UKV_2

1. Výchova uměním a k umění - teoretická východiska a obecné problémy výtvarné výchovy. Proč výchova uměním?
Výchova uměním zahrnuje v dnešním pohledu výchovu k umění a skutečnost, že výchova sama je uměním.
Výchova k umění zahrnuje:
výchovu k tvorbě díla
výchovu ke vnímání /responzi/ díla (k prožívání díla a k porozumění dílu). Výchova uměním a výchova k umění? Prezentace k přednášce použitelná jako studijní materiál v přípravě na zkoušku. Výchova k tvorbě uměleckého díla měla dosud v sobě jistá omezení. Bylo ji možno zahájit - bráno v historických souvislostech - až když člověk na sebe převedl tvořivé kompetence, připisované původně bohu (v původních náboženských systémech se s tvořivostí člověka nepočítá). Úcta k této boží autoritě tvorby se nadále projektovala do představy o talentu umělce - nadání, které je delegováno na člověka vyšší mocí. Teprve v současném pluralistickém přístupu je možné chápat talent a s ním spjatou originalitu jako kvalitu přináležející subjektu z podstaty, na základě jeho neopakovatelné časoprostorové (historické) existence. Talent není již tedy v moci záhadných předurčení, jeho rozvinutí závisí na tom, jak jsme subjektu schopni pomoci odhalit jeho jedinečnost a z ní vyplývající možnosti a jaké mu poskytneme prostředky k jejich vyjádření. Vznik a rozvoj talentu tedy záleží na takto založené schopnosti učitele.
Wikipedie
Výchova k responzi (ke vnímání umění - k „porozumění umění“), jejíž potřeba nastala v postnáboženské době, je dosud zakládána na dvou principech - klasicistním a romantickém:
klasicistní přístup k umění hledá jeho smysl v naplnění „vyšších“, nadosobních cílů,
romantický ve vyvolání osobního prožitku.
Wikipedie

V současný přístupech se také „pracuje“ s prožitkem. Ten je však pojímán jako jedna ze složek zážitku (další složky: významová, konstruktivní, expresivní). V přístupech se uplatňuje zapojení všech složek a reflektování příslušných prekonceptů v dialogu. Interpretace umění na podkladě emancipace subjektu, která se stala dominantní v epoše modernismu, nastolila posléze pluralitu hodnot (někomu se líbí kubismus a jinému umění renesančního typu), v níž je nemožná výchova založená na hodnotách, protože jejich posledním arbitrem se takto zdá být subjekt. Aby bylo možné ve výchově předávat nějaké hodnoty, je třeba oddělit subjektivní úroveň hodnocení (v níž nemůžeme určit, zda větší intenzitu zážitku máme z egyptského či renesančního umění, líbí-li se nám obě) a hodnocení na úrovni sociální struktury, v níž můžeme jasně konstatovat rozdíl mezi představou o prostorovém uspořádání či vyjádření individuální odlišnosti např. mezi pravěkým uměním a uměním renesance a konstatovat růst míry strukturace obrazových znaků právě na základě jejich historických souvztažností. Vychovávat k responzi umění nejen na subjektivním podkladě k estetickému účinku (který je stejně proponován předchozí výchovou, avšak na mimovědomé úrovni), ale i s porozuměním k tomuto historickému vývoji strukturace uměleckých znakových prostředků, znamená především mít uvědomění této strukturace a dostatek příkladů, v nichž ji lze demonstrovat.
Wikipedie
Sir Herbert Edward READ (1893-1968) anglický anarchistický básník a umělecký kritik (literatura a výtvarné umění).
Texty v češtině:
Výchova uměním.
Osudy moderního umění.
Texty ve slovenštině:
Stručné dejiny maliarstva od Cézanna po Picassa.
Umenie a priemysel.
http://en.wikipedia.org/wiki/Herbert_Read Prezentace k přednášce použitelná jako studijní materiál v přípravě na zkoušku. Read, H. Výchova uměním - citace Souhrn hlavních myšlenek, od s.17
Typologie, od s.161 MYŠLENÍ extravertní = enumerativní
introvertní = organická CÍTĚNÍ extravertní = dekorativní
introvertní = imaginativní ČITÍ extravertní = vciťovací
Introvertní = expresionistická (haptická) INTUICE extravertní = rytmický celek
introvertní = strukturální forma Prezentace k přednášce použitelná jako studijní materiál v přípravě na zkoušku. Rudolf ARNHEIM 1904 – 2007 V uměnovědě je R. Arnheim považován spolu s  E. H. Gombrichem, a dalšími autory důležitých uměnovědných děl, za hlavního představitele tzv. psychologické interpretace. Gombrich je u nás populárnější, neboť mu u nás byly přeloženy a publikovány jeho dvě stěžejní publikace: Umění a iluze a Příběh umění. Zatímco Arnheimovi pouze část jeho nejdůležitějšího díla Síla středu, nazvaná  Kompozice podle R. Arnheima.
