Materialy

ěkterý z městských kostelů, dílo bylo ale v
důsledku sporů dokončeno až v letech 1506-1508, patrně však nikoli samotným Leonardem. Mezi roky 1490-91
namaloval Dámu s hranostajem, portrét Cecilie Galleraniové, milenky Ludovika Sforzy.
V letech 1495-1497 pak vzniklo po Moně Lise nejznámější Leonardovo dílo, Poslední večeře z refektáře Santa
Maria delle Grazie. Tradiční ikonografickou schéma námětu změnil a podřídil je souměrné kompozici, zacílené na
účinek biblického motivu a na zdůraznění kontrastních postav Krista a Jidáše.
Poté, co francouzský král Ludvík XII. vyhnal Sforzu z Milána, opustil město i Leonardo. Roku 1500 se vrátil
přes Mantovu a Benátky zpět do Florencie. Ve Florencii proběhla v letech 1503 až 1504 městem iniciovaná soutěž mezi
Leonardem a Michelangelem. Oba dostali za úkol namalovat pro radniční sál v Palazzo Vecchio bitevní scénu -
Leonardův kartón zachycoval Bitvu u Anghiari, Michelangelův Bitvu u Casciny, provedení ale nedokončil ani jeden z
nich. Je ostatně sporné, zda během druhého pobytu ve Florencii Leonardo vedle Mony Lisy (La Gioconda), kterou
namaloval mezi roky 1503 až 1506 na zakázku Franceska del Gioconda, vytvořil vůbec ještě nějaký obraz. Mona Lisa
(La Gioconda) je umělcovým vyjádřením ideálu ženské krásy a půvabu. Obraz je vynikající ukázkou modelace, kterou
Leonardo považoval za “duši malířství”, z tmavého podkladu vystupuje objem jemně odstupňovanými valéry. Krajinné
pozadí poskytuje, podobně jako v obraze Madony ve skalách místně i časově neurčitelný, fantastický pohled na svět.
Leonardo odešel znovu na několik let do Milána, kde zůstal do roku 1513 a snad dokončil druhý obraz Madony ve
skalách. Pravděpodobně kolem roku 1510 vznikl Svatá Anna Samotřetí, obraz neobvyklý kompozičním spojením tří
postav a výraznou hybností. Podobně jako jinými náměty se i v tomto případě motivem zabýval několikrát, jak dokládá
zpráva G. Vasariho i takzvaný kartón z Burlington House.
Roku 1515 byl asi na Leonarda upozorněn František I. a pozval ho do Francie. Svá poslední léta strávil
Leonardo v roli duchaplné a důstojné osobnosti, jako "premier peintre, architecte et mécanicien", na francouzském
dvoře.
Přinejmenším stejný význam jako malíř má Leonardo i jako technik a přírodovědec. Slavné jsou jeho náčrty
létajících přístrojů a anatomické studie.
Raffael
vlastním jménem Raffaello Santi
1483 Urbino - 1520 v Řím
Základy vzdělání získal Raffael u svého otce malíře. Na urbinském dvoře přišel záhy do kontaktu s humanisty a
umělci a získal podporu knížete. Kolem roku 1500 odešel Raffael do Perugie a vstoupil do dílny Pietra Perugina. První
díla z let 1502-1504, mimo jiné několik velkých oltářních obrazů jako Ukřižování nebo Zasnoubení Panny Marie,
prozrazují vliv Peruginův. Krajinné pozadí zase ukazuje na vliv nizozemského malířství, především Hanse Memlinga.
Roku 1504 přišel Raffael do Florencie, zde působí především jako malíř menších formátů s náboženskou tématikou, z
nichž nejvýznamnější je skupinový obraz Panna Marie s Ježíškem a malým Janem Křtitelem ve volné krajině a Svatá
rodina z domu Canigianiů, kolem roku 1507 namaloval Raffael proslulý obraz Ukládání Krista do hrobu. Nejslavnější
podobizny z florentského období jsou portréty Agnola Doniho a jeho ženy Maddaleny, k jejíž podobizně posloužila
jako vzor Leonardova Mona Lisa. Vedle Michelangela, jehož práce podrobně studoval, Raffaela výrazně ovlivnil právě
Leonardo, působící v té době rovněž ve Florencii. Raffaelovy pozdější madony vycházely zpravidla z pyramidové nebo
trojúhelníkové kompozice, známé z tvorby Leonardovy.
