Vypracované okruhy

lnost procesů
=======================
explikace (z lat.), rozvinutí, výklad, objasnění
výchozí a podmíněné tvrzení nebo vysvětlení, jež se předkládá na zkoušku ke kritickému ověření (verifikaci), příp. vyvrácení (falzifikaci) experimentem
Moderní teorie poznání klade menší důraz na důkazy správnosti hypotéz, které jsou často nemožné nebo neúplné, a zdůrazňuje naopak význam vyvracení hypotéz.
Proto připouští jen takové hypotézy, u nichž lze stanovit podmínky vyvrácení, a odmítá tzv. nevyvratitelné hypotézy, jež žádné podmínky platnosti neobsahují.
Vědecký zákon – obecné tvrzení postihující podstatné, nutné a obecné vztahy mezi jevy, které umožňuje vysvětlovat a předvídat
odpovědět na otázku podle vědeckého poznání proč nějaký jev nastal, znamená uvést, podle jakých podmínek a zákonů jev nastal
vždy se uvádí výchozí podmínky
vědecká teorie = nahlížení, pozorování, názor, úvaha
ucelený, bezesporný a zdůvodnitelný systém výroků podávající vysvětlení určitých jevů (a predikaci jevů)
experiment = pokus
vědecká metoda umožňující pozorování za výhodných a kontrolovatelných podmínek
narozdíl od pozorování můžeme měnit průběh pozorovaného jevu
experiment musí být opakovatelný a přibližně stejnými podmínkami
vědecká metoda = pátrání, sledování
soubor na sebe navazujících kroků při zkoumání nějakého předmětu, který ve vědeckém zkoumání musí být zachován
má 3 složky: 1) předmět poznání, 2) subjekt, který poznává, 3) postupy, které vedou k poznání
metoda: pozorování, indukce, experimentální, deduktivní,.....
8. Jak jsou vytvářeny deduktivní vědy?
Deduktivní vědy
-z výroků předcházejících formulujeme výroky budoucí
-od empirických věd se liší tím, že v rámci dedukce mám z předešlých výroků základ pro výroky budoucí ( ze starého nové podle pravidel logického odvozování
-ke každému tvrzení lze nalézt tvrzení, ze kterého bylo odvozeno
-výchozí výroky, tzv. axiomy –zřetelná tvrzení, zákl. výrok, který je pravdivý, ale neodvoditelný
-deduktivní vědy pracují s výroky a pojmy – na začátku formulujeme tzv. Primitivní pojmy – nejsou definovány, na jejich základě formulujeme všechny ostatní pojmy.
=======================
deduktivní metoda je pravdivá, ale neodvoditelná
když podle deduktivního odvozování vytváříme z axiomů další systém výroků, tak takto vzniklá tvrzení si nesmí navzájem protiřečit
kritérium vzájemné nezávislosti axiomů = nelze 1 axiom odvodit z jiných axiomů
poznatky nejsou získávány na základě empirické zkušenosti, ale jsou formulovány podle pravidel deduktivního odvozování ( z jedněch tvrzení odvozujeme tvrzení jiná
tvrzení z axiomů nejsou v rozporu
kritérium správnosti je nerozpornost odvozených výroků
kritérium vzájemné nezávislosti axiomů
=======================
Výchozí tvrzení: Lze či nejde je poznat?
jasné, srozumitelné, evidentní
nemusíme je odvozovat pomocí jiných výroků = axiomy
Axiom - výchozí výroky → z nich jsou odvozována další tvrzení
základní výrok, přijímaný, aniž bychom ho dokazovali, jsou na sobě nezávislé
Primitivní pojmy – pojmy, z nichž vycházíme pro definici nových pojmů (jsou to nedefinované pojmy) → pomocí logického odvozování
Budování deduktivních věd:
axiomy, primitivní pojmy, pravidla logického odvozování
axiomy musí být nezávislé
Nerozpornost výroků = kriterium správnosti budování deduktivních věd
9. Co je pravda, jaké znáte teorie pravdy, s jakými kritérii pravdivosti pracují a jaké jsou vztahy mezi těmito kritérii?
