Zásah proti Al-Kájdě a režimu Talibanu v Afghánistánu

u byl potřebný návrh na dlouhodobý vývoj a budoucí uspořádání země, k tomu se ale administrativa ještě nedostala, rozhodně nechtěla utvářet novou vládu pod vojenským tlakem svých jednotek (i proto se operce zúčastnily pouze speciální síly). Průlomem na jihu se stala až iniciativa, kterou projevil Hamíd Karzáí, umírněný prozápadní vůdce, který byl již poměrně dlouho součástí talibanské opozice. Od začátku se administrativa potýkala s nedostatkem vojenských cílů, výcvikové tábory byly prázdné a talibanská armáda velmi skromná, byl to boj vojenského obra proti trpaslíkovi. Administrativa očekávala, že bombardování otupí loajalitu některých talibanských vůdců, kteří následně zběhnou na druhou stranu, což bylo v této zemi poměrně běžné. To se ale nestalo, protože nálety byly mířeny na statické vojenské cíle, základny, sklady munice, ne na bojové jednotky. Právě toho se dožadovaly opoziční vůdcové, náletů na jednotky Talibanu, které by hnutí oslabily a narušily jeho stabilitu.
Operace se také potýkala s problémem budování základen a dodávání zásob. Proto bylo nezbytně nutné dobytí města Mazáre-Šaríf, které tvořilo most mezi Afghánistánem a Uzbekistánem.
Teprve v polovině října začaly do Afghánistánu proudit další speciální jednotky (stále v řádek několika desítek mužů), které měly za úkol lokalizovat další cíle pro bombardování a koordinovat postup jednotlivých opozičních skupin. V této době také Rumsfeld vydává rozkaz k bombardování frontových linií Talibanu. Doma se USA začínají potýkat s další hrozbou: antraxem. Hlavně v médiích ale i v řadách bývalých členů minulých administrativ se objevuje kritika, operace se stala statickou, nejsou vidět žádné pokroky. Situace je přirovnávána k situaci, která nastala ve Vietnamu. Administrativa proto začíná řešit problém nastávající zimy a muslimského svátku ramadánu. (Zima by hlavně v severní části území způsobila značné zabrždění operace). Vyvstává také otázka, zda Bush a jeho tým zvolili správnou strategii, jestli není potřeba „změnit kurz“. Celá situace se pro administrativu začíná rýsovat ve značně negativním světle.
Na konci října je uveřejněn také dokument, který definoval možné zdroje ohrožení v případě dalšího teroristického útoku, celkově se ale dá říci, že opatření přijatá v zájmu národní bezpečnosti nebyla příliš obsáhlá.
Na začátku listopadu došlo k náhlému obratu, kdy se do pohybu dali dva vůdci v severní oblasti – Muhammad Atta a generál Dóstum, kteří táhli směrem na Mazáre-Šaríf. Jejich postup byl poměrně rychlý, brzy došlo k obklíčení dalšího města – Kunduzu. Navíc situace se rozhýbala také na jihu, který se v rámci stabilizace Afghánistánu spojil se severem. Na povrch vyvstala otázka ohledně Kábulu: administrativa se shodla s vůdci opozice, že je třeba, aby do ní žádná z bojujících stran nevstoupila jako vítěz, po skončení konfliktu by měly všechny etnika v zemi mít stejnou šanci podílet se na vládě v zemi. Jednotky, které nakonec do Kábulu vstoupily jednaly v rámci stabilizace města, ve kterém začaly propukat první nepokoje, po uklidnění se jednotky opět stáhly z hranice města. Podle amerických návrhů měla správa města připadnout OSN.
I přes boj s Talibanem prvním cílem stále bylo dopadení Usámi bin Ládina a dalších členů sítě Al-Kajda. Ti poměrně rychle vyklidili všechny výcvikové tábory a snažili se uprchnout ze země. Útočištěm se jim stal hřeben na severu s jeskynním komplexem Tora Bora, odkud se ale přes nestřeženou hranici podařilo Usámovi i dalším uniknout.
V polovině listopadu již Severní spojenectví ovládalo 50% území a tento podíl se rychle zvětšoval. 7.prosince byl dobyt Kandahár – bašta Talibanu – a bývalý režim se ocitl v troskách. Budoucnost země byla projednána na konferenci OSN v Bonnu, kdy jako prozatímní vůdce byl určen Haníc Karzáí, který byl ve volbách v roce 2004 zvolen prezidentem. Na ustanovené správě se podílely všechny hlavní etnika v zemi.
Válka v Afghánistánu se stala první metou v boji proti terorismu, který měl pokračovat svržením dalšího zlého režimu – Saddáma Husajna v Iráku. Bushovi je často v tomto případě vyčítána přílišná horlivost a důraz na emoce a cit. Zatímco operace Trvalá Svoboda našla podporu ve většině zemí světa, z nichž některé – hlavně britské a australské jednotky – se účastnily i operace, zatímco válka v Iráku sklidila z několika stran tvrdou kritiku. A to i v rámci Spojených států samotných.
Marek, J. (2003): Afghánistán, Praha, Libri
Horák, S. (2005): Afghánský konflikt, Praha, Public history (edice Konflikty)
Woodward, B. (2003): Bushova válka, Praha, BB art
Konzelmann, G. (2003): Džihád. Velká svatá válka, Liberec, Dialog
Clarke, R. A. (2005): Strategie války proti terorismu, Praha, Alfa Publishing