skripta

- náklady na vlastní kapitál po zdanění příjmů [% vyjádř. desetinným číslem],
E - tržní hodnota vlastního kapitálu v Kč.

Kontrolní úkol:
Je dáno:
Varianta
Vlastní kapitál Cizí zdroje
Podíl na celk.
kapitálu [%]
Míra nákl.adů na
vlastní kapitál p.a. [%]
Podíl na celk.
kapitálu [%]
Míra nákladů na
cizí zdroje p.a. [%]
A 30 16 70 13
B 50 15 50 12,3
C 70 14,5 30 12
Určete, která z dále uvedených variant finanční struktury je pro podnik nejvýhodnější,
pokud budete brát v úvahu jen náklady na kapitál.
Řešení:
Nejvýhodnější je varianta B. Má
nejmenší průměrnou míru nákladů
na kapitál p.a.

Existují orientační zásady zajištění likvidity, formulované v pravidlech
financování, z nichž některé dále uvádím:
1. „Zlaté pravidlo financování“: dlouhodobé investice se nesmí financovat
krátkodobými zdroji.
2. „Zlaté pravidlo vyrovnávání rizika“: vlastní zdroje mají být pokud možno větší než
cizí zdroje, v krajním případě se mohou rovnat cizím zdrojům.
3. „Zlaté pravidlo pari“ předpokládá, že podnik účelně využívá k financování
dlouhodobého majetku také cizích zdrojů a proto se dlouhodobý majetek může
rovnat vlastním zdrojům jen v krajním případě.
4. „Zlaté poměrové pravidlo“: tempo růstu investic nesmí střednědobě ani krátkodobě
předstihovat tempo růstu tržeb.
5. „Zlaté bilanční pravidlo“ upřesňuje požadavky „zlatého pravidla financování“,
které vyžaduje, aby časový horizont zdrojů odpovídal časovému horizontu jejich
vázání v těch částech majetku, které jsou z těchto zdrojů financovány (princip
shodnosti lhůt). Podle „zlatého bilančního pravidla“ má být dlouhodobě vázaný
majetek financován dlouhodobým kapitálem (z vlastních zdrojů nebo i z
dlouhodobých cizích zdrojů) a oběžný majetek odpovídajícím krátkodobým
kapitálem.
V přesnější verzi „zlaté bilanční pravidlo“ říká, že dlouhodobý majetek má být
financován dlouhodobými zdroji (tj. vlastními zdroji a případně i dlouhodobými
Varianta Průměrná míra nákladů na kapitál p.a. [%]
A 13,9
B 13,65
C 13,75
Kapitola 2: Majetek a kapitál podniku. 15
cizími zdroji), oběžný majetek má být financován krátkodobými cizími zdroji.
Ve třetí verzi tohoto pravidla se žádá, aby vedle dlouhodobého majetku byla
dlouhodobými zdroji financována také trvale vázaná část oběžného majetku a aby
jen krátkodobě vázaná část oběžného majetku byla financována krátkodobými
cizími zdroji.
6. „Pravidlo jedna ku jedné“ určuje, že stav peněz v pokladně a na účtech v bance,
směnek a dlužnických pohledávek dohromady nesmí být menší než krátkodobé cizí
zdroje.
7. „Pravidlo dva ku jedné“ říká, že oběžný majetek by měl být minimálně dvakrát tak
velký než krátkodobé cizí zdroje.
8. Relace mezi cizími a vlastními zdroji se zpravidla doporučují 1 : 1, v konkrétních
případech se doporučuje tento vztah optimalizovat pomocí minimalizace již
uvedeného WACC .
Žádné z těchto pravidel není dostatečně podloženo teoretickými úvahami nebo
praktickými zkušenostmi; jedná se o orientační pravidla.
Mezi majetkovými a kapitálovými relacemi na jedné straně a rozsahem ohrožení
platební schopnosti sice existují souvislosti, jsou však příliš volné na to, aby určitá
struktura majetku mohla zabránit platební neschopnosti.
Přesto nepostrádají pravidla financování praktický význam. Protože se podle nich
orientují banky a také jiní poskytovatelé úvěrů při ověřování úvěruhodnosti, není při
získávání kapitálu účelné je zcela zanedbávat. V každém případě mají při ověřování
úvěruhodnosti význam „požadované bilanční relace“.
Úkoly k zamyšlení:
Z následujícího zadání si sestavte rozvahu a zamyslete se nad tím, zda byla dodržena
pravidla financování (údaje jsou uvedeny v tis. Kč).
1. Základní kapitál = 19 072, dlouhodobý finanční majetek = 8 905, krátkodobé
závazky = 460, kapitálové fondy = -10 070, rezervy = 350, výsledek hospodaření
minulých let = 156, dlouhodobé pohledávky = 359, fondy tvořené ze zisku = 40,
dlouhodobý nehmotný majetek = 202, výsledek hospodaření běžného účetního
období = 996, krátkodobý finanční majetek = 1 538.
2. Krátkodobé pohledávky = 77 913, bankovní úvěry a výpomoci = 123 200, fondy
tvořené ze zisku = 2 164, výsledek hospodaření minulých let = -149, dlouhodobý
hmotný majetek = 11 548, dlouhodobé pohledávky = 323, krátkodobý finanční
majetek = 96 705, krátkodobé závazky = 104 161, zásoby = 65 578, časové
rozlišení - pasiva = 3 803, rezervy = 163, dlouhodobý finanční majetek = 90,
základní kapitál = 9 900, dlouhodobý nehmotný majetek = 94, výsledek
hospodaření běžného účetního období = 10 459, časové rozlišení - aktiva = 1 450.

