Materialy ke zk

vému dlouhému životu jeho nestorem.Gino Severini (1883 Cortona - 1966 Paříž)Italský malíř žijící od r. 1906 v Paříži.Zpostředkovával kontakty futuristů s kubistickmi umělci a francouzskou avantgardou jako takovou.Ve svých barevných obrazech ze života noční Paříže se snažil prostředky futurismu i kubismu vyjádřit hudební a taneční rytmy: Dynamická hieroglyfika tančírny Tabarin z r. 1912 a za druhé světové války zničený Pan - pan (česky Bum bum) v Monico (považovaný Apollinairem za nejdůležitější dílo futuristického malířství), jehož druhá verze z r. 1960 je v pařížském Centre Pompidou.Ze zdravotních důvodů se neúčastnil první světové války, vytvořil však nejvýraznější futuristická díla inspirovaná světovým bojištěm. V dalších obdobích směřoval jednak k abstrakci, jednak k neoklasicismu.Umberto Boccioni (1882 Reggio di Calabria - 1916 Verona)Italský malíř a nejvýznamější futuristický sochař, přední teoretik mezi futuristy (kniha Futuristické malířství a sochařství s podtitulem Plastický dynamismus z r. 1914).V roce 1907 se přestěhoval do původního ohniska futurismu Milána. K jeho slavným malířským dílům založených na studiu času a pohybu patří Dynamika lidského těla z r. 1913. .Koncem krátkého života se v jeho malířské tvorbě objevuje náznak odklonu od futurismu k střízlivější figuraci: Portrét Ferruccia Busoniho z r. 1916.Nejvýznamnějším malířovým sochařským dílem je figura nazvaná Jedinečné formy prostorové kontinuity z r. 1913.Svými úvahami a projekty na téma sochy a plastiky (použití skla a elektrických světel i elektromotorů umožňující pohyb objektů), které již nemohl pro předčasné úmrtí uskutečnit v praxi, daleko předstihl svou dobu a naznačil cesty pro celé 20. století až po naši dobu (od konstruktivismu a kinetismu k lightartu a novým médiím současnosti).Jacques Lipschitz (1891 Druskininkai v Litvě - 1973 Capri)Sochař narozený v Litvě a naturalizovaný ve Francii, od r.1958 americký občan.Od r.1909 studoval na prestižních pařížských Akademiích. Byl prvním profesionálním sochařem uplatňujícím - mj. inspirován Picassem, s nímž jej seznámil mexický malíř Diego Rivera - kubismus: Námořník s kytarou z r.1914.Ve 20. letech inicioval otevřenou formu sochařského díla, vzájemný průnik pevných těles a prázdných prostorů. Alegorické náměty svých sochařských děl těžil z Bible i klasické mytologie: ještě před válkou vytvářel model své první monumentální skulptury v nadživotní velikosti Prométeus škrtící supa, díla realizovaného v letech 1944-53 ve Walkerově Centru umění v Minneapolis.Po obsazení Francie nacistickým Německem se z obavy před pronásledováním z rasových důvodů nejprve skrýval v Toulouse a v r. 1941 uprchl do Spojených států. Zde vzniklo např. v r.1948 jeho slavné Obětování. Ve Spojených státech také získal významné veřejné zakázky: Mír na Zemi z r. 1967 - 69 pro losangeleské Centrum hudby.Osip Zadkine (1890 Smolensk - 1967 Paříž)rancouzský sochař ruského původu.Po studiích v Londýně a Paříži se tento obdivovatel Rodina, udržující přátelské styky s pařížskou avantgardou, vydal cestou kubismu a vypracoval si svůj osobitý expresivní a nezřídka melodramatický styl.Během druhé světové války žil ve Spojených státech a po jejím skončení se vrátil do Paříže: Orfeus z r. 1948.Zadkinův obrovský bronzový památník Zničenému městu z r. 1947, dokončený v r. 1950 a umístěný u vstupu do rotterdamského přístupu, připomíná válečnou zkázu města. Patří k nejvýznamějším dílům moderního monumentálního sochařství.Sochařův ateliér v Paříži je oázou klidu uprostřed rušného velkoměsta a příkladným typem muzea předního umělce.Dada a surrealismus