Roku 1508 povolal papež Julius II. Raffaela do Říma. Ve Vatikánském paláci odpovídal Raffael za dekoraci
čtyř prostor "Stanzí" Julia II. a Lodžií. Fresky v první z nich, ve Stanza della Segnatura byly dokončeny 1511. V sále,
který sloužil patrně jako soukromá knihovna Julia II., vytvořil Raffael dva rozměrné výjevy věnované světské filosofii a
teologii - Athénskou školu (1509) a Disputaci o svátosti (1510-1511).
V duchu vrcholné renesance vyjadřují soulad mezi křesťanstvím a klasickou antikou. V symetricky
komponovaných, harmonických výjevech, propojujících reálné s ideálním, zobrazil četné významné historické osobnosti
na poli filosofickém, teologickém i literárním. V jejich tvářích zpodobnil řadu současníků - v levé centrální postavě
Platóna asi Leonarda, v Archimédes je portrétem Bramanta a další. Výzdobu místnosti doplnil lunetami se znázorněním
Tří hlavních ctností - Statečnosti, Moudrosti a Střídmosti, a Parnasu. Ženské figury v nástropních tondech pak
představují alegorie Teologie, Filosofie, Poezie a Práva.
Souběžně s pracemi ve Vatikánu provedl Raffael také řadu oltářních obrazů, madon - Madona della Tenda,
Madona della Sedia a podobizen, mimo jiné i Portrét papeže Julia II. či Portrét Tommasa Inghirami. Kolem roku 1512
namaloval ve vile Farnese fresku Triumf Galateie, dílo, které zřetelně vystihující ducha antiky. Novým pojetím, kdy
výstavbu obrazu usměrňuje idea výjevu, jíž je podřízena souhra postav, přispěl Raffael významnou měrou k vrcholně
renesanšnímu malířsví . V letech 1512-13 vznikla jako poslední objednávka Julia II. vznikla pro benediktinský kostel
San Sisto (Sixtus) v Piacenze obdivovaná Sixtinská madona, obraz jehož obsahový význam - utkvělý pohled Panny
Marie a Ježíška je vykládán jako pohled vstříc utrpení a smrti - byl teprve nadávno objasněn.
Mladý Raffael se stal jedním z nejoslavovanějších umělců Evropy. Roku 1514 jej papež Lev X. jmenoval
architektem dómu svatého Petra; Raffaelovou nejvýznamnější architektonickou prací se však měla stát jen částečně
provedená Villa Madama. Se svými žáky, zejména Giuliem Romanem, pokračoval ve výzdobě Vatikánského paláce,
1516-1517 následovala malba lodžií v přízemí. V tomto období vznikají Raffaelovy nejproslulejší portréty - Podobizna
Baldassara Castigliona, La Donna Velata, La Fornarina či skupinový Portrét papeže Lea X. s kardinály Giuliem de
´Medici a Luigim de´Rossi.
V letech 1518-1520 vzniklo pro kardinála Giulia de´Medici Raffaelovo poslední dílo Proměnění Páně.
Raffaelovo dílo, ukončené předčasnou smrtí, je hodnoceno jako nejryzejší projev renesančního „klasického“
stylu. S Raffaelovým uměleckým odkazem, s odezvou na suverénně řešenou kompozici a velkolepou čistotu forem v
jeho obrazech se setkáváme v tvorbě řady malířů následné doby.
