Zkouška Bígl

vné)
chudé, obecné a abstraktní tvrzení
vypůjčení peněz s tím, že je do konce roku vrátím → může být tato zásada – nedodržovat slovo – za obecně platný zákon, kterým by se měli řídit všechny lidské bytosti
Kantovo pojetí člověka:
bytost 2 světů
svět přírody (instinkty) – také určují naše jednání
bytost biologická jedná podle nutnosti biologických zákonů
příroda je dění, které je podřízeno různým zákonitostem
složka, která nás spojuje s přírodou
nutné dění - děje
svět rozumu – člověk se řídí důvody, které si stanoví sám (nezávislost na přírodě)
v této oblasti je nezávislý, svobodný
i když máme dvě oblasti, tak přesto tyto dvě oblasti mají cosi společného, obě ty oblasti jsou podřízeny podle Kanta obecným zákonitostem
svoboda musí být podřízena pravidlům mravního chování
v té svobodě my – jako rozumné bytosti – k tomu nejsme nuceni, dobrovolně dodržujeme mravní pravidla, porozuměli jsme důvodům, aby ta pravidla platila
omezení svobody je dobrovolné
znění: „Jednej tak, aby druhý (druhá lidská bytost) byl cílem nikoli prostředkem tvého jednání.“
ostatní lidé jako rozumné bytosti uznávají oprávněnost kategorického imperativu
sami si tento imperativ ukládáme, nikdo nám ho nepřikazuje
pojmy: prostředek a cíl
dvojice pojmů: prostředek - cíl
technická jednání – používáme nástroje k dosažení cíle, jsou nám prostředkem k dosažení cíle
na druhého nahlížíme jako na rozumnou, svobodnou bytost jednající podle zásad, které si stanoví
nemůže se podřídit vůli ostatních, jinak bychom omezili jeho svobodu a porušili bychom 2znění KI
nelze, aby člověk využíval druhého člověka k dosažení svých cílů (porušení – faraóni)
vztah mezi prostředkem (např. kladívko) a cílem (např. zatlučení hřebíku) je jiný než v praktickém jednání mezi bytostmi (u bytostí platí druhý výklad Kantova kategorického imperativu)
Kupř. vrácení dluhu či nedodržení slova – pokud dle KI dojdu k závěru, by mé jednání mohlo být obecně platným pravidlem, pak je to morálně opodstatněné a je to morální. Pokud to je v rozporu s KI, je třeba se tohoto jednání zříci a jednat jinak.
Ovšem ve svém jednání se setkáváme s jinými racionálními bytostmi – závěr – Druhé znění kategorického imperativu (DZKI) – Jednej tak, aby druhý byl vždy cílem a nikdy ne prostředkem tvého jednání.
Podle Kanta není člověk věc – nemůžeme druhého člověka používat jako nástroj k dosažení cíle.
svobodná lidská bytost – nemůžeme považovat za náš nástroj
rozhoduje se podle své vlastní vůle
Utilitarismus
korektura hédonistické etiky
pocit empatie, schopnost spolu prožívat city jiných – zahrnuje sociální aspekt
zásada lidského jednání – jednej tak, aby tvé jednání vedlo k maximální míře štěstí pro maximální počet lidí
maximální míra štěstí – hledisko kvantity
dáme přednost štěstí, které trvá delší dobu nebo jak často se vyskytuje
nějaký kvalitativní druh štěstí – šťastný prožitek každodenního návštěvníka hospody – 5 piv vs. kvalita štěstí člověka, který zdolal vysokou horu
domnívají se, že člověk bude dávat přednost vyšší kvalitě štěstí > hospody by byly prázdné a svět by byl plný lidí, kteří zdolávají vysoké hory
Mýtus, Logos
Mýtus
Je to vyprávění (z řečtiny) příběhu, týkajícího se minulosti, má vztah k počátku – vznik a stvoření světa. Je to předchůdce filosofie. Děj se odehrál v minulosti v pradávnu, u zrodu světa, událostí o kterých se v mýtu vypráví, platí do současnosti. Prostřednictvím mýtu se dozvídáme o tom, jak je to s dobrem, zlem, spravedlností, trestem, vinou – posluchači se tak dostávalo odpovědí na důležité otázky, které si kladl. Odpovědi nehledá ve zkušenosti a rozumu (ty jsou omezené, nedostatečně a někdy na ně nelze ani odpovědět). Mýtický člověk si není jist, zda najde správné odpovědi na své otázky podle rozumu, zkušenosti a pomoc by mu mělo právě mýtické vyprávění. Velkou roli hraje minulost – co se odehrávalo na počátku, dává odpovědi na otázky současnosti. Mýtus utváří postoj člověka ke světu.