Jestliže již v čele futurismu stála básnická osobnost Marinettiho, tato situace se do jisté míry opakovala: obě hnutí, dada i surrealismus, pracovala se slovem (v jeho mluvené, recitované nebo psané podobě, textu), vycházela tudíž z literatury a jejich hlavními iniciátory byli básníci – v případě hnutí dada Rumun Tristan Tzara, v přípaně surrealismu Francouz André Breton.Obě hnutí spíš spontánně než záměrně propojovala a navzájem spojovala různé druhy umění: literaturu, divadlo, malířství, sochařství, k nimž surrealismus přidal fotografii a experimentální film. Působila totiž svou magnetickou přitažlivostí na umělce, kteří se rozešli s konvencemi a představovali jádro avantgardy.Výtvarné umění reprezentovali malíři, sochaři a fotografové zvučných jmen:dadaisté Jean Arp, Francis Picabia, Marcel Duchamp, Man Ray, Max Ernst, Kurt Schwitters asurrealisté Max Ernst (jeho tvorba patřila oběma hnutím, jak staršímu dadaismu, tak jistým způsobem a jen zčásti na něj navazujícímu surrealismu), Yves Tanguy, Salvador Dalí, René Magritte, Paul Delvaux, Joan Miró, André Masson a Alberto Giacometti.S futurismem spojovala obě hnutí skutečnost, že jimi začínala éra provokací (komornější obdoba „épatez le bourgois“ - omračujte měšťáka - prokletých básníků), proklamací (v případě dada hlučných a militantních, což bylo pochopitelné v době řinčení zbraní) a programů (futuristické a surrealistické manifesty stály u zrodu tzv. programové estetiky formulované samotnými umělci a s nimi spjatými teoretiky, často jejich mluvčími, která tvoří protipól estetiky a teorie umění založené na vědeckém výzkumu).Dadaismus chtěl navíc překročit hranice mezi uměním a životem (někdy pod heslem antiumění) a jakkoli tento ideál bylo možno v podmínkách první světové války uskutečnit pouze ve formě protestu a negace, považované okolím za cynismus a nihilismus, stal se jako takový odkazem dadaismu příštím i značně vzdáleným generacim.Stopa dadaismu a surrealismu nevychladla ani v 2. polovině 20. století, jak o tom svědčí jednak americké, jednak evropské neodada (např. popart a francouzský tzv. nový realismus), imaginativní umění 60. let navazující jak na informel, tak na surrealismus (mj. u nás) a postmodernismus (čerpající a citující z obou zdrojů, z dadaistické burlesky a surrealistické kombinace a konfrontace zasutých vzpomínek i nutkavých představ s měnící se skutečností).DadaismusHnutí dada (dadaismus) vzniklo v letech následujících po vypuknutí první světové války a rozplynulo se čtyři roky po jejím skončení a trvalo zhruba sedm let. Hlavními středisky byly zpočátku Curych a New York, které stály stranou válečných konfliktů, a teprve v průběhu války se rozšířilo do Německa (Berlín, Kolín, Hannover) a Francie (metropole Paříž), tedy na území dvou hlavních evropských soupeřících stran s obyvatelstvem stále více znechucených válečnými jatkami a inteligencí nakloněnou pacifismu i radikálním společenským reformám. Dadaistické skupiny vznikaly také ve Španělsku, Belgii, Nizozemsku a Rakousku.Ohniskem hnutí sdílejícího anarchistickou revoltu proti tradičním hodnotám, které podle názoru jeho účastníků zbankrotovalo (hlavním důkazem byla právě válka), byl poklidný Curych v neutrálním Švýcarsku, kde řada z nich nalezla azyl. Právě zde otevřel 5. února 1916 - ve chvíli, kdy se francouzská a německá armáda ocitly v matové pozici u Verdunu - německý básník, hudebník a divadelník Hugo Ball slavný Kabaret Voltaire, kde hnutí přišlo na svět (obdobné tendence o sobě dávaly znát ještě před vystavením křestního listu hnutí v okruhu umělců kolem amerického fotografa a organizátora výstav moderního umění Alfreda Stieglitze a jeho Galerie 291 na Páté avenue v New Yorku). U curyšské kolébky dadaismu stáli mj. výtvarní umělci Jean Arp a Hans Richter a básník Tristan Tzara (1896-1963).Existuje nejedna