Makroekonomická stabilizacni politika

10 Makroekonomická stabilizační hospodářská politika
10.1 Hospodářská politika státu
Můžeme říci, že hospodářská (makroekonomická) politika státu je souhrn cílů,
nástrojů, rozhodovacích procesů a opatření státu v jednotlivých oblastech
ekonomické reality.
Při formulaci hospodářské politiky vlády dodnes mezi ekonomy panují rozpory.
Jejich základem je rozdílné oceňování schopnosti opatření vládní hospodářské
politiky řešit tržní selhání a dokonce rozdílné oceňování nebezpečí, že tato opatření
mohou vytvářet ve fungování trhu nové problémy. Proto můžeme v ekonomii vidět
dva protikladné proudy, které se liší jak představou o chování trhu a úloze tržních
sil, tak i pojetím úlohy vlády v hospodářství. Jde o keynesovskou a neoklasickou
ekonomii (monetarismus a jiné neoklasické koncepce).
Vztah mezi hospodářskou politikou a ekonomickou teorií není zdaleka
bezprostřední. V hospodářské politice vystupuje množství velmi pragmatických
aspektů a působí zde mnoho politických faktorů. Proto lze mluvit spíše o tom, že
jednotlivé teoretické ekonomické koncepce určují hospodářské politice pouze
rámcovou orientaci, jsou jakousi filozofií hospodářské politiky. Na tomto základě
jsou pak určovány základní cíle sledované hospodářskou politikou, ale do značné
míry i nástroje, jimiž se má těchto cílů dosáhnout.
Když se mluví o keynesovské či monetaristické hospodářské politice, pak to zna-
mená, že orientace této hospodářské politiky je převážně založena na té či oné
teoretické koncepci. To však neznamená, že by byla touto teorií určena do všech
detailů.
10.1.1 Keynesovská ekonomie
Keynesovská ekonomie vychází z díla významného britského ekonoma J. M.
Keynese. Jejím základem je představa, že tržní ekonomika je vnitřně nestabilní
systém, který v současných podmínkách není schopen plně využívat ekonomické
zdroje, které má k dispozici, pouze na základě spontánního působení ekonomických
sil. Stabilizace tržní ekonomiky a vytváření předpokladů pro plné využívání
ekonomických zdrojů si nezbytně vyžaduje zásahy vlády.
Za základní zdroj nestability a neschopnosti využívat adekvátně ekonomické
zdroje, zejména zdroje pracovních sil, je v keynesovské ekonomii považována
agregátní poptávka. Pokles agregátní poptávky vede k nevyužívání ekonomických
zdrojů a způsobuje nedobrovolnou nezaměstnanost. Proto se keynesovci zaměřují
na regulaci agregátní poptávky prostřednictvím rozpočtové a peněžní a úvěrové
politiky. Jde zejména o stimulaci investic soukromých firem prostřednictvím
ovlivňování úrokových sazeb a o doplňování agregátní poptávky o vládní nákupy
statků a služeb. Tento typ hospodářské politiky bývá označován jako poptávková
stimulace.
Keynesovská hospodářská politika zdůrazňuje úlohu rozpočtové politiky,
zatímco peněžní a úvěrová politika ustupuje poněkud do pozadí. Keynesovská
ekonomie byla teoretickým východiskem hospodářské politiky především v 50. a
60. letech 20. století, kdy se ve většině vyspělých tržních ekonomik zdálo, že se s
její pomocí podařilo zvýšit výkonnost ekonomiky bez významnějších negativních
vedlejších důsledků.
V 70. letech se však začíná výrazně ukazovat neúčinnost tradičních přístupů
keynesovské hospodářské politiky při potlačování inflace. S tím souvisí i
zpochybnění vhodnosti používat keynesovských doporučení pro boj s
nezaměstnaností. Postupně sílilo přesvědčení, že keynesovská poptávková
stimulace patří mezi primární zdroje sílících inflačních tlaků. V dalším vývoji hledá
keynesovství účinnou odpověď na problematiku inflace a snaží se o doplnění
rozpočtové a peněžní a úvěrové politiky i o takové nástroje, které by umožni řešit
problém inflace či stagflace (pojem stagflace znamená současnou vysokou inflaci a
vysokou nezaměstnanost).
10.1.2 Neoklasická ekonomie
Neoklasická ekonomie (monetarismus a nová klasická makroekonomie) zvýšila
opět svůj vliv na hospodářskou politiku od druhé poloviny 70. let, kdy v postavení
teoretického východiska hospodářské politiky vystřídala keynesovskou ekonomii.
Protože jde o návrat k teoretickým koncepcím, které převažovaly na konci 19. a na
počátku 20. století (do 30. let), a o zdůrazňování tradičních základů tržní eko-
nomiky, bývají soudobé formy neoklasické makroekonomie často označovány i
jako neokonzervativní.
Všechny neoklasické ekonomické teorie spojuje představa, že autoregulační síly
trhu vytvářejí optimální podmínky pro vývoj ekonomiky a že v zásadě