Arnheim studoval na Univerzitě Fridricha Wilhelma v Berlíně, kde v roce 1928 promoval. Většinu svého života pak strávil výukou na New School for Social Research v New Yorku, na Harvardu, v Cambridge a na Michiganské univerzitě v Ann Argor. K tvarové psychologii se dostal přičiněním Wolfganga Köhlera a Maxe Wertheimera, kteří byli jeho učiteli.
Pracovním zaměřením byl fejetonista, uměnovědný kritik a do určité míry i filosof umění. Vedle zmíněného titulu napsal řadu dalších důležitých knih o umění, z nichž nejvýznamnější (s ohledem na zaměření práce) je Art and Visual Perception.
Tvarová psychologie v jeho pojetí je zaměřena na roli poznání v procesu tvorby i recepce uměleckých děl. Prezentace k přednášce použitelná jako studijní materiál v přípravě na zkoušku. Text: Zamyšlení nad výtvarnou výchovou. (soubor Arnheim_ZnVV.doc) Prezentace k přednášce použitelná jako studijní materiál v přípravě na zkoušku.
2. Vztahy umění a vědy ve výchově - uplatnění obrazného a racionálně logického přístupu v teorii a praxi výchovy. „Věda“ ve Wikipedii: Každé propracované a obecné rozumové poznání vycházející z pozorování, rozvažování nebo experimentu.
Systém metodicky podložených, objektivních vět o určité předmětné oblasti.
Soustavná, kritická a metodická snaha o pravdivé a obecné poznání v určité vymezené oblasti skutečnosti.
Nepřetržitý proces lidského poznávání přírody, společnosti, člověka, lidského myšlení a kultury. Na rozdíl od běžného poznávání jde ve vědě o systematické racionální a metodické vyvozování a zobecňování nových poznatků na základě abstraktního myšlení a teoretické činnosti.
Jedna z forem osvojování si světa člověkem, jejímž produktem jsou teoreticky systematizované objektivní poznatky nebo soubor poznatků, které se nacházejí ve zdůvodněném kontextu, resp. měly by se nacházet ve zdůvodněném kontextu. Na vědu se kladou požadavky objektivity, pravdivosti a metodiky, případně i terminologické jednoznačnosti. Věda je hledáním hypotéz, jejich ověřování (verifikace) a testování pokusy na falzifikaci jednotlivých důsledků.
V širokém smyslu nepřetržitý společensky podmíněný proces systematického racionálního poznávání přírody, společnosti a myšlení, při němž dochází ke stále pravdivějšímu odrazu objektivní reality ve vědomí, ke stále hlubšímu pronikání od povrchových jevů k jejich vnitřní podstatě, což umožňuje stále dalekosáhlejší využívání a ovládání přírodních a společenských procesů a stále účinnější praktické přetváření světa člověkem. Vědy se navzájem liší předmětem nebo metodou. Vědu lze dělit i podle principů. Podle stupně obecnosti se věda rozděluje na teoretickou a aplikovanou. Existuje řada dalších dělení, např. novokantovské dělení na vědy nomotetické (formulující obecné zákony; přírodověda) a idiografické (popisné; historie). Filozofie jako věda je chápána zčásti jako metodicko-kritický základ, respektive jako integrace všech speciálních věd (teorie vědy), zčásti jako ne-vědní myšlení. Věda jako jediný celek zůstává nedostižným ideálem (viz Filozofie vědy) Věda - dělení Vědecké modely, teorie a zákony Od novověku je věda založena na představě zákonitého (a matematizovatelného) chování společnosti, které se odhaluje hypotézou, zobecňuje v teorii a ověřuje pozorováním či opakovatelným experimentem. Věda nastoluje požadavek obecného poznání, na základě něhož lze ve zdánlivě nepřehledném světě oddělit podstatné od nepodstatného a určit obecně platné zákony, pomocí nichž lze úspěšně předvídat a případně předpovězené skutečnosti experimentálně modelovat. Předmětem vědy je tedy odhalování a formulování zákonů, jimiž se řídí jevy, a pak sestavování teorií z těchto zákonů. Thomas Samuel Kuhn Paradigma (z řeckého παράδειγμα parádeigma = vzor, příklad, model) určitý vzor vztahů či vzorec myšlení.
