Zhroucení komunistického režimu

komunismu, nezvládnutá adaptace na pluralitní demokracii a tržní hospodářství. Motorem rozdělení byli po volbách v roce 1992 slovenští politici, zejména HZDS v čele s Mečiarem.
Rámcové politické podmínky
V prvních svobodných volbách do FS v roce 1990, které se konaly jen ve zcela nepatrně diferencovaném stranické prostředí a měly spíše plebiscitární charakter (jsi pro změnu režimu?), impozantně zvítězily politické síly, které zasadily komunistickému režimu poslední ránu: Občanské forum v České republice s 53% a Veřejnost proti násilí na Slovensku s 32% hlasů. Čeští i slovenští vítězové voleb sdíleli společné kořeny disidentství a intelektuální „šedé zóny“ a stanovovali si do značné míry identické cíle. Tvořili spolu přirozený koaliční blok, který disponoval absolutní většinou ve Federálním shromážděním ČSR.
I přes jasné vítězství ovšem obě občanská hnutí nedisponovlaa monopolní postavením ve federálním parlamentu. VPN nedisponovala ve Sněmovně národů nutnou většinou hlasů. Proto musela koalice OF/VPN přijmout ještě jednoho slovenského koaličního partnera. Bylo to slovenské Křesťanské demokratické hnutí, které prosazovalo vedle křesťanských také nacionální akcenty. Vinou česko-slovenských disonancí se mu nepodařilo splnit prioritní úkol – přijmout novou ústavu, která by vyšla vstříc slovenským snahám o národní emancipaci.
Legislativní období let 1990 – 1992 bylo poznamenáno hlubokým diferenciačním procesem. Revoluční Občanské fórum se rozštěpilo na liberálněkonzervativní ODS s Klausem v čele, na liberálněsociální Občanské hnutí OH vedené bývalými disidenty Pithartem a Dienstbierem a na další měně významné skupiny.
Od slovenské Veřejnosti proti násilí, která byla později přejmenována na Občanskou demokratickou unii, se oddělilo křídlo vedené Vladímírem Mečiarem HZDS.
Diferenciační a polarizační procesy se odrazily ve výsledcích voleb z 5. a 6. června 1992.
4. Výsledky parlamentních voleb 1992
V parlamentních volbách v červnu 1992 zvítězila v českých zemích třetinou voličských hlasů konzervativní volební koalice ODS-KDS, která získala 34 % hlasů do Sněmovny lidu a 33 % do Sněmovny národů.
Na Slovensku prakticky totéž (34 a 34 %), ale HZDS. Obě strany měly především výrazné předsedy.
Slovenský vítěz, HZDS, reprezentovaný vůdčí osobností svého předsedy, používal souciální argumetnaci s prvky sociální demagogie a působil na slovenské voliče sugestivní emancipační rétorikou, přičemž státtorpávní problematiku dovedně zamlžoval. HZDS volili především pracující (dělníci), naproti tomu sympatie lidí s VŠ hluboko pod průměrem.
ODS naproti tomu volily především sociální vrstvy podnikatelů, studenti, podprůměrně dělníci a zemědělci.
Český a slovenský vítěz voleb zastávali v každé problémové oblasti právě opačné názory. ODS se profilovala jako vůdčí síla rychlé privatizace a radikálních hospodářských reforem, narpti tomu sociálně a nacionálně orentovaané HZDS chtělo uchránit nezaměstnaností a drahotou postižené Slovensko před šokovou terapií, kterou propagoval federální ministr financí Klaus. (Na Slovensku se říkalo, že prohrál československý směr, že prohráli lidé 17. listopadu, ekonomičtí reformisté, pánbíčkáři.)
Ale rozdíly také jinde. ODS chtěla funkční federaci;HZDS se naopak snažilo posílit své postavení na požadavku mezinárodněprávní subjektivity Slovenska.
ODS a HZDS – nutnost koalice
Jeden jediný hlas chyběl ODS k získání absolutní většiny v české části Sněmovny národů (měla 37 z 75). Hlavní problém však spočíval v tom, že ODS musela bezpodmínečně získat ještě jendoho koaličního partnera, a to ze Slovenska, aby mohla přijímat i ta usnesení, která podléhoala zákazu majorizace. To byly, zjednodušeně řečeno, všechny důležité zákony, hlasování o porgramovém prohlášení federální vlády, resp. vyslovení důvěry a volba čs. Prezidenta.
