
velký význam pro mnoho dalších demografických a geografických charakteristik. Na základě struktury
podle pohlaví se sestavují specifické ukazatele pro vyjádření mnoha procesů (např. úmrtnosti,
plodnosti, sňatečnosti atd.) a používají se i při konstrukci měr reprodukce, úmrtnostních tabulek a
dalších demografických modelů.

Struktura obyvatelstva podle pohlaví se nejčastěji vyjadřuje dvěma způsoby. První vyjadřuje procentní
podíl mužů a žen z celkového počtu obyvatel. Jinou možnost poskytují index femininity (I
f
) a index
maskulinity (I
m
), které udávají vzájemný podíl osob jednoho pohlaví k druhému.
Ž

M
I
f
=
M
× 1000

I
m
=
Ž
× 1000
kde Ž = počet žen
M = počet mužů

Ve většině evropských států, v USA a bývalém SSSR je převaha ženského obyvatelstva, naopak
převaha mužů je především v Indii, v některých islámských státech, v Hongkongu a Singapuru.

Nejčastěji používaný způsob interpretace věkové struktury obyvatelstva je věková pyramida.
Vedle věkové struktury umožňuje tento grafický způsob zobrazit i strukturu obyvatelstva podle pohlaví.
Podstatou věkové pyramidy jsou dva spojené grafy – histogramy četnosti mužů (levá část grafu) a žen
(pravá část grafu). Na horizontální ose se zobrazuje počet obyvatel a na vertikální věkové kategorie.
Věková pyramida se obvykle sestrojuje pro jednotlivé věkové ročníky obyvatelstva nebo pro pětileté
věkové kategorie.

Věkové pyramidy mohou nabývat různých tvarů, přičemž jako určité porovnávací normy slouží tři
základní tvary. Věková pyramida tvaru A zobrazuje progresivní typ populace, kterou charakterizuje
vysoký podíl dětského obyvatelstva (0 – 14 let), přičemž každý následující ročník narozených je
početnější. Graficky se to projevuje širokou základnou pyramidy a předpokládá se rozšířená
reprodukce obyvatelstva. Druhý charakteristický tvar pyramidy reprezentuje stacionární typ věkové
struktury, kde složka dětská a postreprodukční (50 let a více) jsou téměř vyrovnány. V populaci s tímto
tvarem pyramidy jsou obvykle vyrovnané počty narozených i zemřelých a charakterizuje ji jednoduchá
reprodukce. Třetí základní tvar pyramidy má zúženou základnu, která je důsledkem zmenšování počtu
narozených. Zobrazuje regresivní typ věkové struktury, kde složka postreprodukční převažuje nad
dětskou a populace má zpravidla nedostatečnou reprodukci (v tomto typu je i ČR).

Demografické stárnutí populace je také vyjadřováno tzv. indexem stáří, což je poměr postreprodukční
a dětské složky obyvatelstva. Často se používá členění obyvatelstva podle věku počátku a ukončení
ekonomické aktivity, kdy rozlišujeme obyvatelstvo předproduktivní, produktivní a poproduktivní.
Věkové hranice pro zařazení do jednotlivých skupin jsou však v různých zemích odlišné. V České
republice považu