UKV_2

světa, jejichž prostřednictvím se člověk snaží vyznat se ve svém bytí a duševně zvládnout svůj životní úděl. Jak dále ukážeme, poznávání - světa, díla, jazyka i sebe samého - můžeme rozumět jako procesu neustálého ověřování kvalit přiřazení konceptuálních soustav (V,F,J,P) uchopitelných "přehlížejícím vědomím" subjektu. V tomto procesu "sebetvorby událostí aktuální existence" (Whitehead 1998, s.13) se aktivní subjekt mění, učí se, tj. zvyšuje svou epistemologickou kompetenci. Také ostatní situační složky se pod vlivem vložené aktivity neustále proměňují a navzájem ovlivňují. Uvedené přiřazení lze vyjádřit schématem na obr.1 (podle Tondla 1996, s.30). Přitom máme na paměti, že sémiotický systém, tj. určitý typ jazyka (2), materiálně existuje ve svých konkrétních výrazových formách - v dílech (textech, obrazech, skladbách aj.). To znamená, že každé jednotlivé dílo je od chvíle svého vzniku součástí určitého sémiotického systému, který si autor díla do té doby osvojil a na jehož existenci se prostřednictvím své tvorby sám podílí.
SLAVÍK, Jan. Umění, věda a poznávání ve škole (článek)
3. Filosofie umění ve výchově - úloha filozofického přístupu k umění v teorii a praxi výchovy. Filozofie Všichni jsme již filozofovali. Filozofie náleží nevyhnutelně k životu člověka.
„Filozofie" je slovo z řečtiny a lze je přeložit jako „láska k moudrosti".
Východiskem filozofie je každodenní, předvědecká zkušenost, která je ve znamení přirozeného jazyka (běžného jazyka).
Filozofie začíná, když každodenní bytí na světě ztrácí svou samozřejmost. Tradice uvádí jako zdroje tohoto začátku údiv a pochybování. Člověk si tu uvědomuje svou nevědomost a usiluje o nepochybné a základní vědění.
Filozofie nepředpokládá nic jiného než každodenní zkušenost bytí na světě. Nepředpokládá žádnou určitou metodu, nýbrž musí si obsah a metodu dát sama.
Anzenbacher, s.20 Filozofie, umění a věda Text: Peregrin 2008, s. 14-17 Filozofie umění Text: Anzenbacher 1991,s. 28-30 Filozofický přístup k umění - výběr několika filozofů a jejich myšlenek. Danto versus Platón
Aristoteles
Kant
Merleau-Ponty
Heidegger
Gadamer Poznámka: velmi stručný přehled několika filozofických názorů na umění také viz text Anzenbacher 1991, s. 28-30
„Teorií o trojím přitahování lidské duše - pravdou, krásou a dobrem - položil Platon základ západního filozofického myšlení.
