společensko-ekonomické prostředí

ky se liší zboží od zboží a je obvykle menší u základních potravin (mouka - tedy přímka stojí kolměji na osu x) a vyšší např. u masa. Je-li elasticita poptávky menší než –1 (tj. přímka D svírá s osou x úhel větší než 45°), potom se příjem farmářů zvyšuje se zvyšováním cen, tj. zvyšování ceny je větší než snížení poptávky, ke kterému dojde zvýšením ceny. Elasticita poptávky také závisí na příjmech a je obvykle vyšší u chudších skupin obyvatel než u bohatších. Křivka nabídky (S) na obr. 13.1.2 směřuje doprava nahoru, tzn. se zvyšující se cenou zboží nebo produktu roste nabídka. V bodě, kde se obě křivky (S a D) protnou, se nabídka vyrovná poptávce a zboží v množství q je prodáváno za kompetitivní rovnovážnou cenu Pe. Ovšem pro celou řadu zemědělských komodit je tato cena politicky neakceptovatelná (je příliš vysoká), což způsobuje zásahy vlády do cenové politiky zemědělských komodit. Ekonomický princip nabídky a poptávky vysvětluje změny, ke kterým těmito zásahy dochází: tak např. programy agrární politiky podporující zahraniční obchod zvyšují poptávku a tak zvyšují ceny (posunují křivku D nahoru a ta při nezměněné křivce S ji protne v bodě ležícím výše na ose y než bod Pe). Programy omezující nabídku (stanovením kvotací, uvedením půdy do klidu, dovozní cla apod.) zvyšují ceny snižováním produkce (křivka S se posune doleva se stejnými důsledky jako v předchozím příkladu, tj. zvýší se cena zboží).
Další významný ekonomický princip se nazývá anglicky „fallacy of composition“ a nastiňuje další objasnění vládních zásahů do agrárního sektoru. Jde o výsledek nepřímo úměrného vztahu mezi snažením o individuální a skupinové cíle. Příkladem může být volný trh s kukuřicí v nějaké oblasti, kde ji pěstuje větší počet farmářů a tedy velikost produkce ani jednoho z nich nemůže mít podstatný vliv na nabídku a poptávku. Je-li cena kukuřice v této oblasti výhodná, potom pro každého jednotlivého farmáře je výhodné pěstovat více kukuřice na větších plochách. Pokud to jeden farmář v dané oblasti udělá, potom má vysoký zisk a neovlivní tím ani trh ani ceny, ale pokud to po jeho vzoru udělají všichni farmáři v oblasti, potom zvýšená nabídka při stejné poptávce způsobí snížení cen a tím dojde ke kontraproduktivnímu výsledku: sníží se zisk pro všechny farmáře. Přestože je tedy pro jakéhokoliv jednotlivého farmáře výhodné rozšířit produkci, tak pokud produkci rozšíří všechny farmy, tak zisk poklesne všem. Fallacy of composition je zdrojem mnoha chyb v rozhodování na úseku agrární politiky. Například snížení dědické daně je hlavním cílem mnoha farmářských organizací i jednotlivých farmářů v mnoha zemích a je jistě příznivý z pohledu jedné konkrétní rodinné farmy. Ovšem z makroekonomické perspektivy to přitahuje vnější investice do zemědělství, zvyšuje ceny půdy a zvyšuje cenu produkce. Abychom se vyhnuli pádu do pasti fallacy of composition, musí být politické důsledky analyzovány z perspektivy nejen jednotlivého farmáře, ale i celého trhu, celé ekonomiky, a to jak v krátkodobé, tak i dlouhodobé perspektivě.
Jedním z nejzajímavějších a nejvýznamnějších problémů, se kterými se střetávají ekonomové, zájmové skupiny a politici je otázka, kdo ztrácí a kdo získává z nějakého opatření agrární politiky. Jestliže např. stát dotuje producentům vyšší ceny než je tržní rovnovážná cena (viz obr. 13.1.3 - Fig. 1.5), pak zvýšení nabídky nad poptávkou (tzn. oblast QS - D) musí vykoupit a pak ji buď uskladní nebo prodá za subvencovanou cenu Pv do ciziny. Tím pádem oblasti b + c + d + e + f + g + h znamenají ztráty, přičemž c se nezapočítává (to je zisk pro producenty), b, h, g a f znamenají ztrátu pro daňové poplatníky, i a j je realizační cena na zahraničním trhu, a d a e jsou umrtvené náklady, z nichž nemá zisk vůbec nikdo.