Paradigma ve vědě
Podle široce přijímané koncepce T.S.Kuhna je paradigma souhrn základních domněnek, předpokladů, představ dané skupiny vědců. Ke každému paradigmatu patří i metodická pravidla řešení, intuitivní postoje a hodnocení problémů. Proměna vědeckého paradigmatu se děje zvraty (tzv. vědeckými revolucemi).
Ke zvratům dochází po určité době tak, že se dosavadní paradigma vyčerpá. Nastává období, kdy již nevyhovuje při řešení některých otázek ve vědě - tyto nevyhovující odpovědi Kuhn označuje jako anomálie. Nahromadí-li se mnoho anomálií, dochází ke hledání nového paradigmatu a po dokončení tohoto procesu znovu nastává období tzv. normální vědy. (1922 - 1996)
byl americký filosof, fyzik, teoretik vědy a vědeckého poznání, zabýval se dějinami vědy, astronomií, kvantovou teorií a její prehistorií. V Kuhnově teorii nové paradigma sice vítězí v konkurenci s několika dalšími, ale tato paradigmata jsou navzájem nesouměřitelná. Podávají totiž tak rozdílný pohled na svět, že není možné hodnotit jedno na základě druhého. Přijetí nového paradigmatu znamená revoluci ve vidění světa. To je dáno tím, že paradigma tvoří předpoklad samotného vnímání a je jakousi platformou na jejímž základě vnímáme svět jistým způsobem. Paradigma je obdobou Popperova termínu předběžné vědění. Prezentace k přednášce použitelná jako studijní materiál v přípravě na zkoušku. Karl Raimund POPPER1902 – 1994myšlenka tzv. „otevřené společnosti“ Logika vědeckého bádání – Logik der Forschung (1934, německy), The Logic of Scientific Discovery (1959, anglicky)
Otevřená společnost a její nepřátelé – Die offene Gesellschaft und ihre Feinde (1945, německy), The Open Society and its Enemies (1946, anglicky)
Bída historicismu – Das Elend des Historizismus (1957, německy), The Poverty of Historicism (1961, anglicky)
Objektivní poznání – Objective Knowledge: An Evolutionary Approach (1972, anglicky), Objektive Erkenntnis (1973, německy) Popper Věda - asymetrie mezi verifikací a falzifikací:
k verifikaci – potřebuje nespočet příkladů,
k falzifikaci – stačí jeden.
Kritériem demarkace (toho co je vědecké) je falzifikace.
„Věrohodnost hypotéz“ – pokud toho hodně vydrží. Věda je procesuální.
Věda – stojí "na kůlech nad bažinou".
Všechny teorie - dočasně udržitelné stavby, které nikdy nesplynou s bažinou ( empirií).
Vědy vždy vztah k empirii. Prof. Alexander COMFORT V roce 1960 napsal pro časopis Vesmír esej „Desátá můza“ (míní tím intelekt).
Narodil se roku 1920 v Londýně, zemřel 28. března 2000.
gerontolog, spisovatel (básně a novely), stěžejní vědecké díla:
The Biology of Senescence (Biologie stárnutí, dílo vyšlo 1956, 1964, a 1979)
Joy of Sex (Radostný sex, vyšlo 1996, 1997, 2002, 2004) Prezentace k přednášce použitelná jako studijní materiál v přípravě na zkoušku. C O M F O R T „Jedním z hlavních přímých vlivů vědecké práce na umění je nepochybně vytváření nových zkušeností a obrazů světa: věda dnes značně zvětšuje rozsah vizuální zkušenosti obyčejných lidí. Klesá tlak konzumentů na umělce, aby napodobovali smyslovou skutečnost.“
„Reakce konzumentů je souběžnou s velmi důležitým přímým vlivem vědy na umělce. Je ovšem obtížné izolovat změny v uměleckém povědomí, vyvolané vědeckými idejemi, od obecného kulturního vývoje - to, co se mění, je často kultura jako celek.“
Paul Karl FEYERABEND1924 - 1994 FEYERABEND, Paul. Věda jako umění. 1. vyd. Rychnov nad Kněžnou : Ježek, 2004. 116 s. ISBN 80-85966-37-5. Filosofické texty, sv. 45.