Když však velebil ideu krásy, rozhodně o ní netvrdil, že je podstatou umění. Právě naopak, ve Filebovi dokonce popíral, že se s absolutní krásou lze setkat v malbě či sochařství. Absolutní krása může být jen v geometrických obrazcích, v čistých barvách a v čistých zvucích: krása je abstrakce. V Ústavě Platon upřesňuje, že umělecké dílo je jen imitací ideální reality, napodobeninou, a tedy, z ontologického hlediska, odsouzeníhodné.“ „Platon nicméně připouští, že lidé k uměleckým dílům zaujímají shovívavý postoj proto, že jim mohou poskytovat specifickou rozkoš. Obec je však třeba chránit tím, že se umělcům zakáže estetická „licence“, která by mohla otřást samotnými základy společnosti. Platon, který byl v otázce umění konzervativec, očekává, že umělci vyloučí jakýkoli pesimistický pohled a budou oslavovat božství nebo ctnost. V Zákonech se později Platonův idealismus vyvinul pragmatičtěji, neboť jen požaduje, aby nová díla byla pouze předkládána kompetentní komisi k posouzení, zda mohou být připuštěna do obce. Je však jasné, že Dantoem vyslovené podezření je oprávněné - postavení umění je v platonské filozofii postavením podřízeným (porobeným).“
(Chalumeau, s. 19-20) Platón
(427-347 př. Kr.) Artur Coleman DANTO (nar. 1924) americký profesor, umělecký kritik, filozof. V časopise Estetika (1998)
vyšla jeho stať „Konec umění“. Chalumeau: „Tím, že platonská teorie umění ztotožňuje uměleckou praxi s vytvářením zdání (zhruba řečeno zdání druhořadého), je podle Arthura Dantoa silně politická. Šlo o „manévr v boji, kde je umění považováno za nepřítele“. Platon prý nepředkládá ani tak teorii umění jako spíše metaforu, jejíž bezzubost měla ničivé důsledky. A Danto pokračuje: „Avšak protože Platonovou teorií umění je jeho filozofie a protože vývoj filozofie v průběhu staletí tkví jen v dovětcích přidávaných k platonskému odkazu, je možné, že sama filozofie není ničím jiným než porobením umění...“ Aristoteles (358-322 př. Kr.) Aristoteles: „Kdyby ideje existovaly „o sobě" v nějakém jiném světě, byly by pro nás nepoznatelné.“ Chalumeau: „Aristoteles stejně jako Platon neříká, že krása je podstatou umění. Podle něho je krása přírody nadřazená kráse umění. Krása lidského těla například tkví v proporcích jeho jednotlivých částí.“
V jedné pasáži Politiky Aristoteles doporučuje, aby se ve školách vyučovalo kreslení, protože se tím u žáků rozvine schopnost ocenit krásu lidského těla.“ Immanuel Kant (1742-1804) německý filosof, jeden z nejvýznamnějších evropských myslitelů a poslední z představitelů osvícenství Chalumeau:
„Kritika soudnosti (1790), která uzavírá sérii započatou Kritikou čistého rozumu, je z poloviny věnována otázkám estetického soudu, který Kant rozkládá na čtyři „momenty":
Kvalita. Nezainteresovanost je kvalita podstatná pro jakýkoli soud „čistého" vkusu, v protikladu k praktickému soudu, který je empirický a vyjadřuje určitou zaujatost.
Kvantita. Krásno determinované soudem vkusu se líbí univerzálně, protože nespočívá ani na osobní preferenci, ani na žádné idiosynkrazii percepce: „Krásné je to, co se líbí všeobecně bez pojmu.“ Podle Kanta není soud vkusu soudem, který objekt determinuje - vyjadřuje jen vztah subjektu k objektu.
Relace. Podle Kanta se soud vkusu zakládá na „formě účelnosti objektu (nebo jeho způsobu znázorňování)", a tato forma je formou účelnosti bez specifického účelu. Soud vkusu je tedy sice soudem reflektujícím, ale nemůže být soudem reflektujícím poznání (rozvažovací soud se vždy týká účelnosti objektu), týká se výlučně pocitu z určité nespecifikované finální formy, která u posuzovatele budí pocit harmonie jeho představových schopností.
Modalita. Soud vkusu znamená, že krásno je objektem nutného uspokojení. Kdyby uspokojení nebylo nutné, nemohly by existovat čisté, nýbrž pouze empirické soudy vkusu (determinované počitky). U Kanta jde o nezbytnost exemplární - každý soud vkusu je příkladem obecného pravidla, které nelze pojmově formulovat.“
„Nyní sice rád připouštím, že zájem o krásno v umění (k tomu počítám i umělé užití přírodních krás k ozdobě, tedy k marnivosti) neposkytuje žádný důkaz o způsobu myšlení, příslušejícím morálnímu dobru, také ne o tom ani, jež má jen k němu sklon. Naproti tomu tvrdím, že mít bezprostřední zájem o krásu přírody (ne mít pouze vkus ji posuzovat) je vždy znak dobré duše [...]. Tato přednost přírodní krásy před uměleckou krásou - ačkoli přírodní by uměleckou mohla být, pokud jde o formu, dokonce překonána, přesto jako jediná je s to vzbuzovat bezprostřední zájem - souhlasí s vysvětleným a důkladným myšlením všech lidí, kteří kultivovali svůj mravní cit.“ Kant a krásno Jméno „fenomenologie" pochází z řeckého fainetai (= ukazuje se, jeví se). Tím je zároveň dán i program fenomenologů:
K věcem samým!
