Zhroucení komunistického režimu

9. Politický systém České republiky, Vodička, Cabada 103 – 159
Kapitola 3 - K příčinám zhroucení komunistické systému
Pro hodně lidí (i odborníků) bylo náhlé a rychlé zhroucení komunistických režimů východní Evropy šokem. Proto snahy to pochopit.
3. 1 Obecně k teoriím zhroucení komunistického systému
Pokusy o vysvětlení orientované na procesy a aktéry
Staví do popředí subjektivní stránku politického rozhodovacího procesu – preference, cíle a stategie politických aktérů a politická rozhodnutí, resp. jednání, která z toho vyplývají. Pro teorie opírající se o aktéry politického procesu nepředstavují systémové nedostatky rálného socialismu žádnou determinantu, nýbrž pouze rámcové plitické podmínky, které jsou jednajícími vnímány, vyhodnocovány a slouží jako základ pro rozhodnutí.
Vysvětlení opírajcí se o aktéry politického procesu však dostatečně neosvětlují otázku „proč“? Proč uvedl Gorbačov do chodu perestrojku, proč propustil SSSR své satelity ze své hegemonie?…
Teprve systémový pohled může uspokojivě odpovědět na tyto otázky.
Systémověanalytické teorie
Systémově orientované teorie transformace vycházejí z premisy, že aktéři politických rozhodnutí koneckonců a vzásadě vždy jednají racionálně.
Prostor pro varianty racionálního rozhodován je silně zúžen systémovými podmínkami, stupněm hsopodářského a sociálního vývoje, povahou politciké kultury, historickými zkušenostmi obyvatelstva apod.
Podle teorií vycházejících z povahy systému byla změna politických systémů ve východní Evropě predestinována socioekonomickými podmínkami a předcházejícím vývojem. V rámci racionálního rozhodovacího procesu neměli aktéři jinou volubu než tu, kterou učinili: totiž systém od základu přestavět.
Už Andropov (mezi Brežněvem a Černěnkem) vykazoval jisté reformní snahy, ale něvděčný úkol zahájit reformy (a odvážit se skoku do tmy a otevřít Pandořinu skříňku) zůstal M. Gorbačovovi, který byl gen. Tajemníkem KSSS od roku 1985.
Po zrhoucení komunistických systému východní Evropy zažily novou konjunkturu zejména teorie modernizace. Tyto teorie tvrdily, že komunistické země se již nemohly bránit globálnímu trendu modernizace –příklonu k tržnímu hospodářství, k demokratizaci a k funkcionální diferenciaci společnosti.
Teorie konvergence předpokládaly, že konkurující si systémy se postupně přiblíží, neboť musí řešit společné či obdobné problémy – tyto teorie se ale nepotvrdily.
K pokusům o vysvětlení, vycházejícím ze strukturních problémů, patří také dále rozveená hypotéze o snižující se schopnosti komunistických systémů motivovat lidi k plnění jejich rolí v hospodářství a ve společnosti. Od 70. let se motivační krize stala chronickou a přerostla do plíživé eroze reálného socialismu. Přinutila sovětské vedení k zahájení perestrojky a byla tak primární příčinou převratu ve východní E.
3. 2 Motivační krize – prvotní příčina kolapsu komunismu
Demotivační působení strukturních prvků reálného socialismu
Od 60. let se hybnou silou hospodářského rozvoje stala lidská aktivita(osobní iniciativa, iniciativní myšlení). Záleží ovšem na jejich motivaci, za mají dostatečný důvod aktivitu vyvíjet. V tomto smyslu se stala motivace lidí hybnou silou hospodářského rozvoje.
Motivování k hospodářskému výkonu bylo v reálném socialismu vždy problematické. Účinnou motivaci znemožňovalo zejména všeobjímající státní vlastnictví, direktivní plánování i řízení a kádrová politika. (odborná znalost a výkonnost nebyly nezbytnou podmínkou kariéry. Komunistická kádrová politika byla rodnou matkou nepotismu a korupce.
Motivační dekrescence – rakovina reálného socialismu
Společenské a hospodářské selhání, které bylo vyvoláno především neschopností společnosti účinně motivovat své členy, způsobovalo další a další odcizení občanů panujícímu společenskému systému. Komunismus ztratil svou ideovou substanci, stal se zněj rituál bez mýtu a tím se i nadle oslabila způosbilsot tohoto systému motivovat. Dále se očekávat, že tento úbytek motivační energie systému, tato motivační dekrescence, vyvolá nové a další neúspěchy. Kruh se uzavřel: chybějící motivace nebyla pouze zárodkem nepříznivého vývoje, onal byla současně také jeho jedovatým plodem. Tuto spirálu neúspěchu a zhoršování se nazýváme motivační dekrescence neboli prohlubující se motivační krize.
