Zásah proti Al-Kájdě a režimu Talibanu v Afghánistánu

MVZ 122 Americká zahraniční politika
Zásah proti Al-Kájdě a režimu Talibanu v Afghánistánu
Když došlo 11. září 2001 dopoledne k útoku na věže Světového obchodního centra, byl to šok nejen pro obyvatele Spojených států, ale i pro jejich vedoucí představitele v čele s vládou a prezidentem. Nikdo danou situaci neočekával.
Po vzpamatování se z prvotního šoku a zjištění, že tento teroristický čin má na svědomí síť teroristů známá jako Al-Kájda, se Spojené státy rozhodly pro tvrdou a nekompromisní odvetu. Tento čin znamenal naprostý obrat v zahraniční politice USA, která se od této doby soustředila pouze na jediný cíl: na válku proti terorismu a to pomocí všech možných prostředků. Válka byla vyhlášena nejen všem teroristům ale takém všem, kdo by je mohli jakýmkoli způsobem podporovat nebo jim poskytovat útočiště. Jako útočiště pro Al-Kájdu sloužil Afghánistán, stát, který této organizaci poskytoval nejen bezpečný úkryt, ale také prostředky a místo k výcviku svých „bojovníků“. Afghánistán v čele s vládnoucím hnutím Talibanu se tak stal prvním cílem pomsty a první metou v boji proti terorismu.
Afghánistán
Tato země se stala postrachem všech, kdo se jí kdy pokusili dobýt nebo ovládnout. Nepřístupná země obklopená horami je domovem mnoha různých národů a etnik. Při pokusu o její ovládnutí ztroskotali jak Britové, tak Sovětský svaz, který se z oblasti stáhl až po deseti letech bojů v roce 1989. Následná vláda prosovětského Nadžíbulláha ale neměla příliš dlouhého trvání a uvedla zemi do občanské války, která skončila až rokem 1996 s nástupem Talibanu. Taliban se objevil jako nová vojensko-politická síla. Tato radikální sunnitská fundamentalistická organizace usilovala o nastolení pravého božího řádu na zemi, byli to „talebáne haq“– hledači Boha. Pomocí svého vojenského arzenálu začali dobývat jeden region země za druhým, až zemi ovládli téměř celou. Legendy o Talibanu, které mluvily o spravedlnosti a řádu dokázali hnutí získat spoustu příznivců, kteří toužili po ukončení letitých bojů mezi vůdci jednotlivých kmenů. Úsilí o dobytí celého území potom pokračovalo i další roky (hlavně severní části území). Chtěli doslovné respektování šaríi, islámského zákona, jejich vláda se proto projevila mnoha restrikcemi: ženám bylo zakázáno vzdělání a vycházení z domu vůbec, muži byli nuceni nosit plnovous, byla zakázána televize a trestní právo se vrátilo k původním trestům – kamenování, usekávání končetin. Rozmohlo se také pěstování opia, které se stalo jedním z hlavních zdrojů pro financování vojenských operací. Zpočátku se režim snažil vymýtit korupci a nastolit řád, který v zemi po několika letech bojů mezi kmenovými vůdci chyběl. Taliban byl ale zpátečnický, vyžadoval zavedení režimu v tom nejpřísnějším duchu islámu. Do jeho čela se postavil mulla Muhammad Umar, kazatel, který vlastně celé hnutí založil. Nutno dodat, že nebyl trnem v oku pouze západnímu světu, ale s jeho ideologickými koncepcemi se neztotožnila většina islámských států.
Již od 80. let v zemi působilo několik desítek tisíc dobrovolníků přicházejících bojovat proti sovětské okupaci z různých koutů arabského světa. Tito mudžáhedínové bojovali na straně kmenových vůdců i během občanského konfliktu po pádu Nadžíbulláhovy vlády. Tito bojovníci byli cvičeni ve speciálních táborech, jejichž patrony se stal Pákistán a Saúdská Arábie. Po objevení Talibanu začali bojovat i na jeho straně a jejich hlavním koordinátorem se stal Usáma bin Ládin, který v Afghánistánu působil již na začátku 80. let a v roce 1989 zde založil organizaci pro arabské dobrovolníky pro boj v Afghánistánu – Al-Kájda. Po několika letech, které strávil v SA a Súdánu se sem v roce 1996 opět vrací, aby se stal chráněncem režimu, kterému poskytoval spolehlivé bojovníky a který díky svým finančním zdrojům dokázal do značné míry ovládat. Pro Ládina se Afghánistán stal skvělou základnou pro přípravu jeho teroristických činů proti nenáviděnému západu. Útoky na velvyslanectví v Keni a Tanzanii sice vyvolaly odvetu v podobě amerického raketového útoku, ten ale neslavil žádný výrazný úspěch (Clintonovo bombardování písku). Na severu se stále ještě drželo opoziční hnutí, které se sjednotilo v roce 1997 do tzv. Severní aliance (Severní spojenectví). To mělo vlastní vládu a usilovalo o získání podpory na mezinárodním poli, to ale samozřejmě bylo trnem v oku Talibanu, což vyvrcholilo úspěšným atentátem na vůdce Ahmada Masúda, který byl pro režim díky svým diplomatickým aktivitám nepřijatelný. Po jeho smrti se do čela dostává generál Muhammad Fahím. Pomocí diplomatického tlaku byl další podporovatel Talibanu Pákistán nucen přistoupit po útocích na stranu USA a donucen přestat hnutí podporovat. Následovala čistka v pák