Utváření osobnosti

eny a memy jako nositelé formativních informací
Psychologie osobnosti hledá v předivu faktorů a podmínek formujících osobnost jednak podíl dědičnosti, který je zprostředkován geny, jednak podíl socializace, který je zprostředkován memy.
4. Socializace a výchova
Výstavba a rozvoj obsahových jednotek a složek osobnosti jako jsou zaměřenost, styly zvládání, zkušenosti, znalosti a dovednosti se uskutečňuje v síti socializačních vlivů s jejich často živelnými a neplánovanými situacemi na jedné straně a organizovanými formami výchovy na straně druhé. V období dospívání k tomu přistupuje individuace jako další formativní proces, který však bývá mnohdy nedokončen, neboť vyžaduje volní úsilí a reflexy – tedy psychické děje. Které nejsou současnou kulturou konzumu podporovány.
Výchovné cíle, postoje rodičů a způsoby výchovy v rodině
V některých psychoterapeutických školách se používá technika vzpomínek na raná léta dětství, které jsou nestrukturovanou formou zjišťování situace dětství.
Mnoho souvislostí s povahou člověka v dospělosti nalezneme, máme-li možnost zjistit, na jaké hodnoty byla rodina orientována:
1. Lidé, kteří jako děti žili v ovzduší „kultu věci“ a přehnaného zdůrazňování čistoty a opatrnosti, aby se v bytě nic nepoškodilo, jsou buď přehnaně úzkostní a puntičkáři, nebo naopak velkorysí až nedbalí k materiálním hodnotám.
2. Orientace na psychosociální vztahy, vzájemnost, společné trávení volného času rozhovory a domácími zábavami – dominuje družnost, spontaneita, mnohdy až nedostatek distance
3. Duchovní klima rodiny, věnování hudbě, poezii, umění vůbec, společné modlitby – podporuje rozvoj etické kultury osobnosti a respektování duchovních hodnot
Typologie způsobů výchovy (A. Roe, M. Siegelman - 1963):
Autoři přepokládají, že styly výchovy vyvěrají ze základní jádrové osobnostní polarity vřelosti a chladu:
1. Převažuje-li chlad, chová se rodič zdrženlivě, což se na úrovni způsobů výchovy
manifestuje jako odmítání nebo zanedbávání
2. Převažuje-li vřelost, projevuje se to akceptujícími postoji, které se ve způsobech výchovy
konkretizují jako povolování nebo láska
3. Je-li rodič ambivalentní, jsou-li v jádru jeho osobnosti vřelost i chlad zastoupeny více
méně rovnoměrně, koncentruje se citově na dítě. Taková orientace může při uplatnění
chladu dostat podobu vyžadujícího způsobu výchovy, a při uplatnění vřelosti podobu
ochraňujícího způsobu výchovy
Pro poznání směrů rozvoje takových charakteristik osobnosti, jako je snaha po vyniknutí, orientace na úspěšný výkon, smysl pro spolupráci, ochota respektovat oprávněné zájmy druhých a další, má silný vliv sourozenecká konstelace, na kterou poukázala adlerovská individuální psychologie.
Vzdělávání a výchova ve škole
L.Míček (1997) – neurotický učitel na 1.stupni ZŠ velmi brzy zneurotizuje více než 30% žáků
E. Řehulka (1999) – „vyhoření“ učitelů, které se projevuje depersonalizací (takoví učitelé mluví o žácích způsobem „ten dyslektik v zadní lavici“, „ten špindíra u okna“), uzavíráním se a nakonec apatií
F. N. Kerlinger (1963) zkoumal vliv striktnosti a permisivnosti učitele. Jeho poznatky dokumentují, že striktní učitel blokuje tvořivost a aktivitu žáků, ale podporuje poslušnost a smysl pro povinnost
5. Individuace a řízení vlastního vývoje
K poznání sil, které podporují směřování k zralé dospělosti, je důležité zjistit, zda se jedinec pokoušel o sebevýchovu. Jestliže ano, pak v kterém věkovém úseku, pomocí jakých technik a s jakým výsledkem. Zda si člověk vedl deník, co si zaznamenával, zda měl nebo má životní vzory (v kom a které jejich charakteristiky chce u sebe rozvinout), hesla, citáty, přísloví, jimiž se v životě řídí, umožňují poznat úlohu určitých archetypů v procesu stávání se sebou samým.
6. Situace
T. Tomaszewski (1975) – každá situace je určena především svými konstitutivními elementy, a to jejich stavem v určitém časovém okamžiku a vzájemnými stavy elementů v tomto okamžiku. Člověk se stává subjektem situace, tzn. že situace je vždy situací někoho a nedá se vymezit bez uvedení svého subjektu. Např. situace zkoušky je jiná pro zkoušejícího a jiná pro zkoušeného. Rozdíl je zde dán jak prožíváním, tak chováním obou účastníků situace, takže k definici situace je nutné uvést aktivitu jejího subjektu.
K. Lewin – situace je definována tím, jak ji vnímá její subjekt, situace pro jedince je dána významem a smyslem, který osobnost vkládá do aktuálně působícího komplexu podnětů
H. Murray – je třeba k situace přistupovat objektivně, definovat ji jejím předmětným obsahem a nezávisle na tom, jak ji vnímají její účastníci. Murray nazývá z tohoto hlediska objektivní situaci situací alfa a vnímanou situací beta.
Podnětová struktura situace – komplex jejích předmětných obsahů, které v daný okamžik působí na subjekt jako podněty a vyvolávají jeho reakce. Stimulace působí nespecificky (aktivuje individuum) a specificky (vylaďuje k určitému prožívání a chování)
Úkolová struktura – systém hodnot a možností či příležitostí
Jsou lidé, kteří situace přijímají tak, jak jsou, podléhají jim jako něčemu danému a nutnému, jiní pracují na změně situace, vytvářejí podmínky, které odpovídají jejich dlouhodobým cílům. Tento rozdíl může vyplývat z míry naučené bezmocnosti, z internality – externality, z primarity – sekundarity, z pasivity – aktivity a jiných charakteristik.
Mezní situace – situace, do nichž jsou lidé stavěni, aniž by je mohli ovlivnit (smrt někoho blízkého, nečekaný úspěch, vina, vleklá nemoc)
Osobnost a situace
Dnes už žádný psycholog nepochybuje o tom, že v každém okamžiku svého života se osobnost nachází v