Materialy

Dýchací soustava
Prostřednictvím její činnosti organismus získává kyslík, který potřebuje ke spalování energeticky bohatých látek. Zároveň se tak organismus zbavuje oxidu uhličitého.
TRANSPORT O2:
Zevní prostředí ( plicní sklípky ( krev ( tkáně
ZEVNÍ DÝCHÁNÍ = výměna plynů mezi plícemi a krví
Vnitřní dýchání = výměna plynů mezi krví a tkáněmi
Hrtan – hlasové ústrojí
Dýchací pohyby = vdech (aktivní práce svalů), výdech (pasivní pohyb)
Dýchací svaly: bránice, zevní mezižeberní svaly
ŘÍZENÍ: cetrum v prodloužené míše, dýchání je nepodmíněná reflexní činnost, vliv: koncentrace CO2 v krvi, mozková kůra
Horní cesty dýchací
= dutina nosní + hltan
3 páry nosních skořep rozdělují dutinu nosní na 3 oddíly, střední a dolní průchod je respirační, horní je čichový
FUNKCE: ohřívání, zvhlčování a čištění vzduchu
Vedlejší nosní dutiny – rezonátory při tvorbě hlasu, vystlány sliznicí a vyplněny vzduchem
Hltan – vychází z něj Eustachovy trubice do středního ucha, v jeho klenbě se nachází nosní mandle (mízní tkáň), ústní část hltanu = kříží se zde dýchací a trávicí cesty
Dolní cesty dýchací
Hrtan – vyztužen chrupavkami, největší chrupavka štítná (ohryzek),
Příklopka hrtanová – při polykání se přiklápí nad vchod do hrtanu
Řasinkový epitel vystýlá hrtan
Průdušnice – pružná, vyztužena chrupavkami, řasinkový epitel, větví se ve dvě průdušky, které vstupují do plic
Plíce
Uskutečňuje se zde výměna plynů mezi vzduchem a krví
Pružné, houbovité , v mládí růžové, později šedě až černě mramorované, povrch kryje poplicnice
Průdušky se v plicích větví na stále tenčí větévky, nejtenčí jsou průdušinky, které ústín do plicních váčku, jejichž stěna se vyklenuje v plicní sklípky (povrch 80 m2), stěnu sklípků tvoří jednovrstevný epitel ze zevní strany opředený sítí vlásečnic
Dýchání: brániční, smíšené, žeberní
Řízení dýchání: prodloužená mícha + mozková kůra, dýchání je nepodmíněná reflexní činnost
Hypoxie
Anoxie
Tvorba hlasu
hlasivky jsou rozepjaté od zadního okraje štítné chrupavky k hrotům hlasivkových chrupavek, jsou tvořeny vazivovými vlákny a hlasivkovým svalem, mezi hlasivkami je hlasová štěrbina, která je při dýchání široce rozevřena, před mluvením se hlasivky napnou a štěrbina se uzavře, proud vzduchu je pak rozrazí a rozechvěje, zároveň se rozechvěje sloupec vzduchu v hltanu a dutině ústní
Artikulace: jazyk, patro, rty
Růst hrtanu a vývoj hlasu:
Dětství – podobná stavba i hlasový rozsah u chlapců a dívek
Puberta – růst hrtanu se zrychluje, vzniká disproporce mezi délkou hlasivek a velikostí hrtanu, vzniká hlasová mutace, která je výraznější u chlapců, ! hlasová hygiena – nepřetěžovat hlasivky
Jak správně mluvit (učitel) – zřetelně artikulovat, mluvit do prostoru přímo před sebe, zvuk by neměl být tlačen z krku, ale z bránice, dostatečný příjem tekutin
Ná pipipipipi...Kutululů...Cililink, cililink, cililililililililink.Crnky brnky vlky plky,...Drbu vrbu, drbu vrbu,...Nebudu drbat tu vrbu, nebudu drbat tu vrbu,...Popokatepetl, Popokatepetl,...
Kolouch, kohout s mouchou mnohous hloupou chloubou houpou nohou.Plovou dlouhou strouhou ouzkou,chroupou oukrop s pouhou houskou.
