společensko-ekonomické prostředí

nabývají na významu s tím, jak roste specializace zemědělské produkce. Kromě komoditních organizací jsou farmáři v řadě zemí světa organizováni ve všeobecných organizacích farmářů (bez ohledu na komodity). Jejich lobistické aktivity pokrývají široký rozsah problémů, ať už všeobecně zemědělských, regulačních problémů, otázek rozvoje venkova a ekonomických otázek. Tyto organizace se často neshodnou na společných cílech vzhledem k tomu, že problémy bývají místně specifické, problémů bývá příliš mnoho a cíle jsou často konfliktní.
Lobistické organizace agrobyznysu. Síla této loby je silná, neustále roste a vyplývá z ekonomické síly a z detailní znalosti problémů. Nezřídka vstupují čelní manažeři těchto firem do exekutivy, do ministerstev zemědělství, ale také naopak. Proces výměny pracovníků mezi privátním průmyslem a politickou exekutivou se často nazývá syndrom otáčecích dveří (revolving door syndrome). Agrobyznys má velkou snahu zapojit své představitele do politiky, protože si je vědom velké role státu v ochraně tržního systému a soukromého vlastnictví, ve výkupu zemědělských komodit, v regulování vývozů a dovozů a v ovlivňování ekonomické stability farmářů. Zájmy firem agrobyznysu a producentů se mohou často podstatně lišit, např. producenti krmné pšenice se snaží o co nejvyšší výkupní ceny zatímco výrobci krmiv o ceny co nejnižší. Ale liší se i zájmy jednotlivých firem agrobyznysu. Například firmy dodávající výrobky a služby farmářům mají snahu o co nejvyšší prosperitu farem, protože to zvyšuje odbyt jejich výrobků. Proto mají snahu je spolu s bankami dotovat a poskytovat jim úvěry v době deprese. Naopak, firmy obchodující se zemědělskými výrobky, mají snahu dosáhnout co nejnižších výkupních cen komodit, což ziskovost farem snižuje. Z tohoto hlediska můžeme firmy agrobyznysu rozdělit do dvou lobingových skupin. Obecné firmy jsou ty, které zásobují farmáře výrobky a službami a organizace marketingu, komoditní firmy se zabývají určitým druhem zemědělské produkce.
Veřejný zájem je definován jako přínos společnosti jako celku oproti přínosu jen určité části společnosti. Prakticky každý člen společnosti (= veřejnost) je ovlivněn rozhodnutím v agrární politice. Veřejný zájem vyjadřuje celá řada organizací s velikou škálou svých partikulárních zájmů. Veřejný zájem o agrární politiku se často zřetelně odlišuje od zájmů farmářů nebo agrobyznysu a to z několika následujících důvodů. Potrava je životní nezbytnost: hladovění a špatná výživa přinášejí vážné mentální a fyziologické důsledky s dopady do ekonomiky a proto společnost má povinnost takovýmto důsledkům zabránit. Na tom se sice shodují všechny zájmové skupiny, ovšem rozdíl mezi nimi je v názoru na to, kdo by měl nést patřičné náklady. Potraviny stojí peníze a proto celá řada opatření v agrární politice ovlivňuje ceny potravin a tím je ovlivněna také veřejnost jako celek (= všichni konzumenti potravin). Veřejný zájem o ceny potravin je tak zřejmý a veřejnost podporuje obvykle politiku levných potravin. Veřejnost je ovlivněna negativními externími efekty zemědělské produkce. Těmi jsou např. znečištění toků, eroze, rezidua pesticidů a jiných agrochemikálií v půdě, vodě a potravinách a záporný vliv některých praktik na přírodu. Veřejný zájem s rostoucím významem je o zdravotní nezávadnost potravin. Ale víme, že i pouhá zmínka o dvou posledně jmenovaných problémech může mít veliký efekt na ceny, zisk a dokonce i na přežití firem.