Lze ji dokumentovat na několika příkladech v ČSSR:
nedostatečná aktivita a iniciativa pracujících, chybějící snahu o výkon, nezdravá pasivita, lhostejnost, apatie, flegmatimu nebo pasivní opozice člověka, zapuzeného do vnitřní emigrace.
Hospodářská oblast – kromě zemědělské produkce, která rostla, měly přírůstky všech makroekonomických ukazatelů od roku 1975 téměř kontinuální tendenci ke snižování. Klesala produktivita práce či kapitálu
Motivační problém – gordický uzel přestavby
Přední komunističtí myslitelé věděli, že vyřešení motivačního problému to nepůjde.
Teoreticky se nabízely dvě alternativy řešení.
1. Ta jednodušší a čs. Varianta. Československé vedení se totiž legitimovalo jako vykonavatel protireformace s cílem udržet moc. Jednalo se o: V politickém systému budou probedeny povrchové adaptace, systém ustrne a pokusí se stabilizovat prostřednictvím represivních mocenských nástrojů.
Důsledky, které bylo možné očekávat byly tyto: demotivující systémové rysy zůstanou zachovány a motivační dekrescence se bude prohlubovat. Buď by dekrescence vedla ke kolapsu komunistického systému, anebo by se zastavila na takové materiální úrovni společnosti, na níž by již nebyly uspokojovány základní potřeby obyvatelstva.
2. podle druhé varianty by zahraničněpolitický tlak, zejména nezadržitlě rostoucí hospodářské problémy, vyvolal novou polarizaci ve vedení KSČ, ve které se prosadí komunisté ochotní k reformám a provedou je důsledně.
Zrušení státního vlastnictví a centální řízení hospodářství ale narazilo na velký problém. Despotové by přišly o velkou část své moci, neboť jejich moc, když ovládali všechny složky společnosti i ekonomiku byla téměř absolutní.
Kádrová politika byla v osmdesátých letech jediným společným fenoménem, který spojoval všechny vládnoucí komunistické strany: SSSR, Čína, Kuba, Maďarsko, Jugoslávie. Špičky KS rozhodovaly o kariéře všech občanů a hlavní bylo, jaké měli myšlení. Rovněž dostat dítě na SŠ či VŠ bylo v moci strany. Kádrovou politikou byla zajištěna zdánlivá loajalita občanů a za normálních podmínek nebylo nutné nasazení dalších mocenských nástrojů.
Menšina, která se s reálněsocialistickým režimem identifikovala, nesestávala se pouze ze stranické oligarchie, nýbrž i z lidí, kteří byli ve funkci jenom díky stranické legitimaci a na režimu a KS byli existenčně závislí. Výhradně díky té legitimaci, aby měli lepší podmínky, lidé v 80. letech vstupovali do strany.
Dopad motivačního problému na politický systém
Jak je zřejmé, pokusy o vyřešení motivačního problému v hospodářství bezprostředně ovlivňovaly politický systém reálného socialismu. Reforma musela měnit celý systém a to mohlo být stěží něco jiného než přestavba politického systému.
Hlavní překážkou fundamentální rekonstrukce poliického systému Československa byla hegemonie komunistické strany. Od monopolně vládnoucí stranické oligarchi nebylo možné očekávat, že se svého mocenského monoplolu a svých privilegií dobrovolně vzdá. Mohlo se diskutovat o změnách, ale nejvyšší princip „vedoucí role strany“ zůstával nedotknutelný.“ Zájmy komunistické strany tak vymezily hranice revoluce shora a zároveň vytvářely zárodky protikladů přestavby. Pro KS byla přestavba životně důležitá, ale zároveň i životu nebezpečná.
Pozdněstalinská diktatura se opírala o mocenský monopol stranické oligarchie a osvědčené nástroje jejího panování: kádrovou politiku, špiclování, demagogii a informační monopol; Stb, policii, vojsko. Za pomoci plíživého strachu a režimně konformního systému odměnování si monopolní moc vynucovala aktivní souhlast některých a loajalitu zbytku.
Jakou stabilitu bylo možno očekávat v procesu „socialistické demokratizace“ od modelu perestrojky? Model perestrojky, ve kterém probíhá liberalizace, byl stále systémem jedné politické strany. Byl monopolním panstvím stranické oligarchie, do kterého bylyimplantovány některé strukturní elementy pluralismu (kritická veřejnost a občanská práva). Takový systém však nedisponoval ani mocenskými nástroji, které by mohly podřídit masy cílům vládnoucích (jako v totalitarismu), ani mechanismy, které by přizpůsobily mocenské struktury vůli většiny občanů (jako v demokratickém zřízení).