Takovéto ekonomické analýzy jsou založeny na dvou předpokladech: 1) každá koruna, ať už ji získá nebo ztratí producent, konzument nebo daňový poplatník, má stejnou hodnotu (nebo využití). To znamená, že jediné opatření v agrární politice, které je zaručeně nejlepší, je to, kdy jedna (nebo více) skupin něco získá, aniž by ostatní ztráceli. Takového optimální řešení se ale zřídkakdy nastává, proto se obvykle ekonomové řídí kompenzačním principem: tj. opatření je správné, pokud ti, co získají, mohou více než kompenzovat ty, kteří ztrácejí. Ovšem subjektivní uspokojení z toho, co ztrácím nebo získám nemusí být přímo proporcionální peněžní hodnotě. A proto politici musí vážit všechny tyto hodnoty a konečné rozhodnutí je na nich. 2) druhým předpokladem je, že v průběhu produkce nevznikají externí efekty (takovéto netržní hodnoty budou diskutovány podrobně později).
13. 2. Politické problémy zemědělství a výroby potravin
AP řeší problémy, které vznikají v procesu produkce a marketingu zemědělských produktů. Tak jak se mění produkční, společenské a ekonomické prostředí, proměňují se i problémy a s tím i prostředky a metody jejich řešení. Tak například v nedávné době byl v zemích s vyspělou ekonomikou velikým problémem v zemědělství nízký příjem farmářů. Ten byl dán nízkými cenami potravin, což bylo důsledkem jednak nadprodukce, a jednak velkým počtem farmářů, kteří se dělili o dosažitelný zisk. Později se do středu zájmů dostaly problémy zdravotní (ne)závadnosti potravin a environmentální problémy a řešil se kompromis mezi zajištěním dostatečného množství levných potravin a čistým prostředím. Dnes se stává velkým problémem spor mezi prvovýrobci a obchodníky, který je patrný velmi dobře např. v mlékárenském průmyslu. Dnes je možné vytipovat 4 klíčové politické problémy zemědělství a potravinářského průmyslu: 1) světový potravinový problém, 2) problém farem a zdrojů, 3) problém konzumentů potravin a 4) problém rozvoje venkova. Všechny tyto problémy se navzájem překrývají.
Světový potravinový problém je velmi složitý, protože zahrnuje uspokojení potravinových potřeb více než 6 miliard obyvatel Země. Jeho řešení by znamenalo racionalizovat vládní systémy politik a agrární programy mnoha zemí. Světový potravinový problém je dnes problémem především nerovnoměrného rozložení (distribuce) potravin. Kdyby byly potraviny rozděleny spravedlivě, bylo by jich dost pro všechny obyvatele planety. Někteří autoři dokonce spočítali, že produkce potravin pouze vyspělých zemí by nasytila všechny obyvatele Země. Problém distribuce je ale především spojen s nedostatkem ekonomického růstu některých zemí a tím vede k chudobě. Řešení spočívá v obchodě. Volný obchod se na první pohled zdá být výhodný pro celou společnost, ale z pohledu jednotlivého farmáře má nemenší význam i ochranářství (protekcionismus). Ve většině vyspělých zemí fungují státem dotované ceny, které jsou vyšší než světové ceny, a proto musí stát budovat obchodní (celní) bariéry. Některé rozvojové země stanovují cenové stropy pro komodity, což působí problémy producentům. Třetím aspektem světového potravinového problému, je kapacita zemědělské produkce nasytit rostoucí lidstvo. Ta byla předmětem mnoha studií, zejména v době světové potravinové krize v 70. letech 20. století. Zatím se zdá, že za příznivého počasí a v příznivém společensko-ekonomickém prostředí má zemědělství značnou kapacitu vyjít vstříc potřebám vyvíjejícího se trhu. Tuto schopnost demonstroval Richard Lyng, zemědělský sekretář prezidenta Reagana slovy: „Když se farmářské ceny zvednou na ziskovou úroveň, dokonce i kohouti začnou snášet vejce“.
