Makroekonomická stabilizacni politika

zajišťují i její maximální výkonnost, jež je dlouhodobě udržitelná. Tyto
teoretické koncepce zdůvodňují tezi, že tržní mechanismus vytváří dostatečné
předpoklady pro efektivní využívaní ekonomických zdrojů.
Naopak za hlavní zdroj nerovnováhy a poklesu efektivnosti ekonomiky tyto
teorie považují státní zásahy do ekonomiky. Tyto teorie jsou výrazně kriticky
zaměřeny proti keynesovské ekonomii.
Mezi základní teze, s kterými se zde pracuje, patří teze o vytěsňování soukromých
investic vládními. Podle ní vláda prostřednictvírr rozpočtové a peněžní a úvěrové
politiky keynesovského typu vytvár podmínky, díky nimž dochází k přesunu zdrojů ze
soukromého dc veřejného sektoru. Zatímco soukromý sektor je veden ziskovými kritérii a
musí čelit tvrdým rozpočtovým omezením, veřejný sektor zpravidla úzce zisková kritéria
nesleduje a v určitém ohledu spoléhá ne případné finanční zdroje z rozpočtu vlády (jeho
rozpočet je častc měkký). Pokud roste váha veřejného sektoru a vládních výdajů v eko-
nomice, vede to ve svých důsledcích k méně efektivnímu hospodaření z hlediska
ziskových kritérií a tím k suboptimálnímu využíván zdrojů.
Tyto teoretické koncepce (neokonzervativní) odmítají používání nástrojů
hospodářské politiky ke stimulaci agregátní poptávky, orientují se spíše na
stranu nabídky. Usilují o to, aby hospodářská politika vytvářela určitý stabilní
rámec vývoje tržní ekonomiky, proto dávají přednost dlouhodobým stálým
pravidlům. Ta podle jejich představy nevedou k destabilizaci ekonomiky v podobě
šoků vyvolávaných krátkodobými opatřeními. Jde jim o stabilní prostředí pro
podnikání, které by vytvářelo podmínky pro motivaci k práci, podnikání a spoření.
Proto zejména usilují o omezení inflace, ale i snížení negativních důsledků zdanění,
o omezení přílišné úlohy vlády v ekonomice a zlepšení fungování trhů.
10.2 Typy makroekonomických politik
Rozlišujeme tri hlavní typy makroekonomické politiky: monetární, fiskální a
strukturální politiku.
Pojem monetární politika se vztahuje na stanovení nabídky peněz v hospodářství.
(základními formami peněz je hotovost a mince, avšak moderní ekonomiky mají
ještě jiné formy peněz.) Prakticky ve všech zemích řídí monetární politiku
centrální banka.
Fiskální politika se týká rozhodování o státním rozpočtu a stanovení výše a
skladby vládních výdajů a příjmů. Zvláště důležitým momentem ve fiskální politice
je poměr mezi vládními výdaji a daněmi. Jestliže vláda utratí více peněz, než
vybere na daních, je státní rozpočet schodkový, utratí-li méně, je přebytkový.
Strukturální politika zahrnuje různé formy vládní politiky zaměřené na změnu
stávající struktury národního hospodářství nebo jeho institucí. Strukturální politika
se provádí v mnoha formách od drobných změn po zásadní reformy celých
ekonomických systémů. Příkladem strukturální politiky je přechod z vládou
řízeného hospodářství k tržně orientované ekonomice v České republice nebo na
Slovensku. O podobné strukturální reformy se pokusilo mnoho rozvojových zemí.
Zastánci strukturální politiky se domnívají, že změnou základních charakteristik v
národním hospodářství nebo reformou institucí mohou podpořit ekonomický růst a
zvýšit životní úroveň.
10.3 Cíle hospodářské politiky
V současné ekonomické teorii převládá pragmatický přístup k určení cílů
hospodářské politiky. Cíle hospodářské politiky jsou především determinovány
výsledkem střetu zájmů (často protichůdných) všech subjektů politického života -
politických stran, podnikatelských svazů, odborových ústředen, státní
administrativy atd.
K formování cílů hospodářské politiky přispívá výraznou měrou konkrétní vývoj
ekonomické situace (která je výslednicí fungování tržního mechanismu, minulých
hospodářskopolitických rozhodnutí atd.). Stanovení cílů hospodářské politiky je v
každé zemi vysoce specifickou záležitostí, která závisí na politickém klimatu dané
země.
Bez ohledu na možné odlišnosti v jednotlivých zemích lze říci, že ve všech
vyspělých zemích jsou sledovány čtyři skupiny ekonomických problémů, které
vyúsťují do čtyř základních cílů státní hospodářské politiky:
a) Vysoká a rostoucí úroveň reálného produktu
• základní měřítko hospodářské úspěšnosti země, udává schopnost vytvářet pro
své obyvatelstvo vysokou úroveň výroby ekonomických statků a služeb
b) Vysoká zaměstnanost a nízká nezaměstnanost
• vytváření vhodných pracovních příležitostí