Desatero šlo,potkalo devatero,devatero osmero,osmero sedmero,sedmero šestero, NA JEDEN NÁDECH !!!šestero patero,patero čtvermo,čtvermo trojmo,trojmo dvojmo,dvojmo jednero.
Teto, teto, zametete-li to tu po mně,nebo nezametete-li to tu po mně?Nezametete-li to tu po mně vy,zametu to tu tedy já.
Roli lorda Rolfa hrál Vladimír Leraus a na klavír hrála Klára Králová.
Šla Prokopka pro Prokopa:Pojď Prokope pro proroka.Na Prokopa promokne kdekterá kopa.
Před potokem pět kopek konopí,za potokem pět kopek konopí.
Tak pokopete-li mi to pole,nebo nepokopete-li mi to pole?
A to mám pracovat na tom nejneobhospodařovávatelnějším úseku?
Rozprostovlasatěla-li se dcera krále Nabuchodonozora, či nerozprostovlasatěla-li se dcera krále Nabuchodonozora.
Petr Fletr pletl svetr. Pletl svetr Petr Fletr? Svetr pletl Petr Fletr.
Kaplan plakal v kapli. Plakal kaplan v kapli? V kapli plakal kaplan.
Jelen letěl jetelem. Letěl jelen jetelem? Jetelem letěl jelen.
Je Oliviér olivrejovaný,nebo je Oliviér neolivrejovaný?Není-li Oliviér olivrejovaný,musíme Oliviéra olivrejovat.
Zalyžařivší si lyžař potkal nezalyžařivší si lyžařku.
Věkové zvláštnosti dýchací soustavy
Rychlost dýchání se od narození snižuje a zároveň roste množství kyslíku, které dítě dokáže ze vzduchu využít.
Dechová frekvence
(počet dechů za minutu)
Novorozenec
37
6 let
23
8-10 let
22
15-16 let
16
dospělí
16-18

Děti: časté infekce dýchacích cest, záněty středního ucha (krátká Eustachova trubice), zvětšená nosní mandle (nebezpečí dýchání ústy)
Onemocnění
Rýma
Zánět dutin, nosohltanu, středního ucha, hrtanu, průdušek, plic
Zvětšená nosní mandle způsobuje dýchání ústy, nedoslýchavost, snížení čichového vnímání
Krvácení z nosu
Astma je chronické zánětlivé onemocnění dýchacích cest. Chronický zánět je spojen s průduškovou hyperreaktivitou a vede k opakujícím se epizodám pískotů, dušnosti, tíže na hrudi a kašle, zvláště v noci nebo časně ráno.
Dýchací ústrojí:
Horní cesty dýchací – dustina nosní, nosohltan
Dolní cesty dýchací – hrtan, průdušnice, průdušky
Plíce – průdušinky, plicní váčky a plicní sklípky

Žlázy s vnitřní sekrecí
FUNKCE: látková regulace prostřednictvím, specifických látek (hormonů), které jsou z místa vzniku odváděny k regulovanjému ogánu, kde působí změnu regulované funkce
ŘÍZENÍ: pomocí zpětných vazeb
Pozitivní zpětná vazba – např. glukóza a inzulin (hodně glukózy (hodně inzulinu)
Negativní zpětná vazba – Ca2+ a parathormon (hodně Ca2+ ( málo parathormonu)
PORUCHY FUNKCE ŽLÁZ ( těžké poruchy zdraví
= hypofunkce nebo hyperfunkce
PŘEHLED ENDOKRINNÍCH ŽLÁZ A JEJICH HORMONŮ
ADENOHYPOFÝZA
STH, PRL, TTH, ACTH, FSH, LH
NEUROHYPOFÝZA
ADH, oxytocin
ŠIŠINKA
Melatonin
ŠTÍTNÁ ŽLÁZA
Tyroxin, kalcitonin
PŘÍŠTÍTNÁ TĚLÍSKA
Parathormon
BRZLÍK
Thymosiny
KŮRA NADLEDVINEK
Kortizon, kortizol, kortikosterol, aldosteron
DŘEŇ NADLEDVINEK
Adrenalin, noradrenalin
LANGERHANSOVY OSTRŮVKY
Inzulin, GLUKAGON
VAJEČNÍKY
Estrogeny, progesteron
VARLATA
Testosteron
TKÁŇOVÉ HORMONY
Gastrin, serotonin, erytropoetin, renin
Cukrovka –
= diabetes mellitus, celosvětově rozšířené chronické onemocnění, které postihuje obě pohlaví a všechny věkové kategorie
- hlavními příznaky cukrovky jsou velká žízeň a časté močení z důvodu velké koncentrace glukózy v moči
- základní příčinou cukrovky je neschopnost organismu produkovat nebo efektivně využívat hormon inzulín
Diabetes 1. typu je definován destrukcí beta-buněk pankreatu, které tvoří inzulín a absolutním nedostatkem inzulínu vyžadující léčbu inzulínem.