Organizace, které jednají ve veřejném zájmu, obvykle mají jiné prioritní zájmy než je zrovna agrární politika. Rozsah podpory jednotlivým jejich návrhům tedy musí posoudit vláda, parlament a prezident a jak dobře to posoudí, to se ukáže v následujících volbách. U veřejnosti ve vyspělých státech světa mají velkou váhu environmentální organizace, dále organizace zabývající se zdravotní závadností potravin a kvalitní výživou. Obě tyto skupiny jsou často podporovány médii, což souvisí s dopadem kvality životního prostředí a kvality potravin na zdraví člověka. A tak se do popředí zájmu dostává obsah cholesterolu v souvislosti s onemocněním srdce a cév, obsah dusičnanů a dalších látek v souvislosti s rakovinou, a v neposlední řadě i geneticky upravené potraviny. Ovlivnění agroekosystémů těmito veřejnými zájmy je evidentní. Začátkem 70. let vzniklo v USA i jinde několik organizací zabývajících se bojem proti hladu ve světovém měřítku (pod vlivem nepříznivých klimatických podmínek, škůdců jako byla sněť kukuřičná v USA a několik hladomorů). Tyto organizace se zabývají potravinovou pomocí, ale také rozvojem ekonomiky a infrastruktury v daných zemích, zejména v subsaharské Africe. Mnoho organizací se dále zabývá zdravým životním prostředím a otázkou zdrojů. Jsou obvykle dobře organizované a dobře financované a budou mít i v budoucnu jistě rostoucí vliv. Hlavně otázky zdrojů a prostředí vytváří konfliktní situace mezi producenty, agrobyznysem a veřejnými zájmy.
Rostoucí vliv zájmových skupin v porovnání se státní exekutivou při formování zemědělské politiky je zjevný v řadě demokratických zemí světa. Celá řada nově vznikajících zájmových skupin si uvědomuje veliký dopad agrární politiky na občany a zásobuje exekutivu novými myšlenkami. Agrární politika silně ovlivňuje i věci stojící mimo oblast výživy lidu, jako je například hrubý národní produkt, zahraniční obchod a bilance export / import. Proto jsou do ní stále více zainteresována nejen ministerstva zemědělství, ale i ministerstva zahraničních věcí, průmyslu a obchodu. Pokud chtějí být zájmové organizaci v oblasti agrární i nadále politicky úspěšné, potom by se měli naučit umění se vzájemně podporovat i za cenu kompromisů, vytvářet koalice na základě konkrétních záležitostí, a nikoliv na základě pouhých filozofických úvah. Založit svou politiku na faktech a seriózních analýzách. Měly by se vyhnout identifikaci s jakoukoliv politickou stranou, protože k úspěchu je potřeba podpora více politických stran.
13.4 Světový potravinový problém
Thomas Malthus publikoval v roce 1798 slavnou esej, ve které dospěl k závěru, že životní úroveň nemůže růst do nekonečna, protože populace má tendenci růst exponenciálně (geometricky), zatímco produkce potravin pouze aritmeticky. Více než 200 let po těchto předpovědích se ukazuje, že se mýlil. Nemohl předpokládat, že s rostoucím příjmem se bude populační růst zastavovat, a také nemohl předpovídat dramatické změny, ke kterým došlo v této době v zemědělství (podrobně viz kap. 10). Také neznal sílu tržní ekonomiky, která má tu sílu, že pokud roste poptávka relativně nad nabídkou, zvyšuje produkci (tj. nabídkovou stránku). Nicméně je jasné, že rostoucí lidskou populaci a využití zdrojů je potřeba řídit tak, aby byla v souladu s nosnou kapacitou země.
V 90. letech bylo učiněno mnoho analýz týkajících se vývoje a rovnováhy nabídky a poptávky po zemědělských komoditách na světových trzích. Závěry z těchto studií jsou následující: rychlé změny (např. v Číně) ovlivňují světový obchod a jsou zdrojem hlavních nejistot v ekonomice, produkci a spotřebě. Předpokládá se velký růst příjmů, zejména v Asii, ale podle některých autorů také v jižní Americe a některých zemích bývalého Sovětského svazu. To způsobí podstatný růst poptávky po živočišných bílkovinách, která přinese růst poptávky po sóji a kukuřici do krmiv pro hospodářská zvířata. V budoucnu bude klíčový rozvoj vědy a výzkumu, protože všechny ostatní zdroje jsou limitovány. Velkým závazkem do budoucna bude snížit množství lidí, které trpí nedostatečnou výživou a nakrmit 3 miliardy lidí, o které se populace zřejmě zvětší do roku 2030.