verze, koho a za jakých okolností napadlo dát vznikajícímu hnutí jméno „dada“. Nejpravděpodobnější je Arpova, podle níž zahrála roli náhoda (ostatně příznačná pro veškeré moderní umění), když den po otevření Kabaretu Voltaire v šest večer pronesl poprvé toto slovo Tzara v kruhu a za všeobecného nadšení přátel v curyšské Café de la Terrasse, slovo které předtím podle Huelsenbeckovy verze našel on spolu s Ballem ve slovníku pomocí nože náhodně vloženého do německo - francouzského slovníku, ve kterém hledali umělecké jméno pro novou herečku. Dětsky žvatlavé dada (znamenající ve francouzštině „koníček“ a jinde přitakání) pro ně samotné bylo výrazem dětsky čisté naivity protestující proti senilitě válčícího světa.V jediném mimoevropském středisku dadaismu New Yorku krystalizovalo v mezinárodním prostředí „sexuálních orgií, džezu i alkoholu“ (podle vyjádření paní Buffetové-Picabiové) dílo veskrze novátorských umělců Marcela Duchampa, Man Raye a Francise Picabii, který přenesl myšlenky dadaismu do Barcelony a později inicioval vznik posledního útočiště hnutí v Paříži.Koncem války začalo hnutí pronikat do Německa, nejprve do Berlína, kde získalo vyhraněný politický charakter (fotomontáže Johna Heartfielda a Raoula Hausmanna, dadaistická tvorba George Grosze, budoucího spoluzakladatele Nové věcnosti), následně pak do Kolína, kde byli jeho nejvýznamnějšími tvůrčími osobnostmi z řad výtvarných umělců Jean Arp a Max Ernst (označovaný svými přáteli jako Dadamax), a Hannoveru s jediným významným umělcem Kurtem Schwittersem. Ten spolu s Marcelem Duchampem patří k nejvíc riskujícím novátorům umění 20. století.Pařížské dada, které znovu spojilo tak významné tvůrčí síly, jakými byli Marcel Duchamp, Francis Picabia, Man Ray, Jean Arp, Max Ernst, skladatel Erich Satie a básník Tristan Tzara se stalo odrazovým můstkem surrealismu iniciovaného spisovateli André Bretonem, Louisem Aragonem a Philippem Soupaultem. Dřív než se narodil surrealismus (1924), přednesl na setkání ve Výmaru v r. 1922 Tristan Tzara nad hnutím dada pohřební řeč.SurrealismusJakkoli měl surrealismus s dadaismem mnoho společného, včetně umělců, kteří plynule přešli z jednoho tábora do druhého, lišil se od něho podle názoru současníků svým radostným optimismem a - jak se dnes říká - pozitivním myšlením. Teprve s nástupem fašismu v Německu, občanskou válkou ve Španělsku a zlověstnými signály z moskevských procesů se v polovině 30. let a vlastně už vpředvečer druhé světové války začala znovu stahovat mračna, která vedla umělce k projevům hněvu a protestu.Ohniskem surrealismu byla Paříž, kde André Breton uveřejnil v r. 1924 svůj první Manifest surrealismu a začal vydávat první ze svých teoretických časopisů pod názvem Surrealistická revoluce. Breton razil zásadu tzv. automatického psaní (v aplikaci na další umělecké druhy tvoření jako takové) s vyloučením kontroly rozumu, morálních skrupulí a estetických předsudků. Inspirován Freudovou psychoanalýzou, úlohou nevědomí a snu v lidském konání, možnostmi umění využívat překvapivé asociace (Lautréamontovo setkání šicího stroje a deštníku na operačním stole) a princip náhody (Mallarméův vrh kostek, jenž nikdy nevyloučí náhodu) prohlásil, že jeho záměrem je „rozpustit dřívější protiklad mezi snem a skutečností v absolutní realitě, super-realitě“, pro niž se ustálil termín surrealita (nadrealita) jako základ názvu celého směru: surrealismus.Předními výtvarnými umělci surrealismu byli Max Ernst, Yves Tanguy, Salvador Dalí, René Magritte, Paul Delvaux, Joan Miró a André Masson.Vlivné skupiny surrealistů vznikly např. v Belgii (Magritte, Delvaux), Velké Británii (Henri Moore, Paul Nash a estetik Herbert Read) a v někdejším Československu: zdejší surrealismus vyrostl