Michelangelo
vlastním jménem Michelangelo di Ludovico di Lionardo di Buonarroti Simoni
1475 v Caprese u Arezza - 1546 Řím
Italský sochař, malíř, kreslíř, architekt a básník. Pocházel ze starého florentského rodu Buonarroti Simoni,
vzdáleně spřízněnou s Medicejský. Od roku 1488 byl v učení u Domenica Ghirlandaia, jehoý prostřednictvím se blíže
seznámil s tvorbou Masacciovou. Kolem roku 1490 jej vzal Lorenzo il Magnifico de' Medici do své "famiglia", kde v
nabyl humanistického vzdělání, učil se u sochaře Bertolda di Giovanniho. Vznikla jeho nejranější sochařská díla, nízký,
přesto však prostorově iluzivní reliéf Madona na schodech podle Donatellova vzoru a první ze složitějších figurálních
skupin Boj kentaurů s Lapithy podle vzoru Nicoly Pisana. Lorenzo il Magnifico roku 1492 zemřel, rod Medicejských
byl nucen Florencii opustit a rovněž Michelangelo odsud odešel do Benátek, poté do Bologně.
Od roku 1496 pracoval v Římě. Důkladně zde a studoval památky antického sochařství a veden snahou se mu
vyrovnat vytvořil sochu Baccha.
Roku 1499 vzniklo pro chrám svatého Petra ve Vatikáně jeho snad nejslavnější dílo, Pieta.
Roku 1501 se Michelangelo vrátil do Florencie, kde na objednávku nové republiky vytvořil jako symbol
odporu a nezávislosti kolosální sochu Davida.
Roku 1505 povolal papež Julius II. Michelangela zpět do Říma. Byl pověřen zhotovením papežova náhrobku
pro Svatopetrský chrám, z různých, zejména mocenských důvodů se ale práce protáhly až do čtyřicátých let 16. století.
Pro jedinečný a grandiózní projekt, vycházející z pojetí antických panovnických mauzoleí a několikrát změněný, však
vytvořil pouze tři z původně plánovaných čtyřiceti soch v životní velikosti - Mojžíše a dvě sochy Otroků.
Od roku 1508 pokračovala Michelangelova malířská tvorba výzdobou stropu v Sixtinské kapli, kterou jej opět
pověřil papež Julius II.. Na monumentální nástěnné malbě vylíčil v iluzivním architektonickém prostoru klenby
starozákonní, na sebe navazujícími témata počínající stvořením světa a končící příběhem Noemovým, v klenebních
kápích pak zobrazil dvanáct proroků a sibyl. Své umělecké, z renesančního humanismu vycházející představy
Michelangelo projevil zcela svobodně a svébytně. Sochařské imaginaci podřídil malířské prostředky, malba však
neztrácí na živosti ani na výrazné a symbolické barevnosti - jak nově ukázalo očistění a restaurování v letech
1980-1992. Strop, na němž umělec pracoval výhradně sám, byl dokončen roku 1512.
Od roku 1516 se Michelangelo opět vrací do služeb Medicejských, intenzívně se věnuje skulptuře a
architektonickým návrhům. Neproveden zůstal projekt fasády kostela San Lorenzo, vznikají plány pro Bibliothecu
Laurenziana. Od roku 1520 se zabýval památníkem medicejských knížat v kostele San Lorenzo ve Florencii. Tehdy
vznikly náhrobky vévody Lorenza a vévody Giuliana de´ Medici s alegorickými figurami Den a Noc, Jitro a Večer.
Počátkem třicátých let se Michelangelo definitivně usadil v Římě. Nyní pracoval hlavně jako básník a kreslíř.
Roku 1535 dostal od papeže Pavla III., který jej jmenoval svým hlavním architektem, malířem a sochařem, zakázku na
výzdobu oltářní stěny Sixtinské kaple. Posledním soudem, malbou obrovských rozměrů, jejíž dramatická kompozice je
založena na pohybu a plastické modelaci množství postav těl spasených a zatracených, vrcholí Michelangelovo malířské
umění, dokonalé znázornění figur, jejich tělesných i duševních souvislostí, stupňování účinku na diváka. Duchovní
podstatu své tvorby ještě více zvýraznil ve freskách Obrácení Pavlovo a Ukřižování sv. Petra pro vatikánskou Pavlovu
kapli.
