Zhroucení komunistického režimu

h tak, že vznik všeobecně závazných norem vychází od voličů. Lid volí přímo jen jediný ústřední orgán – Parlament – ten á monopol zákonodárné moci.
Prvky přímé demokracie jsou v českém ústavním systému potlačeny . Z ústavního textu nevyplývá zcela jednoznačně , zda je formulací „může stanovit“ míněna conditio sine qua non – zda je pro referendum nezbytné předchozí scválení ústavního zákona, nebo zda je nutné této formulaci rozumět tak, že referenda se obecně smějí konat, ale že kromě toho mohou být také uspořádána na základě ústavního zákona. Vzhledem k souvislostem a souvislostem je to však vykládáno tak, že referendum je možné uskutečnit jen na základě předem scváleného ústavního zákona.
Referendum
Sice po revoluci schválen zákon o referendu, které mělo rozhodnout o budoucím česko-slovenském státoprávním uspořádání, to se ale nakonec nekonalo. Se zánikem federace zanikl i tento zákon.
PS PČR schválila v roce 2002 zákon o referendu, neboť vstupem do EU přenesou občané část své svrchovanosti na orgány EU, a tak bylo referendum jedinou legitimní formou vstupu do EU.
V současné době (listopad 2002) je referendum možné pouze na místní úrovni, tzv. místní referendum.
Volby do obou komor se konají tajným hlasováním na základě všeobecného , rovného a přímého volebního práva. Jinými slovy, hlasy mají stejnou váhu. Do obou komor smějí volit občané od 18 let, pasivní 21 a Senát 40 let.
Během opoziční smlouvy se ODS a ČSSD prosadili novelu volebního zákona, který výrazně zvýhodňoval velké strany, defromoval volební systém a marginalizoval menší strany. Ústavní soud některé tyto prvky zrušil.
Přidělování mandátů probíhá ve dvou skrutiniích – v prvním skrutiniu se přidělovaly mandáty ve volebních krajích, ve druhém skrutiniu se v rámci celé republiky přidělovaly mandáty, které nebyly rozděleny v rámci volebních krajů, a to na základě poměrů zbytků hlasů převedených z prvního skrutinia.
Poměrný volební systém má kořeny v první republice. Byl zavedený v roce 1990 , byl doplněn a modifikován pětiprocentní klauzulí a tzv. preferenčními hlasy. Takzvané preferenční hlasování umožňuje voliči označit na kandidátní listině strany čtyři kandidáty, které upřednostňuje. Využije-li ve volebním kraji možnosti preferenčního hlasování alespoň 10 % voličů, obdrží mandát přednostně ti kandidáti, kteří získali alespoň 10 % preferenčních hlasů z celkového počtu platných hlasů odevzdaných pro politickou stranu nebo kaolaici v rámci volebního kraje. V případě, že tuto podmínku splní více kandidátů, obdrží madnáty postupně v pořeadí podle počtu získaných přednostních hlasů.
Většinový princip a jeho omezení
Tady nikoli jako volební, ale v rozhodovacím procesu.
Ústavní zakotvení
Vždycky to bude proti vůli nějaké menšiny. Ale činitelé musí hlasovat svobodně.
Členové parlamentu nemají imperativní mandát a požívají zvláštní právní ochrany. Obě komory jsou usnášeníschopné, pokud je přítomna alespoň jedna třetina všech. Normálně stačí prostá většina, nadpoloviční většina musí být při schválení válečného stavu, souhlasu pobytu cizích vojsk a při vyhlášení ohrožení státu. Tři pětiny u ústavních zákonů a schválení mezinárondí smlouvy o lidských právech a základních svobodách.
Omezení „diktatury většiny“
Článek 6 stanoví, ze rozhodování většiny dbá ochrany menšin. K omezení moci většiny dochází zejména pomocí institucionální regulace účasti na moci. A procesních úrava jejího výkonu.
Moc je rozdělena mezi různé ústavní instituce, Poslaneckou sněmovnu a Senát jakožto legislativní orgány, vládu a prezidenta jakožto exekutivu a obecné soudy a Ústavní soud jakožto orgány moci judikativní. Ústřední moc je kromě toho omezena samosprávnými kompetencemi obcí a krajů. Ústava také vylučuje, aby byl přijat ústavní zákon, kterým by byly narušeny základní principy.
Právní stát a lidská práva
Obecné zásady
Ústavní zásada pávního státu je obecně zakotvena v čl. 1 a blíže definována v čl. 2. Stát je vázán právem; státní moc lze „uplatňovat jen v případech , ezích a způsoby, které sanoví zákon“.