Analyzovat, co se ukazuje. Místo neplodných noetických diskusí posledních desetiletí 19. století se má filozofie zabývat tím, co se ukazuje, co je nepochybně dáno, co je fenomén. Fenomenologie je věda o fenoménech.
Fenomén je především vše, co se ukazuje ve zkušenosti. Přitom může jít o vnější zkušenost, v níž jsou nám dány „vnější" věci (domy, stromy, auta), a o vnitřní zkušenost, v níž reflexívně vnímáme to, co se děje „v nás" (přání, úzkosti, vjemy, úsudky). V obou případech je mi něco „fenomenálně dáno". Fenomenologie Chalumeau:
U Merleau-Pontyho se estetické úvahy mísí s úvahami filozofickými. „Jelikož je filozofie Merlau-Pontyho do jisté míry fenomenologií percepce, můžeme říci, že celá spadá do určité estetiky," uvádí M. Lefeuvre.* Olivier Mongin zase píše, že malířství Merleau-Pontyho rozhodně neodvádí od „tělesnosti světa" - dějin, „naopak ho k ní neustále přivádí prostřednictvím určitého názoru na tu kterou událost.“ Text nazvaný Cézannovy pochyby, který vyšel poprvé v roce 1945 a v roce 1948 byl zahrnut do knihy Sens et non-sens (Smysl a nesmysl) se rázem stal „klasikou“ existencialismu. Merleau-Ponty se v něm opírá o Freudovu psychoanalytickou interpretaci Leonarda da Vinci a klade si otázku, jaký vliv měl Cézannův život na jeho malířské dílo: „Pokud jde o svobodu, dvě věci jsou jisté: nikdy nejsme předurčení a nikdy se nezměníme [...]. Je na nás, abychom pochopili obě tyto věci zároveň i to, jak v nás vzniká svoboda, aniž přetrhá naše svazky se světem.“
Maurice Merleau-Ponty (1908-1961) francouzský filozof Chalumeau:
„Podle Merleau-Pontyho je třeba se odvrátit od dějin i od jedince a ponechat umělce tváří v tvář jemu samému a přírodě. Cézannův obraz je třeba vnímat v celé jeho nezávislosti, v celé jeho jedinečnosti nerozlučně spjaté s malováním. Umělec se vrátil k prazákladu němé a osamělé zkušenosti, na němž je postavena kultura a výměna myšlenek, a aby si jej uvědomil, vypravuje ze sebe své dílo, jako ze sebe člověk vypravil první slovo ... „
Obraz je tak pojímán jako návdavek percepce - jako výrůstek lidského pohledu. Malířské gesto je pokračováním vnímání, staví se proti dějinám - příběhu jedince i dějinám malířství - protože je událostí. „Je to vyjadřující operace těla, začínající sebemenším vnímáním, která se šíří v malbu a v umění. Pole obrazových významů se otevřelo, jakmile se na světě objevil člověk.“ Martin HEIDEGGER (1889-1976) německý fenomenologický filosof, jeden z prvních žáků zakladatele fenomenologického hnutí Edmunda Husserla. O původu (Zrození) uměleckého díla. Hermeneutika
Hermeneutika (od Hermés, posel bohů, který lidem přináší poselství bohů) je původně umění zvěstovat, tlumočit a vykládat (herméneus = řec. herold, tlumočník). Dnes jé problémem hermeneutiky výklad, vysvětlení a pochopení textů, nauk, událostí, faktů atd. Hermeneutická problematika dostala rozhodující impulsy od teologie přesněji od jejích problémů výkladu (exegeze). Předpokladem porozumění je tedy vždy určité předporozumění. S tímto před­porozuměním přistupujeme k tomu, čemu chceme porozumět, a vnášíme toto předporozumění do porozumění. Toto předporozumění je různým způsobem podmíněno. Hermeneutika Hans-Georg GADAMER (1900-2002) německý filosof 20. století, fenomenolog a žák M. Heideggera. Proslavil se bádáním o antické filosofii, o jazyce a estetice a zejména o filosofické hermeneutice. Problém dějinného vědomí. Praha 1994