Pravda je to, co dává smysl. Pravda je - mimo nás.(relativní, subjektivní)
ALÉTHEIA – zbavit něco skrytosti, něco odhalit, nejstarší známá podoba pravdy
Řekové to chápali jako věci, které se odehrávali v naší mysli nebo ve věci samotné. Vždy zůstane něco zahalené. Nikdy nepoznáme pravdu celou. Je to trvalý proces odkrývání, s kterým se spojuje, že tam zůstává něco skryto. My bychom měli být přístupni tomu aktu odkrývání. Nepravda je skrytost, zahalenost.
Korespondenční, adekvátní teorie pravdy
- Věc je nějak důvodem, že výrok je pravdivý, neboť výrok se nazývá pravdivým či nepravdivým potud, pokud věc jest nebo není (Aristoteles)
- Tomáš Akvinský 13. st. – pravda je shoda našeho myšlení s věcí
- Venku prší. (podle korespondenční teorie je to věta pravdivá, pokud venku prší)
- Lidský rozum je vytvořen vůli Boží. Pravdivost je zaručena stvořitelem
- Pravda je adekvátnost našich myšlenek, Korespondenční teorie pravdy je nejvýznamnější v empirických vědách
Koherentní teorie pravdy (nerozpornost tvrzení)
- výpověď nemůže být pravdivá, pokud jedno tvrzení si protiřečí s jiným
- kritériem pravdivosti je logická bezespornost skupiny výroků obsažených v určité výpovědi o určité skutečnosti
- musíme mít více výroků k dispozici a pak můžeme uplatnit koherenční teorii pravdy
- nejvýznamnější v deduktivních vědách, v empirických vědách je pouze doplňující
axiomatický systém – platí, ale nedokazuje se, je důležitá pro deduktivní vědy
Když je pravdivé korespondenční poznání, nemůže být koherence nepravdivá (nejsou rozporuplné výroky)
Konsensuální teorie pravdy
za pravdivé považujeme to, na čem se mluvčí shodnou
je dána kvalitou např. rozhovoru
hodnota shody může být nulová – např. vyslovení souhlasu pod nátlakem
konsensus – souhlas (Soud v USA - porota )
Pragmatická teorie
pravdivé je to, co má pro nás nějaký užitek (prakticko-technické jednání)
za pravdivé je považováno to poznání, které se osvědčilo jako užitečné a prospěšné. Využití ke konkrétní praktické činnosti. Je-li poznání prospěšné, poznatky jsou pravdivé. Pravdivé je to, co má pro nás nějaký užitek
Některé výroky nemá cenu posuzovat (formulovat) z hlediska pravdivosti a nepravdivosti.
Jaderné elektrárny jsou bezpečné.
Pravidla při vysvětlování pravdy
Srozumitelnost, dát prostor při dialogu i druhým (pravidlo adekvátnosti), pravidlo reciprocity - , musí být mínění odůvodněno věcně nebo teoreticky (LOGOS), otevřený proces (tolerantnost),
vést dialog tak, abychom v něm mohli kdykoliv pokračovat, důležité je zachovat společenství těch rozmlouvajících
=======================
Pravdivost můžeme připisovat pouze našim výrokům, tvrzením, větám, které vypovídají pouze o skutečnosti. Pravdivost nemůže být připisována věcem, může být připisována pouze našim větám, tvrzením, a to pouze těm, ve kterých vykládáme nějaké poznání.
Nelze u vět: např.: Kéž by už byly prázdniny!
