společensko-ekonomické prostředí

13. Společensko-ekonomické prostředí
Zemědělství a lesnictví patří mezi nejstarší pracovní činnosti lidstva. V průběhu tisíciletí se však objevovala nová odvětví lidské činnosti a počet obyvatel přímo zaměstnaných v zemědělství klesal ve vyspělých zemích až asi na dnešní 2 %, zatímco v některých zemích Afriky je to stále kolem 90 %. Stejně velké rozdíly najdeme i v oblasti intenzifikace a technologiích, které sahají od industriálního zemědělství na orné půdě na straně jedné, až po kočovné polaření a jiné extenzivní technologie na straně druhé. Také lesnické aktivity jsou velmi rozmanité od selektivní těžby v téměř přírodním lese až po monokulturní plantáže s holosečnou těžbou. Zemědělství a lesnictví nejsou závislé jen na pokroku v biologických a technologických znalostech, ale také na mnoha společenských, politických a ekonomických faktorech. Jde např. o demografické změny, industrializaci, strukturální změny v ekonomice, emigraci, urbanizaci a společenské a institucionální uspořádání.
Společensko-ekonomické a kulturně-politické prostředí se s agroekosystémy navzájem ovlivňují v mnoha ohledech. Již bylo řečeno, že pokrok zemědělství podmínil civilizační rozvoj lidstva tím, že umožnil skupinám lidí věnovat se jiné činnosti než je obstarávání potravy a současně vytvořil poptávku po takovýchto činnostech proto, že zemědělství je složitá činnost vyžadující znalosti, nástroje a organizaci. Tam, kde je zemědělství zdrojem přímé obživy (u samozásobitelských zemědělských systémů), se vyvíjejí agrocentrické kultury, kde středobodem všeho dění, společenského uspořádání i rozhodování, ideologií i kultů je zemědělství. Komerční zemědělské systémy jsou do značné míry ekonomickou aktivitou. Ty postupy, které nejsou ekonomicky výhodné, jsou odsouzeny k zániku a to bez ohledu na stupeň přizpůsobení k biofyzikálnímu prostředí. Tržní síly a politické struktury, které je regulují, neustále vnášejí do zemědělství prvky nejistoty ve formě politických rozhodnutí o držbě půdy (vyvlastnění násilnou kolektivizací nebo znárodněním, restituce), změn cen vstupů dodatků (ropných produktů), výkupních cen zemědělských komodit a kvotací. Reakcí na to ze strany farmářů je to, že jejich rozhodnutí jsou založena spíše na ekonomické realitě než na biologických a ekologických principech.
Mnoho politických reprezentací, z mnoha důvodů, které jsou vysvětleny dále, prosazuje nejrůznější nástroje agrární politiky. Ta je silně ovlivněna lidmi, kteří zpravidla nežijí na venkově (v demokratických režimech rozhoduje většina a ta žije zpravidla ve městech), jejich rozhodování je založeno na ekonomických a politických motivech (jako přerozdělování omezených daňových zisků, snaha vyhrát příští volby apod.) a tak nemusí být ve shodě s ekologickými principy vzhledem k tomu že prozatím neexistuje negativní (regulující) zpětná vazba mezi kvalitou biofyzikálního a ekonomického prostředí. Tak např. velkým problémem rozvojových zemí je to, že vlády vyvíjejí tlaky nutící farmáře rozšiřovat plochy komerčních plodin, protože jejich export vyrovnává zahraniční investice a dovozy.
Častým důvodem neracionálního přístupu je naše neomezená víra v pokrok techniky a technologie: budoucnost vyřeší vše. Ale příklad „zelené revoluce“ nás učí, že tomu tak není: výnosné odrůdy a industriální technologie sice zvýšily produktivitu tropických a subtropických agroekosystémů a dokázaly nasytit více lidí, ale na jedné straně na úkor závislosti na environmentálně problematických vstupech a na druhé straně pravou příčinu problémů, tj. lavinovitý růst lidské populace s jeho sociálními příčinami nejen nevyřešily, ale skryly a možná i prohloubily.