Diabetici 2.typu mohou mít nedostatek inzulínu, i jeho nadbytek – problém je v tom, že tento inzulín nepůsobí dostatečně ve tkáních z důvodu tzv. inzulínové rezistence
!OBEZITA
CUKROVKA U DĚTÍ
Kdo má největší riziko:
dítě, jehož matka, otec, bratr nebo sestra má cukrovku 1. typu, má 20krát větší riziko cukrovky než zbytek populace
dětí mají větší riziko, že cukrovku zdědí z otcovy strany spíše než z matčiny
diabetes 1. typu se diagnostikuje u dětí s vrcholem ve 12 letech
puberta je období, kdy organismus prochází všemi možnými hormonálními změnami a náchylnost k nemoci zakódovaná geneticky může být spuštěna právě tímto obrovským kolísáním hormonálních hladiny.
Příznaky
neuhasitelná žízeň,
velké močení
výkyvy nálad
podrážděnost a popudivost
ospalost a únava
ztráta na váze
PRVNÍ POMOC
podání glukózy (cukru) - cukr, sladké pití, čokoládu, Glukózu nepodáváme při hyperglykémii - pokud však nedokážeme posoudit rozdíl těchto dvou stavů, je menší zlo cukr podat při hyperglykémii, než nepodat při hypoglykémii.
přivolání lékařské pomoci
sledovat vitální funkce (tep,dech, vědomí) - při bezvědomí navíc uložit do stabilizované polohy na boku s mírným záklonem hlavy
pokusit se najít průkaz diabetika, péro s inzulínem, nebo s glukagonem - postupovat dle případných instrukcí
zajistit protišoková opatření (teplo, ticho, tišení bolesti-uklidňování, transport, tekutiny - raději nepodávat(max. po lžičkách),
Př.: nemocný se nají, nevezme si inzulín - vzniká hyperglykémie, nemocný si vezme inzulín, nenají se, nebo si ho vezme větší dávku - vzniká hypoglykémie, proti hyperglykémii podáváme inzulín, proti hypoglykémii podáváme glukagon.
Žlázy s vnitřní sekrecí
FUNKCE: látková regulace prostřednictvím, specifických látek (hormonů), které jsou z místa vzniku odváděny k regulovanjému ogánu, kde působí změnu regulované funkce
ŘÍZENÍ: pomocí zpětných vazeb
Pozitivní zpětná vazba – např. glukóza a inzulin (hodně glukózy (hodně inzulinu)
Negativní zpětná vazba – Ca2+ a parathormon (hodně Ca2+ ( málo parathormonu)
PORUCHY FUNKCE ŽLÁZ ( těžké poruchy zdraví
= hypofunkce nebo hyperfunkce
PŘEHLED ENDOKRINNÍCH ŽLÁZ A JEJICH HORMONŮ
ADENOHYPOFÝZA
STH, PRL, TTH, ACTH, FSH, LH
NEUROHYPOFÝZA
ADH, oxytocin
ŠIŠINKA
Melatonin
ŠTÍTNÁ ŽLÁZA
Tyroxin, kalcitonin
PŘÍŠTÍTNÁ TĚLÍSKA
Parathormon
BRZLÍK
Thymosiny
KŮRA NADLEDVINEK
Kortizon, kortizol, kortikosterol, aldosteron
DŘEŇ NADLEDVINEK
Adrenalin, noradrenalin
LANGERHANSOVY OSTRŮVKY
Inzulin, GLUKAGON
VAJEČNÍKY
Estrogeny, progesteron
VARLATA
Testosteron
TKÁŇOVÉ HORMONY
Gastrin, serotonin, erytropoetin, renin
STH – somatotropní (růstový) hormon, urychluje transport aminokyselin přes buněčnou membránu a tím podporuje syntézu bílkovin, má tedy anabolický efekt, působí především na růstové chrupavky, ovlivňuje růst v dětství a dospívání
Nedostatek ( nanismus, nadbytek ( gigantismus, nadbytek až v dospělosti ( akromegalie