10. Jaké vztahy k pravdě jako k mravní hodnotě si člověk může vytvořit
původ Palestina – pravda = co je pevné, jisté, spolehlivé
Starý zákon - kdo následuje člověka, který se řídí pravdou, nikdy nesejde na špatnou cestu (máme jisté vědění)
„Život člověka byl svědectvím pravdy“ – je možné tomu svědectví věřit
„Soudce, který soudil podle pravdy“ – pravda je schopna vyřešit a napravit vztahy mezi lidmi, které narušil spor
Bible - Pravda jako cesta, jak napravit porušené lidské vztahy
Život v pravdě je důležitý → jsme si pak sami sobě věrni.(většina lidí dnes v roli zelináře)
Pravda v našem životě (3 vztahy k pravdě):
O Sokratovi - „Pevné spojení bytosti s pravdou“
problém, zříci se toho, co doposud dělal
obviněn, že rozhovory kazí mládež
hrozila mu smrt – rozhodl se pro to, že pravda je důležitější než fyzická existence
O zelináři – „Rozštěpená osobnost“
přichází nadřízený (ve výloze má být oslava Velké říjnové revoluce)
zelinář ví, že je to hloupost, ale když to tam nedá, muže přijít o místo
ví co je pravda, ale není schopen se svým poznáním řídit
není jednota mezi tím, co dělá a říká
nevadí mu, že jeho praktické jednání neodpovídá pravdě
představuje rozporuplný vztah k pravdě
O Švejkovi
jde mu o vše jiné než o pravdu , vztah k pravdě je rozvolněný, jde mu jen o přežití
Jaký vztah k pravdě jako mravní hodnotě si můžeme vytvořit?
život v pravdě (když pravda dává smysl životu člověka) – život v pravdě je důležitý → jsme si pak sami sobě věrni (většina lidí dnes v roli zelináře)
věrnost pravdě - vyžaduje osobní rozhodnutí, může přivodit problémy
11. Co je etika, výklad o etice ctnosti, norem utilitaristické
Etika
= praktická filosofie, jejímž předmětem jsou hodnotící soudy,
věda o morálce
Etika vypovídá o tom, co by mělo být a ne o tom co je.
začíná otázkou proč (většinou)
Klasikem etiky je Kant.
- „Člověk by měl jednat tak, aby se jeho jednání mohlo stát normou pro všechny.“
- „Jednej tak, aby zásada tvého jednání mohla být obecně platným zákonem“
- „Jednej tak aby druhý byl vždy cílem a ne prostředkem tvého jednání“
Etika - zabývá se tím, jak bychom měli správně jednat
- zabývá se stanovením a odůvodněním některých pravidel, podle kterých máme jednat
zabývá se stanovením a odůvodněním některých pravidel, podle kterých máme jednat
základní etické pojmy: Co je dobro a zlo
dále otázka odpovědnosti, ctnosti, štěstí (bytí šťastným)
také se zabývá nejvyšším smyslem (cílem) života
etika komunikativního jednání -základem dialog
druzí mravně hodnotí naše jednání a my jejich
jednáním vůči druhým bytostem, ale i přírodě, věřících ke Stvořiteli
můžeme vést rozhovor o mravním chování, jsme schopni rozlišovat co je dobro a co zlo, každý ví, že máme konat dobro
 
Proč nemám zabíjet? (základní etická otázka)
Protože by tě také někdo zabil. – pragmatická odpověď
Protože se to nesmí a byl by si potrestán. – laická odpověď a odpověď práva
Protože život jsme dostali a není náš. – náboženská odpověď
=======================
reciprocita – co si nárokuji na sebe, to očekávám i od druhých
Aristotelova nauka o ctnosti
Základem Aristotelovi etiky je učení o ctnostech, které se dělí na mravní a rozumové ctnosti.
Mravní ctnost
Podle Aristotela nám ctnost není dána od přírody, nerodíme se s ní, ale můžeme si ji osvojit opakovaným mravním jednáním, neboť k tomu máme určitou přirozenou výbavu.
Aristoteles řadil k mravním ctnostem statečnost, uměřenost, štědrost, velkorysost, velkomyslnost, zdravou ctižádost, mírnost, pravdivost, slušnost, přívětivost a spravedlnost.