Zemědělství (včetně lesnictví) sice funguje na základě biologických a ekologických principů, ale je silně ovlivňováno člověkem. Právě to stojí za pevným spojením mezi biofyzikálním prostředím (s jeho přírodními procesy) a socioekonomickým prostředím (řízeným člověkem). Zemědělství a socioekonomické prostředí se navzájem ovlivňují v principu tím, že socioekonomické prostředí je zdrojem jeho vstupů dodatků (zejména energomateriálových a informačních) a příjemcem jeho výstupů (sklizně úrody) a přebírá řadu řídících rolí. Z tohoto důvodu je do textu agroekologie zařazena tato kapitola, která mnohá z těchto vzájemných ovlivnění analyzuje.
Vzájemné vztahy a interakce ekologických a společenských procesů je možno demonstrovat následujícím schématem (upraveno podle Gliessman 2000):
Celá tato kapitola je v zásadě postavena na známé učebnici Knutson et al. (1998).
13.1 Agrární politika
Agrární (= zemědělská) politika (AP, agriculture and food policy) v úzkém slova smyslu je soustavou politických rozhodnutí a na jejich základě vzniklých aktů (zákonů, nařízení, vyhlášek, předpisů apod.), které ovlivňují farmáře nebo celý zemědělsko-potravinářský sektor. V širším slova smyslu je AP veškerá činnost, která ústí v řídicí principy, které ovládají vládní zásahy do produkce, využití zdrojů, marketingu, do konzumace potravy a do podmínek, ve kterých žijí obyvatelé venkovského prostoru. Marketing zahrnuje jak vnitřní, tak mezinárodní aspekty zemědělské ekonomiky (včetně trhu). Účelem této kapitoly je zdůraznit, jak AP ovlivňuje produkci (zemědělských systémů), marketing a spotřebu potravin. Ekonomická rozhodnutí v AP jsou však silně ovlivněna také zahraniční politikou, environmentální politikou a potravinářskou politikou.
AP má za cíl ovlivňovat zemědělství tak, aby vyhovělo potřebám společnosti, tj. zejména dvěma hlavním cílům: (1) produkce dostatečného množství zdravých potravin a kvalitních surovin (produkční cíle) a (2) uchování a rozvíjení venkovského prostoru včetně údržby krajiny (mimoprodukční cíle). Údržba venkovského prostoru a mimoprodukční funkce vůbec nabývají na důležitosti jednak vzhledem k tomu, že všechny ostatní sektory společnosti přírodu spíše ničí a jednak vzhledem k tomu, že agroekosystémy lze efektivně provozovat jedině na venkově. AP je ze zásadních důvodů zatížena velkým množstvím kompromisů, které vytvářejí prostředí značné neurčitosti, jehož výsledkem je rozmanitost názorů na adekvátní řešení problémů (viz současné problémy AP EU).
Cíle AP tedy můžeme shrnout takto: udržení zaměstnanosti, potravinová bezpečnost (regionu, státu), co možná nejblíže se přiblížit idejím trvale udržitelného zemědělství a vyrovnávat rozdíly mezi bohatými a chudými (regiony, státy, kontinenty). Jednou z hlavních rolí vlád v AP je zajistit dobrou životní úroveň obyvatel. Mezi různými skupinami obyvatel je ovšem veliký názorový názor na to, do jaké míry by se měla vláda účastnit na řešení ekonomických a společenských problémů. To je obzvláště platné v zemědělství. Jedni věří, že vláda by neměla zasahovat do produkce potravin a dalších komodit a měla by vše nechat na volném trhu, jiní zase poukazují na to, že výroba potravin je příliš důležitá, aby mohla být ponechána na pospas takovýmto nejistým silám. Vláda by měla intervenovat tak, aby umožnila farmářům přežít a být konkurenceschopnými a tak, aby jim zajistila příjem srovnatelný s nezemědělským sektorem. Tím by měla zajišťovat všem obyvatelům dostatečný přístup ke vhodné stravě. Výkon tržního systému v oblasti zemědělských komodit je výsledkem jak obchodní, tržní a potravinářské politiky, tak politiky rozvoje venkova, politiky využití zdrojů i politiky farem. Spor je tedy o to, zda v alokaci kapitálu, zboží a služeb bude úspěšnější vláda než volný trh, tak aby to vedlo k zajištění hlavního cíle AP, jímž je adekvátní výživa lidu.