Kontrolní otázky:
1. V čem spočívá podstata úsilí podniku o optimální majetkovou strukturu?
2. Jak může cizí kapitál působit na ziskovost vlastního kapitálu? Vysvětlete „daňový
štít“.
3. Jak je možné určit optimální kapitálovou strukturu?

Pojmy k zapamatování:
− likvidnost majetku − negativní vliv finanční páky
− struktura majetku − „daňový štít“
− optimální struktura majetku − optimální kapitálová struktura
− řízení majetku − WACC
− kapitálová struktura podniku − orientační zásady zajištění likvidity
– pozitivní vliv „finanční páky“
















































16
















2.2 Dlouhodobý hmotný majetek
Cíl:
Po prostudování této kapitoly byste měli být schopni:
− objasnit význam racionálního pořizování a využívání dlouhodobého hmotného
majetku
− vysvětlit nákladovou funkci odpisů dlouhodobého hmotného majetku i jejich
funkci interního finančního zdroje podniku
− vysvětlit a vypočítat výrobní kapacitu určité výrobní jednotky v naturálních
jednotkách a v jednotkách času
− určit výrobní kapacitu výrobního zařízení metodou „koeficientu zatížení“
− vypočítat potřebný počet výrobních zařízení pro splnění plánovaných úkolů
v daném období
− vypočítat výrobní kapacitu výrobního zařízení, závislou také na objemu výrobního
zařízení nebo na výrobní ploše
− určit výrobní kapacitu dílny při známé výrobní kapacitě jednotlivých výrobních
zařízení v dílně
− vypočítat celkové, časové i intenzívní využití výrobní kapacity, kapacitní rezervu
výrobního zařízení za určité období
− objasnit členění času výrobního zařízení a jeho význam


Průvodce studiem:
V této kapitole vycházím z toho, že je vám jasná nutnost úsilí podniku o plné



Současný moderní výrobní proces se vyznačuje tím že je pracovní síla stále
využívání výrobní kapacity. Máte pochopit podstatu a umět aplikovat výpočty
potřebného počtu výrobního zařízení, výrobní kapacity a jejího využití. To vám
umožní přispívat k úspěchu podniku.
Na zvládnutí této části budete potřebovat asi 5 hodin soustředěné práce.
více vybavována dlouhodobým hmotným majetkem. Mnohá strojní zařízení
dnes už prakticky nepotřebují spoluúčast lidské pracovní síly, vyrábějí,
dopravují, registrují a počítají plně automaticky, stačí jejich seřízení a kontrola
centrálou. Z tohoto vývoje vznikají podniku vedle technických problémů
významné ekonomické úkoly. Náklady na dlouhodobý hmotný majetek v
mnohých podnicích několikanásobně převyšují náklady na pracovní síly a na
materiál. Proto je nezbytné věnovat zvláštní pozornost racionálnímu
využívání dlouhodobého hmotného majetku.

