přednáška 2

álně. Soudce rozhoduje sám (volní kompetence), není jen ústy zákona, musí ho interpretovat. Geny nabídl metodu svobodného vědeckého bádání. Akceptuje principy pozitivismu, ale doporučuje také studovat judikaturu. Nakonec však z jeho učení zbyla jen kritika. Odnoží francouzského pozitivismu byl pozitivismus rakouský, který stavěl na Rakouském občanském zákoníku z roku 1811.
3.4. Německý pozitivismus
Staví na recepci římského práva. Němečtí pozitivisté přišli s nejkomplikovanějším způsobem recepce, co šel vůbec vymyslet. Byl zde velký partikularismus práva, snem bylo sjednocení. Jedním z mnoha prostředků k uskutečnění tohoto cíle byla tvorba obecného práva.
První etapa recepce začala roku 1495, kdy byl přijat soudní řád pro říšský komorní soud (znamenal velký pokrok). Němci se považovali za dědice Říma. Přišli s touto fikcí - císař Lothar III. vydal prý v 12. století zákon, podle kterého platí na území Německa římské právo. Roku 1643 ukázal H. Conring, že takový zákon nikdy neexistoval, což znamenalo konec recepce přes zákon. Proto bylo třeba vymyslet jiné zdůvodnění. Bylo k tomu použito přirozené právo, za které bylo označeno právě římské právo. Nebylo to však čisté římské právo, ale aplikace pod vlivem německých obyčejů. Zabývala se jím německá pandektická škola (Strich).
3.4.1. Historicko-právní škola (přelom 18. a 19. století)
Doba, ve které působí je dobou sebeuvědomování si německého národa. Ten touží po sjednocení. Vše je prodchnuto romantismem. Tato škola je ostře namířena proti přirozenému právu. Zaznamenala také pokrok v pojmosloví - zavedli pojmy jako národ, subjektivní právo, právní vztah,...
Do této školy patří např. Savigny (Dějiny římského práva ve středověku, O povolanosti naší doby k zákonodárství a právní vědě), G. F. Puchta, nebo C. L. A. von Arnesberg. Právo je produktem dlouhého historického vývoje (mění se). Vyrůstá z obecného přesvědčení národa, jeho stvořitelem je „duch národa“. Právníci mají vyjadřovat tento „duch národa“. Jejich role ve společnosti proto nebývale roste. Pracují v mezích ducha, nalézají ho, jednají v souladu s obecným přesvědčením. V technickém zpracování mají právníci volnou ruku, proto se objevují lepší a horší vyjádření.
- 9 -
Když je právo produktem vývoje, každá jeho fixace je nebezpečná => odpor proti kodifikacím. Čím je ale nahradit? Savigny říká, že pojmovým aparátem, který tvoří jednotný a ucelený systém. Vytvořit takový aparát je úkolem pozitivistů.
Správné právo je takové, které je prověřeno co nejdelší zkušeností národa. Užíváním nejprověřenějším a nejlepším je právo římské (Němci se staví do pozice dědiců Říma). Učení historicko-právní školy je vlastně teoretickou abstrakcí navazující na duch národa. V oblasti právní dogmatiky navazují na pandektní školu. Ale nechtějí brát římské právo z doby feudální, chtějí jej očistit od nánosů feudální doby a aplikovat v původním znění.
3.4.2. Právní pozitivismus - Bergbohm
Bergbohm říká, že posláním právní vědy je studium pozitivního práva, nástrojem je právní logika. Narozdíl od francouzské exegeze, která je postavena pouze na výkladu Občanského zákoníku, staví v Německu 2. poloviny 19. století pozitivismus na filosofických základech. Předmětem studia se staly právní normy pojímané jako fakta. Právo pochází od státu => ztotožnění práva se zákonem. Bergbohm také zdůvodnil neexistenci mezer v právu.
Rozpad německého pozitivismu:
jednu linii tvoří Bergbohm a jeho následovníci - zabývají se platným právem, právo podle nich pochází od státu
druhou linii reprezentuje G. Jellinek - je orientován spíše sociologicky (stále ale pracuje pozitivistickou metodou). Jellinek také řeší otázku, odkud právo pochází. Zavádí pojem normativní síla fakticity. Nejde jen o faktické zachovávání stavu. Vychází z toho, že to co jest, má být (všichni si musí normu jako normu uvědomovat). Vyvíjí se také teorie právní státu (striktní pozitivisté právní stát neuznávají). Stát musí být vázán právem, protože když je strůjcem práva, mohl by si dělat, co by chtěl => sebevázanost státu právem.