Politická pozice (formulovaná politickými stranami), je výsledkem vzájemné interakce faktů, víry, hodnot a cílů (obr. 13.1.1 - Fig. 1.1). Fakta (facts) jsou něčím, co je známé s jistotou. Mohou být objektivně ověřena a racionálně smýšlející lidé se na faktech shodují. Jsou jasně definovatelná, určitelná a je možno se na nich dobře shodnout ve fyzikálních vědách, poněkud zamlženější jsou v biologických vědách, a ještě více ve společenských vědách, jako je ekonomika. Příkladem může být příjem farmářské rodiny. Má se do něj zahrnout i příjem z nefarmářských aktivit? Je třeba do něj zahrnout třeba hodnotu půdy? Také vztahy příčin a následků jsou ve společenských vědách diskutabilnější a nejasnější než v přírodních vědách. Tak například mezi ekonomy jsou spory, zda vládní podpora farmářských cen a příjmů napomáhá přežití rodinných farem, anebo uspíší jejich krach. Také jsou spory o to, zda osvobození od dědické daně pomáhá zachování rodinných farem z generace na generaci, anebo pouze přitáhne vnější investory. To neznamená, že ekonomika není potřebná, je jenom potřeba ekonomická fakta, vztahy a dopady identifikovat, analyzovat, vážit a oceňovat. Znalost faktů je významná pro objektivitu politických rozhodnutí, a z tohoto pohledu jsou nesmírně významné věda, výzkum a vzdělávání ohledně faktů a vztahů.
Víra (belief) označuje to, o čem se lidé domnívají, že je skutečnost. Víra není závislá na objektivní pravdě. Je víra, která má faktický základ, ale také ho mít nemusí. Příkladem chybných politických rozhodnutí, založených na víře, která se částečně opírá o fakta, je například použití aritmetického průměru. Řekneme-li, že průměr příjmů farmářských rodin je tolik a tolik, pak to ve skutečnosti znamená, v závislosti na rozložení příjmů, že 60 – 70 % farmářských rodin této výše příjmu nedosahuje (aritmetický průměr je silně ovlivněn odlehlými hodnotami, v tomto případě samozřejmě vysokými příjmy). Agrární politika, která bude založena na (aritmetickém) průměru příjmu farmářské rodiny, tedy bude podporovat pouhých 30 – 40 % farmářských rodin.
Hodnoty (values) jsou představy o tom, co by mělo být. Poskytnou obraz o tom, co je dobré a co je správné, a tím je dáno, co je lepší a co horší. Stupnice hodnot tak ospravedlnuje navrhované nebo skutečné chování. Hodnoty jsou ovlivněny vírou i fakty. Hodnoty připisované farmářům a venkovskému způsobu života popisovala např. Jeffersoniánská agrární ideologie. Ta měla 3 základní opěrné body: 1) zemědělství je základní zaměstnání lidstva, 2) venkovský život je morálně nadřazen městskému životu a 3) existence malých nezávislých farmářů je vhodná základna pro demokratickou společnost. Zejména koncem 19. a v první polovině 20. století měla tato ideologie veliký ohlas i mimo území USA, o čemž svědčí síla agrárních stran v mnoha zemích v tomto období (včetně bývalého Československa). Přesvědčení o hodnotách farmářského života dodnes ovlivňuje AP, o čemž svědčí široká podpora agrárním programům v mnoha zemích. Výzkumy veřejného mínění dodnes prokazují, že lidé si vysoce cení farmářského způsobu života. Farmáři podle těchto výzkumů pracují více než městští obyvatelé, páchají méně trestné činnosti než obyvatelé měst, jsou konzervativnější v takových věcech, jako jsou víra a zachovávání zvyků. Obyvatelé venkova jsou považováni za zdravější, čestnější a přátelštější než lidé z měst, prožívají méně stresů a více se radují ze života. Ovšem nyní sociologové soudí, že tyto rozdíly se podstatnou měrou stírají, a to v souvislosti se vzděláním, s industrializací zemědělství, s větší mírou, se kterou členové farmářských rodin jsou zaměstnáni mimo firmu, s vlivem masmédií a s vyrovnáváním příjmů a způsobů života na venkově a ve městech. To vede ke snižování veřejné podpory farmářům a objevují se zájmové skupiny, které kritizují celou řadu zemědělských praktik. Jde zejména o zacházení se zvířaty v uzavřených stájích a klecových chovech drůbeže, o nadužívání chemikálií, využívání antibiotik v živočišné výrobě, o poškozování prostředí a další negativní externí efekty spojené se zemědělskými pracemi.