PRL – prolaktin (laktační hormon), způsobuje rozvoj buněk mléčné žlázy a vyvolává sekreci mléka, jeho přebytek způsobuje neplodnost ženy
TTH – tyreotropní hormon, řídí činnost štítné žlázy
ACTH – adrenokortikotropní hormon, komplex látek ovlivňujících činnost kůry nadledvinek
Gonadotropní hormony (FSH, LH) ovlinují růst a činnost mužských a ženských pohlavních žláz
ADH – antidiuretický hormon, ovlivňuje činnost ledvin
Oxytocin působí na hladké svalstvo dělohy a vyvolává jeho stahy za porodu, působí také na hladké svalstvo vývodů mléčné žlázy
Melatonin ladí cirkadiánní (24 hodinovou) biologickou rytmicitu funkcí organismu, jeho hladina během dne se mění, nejvyšší je v noci
Tyroxin – zabezpečuje normální oxidaci živin v buňkách, v růstovém období podporuje růst a tělesný a duševní vývoj
Kalcitonin – snižuje koncentraci vápníku v krvi a zajišťuje jeho ukládání v kostech
Cukrovka –
= diabetes mellitus, celosvětově rozšířené chronické onemocnění, které postihuje obě pohlaví a všechny věkové kategorie
- hlavními příznaky cukrovky jsou velká žízeň a časté močení z důvodu velké koncentrace glukózy v moči
- základní příčinou cukrovky je neschopnost organismu produkovat nebo efektivně využívat hormon inzulín
Diabetes 1. typu je definován destrukcí beta-buněk pankreatu, které tvoří inzulín a absolutním nedostatkem inzulínu vyžadující léčbu inzulínem.
Diabetici 2.typu mohou mít nedostatek inzulínu, i jeho nadbytek – problém je v tom, že tento inzulín nepůsobí dostatečně ve tkáních z důvodu tzv. inzulínové rezistence
!OBEZITA
CUKROVKA U DĚTÍ
Kdo má největší riziko:
dítě, jehož matka, otec, bratr nebo sestra má cukrovku 1. typu, má 20krát větší riziko cukrovky než zbytek populace
dětí mají větší riziko, že cukrovku zdědí z otcovy strany spíše než z matčiny
diabetes 1. typu se diagnostikuje u dětí s vrcholem ve 12 letech
puberta je období, kdy organismus prochází všemi možnými hormonálními změnami a náchylnost k nemoci zakódovaná geneticky může být spuštěna právě tímto obrovským kolísáním hormonálních hladiny.
Příznaky
neuhasitelná žízeň,
velké močení
výkyvy nálad
podrážděnost a popudivost
ospalost a únava
ztráta na váze
PRVNÍ POMOC
podání glukózy (cukru) - cukr, sladké pití, čokoládu, Glukózu nepodáváme při hyperglykémii - pokud však nedokážeme posoudit rozdíl těchto dvou stavů, je menší zlo cukr podat při hyperglykémii, než nepodat při hypoglykémii.
přivolání lékařské pomoci
sledovat vitální funkce (tep,dech, vědomí) - při bezvědomí navíc uložit do stabilizované polohy na boku s mírným záklonem hlavy
pokusit se najít průkaz diabetika, péro s inzulínem, nebo s glukagonem - postupovat dle případných instrukcí
zajistit protišoková opatření (teplo, ticho, tišení bolesti-uklidňování, transport, tekutiny - raději nepodávat(max. po lžičkách),
Př.: nemocný se nají, nevezme si inzulín - vzniká hyperglykémie, nemocný si vezme inzulín, nenají se, nebo si ho vezme větší dávku - vzniká hypoglykémie, proti hyperglykémii podáváme inzulín, proti hypoglykémii podáváme glukagon.