nejen v podmínkách tradiční orientace umělců a moderní kultury na Paříž, ale zčásti i přímo z domácích zdrojů, neboť mohl navázat na poetismus 1. pol. 20. let. Hlavními představiteli českéhu surrealismu byli teoretik a programový estetik Karel Teige, básník Vítězslav Nezval, malíři Jindřich Štýrský a Toyen.Do kontextu surrealismu bývá řazena i tzv. Pittura metafisica (Metafyzická malba) spojená s dílem Giorgio de Chirica, Carla Carry a dalších italských malířů, která se vyznačovala snovou mystičností a fantazijními představami, pro které ji surrealismus zařadil mezi své předchůdce (obdobně jako např. vzdáleného Hieronyma Boshe, Pietera Brueghela nebo Giuseppe Arcimbolda).Původní surrealistické hnutí se rozplynulo po skončení druhé světové války (jeho účastníci naposledy společně vystavovali v r. 1947 v pařížské galerii Maeght z iniciativy Bretona a Duchampa). Výrazně však ovlivnilo poválečné umělecké proudy (americký abstraktní expresionismus a evropský informel, českou imaginativní tvorbu) i jednotlivé osobnosti (u nás např. Mikuláše Medka a Josefa Istlera a mnoho dalších malířů i sochařů).Jean (Hans) Arp (1886 Štrasburk - 1966 Basilej)Francouzsko-německý (alsaský) sochař, malíř a bilingvní básník (poezii psal ve francouzšině i němčině).Po studiích ve Štrasburku, Výmaru a Paříži strávil několik let ve Švýcarsku, v r. 1915 se usadil v Curychu, kde spoluzakládal dadaistické hnutí a poznal svou příští ženu Sophii Taeuberovou-Arpovou (1889-1943), švýcarskou textilní designérku, malířku a sochařku, s níž úzce umělecky spolupracoval a jejiž řemeslná preciznost vzácně doplňovala jeho improvizaci a experimentování s náhodou.Zde také začaly vznikat jeho koláže (Koláž se čtverci aranžovanými podle zákonů náhody z r. 1916/17) a polychromované reliéfy vyřezávané ze dřeva (Dada reliéf z r. 1916, Pohřeb ptáčka a motýla: Podobizna Tristana Tzary z r. 1916/17 a Náprsenka a vidlička z r. 1922).V letech 1919-20 inicioval a organizoval spolu se svým přítelem Maxem Ernstem dadaistické hnutí v Kolíně nad Rýnem. Od začátku 20. let působil v pařížském dada a od poloviny této dekády se podílel na surrealistických aktivitách. Žil tehdy v Meudonu nedaleko Paříže.Od začátku 3O. letech se věnoval abstraktnímu umění (člen Cercle et Carré, zakládající člen skupiny Abstraction-Création), zejména sochařství, a začal vytvářet své typické abstraktní, převážně bronzové a mramorové plastiky navozující dojem organických tvarů (Konfigurace: tři pohyblivé tvary na jednom velkém z r. 1932, Růst z r. 1938, Evokace: humánní lunární spektrální z r. 1950, Ženské torzo z r. 1953 podle sádrového modelu z r. 1930).Po obsazení Paříže odešel umělec vždy sympatizující s Francií na Riviéru a když i zde přestalo být bezpečně, uprchl se svou ženou do Švýcarska, kde jeho žena nešťastnou náhodou zemřela. Po válce se vrátil na nějaký čas do Meudonu a v r. 1959 koupil dům poblíž Locarna ve Švýcarsku, kde se podruhé šťastně oženil a jeho druhou ženou se stala švýcarská sběratelka jeho děl.Max Ernst (1891 Brühl - 1976 Paříž)Německý malíř a sochař, významný představitel dada a zejména surrealismu.Jeho dětství poznamenala smrt oblíbeného papouška týž den, kdy se narodila jeho sestra. Vztah ptáka a člověka, případně jejich vzájemné transformace se promítá do jeho díla např. v podobě Loplopa, bájné bytosti připomínající ptáka, s níž se sám identifikoval.Jeho mimořádnou imaginativnost posílilo studium filozofie a psychologie v Bonnu a zejména zájem o tvorbu duševně chorých, které navštěvoval v psychiatrické léčebně v rámci studijní praxe. Nedostalo se mu sice profesionálního uměleckého vzdělání, nicméně zejména setkání s Augustem Mackem posílilo jeho rozhodnutí stát se malířem.Za první světové války