Závěrečnou část života věnoval Michelangelo architektuře - zaměstnávalo jej řešení Kapitolského náměstí,
jehož „jevištní“ podoba vychází z Michelangelových plánů z let 1537-1539.
Roku 1546 byl Michelangelo jmenován ředitelem stavby chrámu svatého Petra. Navrhl kupoli a vypracoval
pokyny pro pokračování stavby po své smrti. Na svém posledním sochařském díle, patetické Pietě Rondarini pracoval
ještě šest dní před svou smrtí, ve věku 89 let.
Klíčová slova: Medici - osobnost z okruhu umělců tvořících za podpory nebo pro rod Medicejů ve Florencii
Jacopo da Pontormo
vlastním jménem Jacopo Carrucci
1494 Pontormo u Florencie - 1557 Florencie
Malíř, žák Leonarda da Vinci, M. Albertinelliho, Piera di Cosimo a Andrey del Sarto ve Florencii. Maloval
oltářní obrazy a fresky pro kostely v Toskánsku a nástěnné obrazy a dekorace v medicejských vilách v Poggio a Caiano,
Careggi a Castello. Od 1530 spolupracoval s Michelangelem.
Pontormo byl vynikající kreslič; nekreslil, aby si osvojil tvar nebo zachytil barevnost postavy, ale aby postihl
její nejvýraznější linie, jež mají u něho téměř symbolický význam. Odpoutal se od výrazových prostředků vrcholné
renesance a směřoval k manýrismu. Novost a odvážnost jeho projevu spočívá jak v kompozičním řešení, tak v zacházení
s lomenou barvou, v lehkém pastelovém koloritu obrazů. Zřetelně ukazuje Pontormův osobitý projev Snímání z kříže
(1526-1528) s vířivým kruhovým pohybem postav, zvýrazněným svítivou barevností jejich těl nebo obdobně podaný
Kristus v Emauzích (kolem 1525).
Významné jsou rovněž Pontormovy podobizny; popis portrétovaného ustupuje do pozadí, nejdůležitější je
duchovní výraz hlavy, přičemž snaha o vyjádření dobové nálady potlačuje individuální charakteristiku.
Pontormo byl typickým představitelem florentského manýrismu. Ve svých kompozicích s protáhlými postavami
spojil podněty z díla Leonarda da Vinci, Andrea del Sarto, Raffaelova, Dürerova a především Michelangelova ve
stylový projev, který se stal vzorem pro jeho současníky a mladší florentské manýristy; jeho žákem byl Bronzino.
Rosso Fiorentino
vlastním jménem Giovanni Battista di Jacopo
1494 Florencie - 1540 Paříž
Italský malíř; působil ve Florencii (do 1523), Římě (1524-27), Perugii, Arezzu a Benátkách.
Rosso patří s Jacopem da Pontormo k zakladatelům florentského manýrismu; jeho styl ovlivnili A. del Sarto,
Fra Bartolommeo, grafika A. Dürera, zejména však Michelangelo, např. v složitě a na svojí dobu odvážně
komponovaném figurálním výjevu z nahých postav na obrazu Mojžíš a Jitrovy dcery.
1530 ho pozval na Michelangelovo doporučení francouzský král František I. do Paříže. Byl pověřen vedením
malířské výzdoby zámku ve Fontainebleau. Jeho vrcholným dílem je cyklus fresek ve fontainebleauské galerii,
1534-1537, kde spojil malbu štukovou dekorací s architekturou.
Na jeho dílo navázali malíři fontainebleauské školy, především F. Primaticcio a Niccolo dell' Abbate.