Životnost dlouhodobého hmotného majetku a odpisy
Dlouhodobý hmotný majetek není spotřebováno v jednom výrobním cyklu, ale
má určitou fyzickou (technickou) životnost, může se tedy využívat mnoho let.
V zařízení jsou tedy vázány velké částky peněz po mnoho účetních období.
Tyto peněžní prostředky se pak musí do konce ekonomické životnosti prodejem
výrobků a služeb (tedy prostřednictvím odbytového trhu) uvolnit a potřebným
způsobem zhodnotit.
Podnik tedy musí odhadnout ekonomickou životnost dlouhodobého hmotného
majetku, správně zjistit snížení jeho hodnoty k němuž dochází během roku
(odpisy) a to připočítat k nákladům vzniklých výrobou. Pod ekonomickou
životností se rozumí období, po které je účelné zařízení hospodářsky využívat.
Ekonomická životnost je zpravidla kratší než technická životnost.

Kapitola 2: Majetek a kapitál podniku. 17

Užitná hodnota jednotlivých prvků zařízení se během jejich životnosti snižuje
různě podle jejich technických vlastností; užitná hodnota strojů v prvních
letech životnosti klesá pomalu a teprve koncem doby využívání klesá rychleji.
Délku technické životnosti zařízení ovlivňuje odborná péče a údržba.
Na rozdíl od toho tržní hodnota (tj. hodnota, která by byla dosažena při
prodeji stroje na trhu) klesá ihned po uvedení do provozu, protože kupec při
nákupu „opotřebeného“ zařízení (i když se užitná hodnota vůbec nesnížila)
požaduje podstatnou srážku z pořizovací ceny.
Hodnota dlouhodobého hmotného majetku se snižuje jeho užíváním,
přírodními vlivy, technickým pokrokem. Nebezpečí, že dlouhodobý hmotný majetek
technicky a ekonomicky zastará, je tím větší, čím delší je jeho životnost. Obchodní opatrnost
nutí podnik, aby při hodnocení doby ekonomické životnosti a při stanovení ročních odpisů bral
v úvahu nejen snížení hodnoty užíváním nebo přirozeným opotřebením, ale také technickým
pokrokem.
Protože existuje nebezpečí, že zařízení může být znehodnoceno technickým
pokrokem ještě dříve než se fyzicky opotřebuje, je nutné, aby se kapitál, který
je v něm vázán, uvolňoval prostřednictvím odbytového trhu co nejrychleji.
Podnik často musí řešit otázku, zda je účelné nahradit zastaralé zařízení
moderním, které má nižší provozní náklady, i když se staré zařízení může ještě
několik let využívat. Náhrada zastaralého zařízení novým není vždy výhodná. Nové
zařízení velmi často vyžaduje zvýšit objem výroby z kvantitativního nebo
kvalitativního hlediska, je tedy efektivně využitelné teprve od určitého objemu
produkce za stanovené období nebo od určité velikosti podniku nebo od určitých
požadavků na přesnost. Pro menší podnik může být někdy staré zařízení nákladově
výhodnější než nové. Velikost podniku a objem produkce hraje podstatnou
úlohu při volbě dlouhodobého hmotného majetku a technologických
postupů.
Správně zachytit snížení hodnoty dlouhodobého hmotného majetku odpisy patří
k nejdůležitějším problémům účetnictví. Odpisy jsou součástí nákladů. Jejich
výše tedy ovlivňuje hospodářský výsledek daného období. Proto je pro účetnictví
a pro daňové účely určen způsob provádění odpisů určen předpisy (účetní odpisy - viz
zákon o účetnictví, daňové odpisy - viz zákon o daních z příjmů). V kalkulacích
musí být odpisy (kalkulační odpisy) stanoveny tak, aby podnik získal díky
tržbám za vyráběné produkty dostatečné finanční zdroje k opětnému opatření
spotřebovaného dlouhodobého hmotného majetku.
Odpisy je třeba sledovat v časové řadě jak v absolutní výši, tak v % z celkových tržeb. Dobrý
průměr v maloobchodě a velkoobchodě se pohybuje mezi 1% a 2%, u řemeslných a
průmyslových podniků mezi 3% a 4% (pokud podnik nepoužívá finanční leasing).
Odpisy nejsou jen nákladovým faktorem, ale také významným interním
finančním zdrojem, protože odpisy nejsou výdaji a tedy protihodnoty odpisů,
získaných prostřednictvím tržeb a jim odpovídajícím příjmům v daném období
(pokud k nim ovšem dojde a za předpokladu, že trh uzná cenu produktů podniku
minimálně na úrovni nákladů) jsou významným interním zdrojem financování.
Výrobní kapacita a její využití
Výrobní kapacita určité výrobní jednotky je maximální objem výroby
plánované struktury sortimentu a žádané jakosti, kterého je možné dosahovat za
určité období (zpravidla za jeden rok, den, hodinu) při plném využívání
výrobního zařízení a výrobních ploch za optimálních podmínek.
Určení výrobní kapacity odhaluje perspektivní rezervy růstu výroby výrobní
jednotky, které je možné využít za určitých optimálních podmínek.