"Anything goes" – svoboda, kreativita ve vědě, vše je dovoleno. Zastánce metodologického pluralismu – jediné, co zaručí další vývoj je pluralita různých teorií a názorů. Teorie nelze porovnávat , jsou nesouměřitelné, neexistuje vývoj poznání (poznání utváří svět) – věda není rozhodujícím faktorem vývoje. Je třeba podporovat kreativitu. Myšlenka tzv. „tenacity“ - lpění na teoriích. Feyerabend upozorňuje mj. na historický aspekt vztahu vědy a umění. Do období renesance bylo totiž umění považováno za řemeslo. V době renesance však již získalo punc vědeckosti díky akademickým vazbám.
Ovšem Feyerabend se na rozdíl od Giorgia Vasariho domnívá, že v umění neexistuje pokrok ani úpadek, pouze rozdílné stylové formy, z nichž každá je dokonalá.
(poz: Změna uměleckého stylu by mohla být vnímána jako analogie vzniku nového paradigmatu.)
Feyerabend upozorňuje, že „neexistují jen formy umění, ale také formy myšlení, pravdivostní formy, formy racionality a především formy skutečnosti“
Cituje také Platóna, podle něhož spočívá prastarý spor mezi filozofií a básnictvím v zápasu “mezi způsoby zobrazení, jež jsou bohaté na detaily a těmi, jimž se podrobností nedostává a jež se spokojují s hrubými schematizacemi”.
Feyerabend však poznamenává, že rovněž v umění se lze setkat s konfliktem mezi komplexními a jednoduchými (až schematickými) způsoby zobrazení.
(poz: Porovnávání typických znaků vědy na straně jedné a umění na straně druhé může přispět i k negativnímu vymezení vědy, tj. formulovat, co věda není.) Prezentace k přednášce použitelná jako studijní materiál v přípravě na zkoušku. Nelson GOODMAN(1906–1998), V publikaci Goodman zkoumá zejména způsoby symbolizace /3 způsoby symbolizace: reprezentace, exprese, exemplifikace.
Ukazuje v ní také, že estetické hodnoty jsou jak emocionální, tak kognitivní hodnoty, a přispívá k řešení problematiky estetična návrhem jeho symptomů: GOODMAN Nelson (2006) Jazyky umění. Nástin teorie symbolů. Praha: Academia, 2007. ISBN 978-80-200-1519-8 1. syntaktická densita (nejjemnější rozdíly tvoří … rozdíl mezi symboly),
2. sémantická densita (existuje zásoba symbolů pro věci, lišících se … velmi jemnými rozdíly),
3. relativní plnost (mnoho aspektů symbolu je významných),
4. exemplifikace (symbol symbolizuje tím, že slouží jako vzorek vlastností, které má doslova nebo metaforicky),
5. vícenásobná a komplexní reference, kde symbol plní několik integrovaných a vzájemně intereagujících funkcí … Tomáš KULKA Jste také logik, nicméně současné umění a logika … vidím v tom zřejmý rozpor, neboť se mi zdá, že umění s logikou nic společného nemá.Máte pravdu, nemá. Když se ale zamýšlíte nad tím, co to umění je, a pokoušíte se pojem umění nějak vymezit, tak logické myšlení potřebujete. Do umění bych logiku necpal, ale přemýšlení o umění jistou logiku mít musí.Logika by měla přispívat k racionalizaci soudů při hodnocení uměleckého díla, aby bylo potlačeno ryze subjektivní uvažování?Subjektivnímu uvažování ani logice se nevyhneme. Mohu sice dílo posoudit zcela instinktivně, jakmile se ale začnu ptát, proč ho soudím tak, jak ho soudím, proč mě přitahuje či odpuzuje, začínám analyzovat -- i když zatím jen svůj vlastní subjektivní soud. Když se pak ptám obecně, v čem spočívá hodnota uměleckého díla, a svou odpověď chci systematicky zformulovat, jsem v logice až po uši. Žádná teorie umění -- má-li mít hlavu a patu -- se bez logiky neobejde. Filozof a estetik Tomáš Kulka se pokouší dávat odpovědi na otázky, které současné umění často přináší, ale paradoxně jsou opomíjeny. Napsal knihu Umění a kýč, nedávno mu vyšla kniha Umění a falsum, v níž se zabývá problematikou hodnocení uměleckého díla a jeho původnosti. Žil v Londýně a Izraeli, nyní přednáší na katedře estetiky Univerzity Karlovy. Michal Giboda RNDr. Michal Giboda, CSc. sa narodil v roku 1938 v Štefanovciach. Vyštudoval najskôr aprobáciu biológia, telesná výchova, na Vysokej škole pedagogickej v Bratislave (1960), neskôr systematickú a ekologickú zoológiu na Univerzite Komenského (1968).