Blok 13.4.1. Problém hladovění a filozofické přístupy k němu
Hladovění, zejména v afrických zemích, je přetrvávající komplexní problém, který nemá jednoduché řešení a to i za podmínek, kdy ve vyspělém světě jsou naopak přebytky potravin. Odhaduje se, že asi 10 milionů lidí ročně zemře na následky hladovění a nesprávné neadekvátní výživy. V posledních 20 letech se počet lidí bez adekvátní výživy pohyboval v celém světě od 700 milionů asi do 1 miliardy, a to i při enormní potravinové pomoci. Nejvíce umírají hladem malé děti do 2 let, potom těhotné a kojící ženy a staří lidé. V posledních asi 60. letech se procento hladovějících snižuje, avšak jejich absolutní počet zvyšuje. To je dáno vysokým populačním růstem zejména v těch zemích, kde je tento problém největší. Nejvýznamnější ekonomickou proměnou, která ovlivňuje hladovění, je výše finančního příjmu lidí. Efektivní poptávka po potravinách existuje pouze tam, kde je schopnost nákupu potravin. S vyšším příjmem roste nejenom celková spotřeba potravin, ale struktura se mění od obilovin po ovoce, zeleninu, maso, mléko a vejce. Také s rostoucím příjmem klesá příjmová elasticita poptávky po potravinách. Další proměnou je rozložení příjmů. Obvykle platí, že jen malá část obyvatel má vysoké příjmy a naopak velká část obyvatel sdílí jen malou proporci celkového příjmu obyvatel. Výsledkem je i nerovnoměrná distribuce konzumovaných kalorií. Podle některých studií se s vývojem společnosti tyto rozdíly poněkud snižují, ale výsledkem je, že zejména rozvojové země bývají směsicí podvyživených a obézních lidí (například v Brazílii je 30 % populace podvyživených a 20 % obézních). Další proměnnou je cena potravin. Čím jsou potraviny dražší, tím se jich méně kupuje. To se v ekonomice vyjadřuje pomocí cenové elasticity poptávky. Elastičtější poptávku vykazují pouze potraviny, které lze snadno nahradit. Jedním z nejvýznamnějších faktů určujících kupní sílu je vzdělání. S vyšším vzděláním obvykle mají ženy méně dětí a oddalují vstup do manželství. Problémem ale je to, že čím chudší země, tím menší proporce obyvatel dosáhne středního nebo dokonce vysokoškolského vzdělání. V chudších zemích bývá větší proporce dětí ve školním věku a i motivace pro vzdělání bývají nižší než ve vyspělých zemích. To proto, že je menší příjmový rozdíl mezi vzdělanými a nevzdělanými lidmi. V neposlední řadě je problémem špatné zdraví. Chudoba, hlad a nemoci se navzájem podporují a tyto vlivy jsou velmi složité.
Složitost problémů nedostatečné výživy a hladovění má za následek rozdíly v politických přístupech i ve filozofických náhledech na jejich řešení. Viditelná je zejména pozice aktivistů, která je dobře patrná z projevů osobností, které v médiích žádají o pomoc pro takové organizace jako je UNICEF nebo CARE. Aktivisté věří, že problém by měl být zmírněn a často proklamují, že každá lidská bytost má právo na adekvátní potravu. Samozřejmě, jsou si většinou vědomi i toho, že toto krátkodobé zmírnění problémů může přinést dlouhodobé zhoršení problémů v sociální a ekonomické oblasti. Další skupina teorií rozpoznává, že žijeme ve světě s omezenými zdroji. Děti, které jsou zachráněny krátkodobým potravinovým programem, mohou svůj dospělý život prožít v ubohém mentálním, sociálním a emocionálním postavení. Tato tzv. "teorie záchranného člunu" (lifeboat theory) přiznává, že ve světě nedostatku musí být někdo kdo rozhoduje, kdo přežije a kdo zemře. Tato teorie také uznává určité sociální výhody hladovění, jako je regulace populace a vychází z perspektivy, že je prospěšné dělat to, co je dobré dělat pro celou společnost (a nikoliv pro jednotlivé jedince). Poslední skupina filozofických přístupů (tzv. akceptoři) si nemyslí, že hladovění je nějaký problém. Domnívá se, že intervence jsou horší, než když se nedělá nic (potravinová pomoc přinese dlouhodobé problémy). Podle tohoto přístupu je třeba se spoléhat na přírodní procesy selekce a fitness, které přizpůsobují populaci přítomných zdrojům.