Konec německého pozitivismu znamenalo učení R. Iheringa. V duchu pozitivismu napsal ještě dílo Účel v právu. Později však píše Boj o právo - domýšlí filosofický základ práva do důsledku -> stát si může dělat, co chce -> právo je tedy střetem zájmových skupin, které se prosazují k moci. Ve Francii se ke zbourání pozitivismu dopracoval Geny rozborem kauz, Ihering se k tomuto dobral shora, filosoficky. Teoretický pozitivismus se utopil v abstrakci.
3.5. Anglický pozitivismus
Můžeme ho rozdělil na 3 etapy:
empirický pozitivismus - např. Blackstone (Komentáře k právu v Anglii) -> Blackstone se zabýval komentováním judikatury (to byla ta empirie). Spadá ještě do období, které připouští přirozené právo.
analytický právní pozitivismus - J. Austin (1828-32 - Lectores)
nástupci J. Austina - Murphy
- 10 -
3.5.1. Učení J. Austina
Přednášel pouze dva roky a teprve o 50 let později bylo jeho dílo vydáno. Jaké jsou jeho základní teze:
právo se dělí na 3 skupiny
božské právo - právo určené lidem od Boha
vrchnostenská pravidla - pravidla stanovená lidmi jako politickou vrchností
práva pozitivní morálky - pravidla nevyplývající z politické vrchnosti
smyslem studia právní vědy jsou pouze vrchnostenská pravidla
právní pravidlo je pravidlo chování uložené rozumnou bytostí jiné rozumné bytosti, nad kterou má moc
Austinova teorie stojí na suverénní moci, rozkazu, povinnosti, která konstituuje tyto rozkazy a na sankci.
úvahy o dobrém, či špatném právu nepatří do jurisprudence (vědy o právu) - spadá to do etiky (věda o zákonodárství)
žádné přirozené právo neexistuje (ve smyslu předmětu právní vědy) - právo je kritériem samo sobě, prostě je
právo zavazuje, i když je v rozporu s božským právem
Jádrem pravidla je tedy rozkaz. Ne každý rozkaz se může stát právním pravidlem. Musí být doprovázen sankcí, která musí stav zhoršit (sankce nemůže být odměnou - pak se nejedná o právní pravidlo).
Rozkazy se dělí do dvou skupin:
law, rules - zavazují k určitému chování obecně => patří do práva (např. žádná loď nesmí vplout do přístavu). Učení o nich je zárodkem teorie právní normy. Derogační normy jsou uznávány jako součást pozitivního práva.
particulas commands - zavazují individuálně k očekávanému chování => nepatří do práva (např. loď Marry nesmí vplout do Londýna mezi pátou a šestou hodinou)
Základním pramenem práva je vrchnost (suverenita). Suverénní vrchnost není nikomu podřízena. Austin neuznává rozdíly mezi veřejným a soukromým právem. Proč? Anglie neprodělala recepci římského práva (rozlišení je s ní spojeno). Angličané chápou právo jako veřejné nebo je to kvůli konzistenci Austinovy teorie - aby bylo právo jen jednoho typu
Pozornost věnuje Austin analýze právních pojmů. Zabývá se nejen anglickým právem -> konstruuje pojmy, které by se daly použít kdekoliv. Jako každý rozvinutý pozitivismus je i ten Austinův ahistorický, historie ho vůbec nezajímá.
- 11 -
3.6. Obecné shrnutí právního pozitivismu
předmětem zájmu je současné dané pozitivní právo
ve své době šlo o nesmírně pokrokový směr
ahodnotová orientace - právo se nehodnotí, otázka jaké má právo být nepatří do právní vědy
patří to do směru racionalistické orientace - hlavním nástrojem je logika
snaží se pojednávat o právu tak, že jde o úplný, konzistentní a nezávislý systém
musí se řešit kolize, aby byl řád bezrosporný
konec spočíval v důkazu, že právo je závislé na společnosti - dnes v podstatě nikdo nehájí pozitivismus v tomto pojetí
4. Právní normativismus
4.1. Filosofické základy normativismu
Dnes převládá názor, že normativismus byl pokračovatelem a dovršením pozitivismu. Z hlediska teorie, se kterou přišel, byl ale jeho protikladem -> je v něm obsaženo daleko více teorií.