Kantův kategorický imperativ
„Jednej tak, aby zásada tvého jednání mohla být obecně platným zákonem.“
- neexistuje možnost stanovit obecně platné pravidlo na základě cílů. (cíl stanoví, jestli je naše jednání mravné)
„Jednej tak, aby druhý byl cílem nikoli prostředkem tvého jednání.“
- nelze aby člověk využíval druhého člověka k dosažení svých cílů (porušení – faraóni)
- vztah mezi prostředkem (např. kladívko) a cílem (např. zatlučení hřebíku) je jiný než v praktickém jednání mezi bytostmi (u bytostí platí druhý výklad Kantova kategorického imperativu)
Utilitarismus
- zajímá mě, jakou roli má cíl
- představitel – Mill – jednej tak, aby výsledek tvého jednání způsobil maximální míru štěstí pro max. počet lidí
- navazuje na hédonismus – cíl je slast jedince
- utilitarismus přidává sociální aspekt
- člověk, který ve svém životě měl možnost setkat se s dvěma kvalitativně odlišnými štěstími (utilitarismus říká, že člověk bude dále dávat přednost tomu náročnějšímu kvalitativně vyššímu štěstí
- sledujeme ve svém jednání také nějaké cíle (Kant toto vylučuje)
Je nám vztah mezi štěstím a množstvím štěstí. Vedle délky trvání Šťastného prožitku můžeme hovořit také o tom, že štěstí je třeba výjimečné.
=======================
- Aristoteles chápal ctnost jako střed mezi dvěma krajnostmi (naprostý nedostatek spravedlnosti – egoismus X nadbytek spravedlnosti – nemyslíme na sebe, ale myslíme pouze na druhé ve svém jednání – altruismus) → spravedlnost je pak ten střed – člověk musí myslet stejně tak na sebe jako na druhé
Etika mravní principů, norem
- tradice mravních norem je dlouhá – základem je desatero (v druhé části Starého zákona – ustanovení mravních norem)
Kant – německý filozof – nezávisle na tradici desatera – stojíme před úkolem jak na základě našeho rozumu jak formulovat pravidla podle kterých by se naše jednání mělo řídit. Víme, že když člověk si v životě vytyčí cíl, kterého chce dosáhnout, tak si z něho muže vytyčit pravidla podle kterých bude jednat (chci být bohatý budu spořit) ( z mnou vytyčených cílů mi vyplívají pravidla, která když budu dodržovat tak se mi podaří dosáhnout cíle) můžeme zjistit, že je pro nás ještě důležitější cíl, z toho plyne, že když změním cíl tak se také změní pravidla mého jednání. Chceme-li zformulovat obecně platná jednání pro lidské jednání, nemůžeme jít touto cestou. (v případě měnění cílu by se měnili i pravidla)
- V etice norem formulovat a odůvodňovat pravidla, která budou obecně platit. → v etice norem nehraje cíl našeho jednání – pouze formulujeme pravidla, která budou obecně platná –
- kategorický imperativ – Jednej tak aby zásada tvého jednání mohla být obecně platným zákonem.
Půjčil jsem si peníze, že je za půl roku vrátím. Ale dostal jsem se do situace, že peníze vrátit nemohu. (nedodržovat pravidla → neplatit dluhy) Mé jednání by mělo být takovou zásadou, aby zásada mohla být obecně platnou zásadou. Můžu uvažovat o tom, že má zásada nedodržovat slovo, má být obecně platným zákonem pro všechny z nás.
- 2. znění kategorického imperativu – Sleduje náš vztah k druhým lidským bytostem. Znění: Jednej tak aby druhý byl vždy cílem a ne prostředkem tvého jednání.
