učení

ávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., a po přezkoumání věci podle § 243a odst. 1, věty první o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze z toho důvodu, že v odvolacím řízení byla připuštěna změna návrhu - rozšíření žaloby, jde o rozhodnutí potvrzující, nikoliv měnící ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Přípustnost dovolání založená podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. omezuje dovolací důvody pouze na důvod uvedený v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. - nesprávné právní posouzení věci.
Právním posouzením věci se rozumí činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Podle ustanovení § 433 odst. 1 obč. zák. provozovatel poskytující ubytovací služby odpovídá za škodu na věcech, které byly ubytovanými fyzickými osobami nebo pro ně vneseny, ledaže by ke škodě došlo i jinak. Vnesené jsou věci, které byly přineseny do prostor, které byly vyhrazeny k ubytování nebo uložení věcí, anebo které byly za tím účelem odevzdány provozovateli nebo některému z pracovníků provozovatele. Podle odstavce druhého tohoto ustanovení, je-li s provozováním nějaké činnosti zpravidla spojeno odkládání věcí, odpovídá ten, kdo ji provozuje, fyzické osobě za škodu na věcech odložených na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se obvykle odkládají, ledaže by ke škodě došlo i jinak.
Podle ustanovení § 435 obč. zák. stejně jako provozovatel poskytující ubytovací služby odpovídají i provozovatelé garáží a jiných podniků podobného druhu, pokud jde o dopravní prostředky v nich umístěné a jejich příslušenství.
Občanský zákoník v ustanoveních § 433 - 437 upravuje odpovědnost za škodu způsobenou na vnesených nebo odložených věcech. Rozlišuje přitom tři okruhy odpovědných subjektů. Ustanovení § 433 obč. zák. odlišuje dva různé případy - jeho odstavec první se týká výslovně poskytovatelů ubytovacích služeb (zpravidla na základě smlouvy o ubytování podle § 754 a násl. obč. zák.) a do oblasti náhrady škody promítá specifický rys tohoto druhu závazkového vztahu spočívající v tom, že ubytovanému je poskytováno přechodné ubytování v prostorách ubytovatele, při němž nepochybně bude potřebovat umístit a zároveň i zabezpečit své osobní věci (případně i po dobu své nepřítomnosti), jsou-li tzv. vneseny. Odstavec druhý pokrývá případy výkonu takových činností, při kterých zákazník zpravidla není ubytován, nicméně je za účelem využití poskytované služby nucen na určitou, většinou poměrně krátkou dobu, přerušit dohled na svými věcmi a tzv. je odložit. Konečně podle ustanovení § 435 obč. zák. za škodu na dopravních prostředcích odpovídají jednak provozovatelé garáží, jednak provozovatelé jiných podniků podobného druhu, tedy takových zařízení, kde umísťování dopravních prostředků vyplývá z povahy a obsahu závazkového vztahu mezi provozovatelem a zákazníkem (např. hlídaná parkoviště, úschovny, apod.).
K umístění věcí ubytovaného podle ustanovení § 433 odst. 1 obč. zák. slouží jednak prostory pro ubytování samotné, jednak prostory, které jsou k tomuto speciálnímu účelu vyhrazeny. Zatímco o vymezení prostor pro ubytování nebude zpravidla pochyb, zákon nestanoví, jak a kde mají být prostory vyhrazené k uložení věci situovány a jak mají být vybaveny, a není proto vyloučeno, aby se nacházely i vně ubytovacího objektu. Zákon však tím, že pro označení místa vyhrazeného k uložení věcí, užívá pojmu "prostory", dává najevo, že musí jít o místo určitým způsobem vydělené a od ostatního okolí ohraničené. Český jazyk totiž výrazu "prostora" (množné číslo "prostory") používá k označení prostředí, které je blíže definováno zpravidla ve vztahu k určitému objektu a které je objemově vymezeno více či méně pevnými hranicemi, nejčastěji se tak označují místnosti situované v nemovitostech; při absenci zákonné definice nelze sice prostory pro uložení věcí omezit pouze na místnosti nacházející se uvnitř ubytovacího objektu, ale pro naplnění znaků prostor podle § 433 odst. 1 obč. zák., je nezbytné, aby šlo o místo fyzicky oddělené od ostatního okolí a nadané jistou prostorovou integritou. Ostatně i pojem věci "vnesené" naznačuje, že umístění věci je charakterizováno přesunem zvenčí dovnitř, tedy do určitým způsobem uzavřeného prostředí.
Podle ustanove