Uvolňování
vázaného kapitálu


Náhrada
zastaralého
výrobního
zařízení?







Nákladová funkce
odpisů









Odpisy jako
finanční zdroj




Podstata výrobní
kapacity

18
Význam výrobní
kapacity


Vlivy na výrobní
kapacitu


Výrobní kapacita
vyjádřená na
výstupu

















Výrobní kapacita
vyjádřená na
vstupu



Výrobní kapacita se určuje při zjišťování možností výroby, při sestavování plánu
výroby, při zjišťování potřeby strojů a zařízení. Výrobní kapacita se určuje pro určitou
výrobní jednotku, tj. pro stroj, výrobní zařízení, skupinu strojů, dílnu, provoz, závod,
podnik. Výrobní jednotka musí být jednoznačně vymezená (podnik, závod, dílna,
stroj).
Výrobní kapacita výrobní jednotky je závislá na řadě činitelů, především na technické
úrovni strojů a výrobního zařízení, na době jejich činnosti, na organizaci práce a
výroby, na kvalifikaci pracovníků, na použitých materiálech apod. Vlivy těchto
činitelů se vzájemně překrývají a některé se obtížně vyčíslují. Proto jsou vytvářeny
modely, které zachycují působení jen nejdůležitějších činitelů.
Výrobní kapacita výrobní jednotky vyjádřená na výstupu je maximální
objem výroby za rok za optimálních podmínek.
Obecně je možné výrobní kapacitu výrobní jednotky (Q
k
) vyjádřit na výstupu
jako násobek výrobnosti výrobní jednotky (V
k
) a doby, po kterou může být
výrobní jednotka v činnosti za optimálních podmínek(F
e
), tedy
Q
k
= F
e
. V
k
.

Výrobnost výrobního zařízení se při výpočtu výrobní kapacity vždy uvažuje jako
maximální výrobnost v počtu výrobků za jednotku času (obvykle za jednu hodinu), při
dodržení technologického postupu a jakosti výrobků. Při stanovení výrobnosti se
vychází ze jmenovitého výkonu výrobního zařízení s přihlédnutím ke konkrétním
podmínkám. Vychází se z kapacitních norem výrobnosti, které určují maximální
množství výrobků, které může být na daném výrobním zařízení zhotoveno za časovou
jednotku.
Doba, po kterou je výrobní zařízení v činnosti se vyjadřuje pomocí časových fondů.
Časový fond výrobního zařízení je plánovaný počet dnů (hodin) jeho činnosti za rok.
Rozlišují se: kalendářní časový fond (F
K
), nominální časový fond výrobního zařízení
(F
N
), využitelný (efektivní) časový fond výrobního zařízení (F
e
). Mimo to se rozlišuje
plánovaný počet hodin provozu (strojové hodiny) výrobního zařízení, skutečný počet
hodin provozu (strojní hodiny) výrobního zařízení.
Kalendářní časový fond F
K
je počet dní v roce (v nepřestupném roce 365 dnů, v
přestupném 366 dnů), příp. počet hodin v roce (v nepřestupném roce 365 . 24 = 8 760
hodin, v přestupném 366 . 24 = 8 784 hodin).
Nominální časový fond výrobního zařízení F
N
se vypočítá odečtením nepracovních
dnů od kalendářního časového fondu. Vyjadřuje se ve dnech a v hodinách [nominální
časový fond ve dnech se násobí počtem směn v jednom pracovním dnu (tím se liší od
nominálního časového fondu pracovníka) a počtem pracovních hodin v jedné směně].
Pro přerušovaný výrobní proces se při výpočtech výrobní kapacity používá
dvousměnný režim (případně i směnnost větší než 2 podle skutečnosti).
Využitelný (efektivní) časový fond výrobního zařízení se vypočítá odečtením
časových ztrát (plánovaných prostojů) od nominálního časového fondu výrobního
zařízení.
Výrobní kapacita výrobní jednotky vyjádřená na vstupu je využitelný
(efektivní) časový fond výrobní jednotky za rok za optimálních podmínek,
nebo maximální množství určité suroviny zpracované ve výrobní jednotce
za rok za optimálních podmínek.
Určení výrobní kapacity výrobního zařízení, na němž se vyrábí výrobky rozsáhlého
sortimentu, se provádí výpočtem využitelného (efektivního) časového fondu
výrobního zařízení
F
e
= ( F
K
- k – t
z
) . h ,
kde F
K
je kalendářní časový fond [dny] - tj. 365 dnů za rok,
k - dny pracovního klidu (jen u přerušovaného výrobního procesu),
t
z
- časové ztráty - plánované prostoje [dny],