Cíle jsou požadované koncové výsledky. Jsou účelem, ke kterému jsou směrovány veškeré akce. Výběr cílů je ovlivněn hodnotami a vírou konkrétních lidí. Prosazení cílů závisí na velikosti a vlivu skupin, které se s ním identifikují. Farmářské společnosti mají celou řadu cílů, z nichž nejvýznamnější se dají formulovat následovně. Přežití je cílem každé lidské bytosti. Farmáři protestují vždy, když cítí, že nízké ceny ohrožují jejich existenci. Zvyšování životní úrovně je tradiční cíl farmářů a jeho mírou je dosažení přinejmenším stejné úrovně příjmů a dalších aspektů životní úrovně, jako má ostatní populace. Nezávislost farmářů má zajistit vlastnictví půdy a s tím souvisí další vlastnická práva. Ta se často dostávají do konfliktu s ochranou životního prostředí, s ochranou ohrožených druhů a s právy chovaných živočichů. Dalšími cíli je pokrok, efektivita a produktivita. Farmáři mají zřídka přímý vliv na ceny a proto klíčem k pokroku je zlepšená efektivita a zvýšená produktivita, což vysvětluje to, že farmáři tradičně podporují výzkum a vzdělávání. Samozřejmě, cíle agrární politiky přesahují hranice farmy a musí respektovat zájmy celé společnosti. Produkování dostatečné zásoby potravin za rozumné ceny je veřejným zájmem, který často ospravedlňuje dotace do zemědělství. Rozšíření vývozu zemědělských komodit může vylepšit bilanci dovozů a vývozů a může se stát i nástrojem zahraniční politiky. Dále je v zájmu celé společnosti odstranění hladu a špatné výživy; zdravotní nezávadnost potravin je významná pro zachování zdravé populace. Důvod je celkem zřejmý: následky selhání znamenají vysoké celospolečenské výdaje. Vládní regulace vyplývající z respektování těchto zájmů jsou často nazírány farmáři a obchodníky jako konfliktní s jejich vlastními cíli. Hlavní zájem by měl být o zachování zdrojů, jako je půda a voda pro udržitelný rozvoj i v dalších generacích (viz kap. 14). Politika zdrojů je často bitevním polem mezi farmáři a environmentalisty.
Je běžné, že cíle, hodnoty a víra se u jednotlivých členů i téže zájmové skupiny natolik liší, že je nutné přijmout mnoho kompromisů, aby byla formulována společná politická pozice. Rozpory mezi jednotlivými farmáři a jejich organizacemi a v poslední době i rozpory mezi farmáři a organizacemi agrobyznysu, vedou ke snížení vládních podpor zemědělskému podnikání, jak se projevilo například v polovině 90. let v USA zastavením podpory výroby mléka. Cíle, hodnoty i víra se mění v čase, což může být důsledkem zlepšené komunikace, vystavení novým ideologiím, zlepšenému vzdělání, anebo změnou povahy problémů. Cíle agrární politiky se mění změnou relativního významu jednotlivců nebo skupin, které tuto politiku ovlivňují. Například zvýšená aktivita konzumentů a environmentalistů podstatně zvýšila váhu cílů a hodnot vztažených k ochraně přírody, k zdravotní závadnosti potravin a k zachování ohrožených druhů.
Zásahy vlády do zemědělství mají celou řadu důvodů, pět nejběžnějších si uvedeme. 1) nízké příjmy farem jsou tradičním ospravedlněním pro vládní programy podporující farmářské ceny a příjmy. Tyto programy však se stávají kontroverzními tak, jak rostou vládní náklady do zemědělství, snižuje se počet farem a zvyšuje se příjem farem. 2) vládní zásahy do cen zemědělských komodit (a to jak jejich zvyšování tak snižování) stabilizují farmářské ceny a příjmy. Stabilita je žádoucí, protože snižuje dopady chybných rozhodnutí a snižuje ekonomický stres farmářských rodin. 3) potravinová bezpečnost, čili zajištění dostatečného přístupu k potravinám pro všechny obyvatele, byla vždy důvodem zavedení vládních programů, které zvyšovaly produkci farem (jako jsou projekty na závlahy, zemědělský výzkum, podporu hnojení, poradenství, zavádění nových odrůd). Některé exportující země, jako třeba USA, také využívají přebytky potravin ve své zahraniční politice. 4) zdravotní nezávadnost potravin je stejně významná, jako její množství. V posledních několika desetiletích se to týká zejména celé řady chemikálií v potravinách, jako jsou potravinová aditiva, rezidua z prvovýroby (pesticidy) či zpracování potravin. 4) snaha zajistit, aby produkční kapacita zemědělství zůstala zachována i pro budoucí generace. Tento zájem se týká zejména ochrany zdrojů, jako je ochrana půdy, vodních zdrojů, biodiverzity. V posledních letech tato snaha vyústila v pojem trvalé využitelnosti v zemědělství.
