učení

Nejvyšší soud ČR, sp. zn. 25 Cdo 97/99
I. Parkovištěm, které lze z hlediska ustanovení § 433 odst. 1 obč. zák. považovat za prostory určené k uložení věcí, je uzavřené prostranství (např. garáž nebo parkoviště situované uvnitř ubytovacího objektu).
II. Pokud ubytovatel parkovištěm tohoto druhu nedisponuje (nabízí např. vyhrazená místa na ulici či volně přístupném prostranství před hotelem), odpovídá za škodu na voze ubytovaného podle § 435 obč. zák. v případě, že provozování parkoviště představuje činnost kvalifikovanou - takovou, při níž jsou zaparkované dopravní prostředky provozovatelem střeženy (tzv. parkoviště hlídané).
Z odůvodnění.

Okresní soud rozsudkem ze dne 7. 5. 1997 čj. 3 C 427/96-32 zamítl žalobu na zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla ve dnech 19.-24. 1. 1996 ubytována v hotelu J. v H., provozovaném žalovanou společností a dne 20. 1. 1996 jí neznámý pachatel odcizil z hotelového parkoviště osobní motorové vozidlo zn. Fiat Uno. Soud neshledal na straně žalované podmínky odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 433 obč. zák., protože automobil zaparkovaný na hotelovém parkovišti nepokládal za věc vnesenou či odloženou ve smyslu tohoto ustanovení. Vyložil, že vnesení věci znamená její přinesení ubytovaným do ubytovacích prostor či předání provozovateli nebo jeho pracovníku v souvislosti s ubytováním, což zaparkování vozu na hotelovém parkovišti nesplňuje ani tehdy šlo-li o parkoviště hotelem vyhrazené a fungující na systému parkovacích karet. Podle názoru soudu nešlo ani o odložení věci v souvislosti s provozováním ubytovací činnosti, neboť ne vždy je ubytování spojeno s potřebou zaparkovat vozidlo, a žalobkyně vozidlo provozovateli služby znepřístupnila tak, aby ztratila možnost s ním disponovat a mít nad ním bezprostřední dozor. Žalobkyně navíc neprokázala, že by za parkování zaplatila, ani že bylo šlo o hlídané parkoviště či o podnikání podobného druhu jako je provozování garáží podle § 435 obč. zák.

K odvolání žalobkyně krajský soud poté, co připustil rozšíření žaloby na částku 181 500 Kč s příslušenstvím, rozsudkem ze dne 13. 2. 1998 čj. 25 Co 4/98-66 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení této částky zamítl, a proti rozsudku připustil dovolání. Rozhodnutí ve věci samé odůvodnil tím, že nebyla zjištěna žádná skutečnost svědčící o tom že by parkoviště bylo hlídané. Žalovaná v tomto směru neučinila žádná opatření a ani nabídka možnosti parkování v reklamních materiálech a existence "Organizačního řádu hotelového parkoviště" neučinila z hotelového parkoviště hlídané parkoviště. Proto podle názoru odvolacího soudu žalovaná jako provozovatel nehlídaného parkoviště s přihlédnutím k ustanovení § 435 obč. zák. za škodu neodpovídá. Zásadní význam rozsudku po právní stránce shledal odvolací soud v nedostatku ustálené judikatury k otázce, zda z pohledu uvedeného ustanovení se právní ochrana skutečně poskytuje pouze poškozeným užívajícím hlídaná parkoviště.
Žalobkyně v dovolání uplatňuje dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vytýká mu, že se zabýval odpovědností žalované pouze z hlediska ustanovení § 435 obč. zák. a nikoliv též dle ustanovení § 433 obč. zák., které na danou situaci dopadá. Dovolatelka dovozuje, že bylo-li hotelové parkoviště žalovanou institucionalizováno prostřednictvím organizačního řádu a parkovacích karet, je třeba parkování vozidel (tedy odkládání věci ve smyslu § 433 odst. 2 obč. zák.) považovat za činnost zpravidla spojenou s ubytováním v hotelu. Není přitom podstatné, zda došlo ke zpřístupnění vozidla pracovníkům ubytovatele či nikoliv. Podle dovolatelky je dána rovněž odpovědnost podle § 433 odst. 1 obč. zák., neboť zaparkování vozidla na hotelovém parkovišti vyhovuje zákonné definici vnesení věcí do prostor vyhrazených k uložení věci. Považuje přitom za bezpředmětné, že se tyto prostory nenacházejí přímo uvnitř vlastního ubytovacího zařízení. Žalobkyně má konečně zato, že kategorický právní názor odvolacího soudu o odpovědnosti spojené podle § 435 obč. zák. jen s použitím hlídaného parkoviště, nemá oporu v platném právu ani soudní judikatuře. Navrhla, aby rozsudky obou soudů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání, které je přípustné podle § 239 odst. 1 o.s.ř., bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno opr