Moc zákonodárná je vázána Ústavou, moc výkonná a soudní Ústavou a zákony. Každý občan může činit, co není zákonem zakázánoo, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Princip právního státu v prvé řadě znamená ústavnost. Zákony a jiné předpisy mají být v souladu s Ústavou, ústavnost zákonů je kontrolována ústavním soudem. Dále je zaručen zákaz retroaktivity práva, tj. každá právní norma psmí mít účinky jen pro budoucnost.
Právní stát v ústavním řádu
Listina lidská práva prohlašuje za nezadatelná a nezcizitelná, nezrušitelná a nepromlčitelná. Lidská práva, která stojí v prostoru mezi suverenitou lidu na straně jedné a nároky jednotlivců naa menšina na straně druhé, omezují výkon veřejné moci, která čerpá svoji legitimitu z většinového principu.
Konkrétní úprava lidských práv ve smyslu Ústavy a Listiny je záležitostí většinového rozhodování Parlamentu a jiných ústavních orgánů, mezi nimi především Ústavního soudu. Například právo na spravedlivý proces je neuralgický bod celé konstrukce ústavní stížnosti.
Ústavněprávní zakotvení lidských práv
My, občané České republiky…, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům…, přijímáme tuto Ústavu České republiky. Lidská práva jsou zakotvena do základních práv první hlavy Ústavy a ještě víc posilují postavední lidských práv v ústavním systému.
Podrobně jsou lidská práva upravena v Listině. Jak systematika, tak dikce Ústavy zakládají charakter ČR jako antropocentristického státu, tj. státu, ve kterém je člověk ajheo ájy středobodem státních snah a cílů.
Katalog základních práv
Katalog lidských práv v Listině uvozuje její první hlava Obecná ustanovení. Základní práva a svobody jsou prohlášeny za nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Listina zaručuje záklaní práva a svobody všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka víra a náboženství, politikcého či jiného smýšlení, národního nebo cociálního půovdu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu či postavení (čl. 1-3 listiny)
Všeobecná lidská práva a svobody
Trest smrti se zakazuje. Zaručuje dále osobní svobdou, nedotknutelnost osoby, jejího soikromí a příbuzná práva, vlastnické právo, listovní a poštovní tajemství a tajemství zpáv podávaných telefonem, telegramem čin jiným zařízením, svobodu pohybu a pobyut, svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání a právo nerušeně vykonávat své náboženství a svobodně zřizovat náboženské společnosti (čl. 7 – 16 Listiny)
Politická práva
Politická práva jsou garantována v ustanoveních hlavy druhé Listiny. Patří sem zejména svoboda projevu a právo na informace, cenzura je nepřípustná. Petiční právo, shromažďovací právo a svoboda sdružování. Občané mají rovněž právo na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod
Národnostní a menšinová práva
Práva národnostních a etnických menšin jsou upravena v obecných ustanoveních hlavy první a podrobně pak v hlavě třetí, v čl. 24 a 25 Listiny. Každý má právo svobodně se rozhodnout o své národnosti. Zákaz individuální diskriminace.
Článek 25 Listiny upravuje jak kolektivní, tak individuální práva národnostních menšin. Zaručuje jim všestranný rozvoj, šířit kulturu a informace v jejich mateřském jazyce. Právo na vzdělání v mateřském jazyce. Podrobnosti k uskutečňování kolektivních menšinových práv má stanovit zákon, který však dosud nebyl přijat. To lze považovat za mezeru v právním řádu ČR a je to terčem kritiky menšin.
Poněkud problematická je interpretace skutečnosti, že asi 400 tisíc občanů ČR se hlásí k moravské či slezské národnosti. To totiž moc národ není. Je to spíš regionální identita.
Největší národnostní menšina jsou asi Slováci, těch je skoro 200 tisíc. Dále německá a romská menšina (při sčítání lidu v roce 2001 se k romské národnosti přihlásilo pouze 12 tisíc občanů, většina Romů se prohlásila za Čechy.)
Hospodářská, sociální a kulturní práva
Jak svobodná volba povolání, tak i právo podnikat jsou zaručeny. Stát je povinen v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťovat ty občany , kteří nemohou bez své viny se živit. Je zaručeno právo na stávku a právo svobodně se sdružovat. Jsou zakotvena i ekologická práva – právo na příznivé životní prostředí
Jediná povinnost výslovně zakotvená v Listině je povinnost školní docházky.
Rodičovství a rodina (nikoli manželství) jsou pod ochranou zákona, zvláštní ochrana dětí je zaručena.