ZÁKLADY LIDSKÉ GENETIKY
Genetika je věda, která se zabývá studiem dědičnosti.
Dědičnost (heredita) je schopnost organizmu předávat následujícím generacím soubor dědičných informací (genů) o vytváření vlastností (znaků) potomků, ať již se jedná o znaky morfologické, fyziologické či psychologické.
Dědičností je způsobena podobnost dětí rodičům a rovněž podobnost sourozenců navzájem.
Opakem dědičnosti je proměnlivost (variabilita). Variabilita způsobuje, že se mezi jedinci objevují odlišnosti. Genetika studuje i variabilitu, která může mít 2 složky – dědičnou a nedědičnou.
Základní genetické pojmy
Gen = úsek na molekule DNA nesoucí informaci pro 1 vlastnost.
Alela = různá forma téhož genu. Chromozomy jsou v jádře 2x (tj. v párech). Každý gen je tedy v jádře přítomen ve dvou formách = alelách. Výjimku tvoří pohlavní buňky, kde je jen 1 alela genu. Tím je zaručeno, že po splynutí vajíčka se spermií získá potomek 1 alelu od otce a 2. od matky. Alel může být i více (v populaci), ale daný organizmus má vždy jen 2.
Organizmus, který nese pár stejných alel, se označuje jako homozygot. Nese-li organizmus pár různých alel, jedná se o heterozygota. Alely mají různou schopnost projevu.
Dominantní alela se projeví vždy, nezávisle na tom, vyskytuje-li se v homo- či heterozygotní kombinaci.
Recesivní alela se projevuje pouze tehdy, nachází-li se v homozygotní sestavě.
Př. A – tmavé oči (hnědé)
a – světlé oči (modré)
AA, Aa – hnědé
aa – modré
Genom = soubor genů buňky
Genotyp = soubor genů jedince. Též je takto označována ale kombinace alel daného genu. Pak tedy existuje homozygotní a heterozygotní genotyp.
Znak = 1 vlastnost organizmu. Může byt podmíněn jedním nebo několika málo geny (poté se jedná většinou o znak kvalitativní) nebo velkých množstvím genů s malým účinkem. Takto se většinou dědí znaky kvantitativní ( např. výška).
Fenotyp = soubor všech znaků organizmu
Lidské chromozomy
Genetickou informaci má každý člověk uloženou v buněčném jádře ve strukturách zvaných chromozomy.
Chromozom je složen z hmoty zvané chromatin.
Chromatin je nadmolekulární komplex skládající se z nukleové kyseliny a bílkovin (histonů). Při dělení jádra dochází ke spiralizaci, chromozomy se stávají viditelnými v mikroskopu a získávají svůj charakteristický pentlicovitý tvar. Každý chromozom se skládá ze dvou chromatid (když se buňka nedělí, je chromozom tvořen jen jednou chromatidou). Ty jsou navzájem spojeny v zúženém místě zvaném centromera.
Každý druh organizmu má přesný počet a druh svých chromozomů. Tento stav se nazývá karyotyp.
Lidský karyotyp se skládá ze 46 chromozomů. Tvoří ho 22 párů, ve kterých párové (homologické) chromozomy jsou identické. Nazývají se autozómy. Poslední pár tvoří pohlavní chromozomy (gonozomy). Ty mohou být stejné – XX (žena), ale i různé XY (muž).
Vyšetřování chromozomů
se věnuje cytogenetika. Buňky se uvedou do mitotického dělení, které se zastaví v metafázi. Po zhotovení mikrofotografie se sestavuje karyotyp člověka. Tímto způsobem lze odhalit pohlaví jedince či patologické syndromy způsobené změnami v počtu chromozomů.
Mutace
Jako mutace označujeme nahodilé změny ve struktuře DNA. Někdy nedokážeme odhalit příčinu, proč k mutaci došlo – m. spontánní. Existují ale mutace, jejichž příčina (mutagen) je známá. Označujeme je jako m. indukované. Mutagenem se může stát teplota, UV záření, těžké kovy, radioaktivita, některé chemické látky. Mutace mohou být pozitivní, neutrální i negativní (svého nositele znevýhodňují, některá může být i letální – přináší smrt).