Existuje několik filosofických zdrojů normativismu:
I. Kant, R. Stammler, H. Kelsen
I. Kant, Shoppenhauer, F. Weyr (brněnská škola)
D. Hume, J. Austin, H. Kelsen (tato větev je však pouhou spekulací)
Vše začíná u D. Huma, v jeho Zkoumání lidského rozumu. Líčí zde svoji skepsi k lidskému poznání. Říká:
tento svět je nepoznatelný
nelze věřit přírodním zákonům (jsou postaveny na principu kauzality -> z toho, že něco je, nelze odvodit něco, co bude)
také nelze odvodit z něčeho, co je, že něco má být
S touto skepsí se pokusil vyrovnat Imanuel Kant. Říká, že přece jen existují určité poznávací prostředky, které nám umožňují nahlédnout svět. K dispozici máme racionalitu a metody formálních věd (logika,...). Zarytí skeptici tvrdí, že Kant Huma obešel.
Normativismus říká, že na základě racionalistických metod, lze konstruovat ideální teorii právních norem (=> vypjatá racionalistická teorie). Kontinentální Evropa navazuje myšlenkově na Kanta, Anglie na Huma.
Normativismus je kritizován ze všech stran:
z pozice marxistů - je to teorie ahistorická, nezabývá se sociologií, je antievoluční
z liberálních pozic - je to jen racionalistická technika manipulace s lidmi
z politických pozic - kritika jak doleva (inspiroval režim v SSSR), tak i doprava (inspirace španělské diktatury generála Franca)
- 12 -
4.2. Předchůdci normativismu
Snaží se nalézt odpověď na otázku - jak odůvodnit právní vědu? Na konci 19. století se rozvíjí učení novokantovců (R. Stammler - Teorie právní vědy, 1911). Smyslem Stammlerovy práce je vybudovat logicky konzistentní právní teorii jako čistou právní vědu (tzv. geometrie totálního právního jevu, jak to později nazval Kelsen). Tato čistá právní věda má být podobná logice a matematice. Stammler také rozbijí teorii přirozeného práva - ukazuje, že to je prázdná množina, nebo banality. Vede též polemiku proti socialistům (Právo a hospodářství).
U Kanta dochází k rozlišení světa mětí a bytí. Bytí je příroda, o níž lze říci to je pravda a to nepravda. Mětí jsou normy, které nemá smysl hodnotit. Proto také musíme rozlišit způsob zkoumání (Labant např. rozlišuje vědy nomotetické - zkoumají zákony, a idiografické - historie, právo).
4.3. Školy právního normativismu
V čem je jádro normativní teorie? Ve striktním oddělení světa mětí a bytí.
Existují dva subsměry:
vídeňský - H. Kelsen, Verdross (mezinárodní právo), Merkel (správní právo)
brněnský - F. Weyr, Sedláček (civilista), Procházka, Neubauer (státověda), Engliš (ekonom), Kalab (trestní právo), Kubeš (mladší generace).
Brněnská škola je širší než vídeňská (patří do ní i politologové, ekonomové). Zatímco u Kelsena se norma vztahuje pouze na lidské chování - Weyr říká, že norma se může vztahovat na cokoliv. Chce vybudovat teorii norem vůbec (platnou pro všechny systémy). Weyr je radikálnější než Kelsen. Rozdíl obou škol je také v tom, že Kelsen navazuje na novokantovce (rozdělení přírodních a společenských věd), zatímco Weyr odděluje teorii od praxe (poznání a chtění).
Co mají obě školy společné? Chtějí definovat právo bez hodnotových předpokladů. Normativismus nezajímá působení práva ve společnosti. Smyslem výzkumu je zkoumat právo jaké je, ne jaké má být (kdo zkoumá, nemá právo dělat -> odtržení teorie od praxe). Právo se definuje tak, že je to norma, popřípadě normativní řád. Když normě neodpovídá realita, norma nepadne (narozdíl od přírodního zákona, který přestane platit, pokud mu neodpovídá realita). Norma v podstatě vyžaduje, aby realita byla jiná. Pokud by se nelišila, nebyly by normy vůbec potřeba.
Příčinnost (kauzalita přírodních zákonů) je nahrazena pojmem přičítatelnost (Zurechnung) -> přičítáme fakta k normě a kvalifikujeme jednání (přitom nás nezajímá proč, jak...). Do právní vědy totiž nepatří žádná sociologie (jak právo působí), psychologie (proč vzniká), nebo ekonomie.
Kelsen říká, že právo je donucovací prostředek lidského chování. Rozeznává dva aspekty práva. Statický - soubor platných norem (zde a teď), normy sami o sobě a dynamický - tvorba a aplikace práva. Mezi tvorbou a aplikací není rozdíl (je to proces konkretizace právní normy).