Bronzino
vlastním jménem Agnolo di Cosimo Allori
kolem 1503 Monticelli u Florencie - 1572 Florencie
Italský malíř a básník, žák R. del Carbo a Pontorma, s nímž dlouho spolupracoval na malbách fresek ve
Florencii. V letech 1530-32 pracoval na dvoře vévody z Urbina v Pesaru. V této době se stal oblíbeným malířem
podobizen, především florentské aristokracie. Od roku 1539 se stal dvorním malířem a portrétistou florentského vévody
Cosima Medicejského a jeho manželky Eleonory z Toleda.
Později, v letech 1546-48 pobýval v Římě, kde na něho působila tvorba Raffaelova, Michelangelova a S. del
Piombo.
Bronzinovy podobizny mají typický dvorský ráz. Hrdé tváře objednavatelů vyznačuje zdrženlivost a chladná
uměřenost, chybí jim vzrušení, výraz citu a vůle. Nejedná se o portréty, které by hlouběji zkoumaly vlastnosti osobnosti,
psychologizující pojetí a vnitřní charakteristiku postav nahrazují atributy, doplňující kompozici.
Pozdní portréty vyzařují strohou religióznost, jakoby na ně působil sílící duch protireformace. Kolorit je laděn
do stříbřitě chladného tónu, který odpovídá strojenosti postoje portrétovaných osob. Snaha zdůraznit duchovní prostředí
vystižením vnějších znaků vede k předmětné věrnosti; malíř virtuózně zachycuje drahocenné látky, perly a šperky
naturalistickou detailní malbou.
Vedle podobizen se rovněž věnoval nástěnné malbě, malbě dekorací, oltářních obrazů a alegorických námětů.
Bronzino patří k nejvýznamnějším florentským manýristům. Nejvyhraněnějším projevem jeho malířského stylu, kterým
se zařazuje mezi typické představitele renesančního akademismu, je obraz Venuše a Amor (nazývaný též Luxuria -
Prostopášnost), asi 1540-1545.
Rafinovaně tajuplný, těžko rozluštitelný symbolický obsah tohoto Bronzinova vrcholného díla je příkladnou
ukázkou manýristického chápání poučující úlohy umění - „Lásku“ představovanou objímajícími se postavami Venuše a
Amora doprovází vlevo u okraje obrazu „Žárlivost“, vpravo v pozadí pak „Klam“, varováním před zkázonosnou
smyslností a pomíjivostí a připomínkou konce a smrti je hrozivá postava boha času Saturna.
Giovanni Bellini
zvaný Giambellino
kolem 1430 Benátky -1516 Benátky
Italský malíř, nejznámější příslušník rozvětvené malířské rodiny Belliniů. Učil se a poté úzce spolupracoval se
svým otcem Jacopem Bellinim.
V raném období na něho působili Donatello a A. Mantegna; na ně navazuje usilováním o přesnou kresbu,
perspektivně správné zkratky a plastickou modelaci. Již v počátcích své malířské tvorby však položil základy
proslulému benátskému kolorismu. V jeho dílech je zřetelné směřování k měkké, zářivé barevnosti, k vyjádření světelné
atmosféry - Kristus v getsemanské zahradě (tempera na dřevě, 1459).
Nové výrazové možnosti ve světelnosti kompozic i v drobnomalbě detailů Bellinimu přineslo kolem roku 1475
seznámení s nizozemskou technikou olejomalby (v Benátkách touto technikou pracoval již Antonello da Mesiina).
Olejové lazury obohatily jeho malířský rejstřík o jemné barevné přechody a průsvitné přemalby.