Změny v počtu či tvaru chromosomů se nazývají chromozomální aberace. Vznikají nejčastěji při tvorbě pohlavních buněk, někdy během vývoje dítěte.
Nejčastější typy chrom. aberací:
trizomie – zmnožení libovolného páru chromozomů (auto- i gono-) ze dvou na tři
monozomie – ztráta 1 chromozomu v libovolném páru
dalece – ztráta části chromozomu
translokace – přemístění části nebo celého chromosomu na jiný chromosom
Syndromy u člověka
gonozomální
Odchylky ve struktuře a počtu pohl. chromozomů jsou většinou méně závažné pro život jedince, narušují ale jeho sexuální vývoj a činnost pohl. žláz
ženy 45, X0 – Turnerův syndrom – malý vzrůst, atrofie pohl. žláz, infantilismus (nevyvinutí druh. pohl. znaků, mírná mentální retardace)
muž 47, XXY – Klinefelterův syndrom – vada ve vývoji pohl. žláz, sek. pohl. znaky nevýrazné, vysoký vzrůst, někdy mentální retardace.
žena 47, XXX (48, XXXX) – superžena – slabomyslnost, snížená plodnost.
Syndrom fragilního chromozomu X – zlom v delší části raménka, u chlapců těžká mentální retardace, u dívek méně závažné. Není provázen vrozenými vývojovými vadami!
autozomální
Vždy spojeny s těžkými tělesnými i mentálními defekty. U větších chromozomů nejsou změny vůbec slučitelné se životem – potrat.
47, trizomie 21. chrom. = Downův syndrom – „mongolismus“ – dožívá se dospělosti, menší postava, disproporce ve vývoji trupu a končetin, mentální retardace těžšího stupně (až imbecilita)
Někdy se narodí děti s trizomií 18. nebo 13. chromozomu. Oba syndromy jsou provázeny daleko výraznějšími tělesnými defekty, jedinci umírají během prvních měsíců či roků života.
Metody lidské genetiky
Základní metoda genetiky – křížení (hybridizace) – je nepoužitelná.
Biometrické statistické metody
Většinou se používají pro studium kvantitativních znaků (výška, hmotnost). Z velkého počtu jedinců se statistickými metodami určí průměr a směrodatná odchylka. Metody umožňují objevit změny ve vývoji neodhalují ale jejich příčiny.
Studium dvojčat (gemetilogie)
Umožňuje sledovat podíl dědičnosti a prostředí při vývoji fenotypu.
jednovaječná (monozygotická) dvojčata vznikla oplozením 1 vajíčka 1 spermií, oba jedinci mají totožný genotyp. Odchylky ve fenotypu jsou způsobeny prostředím.
dvouvaječná (dizygotická) dvojčata – 2 vajíčka, 2 spermie – nemají shodné genotypy, mají shodný nitroděložní vývoj.

Studium rodokmenů (genealogie)
Umožňuje sledovat způsob dědičnosti a základní pravidla přenosu genet. inf. Je relativně dobře použitelná pro studium patologických znaků.
Dědičnost chorob
Některé choroby vznikají za spoluúčasti genotypu a prostředí , dědí se tak pouze dispozice. Na základě genetické informace dojde k mírnému výkyvu ve vývoji některých znaků (např. imunitní systém), což má za následek snadnější podléhání vlivům prostředí – inf. choroby, alergie, neurózy, vředy, cukrovka 1. i 2. typu. Vyloučením faktorů prostředí jim lze předcházet.
O vzniku jiných chorob rozhoduje pouze dědičnost.
poruchy prstů ( brachydaktylie, srůsty)
fenylketonurie – chybí enzym přeměňující fenylalanin na tyroxin až melanin. Nenormální průběh štěpení poškozuje mozek – je zavedeno vyhledávání v 1. měsíci po narození.
cystická fibróza – hlen ucpává průdušky a vývodné cesty pankreatu – dráždivý kašel, narušení trávení, poruchy růstu a vývoje
hluchoněmota – některé typy
některé typy slabomyslnosti
galaktonémie – chybí enzym odbourávající galaktozu, poškození ledvin, nechutenství, zpomalení vývoje
albinismus
Vrolikova choroba – značná lomivost