- 13 -
Právní věda musí být striktně odlišena od přírodních věd. Norma je platná, když existuje. Platnost se nebere od Boha, ale od jiné normy. Nejvyšší norma (Grundnorma) nemá žádný obsah, každý zákonodárce si tam může dosadit, co chce (nejvyšší norma nemůže být pevným bodem, protože tato teorie má být velmi abstraktní a použitelná všude, v každé zemi, v každém režimu).
Kelsen tím staví pyramidu norem (subordinace norem):
nejvýše stojí konstituce, ústava - znovu bez obsahu
obecné normy a obyčeje
individuální soudní rozhodnutí a rozhodnutí administrativních orgánů (=> pro normativisty není znakem normy její obecnost)
K vydání normy musí mít subjekt normativní kompetenci. Hierarchie norem musí být bezrosporná a konzistentní. Musí se proto vytvořit pravidla, která případné kolize odstraní a udrží normy v bezrospornosti. Normativisté nerozeznávají rozdíly mezi státem a právem. Ruší pojem státu -> pro ně je to jen organizační struktura, soubor norem (normu staví před stát).
Kelsen dává naprostý primát mezinárodnímu právu. Říká, že logika právního řádu musí být všude stejná. Mezinárodní právo stojí nad právem vnitrostátním.
4.4. Shrnutí normativní teorie
kritická, metodologická (připravuje metody k poznání práva)
přísně ahistorická, snaží se vytvořit racionalistický systém (konstruktivismus)
právo je specifickou technikou donucování
římské právo nemá nárok aspirovat na systém a nemá co dělat v teorii práva, v právní vědě
odmítnut dualismus ve vztahu stát právo, veřejné právo soukromé právo
ukazuje, že není žádný rozdíl mezi povinností a příkazem určitého chování (jedno, zda je to příkaz či zákaz)
princip přičítatelnosti
ve vrcholu teorie stojí Grundnorma (bez obsahu), právní řád je pyramidou
dynamický a statický prvek práva (konkretizace právní normy x soubor norem)
podle normativistů je základ sociologických úvah přirozenoprávní
4.5. Kritika normativismu
4.5.1. Vulgární kritika normativismu
útoky na anti -sociologismus, -psychologismus, -historicismus jsou primitivní a ubohé, protože tímto se normativisté nezabývají (kritizovat se má to, co teorie obsahuje, ne to, co v ní není)
další věcí je sociální působení teorie v reálných podmínkách -> normativismus se stal dobrým nástrojem pro diktatury všech typů (zneužití ve Španělsku, Argentině, aplikovanou marxistickou teorií)
po druhé světové válce se objevuje reálná kritika - kdyby se zachovaly všechny principy normativismu, nemohli bychom nikdy odsoudit fašismus
kritika proti Grundnormě - že je to jen prázdná konstrukce (ona jí však musí být)
kritika z pozic liberalismu - normativismus je sociální inženýrství
- 14 -

5. Sociologické a psychologické přístupy k právu
Sociologický přístup k právu vzniká v 19. století, souvisí s orientací pozitivistickou. Termín sociologie zavádí A. Comte ve svém díle Kurs pozitivní filosofie. Jedná se o vědu, která se zabývá společenskými vztahy, zájmy,... Na přelomu 19. a 20. století se prosazuje i v právu, kritizuje právní pozitivismus => kritizuje právní formalismus (odmítání společenských souvislostí). Neodmítá právo pozitivní jako takové, ale přichází s určitým novým dualismem -> vedle právo pozitivního (státního) existuje ještě jedna dimenze, společenské právo (živé, reálné právo). Právní vědu je třeba rozšířit mimo rámec formálních pramenů práva (existují i normy společenské, které ovlivňují chování lidí).
Psychologický přístup vzniká ve stejné době. Akcentuje aspekty sociální psychologie -> problémy vědomí a psychiky člověka ve vztahu k právu. Právo je nejen sociální, ale i psychický fenomén (pojem intuitivní právo). Společná je pro oba přístupy kritika formalismu. Ve 20. století se oba směry rozvíjejí, dnes jsou nezbytnou součástí práva.
5.1. Představitelé společenských věd zabývající se právem
Tito lidé nejsou představiteli právní vědy, jsou to sociologové, filosofové, ekonomové. Zkoumají právo v širším kontextu.