Ekonomové doporučují 4 opatření vládám těch států, kde existuje problém s hladovějícími lidmi. Jednak je to zlepšení zdravotního stavu. To lze dosáhnout pomocí vládních nebo mezinárodních programů: dodávání jódu, železa, vitamínů a dalších živin do potravin, prevence chorob, podpora kojení (které prokazatelně snižuje populační růst), dále zlepšení hygieny, rozvoj vodovodů dodávajících pitnou vodu a kanalizačních systémů. Druhým opatřením je snížení populačního růstu pomocí ekonomických nástrojů, jako je snížení podpory v mateřství, snížení dětských přídavků, zkrácení mateřské dovolené, podpora rodin s menším počtem dětí, ekonomické znevýhodnění velkých rodin, zvýšení minimálního věku pro vstup do manželství, propagace antikoncepce a plánovaných rodin a zrovnoprávnění žen. Třetím opatřením je snížit nerovnost v příjmech. Tím se zabrání vykupování potravin bohatými na úkor chudých. Je zajímavé, že toto opatření zlepší výživový statut obou skupin (chudí jedí více a bohatí méně). Konkrétní opatření zahrnují: rozdělení půdy drobným bezzemkům (ovšem každá takováto reforma může mít dramatické následky jak pro zemědělství tak i mimo něj), progresivní zdanění, snížení možností daňových úlev (které podporují bohatší vrstvy), zavedení speciálních finančních institucí pro chudší vrstvy, podporu infrastruktury (kvůli snazšímu přístupu na trhy) a podporu vzdělávání (formou sociálních programů pro chudší vrstvy). Posledním, čtvrtým opatřením, je snížení ceny potravin. Snížen cen je významné, protože malá kupní síla je jednou z hlavních příčin hladovění. Politiku nízkých cen je však nutno doprovázet paralelně politikou zaměřenou ke zvýšení produkce. Nízké ceny bez této podpory obvykle vedou v dlouhodobém výhledu ke snížení produkce s negativními dopady jak na producenty tak i obyvatelstvo. Ekonomických nástrojů k dosažení nízkých cen potravin je mnoho, je potřeba opatrně vážit takové, jako je například dotace na dodatky (hnojiva, pesticidy). To často vede k jejich nadužívání s následnými negativními dopady na životní prostředí.
Politika ekonomického rozvoje. Ekonomický rozvoj uspokojuje základní lidské potřeby, snižuje napětí ve společnosti, zvyšuje politickou stabilitu a podporuje obchod. Zkušenosti ze "zelené revoluce" prokázaly, že zvýšení produkce v rozvojových zemích není možné tím, že zde se bude implementovat kapitálově intenzivní model industriálního zemědělství. Vývoj zemědělství v té které zemi je nutno sladit se zdroji, které jsou k dispozici (včetně zdrojů lidských, kapitálových a přírodních) a také s ostatními sektory ekonomiky. To vyžaduje vybudování výzkumných a vzdělávacích kapacit, zvýšení výkonu průmyslového sektoru, vyvíjení, produkci a zavedení nových dodatků pro farmáře, které jsou adaptovány místním podmínkám a také rozšíření schopností farmářů vyžadovat, implementovat a efektivně používat tyto nové vstupy. Rozvojová pomoc je poskytována především prostřednictvím Světové banky spojených národů a organice FAO. Významné je budovat v cílových zemích infrastrukturu a zřídit agentury a průmyslová odvětví klíčová pro znalosti a inovace zvyšující produktivitu (např. závlahové systémy, univerzity, ministerstva zemědělství, statistické úřady, podniky vyrábějící agrochemikálie a tržní systémy). Někdy se argumentuje, že rozvojová pomoc je kontraproduktivní. Zvýšení zemědělské produkce totiž snižuje šance vývozců zemí, které tuto pomoc poskytují, do cílových zemí a navíc zvýšená produkce v cílových zemích může na trzích konkurovat produkci těch zemí, které tuto pomoc poskytují. Ovšem v dlouhodobém horizontu je tato pomoc oprávněná, protože pomůže zemím dostat se na takovou tržní úroveň, že se samy stávají importéry mnoha produktů ze zemí, které rozvojovou pomoc poskytují. Tato oblast již zasahuje do zahraniční politiky a někdy se jí říká agrární diplomacie (food diplomacy). Týká se hlavně využití zemědělského exportu a rozvojové pomoci jako nástrojů k dosažení určitých cílů v zahraniční politice. Příkladů ve světové politice je mnoho, např. je to částečné embargo na vývoz obilí z USA do SSSR v roce 1980, jehož přerušení bylo podmíněno stažením sovětských vojsk z Afghánistánu, dále potravinová pomoc Indii v 60. letech, spojená s indickou podporou americké politiky v jihovýchodní Asii a celá řada takovýchto opatření byla použita např. pro země vyvážející ropu atd.