Jinými slovy, model perestrojky, v ČSSR nazývaný přestavba, trpěl hlubokými struktruními rozpory. Hybrid mezi totalitarismem a pluralismem se musel později zvrhnout na jednu či druhou stranu. „Socialistická demokratizace“ mohla tudíž být jen krátkým a nestabilním útvarem, přechodem.
Pro vývoj koncem osmdesátých let v Československu měly ovšem zásadní význam také exogenní faktory – teprve politika uvolnění v SSSR, glasnosť a perestrojka, jakož i politika nevměšování uplatňovaná v druhé pol. 80. let Gorbačovem vzaly podporu komunisticko-ortodoxnímu vedení KSČ a vytvořily tak rámcové podmínky k událostem, které v Listopadu 1989 proběhly.
Zejména tlak hospodářský na komunistický blok to způsobil.
Kapitola 4 Rozpad československé federace
Převrat v roce 1989 znamenal náhlou změnu, na kterou mnohé instituce nebyly připraveny. Jednou z nich byla i československá ústava, jejíž nedostatky se v rámci komunistického modelu rozhodování až dosud nemohly projevit.
Vzhledem k ústavnímu zákazu majorizace, který zabraňoval tomu, aby mohl být jeden z konstitutivních národů přehlásován národem druhým, připadla klíčová role v parlamentním rozhodovacím procesu Sněmovně národů, kde měly oba národy 75 poslanců. Aby byly přijaty zákony, které podléhaly zákazu majorizace, muselo pro ně tedy ve Sněmovně národů hlastovat minimálně 38 českách a 38 slovenských poslanců; toto číslo zároveň postačovalo k tomu, aby byl návrh zákona zamítnut.
Ústavněprávní situace po převratu
Pro přijetí ústavního zákona a pro volbu pezidenta republiky platil kvalifikovaný zákaz majorizace. Usnesení v těchto záležitostech mohlo být přijato, pokud pro to hlasovala třípětinová většina jak českých, tak slovenských poslanců. Tzn. že pouhých 31 poslanců v české části nebo slovenské části Sněmovny národů mohlo blokovat přijetí ústavního zákona volbu prezidenta a to proti zbývajícím 269 členům Federálního shromáždění. Jinými slovy, přibližně jedna desetina poslanců FS v Sněmovně národů mohloa zmrazit celý parlamentní proces. A pro slovenskou stranu byl zákaz majorizace – bez ohledu na stranickou příslušnost – historickým výdobytkem, které ho se nehodlali vzdát.
V důsledku tohoto článku, který prakticky znamenal právo veta jednoho národa proti druhému, vznikl ve federálním parlametnu po převratu velký talk na tovorbu česko-slovenských koalic při projednávání zákonů. Ať již chtěli nebo nechtěli, čeští i slovenští vítězové voleb spolu museli vstupovat do koalic, aby si ve sněmovně národů zajistili většinu. Díky rozcházení politických, ekonomických a sociálních prvků mezi Č a S tak byla kvůli zákazu majorizace naprogramována neřešitelná ústavní krize. Po převratu se stalo jen otázkou času, kdy tato krize vypukne.
Rozdíly politické kultury Čechů a Slováků
Jedním z faktorů v čeko-slovenské krizi byly rozdíly politické kultury Čechů a Slováků. Slováci byly s listopadem 1989 a děním po něm, pohledu na bývalý režim, výrazně nespokojenější.
Pro rozdílné voličské chování v české a slovenské části ČSR měl fundamtentální význam rozdílný postoj k tržnímu hospodářství a privatizaci státního majetku. Slováci spíše proti, Češi spíše pro.
Slováci měli nižší důvěru k demokratickým politickým institucím, k federálním, a po odstoupení Mečiara i k slovenským národním orgánům.
Politická krystalizace ve společnosti a ve stranickém systému byla doprovázena výraznou česko-slovenskou polarizací. V českých zemích nabývaly stále většího významu proreformní síly orentované na hospodářský liberalismus, zatímco na Slovensku nabývaly na síle levicově a nacionálně orientované politické strany. Stranické systémy v českých zemích a na Slovensku se v průběhu legislativní periody 90 – 92 zcela oddělily. Ve volbách 1992 vyhrály v ČR reformně orientované síly, na Slovensku se prosadili nacionálně a protireformně posazené strany.
Slováci ani Češi ale pro rozdělení nebyli. I Slováci by se v případném referendu vyslovili proti rozdělení. Rozdělení bylo důsledkem společenských a státních problémů přetrvávajících od roku 1918, dědičné zátěže