Přesvědčení, že tento svět má takovou povahu, že z něj samotného nemůžeme vysvětlit vše, co se v něm děje, musíme odkázat na jiný svět – svět Bohů – jedině tak jsme schopni pochopit, co se odehrává na tomto světě.
Jsou spojeny se zásahy ze světa bohů. Téměř všechna světová náboženství mají své příběhy – mýty.
Jména autorů vyprávění jsou neznámá. Například Homér je jen uspořádal. Mýtus byl předáván z generace na generaci prostřednictvím vyprávění.
Mýtus je psán formou symbolického vyprávění – pracuje se symboly, postavy bohů neztělesňují samy sebe.
Logos
Logos znamená slovo, rozum, řád, výběr. Jde o rozumovou řeč, ve které připojujeme k tomu, co říkáme, také proč to říkáme, důvody.
důvod věcný – viděla jsem, slyšela jsem - zkušenosti
důvod racionální, rozumový
Logos na rozdíl od mýtu neodkazuje na minulost. Poprvé toto slovo použil Herákleitos z Dresu, aby jím popsal lidské poznání a řád vesmíru, základ světa, zákon veškerého vědění.
Logos není jen výčtem věcí, událostí, skutečností, každá věc je součástí celku, když nahlížíme celku, můžeme pochopit souvislosti jedinečných skutečnosti. To co říkáme, říkáme na základě nějakých důvodů. Stejně tak co se děje ve světě není nahodilé. Děje se z jistého důvodu.
To, o čem logos mluví se může vztahovat k našemu myšlení o poznání.
Logos otevírá možnost kritiky – moje důvody jsou silnější než někoho jiného. Člověk užívající řeč logos, přemýšlí, jaká slova používá, o čem mluví.
Poznání toho, že si uvědomuji nedostatečnost v oblasti našeho poznání, pro člověka nová situaci – Sokrates: „Vím, že nic nevím.“
Nechceme-li si uvědomit nedostatečnost v oblasti našeho poznání – nemůžeme se zdokonalovat.
Rozdíl mezi mýtem a logosem
Logos se na rozdíl od mýtu spojuje s vírou, že tento svět je takové povahy, že je sám sobě příčinou, takže není potřeba žádný svět bohů, abychom pochopili co se na tomto světě děje.
Mýtus hledá odpovědi na důležité otázky prostřednictvím světa Bohů, ale logos důvěřuje sobě sama, že jsme schopni si na tyto otázky odpovědět.
Co mají společné?
Oba se zabývají otázkami vzniku člověka, postavení světa, vzniku světa.
Pravda = to, co dává smysl našemu poznání
ALÉTHEIA – zbavit něco skrytosti, něco odhalit, nejstarší známá podoba pravdy
Řekové to chápali jako věci, které se odehrávali v naší mysli nebo ve věci samotné. Vždy zůstane něco zahalené. Nikdy nepoznáme pravdu celou. Je to trvalý proces odkrývání, s kterým se spojuje, že tam zůstává něco skryto. My bychom měli být přístupni tomu aktu odkrývání. Nepravda je skrytost, zahalenost.
Pravda = Aletheia (odkrytost, odhalenost)
Aristoteles: „Pravda je adekvátnost (odpovídá si) mezi našim myšlením a věcmi. O pravdě rozhoduje sama věc.“
Je to nějaká událost spojená s tím, že věc vystupuje před nás ve své odhalenosti. Chápe se to tak, že to je spojeno s odhaleností věcí samotných. Role člověka je minimální. Měli bychom být přístupní, otevření této věci. Pravda je pozůstatkem odhalenosti.
Existuje pravda relativní a subjektivní => „Každý z nás má nějakou svoji vlastní pravdu.“
Můžeme tedy dospět k nějaké jednotné pravdě? Ne, ale je to východisko pro další úvahy.
Teorie pravdy:
je jich více => výpovědi o povaze pravdy, kriteria rozlišení, podmínky
teorie se rozlišují podle toho, jak uznávají význam slova Pravda
Redundantní teorie = neuznávají slovo pravda, tyto 2 věty mají stejný význam (to slovo je nadbytečné = redundantní)
Je pravda, že Sněžka je nejvyšší česká hora.
Sněžka je nejvyšší česká hora.
Epistematické teorie pravdy = uznávají slovo pravda => poznávající subjekt stanoví kriterium pravdivosti
Neepistematické teorie pravdy = uznávají slovo pravda => pravda posuzována podle jiných kritérií
Kritéria určující, co je pravdivé a nepravdivé - jsou spojena se 4 teoriemi pravdy:
( Korespondenční teorie pravdy
- Tomáš Akvinský -13.stol.„Pravda je adekvátnost vztahu mezi věcí samotnou a našeho myšlení.“
- „Veritas est adequat