Kapitola 2: Majetek a kapitál podniku. 19
h - počet hodin provozu zařízení za den [hod] s uvažovaným počtem směn v jednom
pracovním dnu a s uvažovaným počtem pracovních hodin v jedné směně; u
nepřerušovaného výrobního procesu h = 24 hod, u přerušovaného výrobního procesu
se při výpočtu výrobní kapacity počítá zásadně s dvousměnným režimem, tj. h = 16
hod (i když se ve skutečnosti pracuje jen na jednu směnu).
Pokud určité výrobní zařízení je v přerušovaném výrobním procesu s vyšší směnností
než 2, počítá se s touto vyšší směnností, tj. 16 < h > 24. Dvousměnný režim se pro
přerušovaný výrobní proces považuje za optimální (třetí směna je rezerva pro
vyrovnávání výkyvů ve výrobním procesu a současně slouží k provádění oprav).
Výrobní kapacita jednoho určitého výrobního zařízení (nebo skupiny určitých
zaměnitelných výrobních zařízení) může být určena metodou „koeficientu
zatížení“ v těchto krocích:
1. Vypočítá se využitelný časový fond výrobního zařízení ( F
e
) nebo skupiny
zaměnitelných výrobních zařízení ( F
e
. a ) .
2. Vypočítá se celková kapacitní pracnost všech plánovaných kusů různých typů
výrobků vyráběných v plánovaném období na daném výrobním zařízení (nebo na
skupině zaměnitelných zařízení) v hodinách
P
k
= ∑b
i
. p
ki
,
kde b
i
- počet kusů i-tého výrobku vyráběného v plánovaném období na daném
výrobním zařízení [ks],
p
ki
- pracnost i-tého výrobku vyráběného v plánovaném období na daném
výrobním zařízení.
3. Vypočítá se „koeficient zatížení“ výrobního zařízení k
z
= P
k
/ F
e
.
Při k
z
= 1 je výrobní kapacita plně využita; při k
z
> 1 je výrobní kapacita nedostatečná (je
třeba rozpracovat opatření k odstranění této disproporce: revize technologických postupů,
intenzifikace procesů, atp.); při k
z
< 1 existuje volná výrobní kapacita - výrobní zařízení je
nedostatečně „zatíženo“.
4. Vypočítá se výrobní kapacita výrobního zařízení (nebo skupiny zaměnitelných
výrobních zařízení) v počtu kusů jednotlivých typů výrobků
Q
ki
= b
i
/ k
z
,
kde Q
ki
- část výrobní kapacity výrobního zařízení (nebo skupiny zaměnitelných
výrobních zařízení) odpovídající i-tému typu výrobku vyráběnému na
daném výr. zařízení [ks].
Potřebný teoretický počet výrobních zařízení určitého druhu (a°) pro
splnění plánovaných úkolů v daném období
a° = P
k
/ F
e
,
kde P
k
je celková kapacitní pracnost všech plánovaných výrobků v plánovaném období
vyráběných na výrobním zařízení určitého druhu [hod].
Potřebný teoretický počet výrobních zařízení (a°) se zaokrouhluje (vždy
směrem nahoru) na celé číslo a tak se získá potřebný počet výrobních zařízení
určitého druhu pro splnění plánovaných úkolů, které si podnik určil pro dané
období (a).
Výrobní kapacita výrobního zařízení, která závisí na nejen na využitelném
časovém fondu, ale také na objemu výrobního zařízení, v němž se
uskutečňuje technologický proces (např. chromování) určitého výrobku
probíhající periodicky
Q
k
= (F
e
. B) / (p
k
*
. b) ,
kde B - využitelný objem výrobního zařízení [m
3
],
b - kapacitní norma objemu pracovního předmětu určitého výrobku, tj. minimální potřebný
objem pracovního předmětu pro jeden kus určitého výrobku [m
3
],









Metoda
„koeficientu
zatížení“