Důležitým prvkem v Belliniho obrazech je krajina, která již není pouhým kulisou v pozadí náboženského
výjevu, ale stává se důležitou součástí obrazu, spoluvytvářející jeho citový obsah. Krajinné motivy spoluvytvářejí
světelnou atmosféru a efekty - Proměnění Krista (1480-85) se soustřeďuje v krajině rozptýlené světlo na hlavních
postavách do té míry, že působí nadpozemsky, přestože nemají svatozář. V Mariánském triptychu (1488) nově vyřešil
formu tohoto tradičního oltářního typu tím, že spojil výjevy ve střední části a na obou křídlech v iluzi jediné scény,
členěné renesančními pilastry. Tento obraz silně zapůsobil na A. Dürera, přátelil který jeho kompozici přejal později ve
svých čtyřech apoštolech - s Dürerem se Bellini přátelil během jeho pobytu v Benátkách roku 1506. Sacra
Conversazione - Trůnící Madona se světci (1487-88) pro kostel S. Giobbe představuje klasický příklad tohoto Bellinim
několikrát opakovaného obrazového typu tak oblíbeného v klasické renesanci, přičemž měkké kontury a jemně
stupňované barevné tóny neubírají tvarům nic z plastické plnosti. Jemné světelné přechody a barevná harmonie naplňují
všechny jeho obrazy od 90. let 15. století. Mistrovským dílem je Alegorie očistce (kolem 1490 - obraz byl dříve
připisován Giorgionovi). V tomto desetiletí dosáhl maliř vrcholu ve svých obrazech Madon; jeho styl působil v širokém
okruhu nejen v Benátkách, ale i v Lombardii, Bergamu, Cremoně a Emilii. K rozvoji a pověsti benátské malby přispěl
Giovanni Bellini výrazným dílem i portrétní malbou, zejména podobiznou Dóžete Leonarda Loredana (1501-1505),
která se vedle virtuózního podání podoby či zachycení detailů tváře i oděvu vyznačuje i vyjádřením psychického
založení portrétovaného. Bellinimu bylo svěřeno také řizení malířské výzdoby dóžecího paláce, na níž se podílelo
mnoho benátských malířů, po požáru 1577 však nic nezůstalo.
Giovanni Bellini je vlastním zakladatelem benátské renesanční malby; vytvořil lyrický styl, v němž byl kladen
na důraz na barvu („poesia“) a spojen obdiv k přírodě s citovým půvabem. Na začátku 16. stoleti usilovalo vyjádření
smyslové krásy, v čemž na něho navázali jeho četní žáci, zejména Giorgione a Tizian.
Andrea Mantegna
1431 Isola di Carturo u Vicenzy - 1506 Mantova
Italský malíř, žák malíře sběratele antického umění F. Squarciona. Působil v Padově, Veroně, od 1459 v
Mantově jako dvorní malíř Lodoviga Gonzagy a potom v Římě. Roku 1464 podnikl s přáteli cestu za antickými
památkami, 1466 pobyl několik měsíců ve Florencii. Působili na něho Filippo Lippi, P. Ucello a především Donatello
svým oltářem v kostele S. Antonio v Padově. Florentskou tradici spojuje se severským pozdně gotickým analytickým
naturalismem a s vlivy kolorismu umbrijské školy v tvorbě Piera della Francesca a školy benátské.
Nade všechny současníky vyniká Mantegna zálibou v antice. Ze studia antické plastiky pochází jeho
monumentální pojetí obrazu, ostrý smysl pro plastickou formu a výrazné tvrdé linie, sochařský vzhled postav. Díla jako
Kristus v getsemanské zahradě, Sv. Šebestián či pozdní Parnas z výzdoby “studiola” Isabelly ď Este v mantovském
zámku, ukazují, jak antika zřetelně ovlivnila Mantegnovo malířské vidění světa, jakoby ve zkamenělé podobě podané
postavy nosí tógy, pozadí scén dotváří antikizující architektura a reliéfy.
Hlavní zájem věnuje Mantegna prostoru a jeho zobrazení. Od Donatella přejal princip podhledu a důsledně ho
rozvíjel, jak lze sledovat od raných fresek s Výjevy ze života sv. Jakuba v kostele Eremitani v Padově z let 1449-1457
(zničeny zásahem bomby za 2. světové války) až k nástropní malbě v Camera degli Sposi v Mantově dokončené 1474,
kterou lze považovat za první iluzívní perspektivní malbu, rozšiřující skutečnou architekturu architekturou m