13.5 Úloha obchodu
Zemědělství (včetně lesnictví) většiny zemí světa je do jisté míry závislé na mezinárodním obchodu. Jakékoli omezení obchodu je pro společnost jako celek dlouhodobě nevýhodné, přestože pro určitou zájmovou skupinu může být krátkodobě výhodné. Například američtí farmáři pěstující kukuřici, krmnou pšenici a sóju se obávají přílišného dovozu kanadského hovězího, protože to může snížit domácí poptávku po komoditách, které produkují. Na druhou stranu ale se obávají omezení dovozu japonských automobilů, protože to by mohlo snížit schopnost Japonců dovážet jejich produkty (kukuřici, sóju a krmnou pšenici). To je typický příklad "fallacy of composition" a zajímavé na tom je, že příznivci omezování obchodu jsou v médiích více viditelní než příznivci volného obchodu. Důvodů je mnoho, tak např. vývoz může mít okamžitý vliv na zvýšení cen, zatímco čisté dlouhodobé zisky související s uvolněním obchodu nemusí být na první pohled zjevné a tudíž jsou nezajímavé jak pro média tak pro některé politiky. Uvolněním dovozu může řada farmářů zkrachovat a ti se také dostávají často do médií.
Obchod se zemědělskými produkty je celosvětově výhodný, a to i proto, že rozložení produkce potravin na světě neodpovídá rozložení velikosti populace. V různých zemích jsou různé produkční podmínky a také se v různých zemích vytváří různá struktura spotřeby. Obchod také tlumí rozdíly mezi časoprostorově proměnnou produkcí a relativně konstantní poptávkou. Existence obchodu tedy umožňuje vyšší celkovou produkci. Náklady na produkci zemědělských produktů se liší mezi jednotlivými státy. Důvody jsou: různý přístupu a různé množství zdrojů, ať již přírodních nebo ostatních, jako je půda, voda, práce, kapitál, výzkum, technologie apod. Produkce různých komodit vyžaduje různé zdroje v proměnných proporcích. Výhodná je tedy specializace, kdy na tom území, které má nejpříjemnější podmínky pro produkci jedné komodity, se tato pěstuje v široké míře a jinde zase se pěstuje jiná komodita.
Obchod se realizuje proto, že vlády, obchodníci, farmáři a konzumenti v pozici nakupujících nebo prodávajících, z něj mají určité výhody. Nakupujícímu např. dovolí přístup ke zboží, které by bylo jinak nepřístupné nebo dražší (bez obchodu bychom např. neměli banány). Ovšem všichni nezískávají z obchodu rovnoměrné výhody. Export obecně zvyšuje ceny dané komodity ve vývozní zemi a snižuje v zemi dovozu. To znamená, že v exportující zemi mají výhodu producenti a nevýhodu konzumenti a v importují zemi naopak mají výhodu konzumenti a nevýhodu producenti dané komodity. Přestože obchod přináší nesporné výhody, z mnoha důvodů se v každé zemi čas od času projeví snahy o kladení překážek volnému obchodu, čili o tzv. obchodní protekcionismus. Ten má mnoho důvodů, a to i přesto, že výhody volného obchodu jsou při použití ekonomické logiky zjevné. Jestliže například některé odvětví zemědělské produkce v určité zemi získá díky nějaké inovaci srovnatelnou výhodu a je schopno produkovat danou komoditu levněji než ostatní země, vytváří to na ostatní producenty velmi silný tlak, a tito pak v první fázi hledají ochranu v protekcionistické politice svých vlád spíše než by sami přizpůsobili nové ekonomické situaci své výrobní podmínky. Další výhodou protekcionismu může být zachování vládních programů. Např. vlády zemí EU se snaží zachovat strukturu a výši příjmů rodinných farem a proto dotuje farmářské ceny obilí za účelem vylepšit příjem farmářů. Pokud by protekcionismus neexistoval, zpracovatelé by nakoupili obilí na zahraničních trzích a domácí producenti by ho nebyli schopni prodat, a tím by tento vládní program padl. Agrární protekcionismus je často vyu