Druhá nejsilnější strana v ČSFR, HZDS, získala ve Sněmovně národů 33 mandátů. Kdyby se ODS chtěla obejít bez ní, musesa by se spojit s konglomerátem všech ostatních slovenských stran, včetně komunistů a radikálních nacionalistů. Tak zůstalo HZDS jediným myslitelným koaličním partnerem. Kdyby se to Klausovi jako předsedovi ODS, který byl ihned po volbách vyzván k sestavení federální vlády, byla by řada na Mečiarovi. Ovšem ten by a radikálů nevyjímaje).
Výsledkem tohoto stavu byl fakt, že obě nejsilnější strany, česká ODS a slovenská HZDS, měly jen jednu volbu: uzavřít koalici se svým největším rivalem a přímým antipodem.
Rozdělení Českoslovensaka pak následovalo zcela neobvyklým způsobem. Nebylo ani důsledkem etnické nenávisti, nebo dokonce občanské války, ani nebylo výsledkem demokratického referenda. Bylo dohodnuto mezi dvěma předsedy politických stran, Klausem a Mečiarem (každý s malou skupinkou poradců), a to v rámci koaličních jednání po parlamentních volbách v roce 1992. Ačkoli většina československých obyvatel byla proti rozpuštění ČSFR, podařilo se oběma předsedům stran prosadit jejich dohodu o rozdělení Československa ve Federálním shromáždění.
Podrobněji: ODS a její představa budoucnosti na jednáních: Federativní, výrazně decentralizovaný stát, v němž velká část kompetencí bude delegována nikoli na federaci nebo republiky, ale na ještě nižší (regionální, komunální) jednotky. Jako jediné body, v nichž není ochotna slevit, prezentovala ODS základní principy hospodářské reformy a dále nominaci Havla na funkci federálního prezidenta. Naproti tomu byla ochotna nechat navzdory předpokládané kritice české veřejnosti HZDS významné posty ve federální vládě.
Delegace HZDS předložila na začátku jednání nejsanou koncepci česko-slovenské obranné a hospodářské unie. Uvnitř Československa měly vzniknout dva rozdílné hospodářské prostory se dvěma centrálními (emisními) bankami, ovšem společnou měnou; hospodářwská, daňová a finanční politika měla být určována každou republikou zvlášť. Každá z částí unie měla disponovat vlastní mezinárodněprávní subjektivitou, přičemž některé zastupitelské úřady by mohly být využívány společně. Armáda měla být společná. ( to ovšem ale nefunkční a obskurní hybrid)
Statut Slovenska se tak ale stal neuralgickým bodem povolebních jednání mezi představiteli ODS a HZDS. Spory se začaly hrotit a ODS se primárně začala soustředit na klidné rozdělení federace a vznik dvou samostatných státní subjektů – ČR a SR. 16. července 1992 nebyl kvůli odmítavému postoji slovenských poslanců ve FS zvolen Havel prezidentem, o den později schálila Slovenská národní rada v Bratislavě Deklaraci o svrchovanosti Slovenské republiky. V této atmosféře rezignoval prezident V. Havel na funkci prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky – prezidenta zanikajícího státu. Další koaliční jednání pak progíhla především o technických otázkách rozdělení federace. Byla vytvořena přechodná federální vláda, jejímž úkolem bylo dovést federaci k pokojnému zániku.
Příčiny česko-slovenského rozdělení
Demontáž ČSFR byla uskutečněna proti vůli většiny českých a slovenských občanů, skutečně nejhorlivějšími protivníky rozdělení byli slovenští občané maďarské národnosti, neboť mysleli, že jejich práva jsou v rámci ČSFR lépe chráněna než v samostatném Slovensku.
Bylo to především důsledkem problémů státu, přetrvávajících už od roku 1918, rozdíl české a slovenské politické kultury, během transformace se vytvořili v obou zemích zcela autonomní stranické systémy (pomohl k tomu i volební systém) a přechodem k pluralismu a tržnímu hospodářství.
Jedním z problémů, s nímž muselo ČSR od svého vzniku bojovat, byla idea národního státu „československého národa“; šlo o pouhou politickou fikci; proti tomu stál zcela reálný česko-slovenský dualismus, který měl politickou, kulturní, náboženskou i hospodářskou dimenzi.
Hospodářské a sociální problémy a krize. Na Slovensku mnohem dramatičtější vedli k odmítnutí tržně hospodářských reforem.
Deformace politické kultury způsobená populismem a nacionalismem.
Československo se muselo v yrovnat s velmi komplikovanou ústavní situací. Federace složená ze dvou konstitutivních prvklů je zřejmě z hlediska tvorby většin, resp. konsenzu, nejhorší myslistelnou variantuou federativního státu. Dohodnout se v porevoluční a transformační době na zásadních otázkách bylo velmi složité. Kvůli zákazu majorizace (ústava z roku 1969 stále platila) byla naprogramovaná ústavní krize.