Problémy farem a zdrojů jsou navzájem těsně propojeny. Celá řada opatření v ochraně zdrojů (půdy, vody, biodiverzity, tj. ohrožených biotopů a druhů) přímo ovlivňuje zemědělské produkční systémy. Jedním z výrazných rysů zemědělské produkce je nestabilita. Ta je dána interakcí poptávky s proměnlivými podmínkami počasí, s výskytem škůdců apod. (podrobně viz kap. 11). Vládní nařízení v zemědělské politice se snaží vyrovnávat tuto nestabilitu, ale mohou se samy stát zdrojem dodatečné nestability. Např. prudké změny v dovozních anebo vývozních kvótách, nebo v dotacích a jiných programech, mohou mít devastující vliv na farmáře a tím na produkci. Dalším problémem farem je nadbytečná kapacita. Ta byla řešena v minulých desetiletích vysokými vládními intervencemi v řadě zemí světa např. programy uvádění půdy do klidu (set aside programms). Dalším problémem jsou vysoké fixní náklady v zemědělské produkci, což způsobuje relativně malou pružnost vzhledem k potřebám trhu. V produkci je nutno z tohoto i z řady jiných důvodů pokračovat, i když se to momentálně jeví jako finančně nevýhodné. Dalším problémem je struktura zemědělství. Zdá se, že úspěšnost zemědělských firem záleží na technicko-agronomických dovednostech a na dovednostech obchodně a finančně manažerských. Většina produkce je dnes ve vyspělých zemích produkována na farmách, kde jsou tyto dovednosti založeny na vysokoškolsky vzdělaných odbornících. Stále rostoucí proporce technických dovedností v zemědělské produkci je prováděna za pomoci externích konzultantů, jako jsou specialisté na ochranu rostlin, výživu zvířat nebo finanční management. To vytváří leckde devastující tlak zejména na malé a střední farmy rodinného typu. Výsledné krachy rodinných farem vytvářejí další politické problémy. Problém omezení zdroji je místně specifický. Někde je veliká kompetice o vodu (například mezi zemědělstvím a městy), jinde je zase problémem půdní eroze (a to je často řešeno pomocí zákonů). Posledním významným problémem farem a zdrojů jsou environmentální externality (= externí efekty, které negativně ovlivňují prostředí). O těch bude pojednáváno později.
Problém spotřebitelů potravin se skládá z mnoha dílčích otázek, jejichž priority se časem mění (od cen a zdravotní nezávadnosti potravin, přes jejich výživnou a kalorickou hodnotu, po označování potravin a práva zvířat) a liší se i v různých zemích. Jde například o otázku soběstačnosti ve výrobě základních potravin, dále o překonání hladomoru a problémů špatné výživy některých skupin obyvatel, o oblast zdravé výživy nebo o speciální vládní programy (svačiny pro školní děti). Problém cen potravin je dobře porovnatelný proporcí příjmu, která je vydávána v jednotlivých státech na potraviny. Nízkých hodnot dosahuje např. USA, kde tato proporce poklesla z asi z 16 % v 70. a 80. letech na asi 10 % dnes. Pro srovnání, v České republice činil podíl potravin na spotřebním koši domácností v r. 2003 téměř 33 %. Známe mnoho vlivů, které ovlivňují ceny potravin: poměr dovozů a vývozů, změny cen dodatků, změny měnových kurzů, ale také požadavky na welfare zvířat, změny limitů některých škodlivin a v budoucnosti to zřejmě budou i priority v oblasti životního prostředí. Posledním významným bodem je zdravotní nezávadnost potravin a potravinářských výrobků. Podstatná část je spojena s využíváním agrochemikálií. Jde například o stanovení ochranných lhůt a limitů reziduí pesticidů nebo veterinárních léčiv, o limity obsahu škodlivin v potravinách, zejména karcinogenních látek.
Posledním velkým problémem je rozvoj venkova. Péče o rozvoj venkova, venkovské obyvatelstvo a krajinu obecně, vyplývá z toho, že jedině na venkově lze produkovat potraviny a některé suroviny. Hlavním cílem politiky rozvoje venkova je dosáhnout podobné životní úrovně (příjmů, zdravotní a vzdělávací péče) jako mají obyvatelé měst. Větší problémy mívají zemědělské oblasti vzdálenější od městských komplexů. Velká vzdálenost snižuje možnosti zaměstnanosti mimo farmu, snižuje kvalitu vzdělání a zdravotních služeb a má také vliv na kvalitu služeb, které poskytuje farmářům agrobyznys. Hlavní rozměry problému rozvoje venkova jsou: infrastruktura (kvalita silnic, mostů, spojů a služeb), zdraví a vzdělání (vyšší náklady než ve městech), ovlivňování venkova (vzhledem k nedostatku zaměstnání mimo farmu, snižování kvality a kvantity lidských zdrojů), majetek (vysoká úroveň nemovitého majetku může v zákonných úpravách některých zemí snižovat podíly na sociálních programech ve srovnání s městskými obyvateli), námezdní práce na farmách (problém sezónní práce, odměn za práci v zemědělství a lesnictví a možnost se organizovat odborářsky apod.).
