Státní rozpočet a fiskální politika

,9 % v roce 1953. Recese se objevila rok po skončení války, v roce 1954, ačkoliv
vojenské výdaje se v té době ještě příliš nesnížily. A konečně vidíme, že se
ekonomické expanze objevily v období války ve Vietnamu v šedesátých letech a v
období upevnění Reaganovy moci v osmdesátých letech. Tyto události podporují
názor, že růst vládních výdajů — v tomto případě na zbraně a vojenské
dodávky - může stimulovat ekonomiku.
Obr. 10_2.4: Růst vojenských výdajů jako stimulační faktor
10_2.5 Daně transferové platby a agregátní poptávka
Tvůrci rozpočtové politiky stanoví kromě vládních výdajů též velikost daní (platby
soukromého sektoru vládě) a transferových plateb (platby vlády soukromému
sektoru, zejména sociální podpory a sociální pojištění). Stejně tak, jako mohou
změny vládních výdajů podle základního keynesiánského modelu ovlivnit agregátní
poptávku a tím odstranit produkční mezeru, mohou agregátní poptávku ovlivnit i
změny v daních a transferových platbách.
Změny v daních a transferových platbách však na rozdíl od vládních nákupů
neovlivňují agregátní poptávku přímo. Namísto toho působí nepřímo tím, že
mění disponibilní příjem v soukromém sektoru. Jak snížení daní, tak růst
vládních transferových plateb působí na zvýšení disponibilních příjmů v
soukromém sektoru, což by mělo v souladu se spotřební funkcí vést domácnosti k
větším nákupům spotřebního zboží. Stručně řečeno, změny v daních a
transferových platbách ovlivní agregátní poptávku jen do té míry, že změní výdaje
soukromého sektoru.
Na teoretickém příkladu 7.3 jsme viděly dopady zvýšených vládních výdajů na
zvýšení agregátní poptávky a HDP, nyní předpokládejme, že vláda se v rámci
fiskální politiky rozhodne namísto zvýšení vládních výdajů ke snížení daní a to tzv.
čistých daní. Čisté daně jsou daně mínus transferové platby. Otázkou je jaký bude
účinek tohoto snížení čistých daní na agregátní poptávku a rovnovážnou produkci v
krátkém období.
Pokud Vám někdo zmenší čistou daňovou zátěž, pak pravděpodobně budete mít
více peněz k dispozici na utrácení…, avšak většina z nás, neutratí všechnu sumu
rovnající se částce snížené čisté daňové zátěže, neboť část si ponechá stranou –
uspoří je. A právě tato skutečnost, znamená, že z krátkodobého hlediska je větší
účinnost na zvýšení agregátní poptávky z vydané 1 Kč vládními výdaji než z 1 Kč
o niž byly sníženy čisté daně. Jinými slovy 1 Kč o niž byly sníženy čisté daně
vyvolá růst agregátní poptávky, avšak tento růst je menší v krátkém období,
než by tomu bylo v případě zvýšení vládních nákupů o tuto 1 Kč.
10_2.5.1 Fiskální politika jako stabilizační nástroj a automatické stabilizátory
Základní keynesiánský model by mohl vést k názoru, že fiskální politika se dá
spolehlivě použít pro odstranění produkční mezery. Jak tomu však často bývá,
skutečný svět je komplikovanější než ekonomické modely.
V našich příkladech jsme předpokládali, že vláda může změnit výdaje nebo daně
poměrně rychle, když chce odstranit produkční mezeru. Ve skutečnosti procházejí
změny vládních výdajů nebo daní obvykle zdlouhavým legislativním procesem,
který omezuje včasnou reakci fiskální politiky. Vládou navrhované změny v
rozpočtu a daních musí být předloženy v parlamentu i senátu rok i více předtím,
než skutečně začnou platit. Fiskální politika není vždy dostatečné pružná, aby
mohla být využita pro stabilizaci.
Tento nedostatek pružnosti je příčinou toho, že fiskální politika není pro
stabilizaci agregátní poptávky tak užitečná, jak vyplývá ze základního
keynesiánského modelu. Přesto považuje mnoho ekonomů fiskální politiku za
důležitý stabilizační nástroj ze dvou důvodů:

1) Prvním jsou automatické stabilizátory, zákonná ustanovení, která vedou k
automatickému zvýšení vládních výdajů nebo poklesu daní, když reálná produkce
klesá. Některé vládní výdaje jsou například označovány za „pomoc v recesi“.
Plynou lidem automaticky, když míra nezaměstnanosti dosáhne určité výše. Daně a
transferové platby také reagují automaticky na produkční mezeru, když HDP klesá,
daně z příjmů klesají (protože klesají zdanitelné příjmy domácností), a naproti tomu
podpory v nezaměstnanosti a sociální dávky rostou, a to všechno bez nějakého
přímého aktu parlamentu. Tyto automatické změny vládních výdajů a výběru daní
napomáhají vzestupu agregátní poptávky v průběhu recese a zmírňují ji v období
expanze bez zpoždění způsobených legislativním procesem.
2) Druhý důvod, proč je fiskální politika důležitou stabilizační silou, spočívá v tom,
že fiskální politika může být užitečná při déletrvající recesi, i když se nemůže
rychle měnit. Velká deprese třicátých letech a japonský propad v devadesátých
letech jsou takovými příklady. Fiskální politika však postrádá flexibilitu, proto
moderní ekonomiky využívají pro stabilizaci častěji monetární politiku.