Giboda, M. Dialog vědy s uměním,
Občanské sdružení
http://www.sciart-cz.eu/ „Explorace v základech vědy
Vědecká činnost má svůj původ v exploraci, jak si již před lety povšiml K.Madsen (1979). Explorace je aktivita cílená na získávání a intelektuální zpracování ověřitelných údajů. Poskytuje materiál pro myšlení, vede k prohloubenému pozorování a k deskripci. Na tomto základě vznikají problémové otázky, hypotézy a teorie, které ve svých špičkových polohách mají charakter vědeckých teorií používaných k modelování a výkladu světa. Vědecké teorie jsou vysoce obsažné (informativní), složité a uspořádané. Kromě toho musí být komunikovatelné. Proto ústí do formalizovaných vědeckých textů, které slouží jako jejich médium - vnější paměť. Texty jsou záznamem myšlení, protože fixují jak myšlenkové obsahy, tak i způsoby jejich strukturace. Z proměny textů usuzujeme na proměny myšlení. To znamená, že vědecké myšlení v kontextech výchovy je třeba zkoumat prostřednictvím zkoumání jazyka, kterým jsou napsány vědecké texty. Analogicky, chceme-li zkoumat myšlenkové dispozice svých žáků, abychom je mohli rozvíjet, musíme se orientovat na uchopitelné projevy jazyka, přesněji sémiotického systému, v nichž se žákovské myšlení realizuje a fixuje do zjevných podob. Jak dále ukážeme, podobná teze platí i pro umělecké myšlení a poznávání.“
SLAVÍK, Jan. Umění, věda a poznávání ve škole (článek) Exprese v základech umění
Umělecká doména má své východisko v expresi. Exprese je aktivita cílená na vyjadřování vnitřního stavu a s ním spojené zkušenosti se světem. Nejjednodušším příkladem exprese je mimika, pantomimika apod., jejím typickým projevem, jenž těsně souvisí s kulturou doby, je expresivní tvorba - výtvarná, dramatická, hudební atd. Vrcholným projevem expresivní tvorby je umělecké dílo, které je v tomto smyslu analogické vědeckému textu. Exprese sice vyjadřuje vnitřní svět člověka, ale zároveň postihuje různé expresivity světa vnějšího. R.Ruyer (1994) uvažuje o expresivitě jako o tom, čím jsou jevy "samy sebou", nebo obrazněji "co věci samy jakoby 'chtěly říci'". V expresivní tvorbě tedy "věci samy mluví". Avšak nesmíme zapomínat, že "mluví„ prostřednictvím autora expresivního díla. Zatímco ve vědeckých dílech se autor spíše "skrývá", v umění je ve svém díle zjevněji přítomen. To znamená, že expresivní dílo vypovídá o světě podobně jako dílo vědy, avšak nápadněji vyjadřuje intimní lidské měřítko své výpovědi.
SLAVÍK, Jan. Umění, věda a poznávání ve škole (článek) Výraznější přítomnost autora v expresivním díle však neznamená, že dílo je pouze výronem citu bez ohledu na objekt, který vyjadřuje, a bez vztahů ke kultuře, do níž se rodí. Zdánlivá bezprostřednost expresivního projevu nesmí zastřít jeho kulturní podmíněnost stejně jako jeho vazbu na objektivní svět. I nejprimitivnější expresivní projevy, např. jednoduchý výraz emocí, jsou zanořeny do reality, na niž nějak reagují, a v jejich formě se prolíná instinktivní složka výrazu s naučeným expresivním "jazykem" příslušné kultury. Autor díla vždy vstupuje do určitého sémiotického kulturního prostoru, s jehož obsahy a formami se musí aktivně vyrovnávat tím, že je používá, přizpůsobuje si je, nebo je popírá.
SLAVÍK, Jan. Umění, věda a poznávání ve škole (článek) To všechno znamená, že projevy expresivity bychom měli zkoumat jako dynamický systém aktivního přiřazování mezi čtyřmi konceptuálními soustavami (1): (V) vnitřním stavem tvůrce a/nebo vnímatele, (F) formou díla, (J) jazykem - sémiotickým systémem, k němuž se dílo svou formou vztahuje, (P) předmětnou oblastí díla - referentem díla. Předmětná oblast díla (P) je určitou částí světa, vymezenou v důsledku poznávacího a tvůrčího záměru. Ostatní konceptuální soustavy (V,F,J) představují tři hlavní typy modelů ("vzorků")