Parlamentarismus
Obecně
Vyznačuje se ústředním mocenským postavením parlamentu. Vláda se z něj rekrutuje a je závislá na jeho důvěře. Tím je sice omezena klasická dělba moci, ale ne prý svoboda, jak říkal Montesquieu.
Parlamentarismus v ČR
Forma vlády v českém ústavním systému je parlamentní s poměrně rozsáhlými ústavními kompetencemi prezidenta republiky. Podle Ústavy má jen jediný ústřední ústavní orgán přímou demokratickou legitimaci, a to lidem volený Parlament. Ústavní systém umožňuje jen takové vytvoření vlády, které je podporováno většinou v PS.
Český ústavní systém nepoužil institutu konstruktivní nedůvěry, která znamená, že vládě může být vyslovena nedůvěra pouze tou formou, že bude zvolena nová vláda. Ústava ČR uplatnňuje běžný institut vyslovení nedůvěry. Poměřováno jinými parlamentními systémy, prezident má velké ústavní pravomoce.
Vláda a prezident
Vláda je v ústavní listině výslovně definována jako vrcholný orgán výkonné moci Kabinet rozhoduje ve sboru, k přijetí usnenesení vlády je třeba souhlasu nadpoloviční většiny jeho členů. Ministerský předseda má však zesílené postavení, má právo jmenovat a odvolávat ministry a určovat hlavní směr vládní politiky.
S ohledem na českou ústavní kulturu, která připisuje úřřadu prezidenta republiky vysokou morální a politickou autoritu, zůstává podle Ústavy hlavě státu role arbitra při konfliktech mezi nejvyššími ústavními orgány a některé další významné, autonomně vykonávané ústavní kompetence. Prezidentu náleží právo suspenzivního veta vůči Parlamentu. Prezident může v určitých krizových situacích rozpustit Parlament a po volbách jmenovat nového předsedu vlády. Toto právo jemnovat předsedu vlády však nemůže vykonávat proti vůli parlamentní většiny, neboť vláda se musí podrobit hlasování o důvěře v PS.
Prezident není parlamentu odpovědyý.
Dělba moci
Základní struktura Ústavy České republiky vychází, podobně jako československá Ústavní listina z roku 1920, z Montesquieuovy teorite dělby moci. Dělba moci má zabránit jejímu zneužití a zajistit občanské svobody. Ústava rozlišuje tři moci: zákonodárnou moc v hlavě druhé (PS a Senát), výkonnou moc v hlavě třetí (prezident, vláda, státní zastupitelství) a soudní moc v hlavě čtvrté (Ústavní soud a obecné soudy). Konstituce přiděluje těmto mocím příslušné ústavní orgány.
Jako nástroj konroly moci slouží proto především funkcionální dělba moci mezi vládou a opozicí.
Institucionální dělba moci se uskutečňuje díky napjatému a konkurenčními poměru mezi ústředními ústavními orgány – mezi oběma komorami Parlamentu, prezidentem republiky, vládou a Ústavním soudem.
Legislativní moc je vykonávána oběma komorami Parlamentu. Senát má působit jako protiváha PS.
Výrazem dělby moci mezi exekutivou a legislativou je již zmíněné prezidentské právo suspenzivního veta.
Ústavní soud , kterému česká Ústava přisuzuje dalekosáhlé pravooci, vykonává jak abstraktní, tak konkrétní kontrolu ústavnosti. Ústava propůjčuje Ústavnímu soudu i jiné důležtié rozhodovací kompetence, např. v rámci dělby moci mu přísluší řešit kompetenční spory mezi státáním orgány, popř. mezi státními a samosprávnými orgány nebo mezi samosprávnými orgány navzájem.
Dichotomie ústavního textu a politické reality
Pro politologii je vždy zajímavý vztah mezi ústavní normou a ústavní realitou. Ústava a Listina určuje v abstratkntní rovině žádoucí stav z hlediska zákonodárce. Ústavní realita se více či pméně tomuto stavu přibližuje. Zatím lze ústavní realitu v ČR označit nejspíše za tranzitní demokracii ve fázi konsolidace.
Po vzniku ČR zůstala celá řada ústavních norem nenaplněna. Senát nebyl od roku 1993 do roku 1996 konstituován – ústavní trable. PS nemohla být rozpuštěna. I problém s územními samosprávnými celky.
V Ústavě a v Listině zaktovená menšinová práva odpovídají standardům moderního právního státu, nejsou dosud v české politické kultuře dosatečněe akceptována.
Podle teorií transformace je proces konsolidace /třetí fáze tranzice) ukončen tehdy, když všechny relevantní skupiny respektují pravidla hry. Toho ČR ještě nedosáhla.