Blok 13.2.1 Filozofické přístupy k úloze vlád v zemědělství
Již bylo řečeno, že fakta, hodnoty, víra a cíle ovlivňují vnímání problémů, ekonomické vztahy, které jsou spojeny s řešením problémů, roli vlády v ovlivňování zemědělství a efektivitu vlády v řešení problémů. Určité kombinace těchto proměnných definují filozofické přístupy k úloze vlády v zemědělství. Filozofie volného trhu se opírá o to, že tržní síly nabídky a poptávky určují ceny a alokují zdroje. Tento přístup oceňuje úlohu zisku privátních podniků, iniciativy a tvrdé práce. Menší roli na řešení problémů přisuzuje vládě. Omezuje ji na výzkum, vzdělání a poskytování informací o produkci a trzích. Humanitární filozofie věří, že hlavním zemědělským problémem je uživit rostoucí lidskou populaci a velký důraz je kladen na zlepšení špatné výživy některých skupin obyvatelstva doma i v zahraničí. Zdůrazňuje se úloha vládních zásahů ve zvýšení a udržení produkce, udržení nízkých a dotovaných cen produktů farem a ve vykupování přebytečných zásob skladovatelných potravin státem (v období nadbytku pro překonání eventuálního propadu produkce v budoucnosti). Podle humanitární filozofie je jedním ze základních lidských práv právo získat adekvátní potravu. S touto filozofií se zčásti shodují některé církevní organizace a environmentální organizace. Filozofie zemědělského fundamentalismu tvrdí, že kořen veškerého bohatství společnosti spočívá v zemědělství a v půdě. Prosperita zemědělství stimuluje vývoj a rozvoj celé ekonomiky. Vysoká úroveň venkova napomáhá zachování hodnot, které jsou vlastní farmářské komunitě. Zdá se, že tato filozofie pomalu zaniká s tím, jak roste vzdělanost, snižují se rozdíly mezi venkovem a městy a snižuje se počet městských obyvatel, kteří mají příbuzné na venkově. Filozofie stabilizace předpokládá, že hlavní problém zemědělství je nestabilita. Ta podemílá strukturu rodinných farem a vyúsťuje v omyly při produkčních a marketinkových rozhodnutích a podporuje inflaci. Vláda by měla pomocí ekonomických nástrojů udržovat ceny produkce ve velmi úzkých mezích. Filozofie regulátora je založena na tom, že nelze spoléhat na tržní stimuly při rozhodování o vhodné kombinaci vstupů využívaných v produkci nebo o alokaci půdních a vodních zdrojů. Určité ekonomické důvody tento názor podporují, jako je například existence externalit a veřejného zboží, ale na druhou stranu mnoho regulací zasahuje do vlastnických práv.
Všechny čtyři zmíněné hlavní problémy zemědělství jsou navzájem propojeny, nelze je tedy řešit nezávisle. Při hledání řešení je nutno se dívat na příčiny a následky, které zasahují daleko za bezprostřední problém nebo politickou alternativu. Implementace opatření agrární politiky vyžaduje širokou podporu politických složek exekutivy. Politiku však netvoří jenom vláda, parlament, senát, prezident nebo ministerstvo zemědělství, ale je ovlivňována také mnoha dalšími organizacemi, zejména farmářskými organizacemi a organizacemi agrobyznysu, ale ovlivňují ji i média a někteří zdatní jedinci. Zkrátka je mnoho organizací a osob, kteří vytvářejí a ovlivňují agrární politiku s různými zájmy a s různou úrovní lidu. V demokratických režimech je tvorba zákonů a implementace politických rozhodnutí vykonávána lidmi volenými ve volbách.
13.3. Skupiny zainteresované do agrární politiky
identifikují problémy a navrhují řešení. Také se snaží ovlivnit výsledky voleb a strukturu obsazování vedoucích pozic v hlavních exekutivních složkách týkajících se agrární politiky. Často zaměstnávají profesionální lobisty nebo specialisty na komunikaci s médii, nechávají si vypracovat ekonomické, politické a právní analýzy. Kontaktují vrcholné přestavitele zemědělství, senátory, poslance, členy vlády i prezidenta.