Vlastní hnací silou a motivací česko-slovenského rozdělení však byly zejména zájmy nové slovenské mocenské elity na dělení státu. Bylo iniciováno HZDS.
ČÁST II ZÁKLADNÍ PRICIPY POLITICKÉHO SYSTÉMU
Kapitola 5 Antitotalitní podstata demokracie v České republice
Základní principy politického uspořádání českého státu jsou zakotveny zejména v Ústavě České republiky a v Listině základních práv a svobod.
Ústava ČR byla schválena dne 16. prosince 1992, publikována ve Sbírce zákonů České republiky pod číslem 1/1993 a nabyla účinnosti dne 1. ledna 1993, dnem vzniku saostatného českého státu. Listina ZPS byla schválena již předtím, 9. ledna 1991. Listina základních práv a svobod není sice výslovně označena jako sústavní zákon, musí tak však být – jakožto součást ústavního pořádku – pojímána.
Základní pricipy ústavního pořádku České repulbiky, zakotvené v Ústavě a Listině, upravují zejména státní sféru – ústavní instituce a jejich činnost. Ústavní principy se však vztahují i na celý politický systém, nikoli jen na stát jako jeho subsystém, ale i na politické strany, odbory apod. Ústavní principy jsou tedy i principy celého politického systému.
Za esenciální principy politického systému je zřejmě nutno považovat ty zásady, které Ústava v čl. 9 nazývá „podstatnými náležitostmi demokratického právního státu.“
Podstatné náležitosti demokratického právního státu
Článek 9 odstavce 2 a 3 stanoví, že změna nebo významové vyprázdnění podstatných náležitostí demokratického právního státu jsou nepřípustné.
Ústřední principy politického systému ČR je možno dovodit z Ústavy v kontextu toho, co politologická teorie považuje za elementární pricnipy demokratického režimu. Za nezměnitelné ve smyslu článku 9 Ústavy je nutno považovat zejména ústavní principy zakotvené v preambuli a v článku 1 Ústavy (svrchovanost lidu, demokracie, právní stát, jednotný stát, lidská práva), čl. 2 Ústavy (legitimita státní moci, právní stát, suverenita lidu, dělba moci), čl. 5 Ústavy (svobodná soutěž politických stran, respekt k základním demokratickým principům a odmítnutí násilí jako prostředu politiky) a v čl. 6 Ústavy (většinový princip a ochrana menšin). Bezpochyby jsou to stejnou měrou i základní interpretační pravidla lidských občanských práv stnovená v Listině v čl. 1- 4, stejně jako zákldní obsah nejdležitějších lidských a občanských práv, která jsou zakotvena v dalších ustanoveních Listiny.
Ze základních ústavních článků a z ustanovení o jednotlivých ústavních orgánech a jejich funkcích lze dovodit, že za fundamentální ústavní zásady, které nesmějí být zrušeny či změněny, aniž by byla ohrožena demokratická podstata politického systému České republiky, je nutné považovat zejména tyto následující principy:
svrchovanost lidu
demokracii
většinový princip a jeho omezení
právní stát
lidská práva
dělbu moci a
parlamentní systém vlády
4. pilíře
Republika – svobodná nediktátorská forma sátu; samospráva územních samosprávných celků; občané volí legislativní orgány; volená hlava státu (prezident republiky)
Demokracie – lid je zdrojem veškeré státní moci; svobodný a dobrovolný vznik a soutěž politických stran; všeobecné, přímé , tajné, rovné volby ; právo sdružovat se; právo dna stávku
Právní stát – úcta k právům člověka a občana; zákldní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci; dělba moci; rovnost v právech; zákonnost
Sociální stát – ochrana rodičovství, rodiny a dítěte; právo na vzdělání; právo na ochranu zdraví; spravedlivá odměna za práci; rovnoprávnost muže a ženy
Svrchovanost lidu a demokracie
Demokracií se velmi zjednodušeně rozumí reálná účast na tvorbě státní vůle a jejím uváděním v život
Historické souvislosti
Historie už v R-U. Jak Ústava, které se ve své preambuli výslovně hlásí ke „všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé“, tak i Listina zakotvují demokratický princip jakožto základní charakter politického a ústavního systému.
Svrchovanost lidu
Zásada svrchovanosti lidu, jejímž základním prvkem je právo lidu dát si ústavu, stejně jako princip demokracie, je zakotvena v čl. 2.
Požadavek demokracie je konkretizován v příslušných ústavních ustanoveních o legislativních, exekutivních a soudních orgánec