- v oblasti praktického jednání, kde opracováváme věci, něco s věcmi děláme, … - zkušenost mluví o tom, že jednání v mimolidské zkušenosti je pouze prostředek dosažení cíle (kladivo k zatlučení hřebíku do zdi) ← v technicko-praktickém světě – to co platí pro svět věcí nemůže platit pro svět jednání s lidmi
12. Podle jakých principů by měla být uspořádána společnost, princip obecného dobra, spravedlnosti a subsidiarity
OBECNÉ DOBRO
souhrn sociální předpokladů pro individuální rozvoj jedince
sociálně etický cíl, může být definováno jako osobní dobro mnoha lidí, pokud o ně lze usilovat pouze společně užitými prostředky
uskutečnit obecné dobro je pro samaritána nemožné, vyžaduje určitou spolupráci
obecné dobro závislé na kvalitě spolupráce
Bezpečnost jako obecné dobro zahrnuje:
instituce, které vynucují dodržování pravidel
vnitřní kvalita občanů, která vede k tomu, aby občané pravidla dodržovali
materiální statky, které jsou zajišťovány vzájemnou spoluprácí lidí
Spravedlnost
sociální vztah (dobrovolný i nedobrovolné)
smluvní ujednání
nedobrovolné směny – podvody (o směně nevím, směna za použití násilí)
utrpěli jsme ztrátu – žádáme nápravu = nápravní spravedlnost (vyrovnává ten, kdo něco neoprávněně získal)
Distribuce spravedlnost
na stejně frekventovaných cestách stejné bezpečí
občan je spravedlivý ke státu, když dodržuje jeho zákony
Kritérium spravedlivého rozdělování – podle potřeby, podle zásluh, stejným dílem
Představa obecného dobra je u každého jiná – spor – potřeba doplnit princip obecného dobra a spravedlnosti o další kritéria – vyhrazení konkrétního obecného dobra
Princip subsidiarity – obecné dobro má zajišťovat podřazené společenství, nadřazený má převzít danou úlohu jen v případě, kdy podřazený na danou věc nestačí
Dané principy se mohou uskutečnit jen na základě spolupráce lidí – musíme být s ostatními solidární
Princip solidarity
k jednotlivcům i ke skupinám
předpokladem všech předešlých principů
když lidé v sociální spolupráci pro sebe navzájem vytvářejí možnosti seberealizace
===================
Jednání člověka ve vztahu k velké společnosti
Příběh z evangelia – člověk, je zraněn a okraden lupiči na cestě. Pomůže mu pouze samaritán, člověk 2. řádu (obyčejný). Ostatní si ho nevšímají – vysoké mravní jednání
Jiný způsob jak konat dobro – prostřednictvím účinného zásahu proti loupežníkům, kteří okradli zraněného = obecné dobro bezpečnější cesta pro všechny)
===================
společnost
= větší lidská jednotka, která je teritoriálně organizována a obnovována (doplňována) sexuální reprodukcí svých členů.
Společnost bez jedinců není myslitelná.
Společnost začíná tam, kde lidé k sobě „od přírody“ nepatří (rodina), nemají vůči sobě „přirozené“ závazky a kde si jsou aspoň v jistém smyslu rovni; tam, kde se lidé nemusí podřizovat vůli někoho jiného, nýbrž pravidlům.
Společnost někdy i hodně tvrdými prostředky vynucuje určité způsoby chování, které jsou předpokladem života v této společnosti.
=Skupina fyzicky přítomných lidí na určitém území v určitém čase X dle řeckého pojetí nehraje roli fyzická přítomnost, důležitější je zájem o řešení společných problémů.
 
( zákony ve společnost jsou smluvené a ne přirozené; jsme za ně zodpovědní opak přírodní zák.
Společnost je hodnotnější právě pro to, že se dokáže postarat o ty slabší –v přírodě by to nebylo možné.
 
Společenské zákony – 3 názory
( přebírám zákony od předchozích generací, ti, co chtějí zákony změnit vycházejí ze své krátkodobé zkušenosti – proti nim stojí zkušenost generací
( stanoveny vnější autoritou – uctíváme, nebo se jí bojíme
nejde nám jen o to, společnost poznat, ale také o to, aby náš život v té společnosti byl dobrý, Sokratovská otázka Dobra pro poznání společnosti důležitá – poznání dobra je rozhodující pro utváření společenských zákonů, poznání musí být zodpovědné, racionálně formulovatelné, nemělo by být proměnlivé
 
moderní společnost –rovnost v počtu hlasů, ale ne v kvalitě (nelze určit kriteria, kdo je schopen nést zodpovědnost)