Idea dobra mezi Platónem a Aristotelem. Praha 1994
Člověk a řeč. Praha 1999
Aktualita krásného. Praha 2003 http://cs.wikipedia.org/wiki/Hans-Georg_Gadamer Gadamer napsal řadu prací o antické filosofii, o filosofii jazyka a o estetice, proslavil se však velkou prací Pravda a metoda (Wahrheit und Methode) z roku 1960. Téma „rozumění“ a filosofické hermeneutiky naznačil už Heidegger, teprve Gadamer je však zpracoval. Postavil se jednak proti názorům, které chtěly i v humanitních vědách zavést přírodovědecký způsob argumentace a dokazování, jednak proti starší hermeneutice Friedricha Schleiermachera a Wilhelma Diltheye, která chápala interpretaci jako vcítění, návrat k myšlenkám původního autora. Gadamer naproti tomu rozvinul myšlenku „hermeneutického kruhu“: ke každému textu člověk už přistupuje s jistým „před-porozuměním“, které se během četby kriticky mění, protože dochází ke „splývání horizontů“ a obzor čtenáře se rozšiřuje o čtené. Hans-Georg Gadamer
K bytnosti obrazu. Estetické a hermeneutické důsledky.
ALUZE roč.2003, č.2, s.127-129 „Bytnost obrazu stojí jakoby uprostřed mezi dvěma krajnostmi. Těmito krajními podobami znázornění jsou čisté odkazování (bytnost znaku) a čisté zastupování (bytnost symbolu).“
…
:Přesto obraz jako takový není symbolem. Nejen, že symboly nemusejí mít podobu obrazu. Svou zastupitelskou funkci uskutečňují svým čistým bytím a sebeukazováním, o symbolizovaném však samy nic neříkají. Symboly musíme znát, stejně jako musíme znát znak, máme-li následovat jeho odkazování.“
…
„Obraz tedy vskutku stojí uprostřed mezi znakem a symbolem. Jeho znázorňování netkví ani v čistém odkazování, ani v čistém zastupování. Právě toto středové postavení, které obrazu přísluší, jej pozvedá na jemu zcela vlastní bytostnou rovinu.“ Úloha filozofického přístupu k umění v teorii a praxi výchovy. TEORIE VÝCHOVY
Filozofické koncepce → teorie výtvarné výchovy → koncepce výtvarné výchovy → programy a programové dokumenty (v současnosti RVP) – jejich proměny ve vazbě na dění zejména ve filozofii, v umění, ve vědě, ale i ve společnosti.
PRAXE VÝCHOVY
Programové dokumenty a učitelovo pojetí výtvarné výchovy ve vazbě na jeho „světonázor“. Učitel při podněcování k tvorbě a vnímání umění, a při interpretaci uplatňuje určitý filozofický přístup. Použitá literatura ANZENBACHER, Arno. Úvod do filozofie. 2. vyd. V Praze : Státní pedagogické nakladatelství, 1991. 304 s. ISBN 80-04-26038-1.
 CHALUMEAU, Jean-Luc; BRUNEL, Pierre; BEGUIVINOVÁ, Helena. Přehled teorií umění. Vyd. 1. Praha : Portál, 2003. 122 s. ISBN 80-7178-663-2.