Vládní zásahy do zemědělství vysvětlují dva ekonomické principy. Externí efekty a selhání trhu. Externí efekty (externality, externalities), jsou náklady nebo užitky, které vznikají některým jedincům nebo skupinám mimo tržní transakce. Tak například farma, která je ve finančních problémech, může omezit protierozní opatření, což zvýší povrchový odtok a znečistí povrchové toky. Toto znečištění je negativním externím efektem pro ty, kteří vodu využívají, jako například rybáři nebo obyvatelé měst, kteří využívají upravenou říční vodu k pití. Externí efekty vedou k regulacím a někdy k dotacím. Když nabídka a poptávka neodráží přesně náklady a užitky produkce, tak tržní systém nealokuje zdroje v zájmu společnosti a dochází k selhání trhu. Selhání trhu nezpůsobují pouze externality, ale ještě mnoho dalších příčin. Tak např. zemědělský univerzitní vzdělávací systém je veřejným statkem, poněvadž trh ho neposkytuje v dostatečném množství a společnost z něj velice profituje. Neustaví ho tržní systém, protože přímá tržní odměna farmářům nebo agrobyznysu není taková, aby se jim vyplatil tento systém zavádět a provozovat. Mnoho diskuzí o vhodnosti vládních zásahů do zemědělství pramení ze sporů o tom, zda již došlo nebo brzy dojde k selhání trhu. I nízké farmářské příjmy jsou někdy přičítány tomuto ekonomickému jevu.
Ekonomie hraje významnou roli ve vývoji agrární politiky. Ovšem fakta a hodnotový systém, stejně jako chování jedinců a skupin, způsobují, že nedílnou součástí agrární politiky je i sociologie a psychologie. Ovšem rozhodnutí se odehrávají na politickém poli a jsou dílem politiky a politiků. V tomto interdisciplinárním uspořádání má ekonomie tři hlavní funkce: 1) poskytuje náhled do podstaty ekonomických problémů, které mohou být vysledovány od makroúrovně (stát) až po mikroúroveň (jednotlivá farma), 2) zúčastní se vývoje alternativ politiky a programů pro řešení problémů, 3) může být využita k analýze důsledků agrárních politických rozhodnutí. Důsledky politických rozhodnutí mohou být za pomoci ekonomických analytiků analyzovány s ohledem na dopady na veliký počet zájmových skupin, např. na farmáře, výrobce, obchodníky se zbožím a službami pro zemědělství, konzumenty, daňové poplatníky a environmentalisty. Jinými slovy, každý by se měl zajímat o agrární politiku, protože se ho tato rozhodnutí týkají, ovšem následky rozhodnutí zemědělské politiky mohou být zcela různé pro každou zájmovou skupinu. Právě pro rozdílnost dopadů není neobvyklé, že důsledky jednoho politického rozhodnutí mohou být zváženy několika různými ekonomickými analýzami, dokonce vzájemně rozpornými. Konečné rozhodnutí je tedy politické a mělo by pečlivě vážit dopady na všechny významné zájmové skupiny. V procesu formování politického rozhodnutí, které končí zákonem, také hrají ovšem roli všichni, kdo dodávají informace. Těmi jsou: novináři, reportéři, analytici, zájmové skupiny, soukromé firmy apod.
Jedním ze základních ekonomických principů je vztah nabídky a poptávky. Obr. 13.1.2 (Fig. 1.2) znázorňuje typické schéma nabídky a poptávky. Na ní jsou dvě hlavní křivky, křivka nabídky (S-supply) a poptávky (D-demand) vyjádřené v grafu, kde osa x vyjadřuje množství zboží (produktu, komodity) a osa y jeho cenu. Křivka poptávky vyjadřuje, že se snižováním cen skupují konzumenti více zboží (produktů), je tedy vyjádřená vztahem nepřímé úměry, tj. lineárně klesá směrem doprava. Sklon křivky poptávky (tj. úhel, který svírá s vodorovnou osou x) je mírou tzv. elasticity poptávky, která vyjadřuje změnu poptávaného množství, která vyplývá z jednotkové (1 %) změny ceny produktu. Elasticita poptáv