Utváření osobnosti

Kapitola 13 – Utváření osobnosti
1.Utváření osobnosti
Od okamžiku početí je osobnost vystavena působení množství podnětů, které jsou buď jednorázové (úmrtí matky), nebo působí dlouhodobě (styl rodinné výchovy).
Jednotlivé působící podněty jsou evidovány v dlouhodobé paměti a vytvářejí tak osobní historii jedince.
B. G. Ananjev - 1969 - faktory působící na osobnost nemají význam pouze jako faktory utváření osobnosti – subjektu, ale jsou to i síly, které ovlivňují vývoj člověka v určitých momentech jeho ontogeneze. Jako determinanty tohoto vývoje hrají úlohu stimulátorů (napomáhajících procesu růstu a dozrávání), nebo naopak úlohu stresorů a depresorů (brzdí tyto procesy nebo dokonce vedou k jejich zvratu) a v řadě případů i úlohu katalyzátorů (zrychlujících působení jiných faktorů).
Vlivy působící na osobnost
1. přírodní faktory – dědičnost, vrozené vlohy, prodělaná onemocnění, výživa, přír. prostředí
2. společenské faktory – rodina, škola, širší společenské prostředí, civilizace, kultura
3. výchova – záměrné organizované působení, uplatňující se v rodině, ve škole apod.
rozlišení kvalit osobnosti podle toho jaké třídy vlivů je vyvolaly.
charakteristiky zděděné
vrozené,
kongenitální,
konstituční,
získané
První tři a částečně i čtvrtý se souhrnně označuje jako genotyp a získané znaky s částečným podílem konstitučních tvoří fenotyp.
V raném věku se fenotypické utváření osobnosti uskutečňuje převážně na základě mechanismu nápodoby a imprintingu, tj. přímého osvojování zkušenosti observačním učením, později přijímá vedoucí roli při osvojování a výstavbě získaných charakteristik osobnosti socializace, tj. identifikace se vzorem. K tomu se přidávají i komplexnější formy sociálního učení.
Látka osobnosti (vitalita, temperament, kapacita intelektu) – více určována dědičností, je tedy dána genotypem, mutacemi genů, prenatálními i perinatálními podmínkami a konstantními vlivy prostředí.
Zásadním činitelem ovlivňujícím intelektové výkony a chování je bohatost a podnětnost raného prostředí živé bytosti (malé děti vychovávané v podmínkách nedostatečné stimulace, chudoby, nepřítomnosti sociální citlivosti se s velkou pravděpodobností nenaučí využívat svých možností)
Podrobnější členění kategorií prostředí (podle postupného vzdalování se od přímého působení jedince):
Mikroprostředí – prostorový rámec života jedince jakožto jedince i jako člena malé soc. skupiny (rodiny). Jde o prostředí osobní, v němž působí vše, co jedince bezprostředně obklopuje na úrovni materiální, sociální i kulturní
Semiprostředí – tj. začlenění malé soc. skupiny do širšího prostorově vymezeného společenství (obytný blok, škola). Jde o prostředí místní, kde hraje roli vzdálenost, občanská vybavenost, mezilidské vztahy, tradice apod.
Mezoprostředí – tvořeno krajinou, okresem a městem, roli zde hraje typ a hustota osídlení, pracovní příležitosti, doprava, hygiena, kulturní a vzdělávací příležitost atd.
Makroprostředí – větší území až po stát či část kontinentu. Na jedince většinou nepůsobí přímo, ale přes prostředí sdružené, osobní
Globální prostředí – stále více se chápe jako celý kontinent či dokonce svět. V rovině ekologické a boje za mít a proti válce i v rovině celkového pokroku lidstva se na této úrovni existující tzv. globální problémy dotýkají každého jedince
2. Bio-psycho-sociální teorie T. Millona
Autor předpokládá, že jak podnětová deprivace, tak supersaturace (=nadměrné podněty) vyvolávají specifické účinky v závislosti na stupni zralosti a připravenosti nervového systému.
Deprivace = komplexní a dlouhodobý nedostatek žádoucích formativních podnětů v oblasti senzorické, intelektové, sociální, citové či motorické a řečové, který vyvolává stav frustrace a poruchy tempa i kvality vývoje
Supersaturace = přetěžování podněty, které jsou buď časově, kvantitativně, věkově či sociálně nepřiměřené. Vede k tomu, že osobnost „vypíná“, uzavírá se vůči určitým podnětům nebo je nezačleňuje do své zkušenosti
3 neuropsychická stádia zvýšené vnímavosti:
senzorické připoutání (narození až 18 měsíců) – rychlé zrání neurálních struktur umožňujících vývoj senzoriky, připoutanost a závislost dítěte na druhých
senzomotorická autonomie (12 měsíců – 6 let) – rychlá diferenciace motorických schopností a jejich koordinace s už fungujícími senzorickými procesy. Tím se dítě stává způsobilejší autonomní lokomoce, manipulace a verbalizace ve vzrůstajícím počtu dovedností a též k zahájení školní docházky
intrakortikální iniciativa (4 roky – konec adolescence) – vývoj nejvyšších korových center, která jedinci umožňují reagovat, plánovat a jednat nezávisle na supervizi dospělých
Deprivace ve fázi senzorického připoutání se projevuje deficitem dovednosti efektivně vnímat a zjevně narušenou interpersonální citlivostí a chudobou repertoáru soc. chování.
Supersaturace v tomto období vyúsťuje v hypersenzitivitu, v činnosti vyhledávání podnětů a v abnormální sociální závislost.
Nedostatek stimulace ve fázi senzomotorické autonomie vede k deficitu autonomie chování, k nedostatečnému rozvoji explorační aktivity a kompetencí, chrakteristicá bude plachost a submisivita. Naopak nadměrné bohatství podnětů může vést k nekontrolované sebeexpresi, narcismu a sociální nezodpovědnosti.
Mezi důsledky deprivace v průběhu stadia intrakortikální iniciativy patří tři difuse identity, neschopnost jedince vytvořit si integrovaný a konzistentní cíl, neúspěšnost při „kanalizování“ a řízení vlastní energie, schopností a impulzů. Výsledkem nadměrné stimulace je „přeučenost“ a nadměrná poslušnost, což je doprovázeno ztrátou spontaneity, flexibility, tvořivosti.
3. G