PEREGRIN, Jaroslav; BOKŠTEFL, Luboš. Filozofie pro normální lidi. Praha : Dokořán, 2008. 142 s. ISBN 978-80-7363-192-5.
SLAVÍK, Jan. Umění zážitku, zážitek umění : [teorie a praxe artefiletiky 1.díl]. Praha : Univerzita Karlova v Praze - Pedagogická fakulta, 2001. 281 s. ISBN 80-7290-066-8.

4. Estetika a estetická kritéria v umění a ve výchově - uplatnění estetických pojmů a přístupů v teorii a praxi výtvarné výchovy. Estetika Estetika jako pojmenovaný samostatný obor existuje teprve od roku 1735.
Alexander Gottlieb Baumgarten (1714-1762),
Aesthetica - vydal jí v  roce 1750  (doplněný 2. svazek r. 1758).
Etymologie slova: řecké sloveso aisthanomai znamená „vnímám, pociťuji (původně sluchem), substantivum  aisthesis znamená „smyslové vnímání“ a konečně adjektivum aisthétikos je „náležející ke smyslovému vnímání“ neboli „co je vnimatelné“(aisthētēs – vnímavý, citlivý pro krásu)
Z toho plyne, že Baumgartenův termín estetika znamená „věda zabývající se smyslovým poznáním“. To je ovšem význam, který se liší od toho, co dnes míníme estetikou.
Proč Baumgarten zvolil toto jméno?
Podle Baumgartena je estetika věda, jejíž předmět, krása, je dokonalost  věcí, která působí potěšení,  pouze je-li smyslově vnímána. Krásu totiž podle Baumgartnera nevnímáme rozumem, ale smysly, nikoliv jasnými pojmy, ale nezřetelnými smyslovými představami. Jestliže tedy existuje věda, jež se zabývá krásou obecně, musí být odlišná od logiky a přímo její opak.  Vlastimil Zuska: Estetika (úvod do současnosti tradiční disciplíny). 2001 Obsah
1. Úvod ke každému možnému úvodu do estetiky9
2. Úvod k tomuto úvodu do estetiky 12
3 Předmět estetiky aneb o čem to vlastně je 16
4 Estetický objekt24
4.1 Estetický objekt - artefakt - umělecké dílo26
4.2 Estetický objekt jako objekt časový29
4.3 Estetický objekt jako možnost naplnění potenciálu33
5 Estetický prožitek36
5.1 Nezainteresovanost estetického prožitku 45
5.2 Estetická distance51
5.3 Estetický postoj - shrnutí 62
5.4 Estetický prožitek jako vyplňování rámce, jako akt v procesu vyplňování70
6 Krása a další kategorie estetiky 77
7 Estetická kvalita89
7.1 Emocionální kvalita 101
8 Estetická hodnota109
9 Proměna estetické recepce v době postmoderní - povrchnost 118
10 Závěr132 Vlastimil Zuska rozšiřuje B. vymezení na „vědu o senzitivním poznání“, „senzitivní“ v tomto výměru neznamená jen smyslové, třebaže tvoří hlavní část, ale i emotivní a imaginativní.
Smyslové vnímání je však nutnou podmínkou estetické zkušenosti.
Uvidíme dále, že tento zastřešující, nejobecnější pojem zkušenosti pokrývá převážnou část pokusů o vymezení vlastního předmětu estetiky. IMAGINACE Pod toto slovo zahrnujeme obraznost, představivost a fantazii. Patří k němu i denní snění, schopnost domýšlet a vymýšlet příběhy ap. Východiskem imaginace je schopnost vštípit si do paměti zrakové, hmatové, sluchové dojmy a vybavovat si je jako představy. Tyto představy se v procesu imaginace objevují, prolínají, splývají nebo slučují, „zhušťují" a přetvářejí do fantazijních obrazů nebo snů. „Mít imaginativní schopnost znamená, že člověku je dáno, aby více či méně vědomě viděl obraz něčeho, co už nebo ještě není a co se možná nikdy ani nestane“ ,napsala o tom V. Kastová (1999, s.13)*. V imaginaci dochází k rozmanitým, často neočekávaným kombinacím významů - tak vznikají přenesené významy, z nichž nejznámější jsou metafory nebo metonymie.