Schopnost zájmových skupin ovlivnit politická rozhodnutí závisí na mnoha faktorech. Zájmové skupiny musí přesvědčit, že právě jejich problém je prioritní a výhodou je, když ovlivní osobnosti s politickým vlivem. Je nutno vyhodnotit dopady důsledků rozhodnutí v agrární politice na všechny hlavní zájmové skupiny, jako jsou producenti, agrobyznys, konzumenti a daňoví poplatníci. Zejména jde o to, kdo z výsledných opatření bude mít výhody a kdo nevýhody. Je známo, že síla spočívá v množství. Čím větší počet lidí danou ideu podpoří, tím větší bude počet hlasů do budoucích voleb. V minulosti nemívali farmáři s tímto problém, ale jak jejich počet rapidně klesal, jejich pozice se oslabovaly. Na druhou stranu v posledních desetiletích podstatně vzrostl zájem konzumentů o agrární politiku. To může být někdy pro farmáře výhodou a jindy zase přítěží. Podpora, kterou veřejnost projevuje zvýšení (či snížení) podílu hrubého domácího produktu věnovaného zemědělskému sektoru, se zvyšuje (či snižuje) v závislosti na atraktivitě některých navrhovaných agrárních programů. Jde např. o otázku zdravotní nezávadnosti potravin, životního prostředí, o problém soupeření agrární sféry s ostatními složkami státního rozpočtu (kde se čas od času objeví témata, která na sebe přitáhnou větší podíl státem přerozdělovaných financí).
V poslední době jde např. o postoj široké masy konzumentů ke sporům mezi výkupními cenami komodit navrhovanými producenty (v co nejvyšší přijatelné výši, tak, aby producenti byli ziskoví) a nákupními cenami mezinárodních řetězců hypermarketů (v co nejnižší úrovni, tak, aby byla maximální obchodní marže). Roste také vliv velkých firem agrobyznysu, jejichž špičkoví manažeři mívají často politický vliv a mohou tak v některých otázkách pomoci výrobcům, ale zase v jiných otázkách mohou lobovat proti nim. Obdobnou roli hrají environmentalisté, kteří také mohou napomoci svým vlivem farmářům, ale jindy zase mohou působit proti nim. Již bylo řečeno, že úspěch zájmové skupiny bývá ovlivněn tím, s jakou efektivitou dokáže prezentovat úplnou a objektivní analýzu svého problému, jeho příčiny, možná politická řešení a jejich důsledky. Tyto analýzy jsou připravovány odborníky dané skupiny, konzultačními firmami, univerzitami apod. Návrh má tím větší šanci, čím více skupin se na něm shodne. Také škála strategií lobingu, kterou zájmové skupiny využívají, je široká a sahá od komunikace prostřednictvím dopisů a odborných článků, přes organizování průzkumů veřejného mínění, až po navrhování svých lidí do politických funkcí. Významnou strategií lobingu je tzv. "networking" zahrnující: kompromisy, „koňské handly“ a (často přechodné) formováním koalic. Kompromis je ochota shodnout se na takovém řešení, které je přijatelné pro všechny zastoupené skupiny a to za cenu jistých ústupků. „Koňský handl“ je hanlivý název pro vzájemnou výměnu podpory určitých návrhů mezi zájmovými skupinami (vy podpoříte to a to z našich zájmů a my zase popodříme to a to z vašich zájmových okruhů). Koalice jsou skupiny, které sdružují zájmové organizace k dosažení určitého cíle.
Téměř každá významná komodita produkovaná zemědělstvím má svou vlastní lobistickou organizaci (komoditní organizace, u nás například svaz pěstitelů řepky). Síla takovýchto organizací záleží na množství farmářů, které reprezentují, na významu zemědělství v tom kterém státě světa a na významu dané komodity pro ten který stát. Jsou často úspěšné ve stanovení výkupních cen, kvotací výkupu, dovozních či vývozních omezeních apod. Význam zemědělství pro daný stát se dá měřit v procentech, jakými se podílí na hrubém domácím produktu (HDP), ale také v množství lidí, kteří jsou přímo nebo nepřímo závislí na zemědělství ve své pracovní činnosti anebo ve své životní úrovni. Komoditní organizace farmářů obvykle