Zásah proti Al-Kájdě a režimu Talibanu v Afghánistánu

istánské tajné službě ISI a země otevřeně podpořila USA ve válce v Afghánistánu.
Americká reakce
Na začátek je třeba říci, že útoky na Světové obchodní centrum nebyly první teroristickou akcí namířenou proti Spojeným státům. Už Clintonova Administrativa se musela potýkat s problémem terorismu, viz. Pokus o útok na WTC v roce 1993, krvavé útoky na ambasády v Keni a Tanzanii 1998, útoky na americké vojenské základny na Blízkém východě nebo na ledoborec Cole v roce 2000. Žádná akce většího druhu ale podniknuta nebyla. Po nástupu Georgie Bushe do funkce prezidenta byl problém terorismu odsunut do pozadí navzdory tomu, že na něj upozorňovala řada členů administrativy (hlavně ředitel CIA George Tenet). Např. konference o kterou protiteroristický výbor žádal v lednu se uskutečnila pouze pár dní před 11. zářím a navíc zřetelně identifikovala Al-Kájdu jako hrozbu, které by se USA rozhodně měly věnovat, protože řada informačních zdrojů předpokládala podle obdržených zpráv, že Al-Kajda se chystá opět provést útok. Pro řadu osobností administrativy byl útok naprosto překvapivý.
Odvetou za útoky na WTC se stalo vyhlášení války světu terorismu a všem kdo ho podporují nebo poskytují útočiště jeho bojovníkům. To také řekl Bush ve svém prvním projevu veřejnosti. Dalším cílem administrativy se stalo navržení a uskutečnění rychlé odvety, která spočívala v prvním kroku v boji proti terorismu – zlikvidování teroristické sítě Al-Kájda v Afghánistánu. Vládnoucí režim Talibanu obdržel ultimátum, ve kterém ho USA vyzvaly k vydání teroristů. Režim byl se sítí ale spjat to té míry, že to nebylo přijatelné. Stále více tedy bylo jasné, že Spojené státy nebudou bojovat pouze s Al-Kájdou, ale také s Talibanem. Afghánistán jako takový budil značný respekt díky své poloze a faktu, že dokázal odolat jak britským tak sovětským pokusům o ovládnutí území. Navíc panovaly obavy z toho, aby administrativa nespustila bombardování a následně neuvázla na mrtvém bodě, jako se to už v historii stalo.
Již od začátku se Bush snažil o rychlou reakci, která by byla údernou odpovědí na útoky, a tak administrativa pracovala na vytvoření „válečného“ plánu. Prezident Bush chtěl především rychlou, údernou a tajnou operaci, hlavním prostředkem pro boj se měly stát náčelníkové afghánských kmenů, od začátku to měl být boj Afghánců proti Arabům, ne Američanů proti Muslimům. Výsledkem bylo, že se na tejných operacích podíleli především agenti CIA a speciálních jednotek. Agenti se především snažili získat na svou stranu kmeny, které by se sjednotily a společně svrhli vládnoucí režim. K tomu jim sloužilo především 70 mil. Dolarů, protože v Afghánistánu byla poměrně běžná taková praxe, kdy vůdci se prostě přidali na stranu vítězů nebo k tomu, kdo nabídl víc. Oporou se mělo stát hlavně Severní spojenectví, které sdružovalo poměrně velký počet bojovníků na severu, jeho nový velitel Fahím dostal od CIA štědré finanční příspěvky, velké množství munice, zbraní, oblečení, výstroje. Dlouho byla jednotka CIA na severu Jawbreaker jedinou jednotkou operující na území Afghánistánu.
Operace nazvaná Enduring Freedom neměla zpočátku příliš rychlý spád, bylo to dáno hlavně obtížemi při transportu vojenských jednotek a materiálu. Hlavní vojenské velení nebylo ochotno operovat bez záchranného a pátracího centra, k jeho vybudování ale museli mít Američané souhlas některého z vhodných států. Úkolem pro diplomacii se tedy stalo získat spojence v regionu. Již na začátku Bush oznámil světové veřejnosti, že existují pouze dvě strany, černá a bílá – buď jste s námi nebo proti nám. Spojenci USA v oblasti se staly Pákistán pod vedením prezidenta Mušarafa, sousední Uzbekistán i Tádžikistán. Vliv na situaci měla i Moskva, která ve válce USA podpořila (vliv na Tádžikistán, hlídání hranic s Afghánistánem). Útoky na WTC potom odsoudily všechny vedoucí mocnosti a po společném setkání i státy Organizace islámské konference, která sdružuje 57 muslimských států.
Prvním krokem v operaci se ale stalo zmrazení účtů všech organizací a firem, které byly jakýmkoli způsobem spojovány s Al-Kájdou. Nedlouho potom, 7.října prezident Bush veřejně oznámil začátek bombardování Afghánistánu. Cíly se staly především výcvikové tábory a vojenská zařízení Talibanu, přísně zakázáno bylo bombardování jakýchkoli civilních cílů nebo cílů, u kterých hrozily velké vedlejší ztráty a škody. Operace se brzy dostala do mrtvého bodu. Fahímovo Severní spojenectví se nemělo k žádné akci, požadovalo bombardování frontových linií Talibanu, které by mu pročistilo cestu kupředu. Na jihu země byla situace ještě horší, jednotlivé kmeny nebyly vůbec sjednocené, Paštunové se k akci také neměli. Tenet se jižní kmeny snažil získat, ale k tom