* KASTOVÁ, Verena. Imaginace jako prostor setkání s nevědomím. Praha: Portál, 1999. ISBN 80-7178-302-1. Předmět a metoda estetiky V tomto smyslu znamená obecný termín, který zahrnuje hlavní témata zkoumání daného oboru, jak se historicky vyvinula a ustanovila.
Předmět estetiky není po celém světě stejný: existují různé názorové školy, směry a zaměření, a to i v rámci jedné země či jazykové oblasti, charakteristické oblastmi zájmu, používanými metodami, předpoklady až axiomy zkoumání, korpusem základních textů, s nimiž příslušní badatelů pracují, a na které se odvolávají, a toto vše ovlivňuje vymezování předmětu.
Předmětem estetiky je estetická situace, tvořená několika základními složkami, které se mohou stávat hlavními předměty estetického zkoumání, aniž by se však vytratilo zapojení zkoumaného dílčího předmětu do celku situace. Tradiční vymezování odborných disciplín používá dvou hlavních kritérií - předmětu a metody: PŘEDMĚT AUTOR ↔ ESTETICKÝ OBJEKT ↔ VNÍMATEL Prezentace k přednášce použitelná jako studijní materiál v přípravě na zkoušku. V estetice nenajdeme zcela specifickou metodu, která by nebyla používána v dalších oborech typu filosofie, psychologie, sociologie, antropologie, logiky, kognitivních věd (vědy o poznání), sémiotiky (což jsou mimochodem obory, s nimiž estetika čile spolupracuje), ať už jde o komparaci, indukci, dedukci a abdukci, o modelování, analýzu, vyvozování či experimentování.
V tomto určení metod estetiky se ovšem pohybujeme na nejvyšší rovině obecnosti. O patro níže nacházíme celou škálu dominantních metod, rozlišujících jednotlivé směry soudobé estetiky. Tyto metody a směry, které je využívají, pak modifikují díky svému předmětu původní metody, které tak nabývají určité specifičnosti a umožňují rozšířit pole původní disciplíny o nová zjištění. METODA Prezentace k přednášce použitelná jako studijní materiál v přípravě na zkoušku. … fenomenologická estetika rozšířila sféru tzv. regionálních ontologií o estetický objekt a specifičnost chování“ vnímatele při jeho recepci.
Sémioticky orientovaná estetika, případně sémiotika umění zase rozšířily spektrum zkoumání o sebeoznačující estetický znak, o znakové systémy, procesy sémiózy atd.,
Analytická estetika vnesla další rozměr do zkoumání analytické filosofie atp.
Vedle jisté metodické eklektičnosti však estetika staví na největším estetickém experimentu v dějinách lidstva, což je lidské soužití s uměním, s uměleckou tvorbou a recepcí, probíhající od samého úsvitu lidských dějin. „Materiálu“ má tedy estetika dostatek, ale její „nenasytnost“ se projevuje expanzí do dalších sfér lidské kultury, včetně sféry tzv. přírodních věd. Strukturální estetika Český strukturalismus vznikl propojením původně biologického pojmu struktury, tvarové psychologie, lingvistiky a sémiotiky, přinesl nové poznatky, nový způsob pohledu na (nejprve) literární dílo a posléze až na celek kultury a umění.
Květoslav CHVATÍK – Strukturální estetika
Mojmír GRYGAR – Slovník českého strukturalismu (citace) Umělecké dílo může fungovat i jinak než jako estetický objekt, například jako vhodná investice, soška třeba jako závaží, obraz jako zakrytí odpadlé o