5.1.1. Charles Montesquieu (1689 - 1755)
Zdůrazňoval prvky determinace práva. Velmi cestoval (i mimo Evropu, např. do Persie), poznal tak řadu zemí a jejich právní situace. Srovnával Anglii a Francii se starověkým Římem => zakladatel komparativní metody. Hledá a objasňuje vztahy mezi způsobem vlády a vlastnostmi státu, kde je vláda uplatňována -> otázka závislosti státoprávního uspořádání na kulturních podmínkách. Na druhé straně je zastáncem toho, že pojetí zákonů je výsledkem vztahů vyplývajících z přirozenosti věcí => závislost na historických podmínkách. Jeho hlavní dílo se jmenuje O duchu zákonů.
5.1.2. Auguste Comte (1798 - 1857)
Přichází s teorií tří stádií ve vývoji lidstva:
teologické stádium - období od starověku po vrcholný středověk (do konce 14. století). Rozhodující úlohu nese náboženství. Vláda je založená na vojenském působení = militarismus.
metafyzické stádium (od konce 14. století po začátek 19. století) - je to doba přechodu, rozkladu dosavadního řádu, úpadku autorit; doba reformace, osvícenství a revolucí. Náboženské ideologie jsou nahrazeny spekulativní reflexí společenského vývoje (např. přirozenoprávní koncepce). Období vlády právníků.
pozitivní, vědecké stádium - doba rozšíření věd založených na pozitivistickém přístupu -> odmítání spekulací, důraz na fakta a zákonitosti. Rozvoj vědeckého bádání. Ústřední otázkou je sociální problematika (namísto politické problematiky). Právo a právní věda se osamostatňují. Zdůraznění otázky povinností v právu.
- 15 -
5.1.3. Karel Marx (1818 - 1883)
Jeho spolupracovníkem byl Bedřich Engels (1820 - 1895). Marx navazuje na filosofa Hegela. Smůlou Marxe bylo, že jeho učení bylo aplikováno do praktického života. Chápe právo jako determinované materiálními podmínkami společnosti (základ společnosti je v ekonomických vztazích). Poukazuje na třídní základ práva (Manifest komunistické strany). Dějiny lidstva jsou pro něho dějinami třídních bojů -> na tom je založen vývoj lidstva. Právo je vůle panující třídy povýšená na zákon, vůle jejíž obsah je determinován materiálními podmínkami života této třídy.
Hlavním stoupencem prosazování nemarxovského pojetí byl ruský politik Višinský -> podle něj je právo vůle vládnoucí třídy (30. léta). V Marxově pojetí však právo není pozitivní jev, ale reálný jev => jeho myšlení směřuje proti tomuto, co bylo později špatně pochopeno.
Právo jako rovné měřítko - Marx upozorňuje na to, že právo nemůže být vyšší než ekonomický ani kulturní stav společnosti -> právo, je-li rovné, je vždy nespravedlivé, protože lidé jsou si vždy nerovní.
5.1.4. Max Weber (1864 - 1920)
Zabýval se sociologií politiky. Klasifikoval panství (teorie panství), což souvisí s druhy sociálního jednání lidí. Panství vymezuje jako šanci, že se určitý příkaz setká s poslušností. Rozlišuje:
tradiční panství (nejstarší, stavovské) - existuje v patriarchální společnosti. Rozhodují osobní vazby mezi poddanými a pány. Chybí zde formální abstraktní právo, které by platilo pro všechny stejně. Základem je právo obyčejové.
charismatické panství - je založeno na mimořádných schopnostech osoby. Tato osobnost je schopna ovlivnit ostatní, působit na ně (charisma = řec. boží dar). Základem vztahu je hodnotové pouto, eventuelně emocionální vztah. Důležitá je osobní náklonnost.
legální panství (zákonné panství) - existuje v moderní době. Rozhodující je formálně právní princip. Vztahy jsou odosobněné, lidé se podřizují normám, nikoliv osobám. Normám se podřizují i vládci. Nositelem tohoto panství je racionální byrokracie (nejracionálnější technika vedení společnosti). Základem je legalita, účelově racionální jednání.
Weber si je současně vědom, že ve skutečnosti neexistuje žádné čisté panství, možná je jejich kombinace. Někdy je považován za 1. představitele sociologie práv => roku 1921 vydal dílo Sociologie práva (předběhl ho ale Ehrlich). V něm načrtl vývoj práva (jeho evoluci) ve vazbě na společenské podmínky od starověku po moderní dobu.
Zabýval se též otázkami sankcí z hlediska práva -> nedá se přesně stanovit hranice mezi právem a jinými společenskými normami, proto také právo nemůže počítat jen s donu