sloužil u dělostřelectva, přičemž díky uměnímilovnému veliteli mohl nejen malovat, ale v r. 1916 i vystavovat ve známé galerii Sturm.Po válce založil spolu s přítelem Arpem v Kolíně nad Rýnem dadaistickou skupinu a v jedné ze zdejších restaurací instaloval v r. 1920 pověstnou výstavu, do níž se vstupovalo přes veřejné záchodky. Uvnitř dostávali návštěvníci sekyrky, s nimiž mohli pokud chtěli útočit na vystavované objekty a obrazy. U východu dívenka oblečená v bílých šatech pro první přijímání recitovala obscénní verše.V roce 1922 přesídlil Ernst do Paříže. Od začátku 20. let vytvářel díla předjímající surrealismus ještě před jeho oficiálním založením v r. 1924 za Ernstovy účasti: nejznámější z nich je Celebes z r. 1921, „mechanický“ slon, a do tohoto období patří i Kolísající žena z r. 1923. V roce vzniku surrealismu vytvořil slavné dílo zobrazující scénu se dvěma dětmi ohrožovanými (vystrašenými) slavíkem, které se nachází v newyorském Muzeu moderního umění.Ernst je pokládán za objevitele nových surrealistických technik frotáže a gratáže. Ve 20. a 30. letech vznikly rovněž celé řady slavných Ernstových koláží (Dvě dvojznačné postavy z r. 1920) a dokonce kolážových románů (Týden laskavosti uveřejněný v r. 1934). V r. 1930 vystupuje v surrealistickém filmu Luise Buńuela a Salvadora Dalího Zlatý věk.Od poloviny 30. let se pouští do sochařství a vytváří pak s přestávkami až do konce života své poloabstraktní totemické bronzové postavy: Lunární asparagus z r. 1935, Kozoroh z let 1948-64. Koncem tohoto desetiletí opouští surrealistickou skupinu pro neshody s Bretonem snažícím se ostrakizovat básníka a Ernstova přítele Eluarda.Po vypuknutí války byl jako „nepřátelský cizinec“ opakovaně internován a vždy se mu podařilo uniknout. Nakonec v r. 1941 odletěl do Spojených států, kde spolupracoval s Bretonem a Duchampem. Alegorií evropské tragedie je dílo Evropa po dešti z let 1940 - 42 tvořící obdobu Picassových a Dalího alegorií z 30. let vzniklých pod dojmem občanské války ve Španělsku. Ze Spojených států se Ernst definitivně vrátil v r. 1953 a po krátkém pobytu v Paříži se na poslední dvacetiletí svého života usadil v Huismes na Loiře.Marcel Duchamp (1887 Blainville-Crevon - 1968 Neuilly-sur Seine)Francouzský avantgardní umělec a teoretik, označovaný za největšího „provokatéra“ 20. století.Oceňována je zejména invenčnost, originalita a eruptivní plodnost jeho nápadů. Duchampova díla, včetně tzv. ready-made, lze charakterizovat spíš jako myšlenky (s Platónem řečeno: ideje) než objekty a jejich tvůrce označit za předchůdce všech konceptualistů minulého i začínajícího našeho století. Ostatně umělec a uznávaný profesionální šachista v jedné osobě jakoby stále rozehrával složité partie a daleko dopředu promýšlel tahy vůči svým protihráčům z řad umělců i publika, chytal je do osidel svých šachů, šokoval a ochromoval neočekávanými maty.Duchamp vyrůstal v rodině s uměleckými zájmy, ze šesti sourozenců byli dva bratři i sestra umělci, mj. Duchamp-Villon, autor slavného Koně z r. 1914.Marcel Duchamp namaloval v letech 1911-1912 dvě verze Aktu sestupujícího po schodišti, jehož pohyb představuje malířskou analogii mnohonásobné fotografické expozice. Obraz vyvolal skandál na newyorské Armory Show v r. 1913, zároveň však vzbudil zájem publika o evropského umělce, kterého se americká kulturní veřejnost snažila pochopit.V témže roce umělec přišel se svým prvním ready - made a zahájil tak sérii svých objektů - hotových výrobků určených původně pro masovou spotřebu, které zbavil jejich utilitární funkce tím, že je s využitím náhody prezentoval a vystavil jako umělecké dílo: kolo bicyklu namontované na kuchyňské stoličce (z r. 1913, první, tzv. asistovaná ready-made, na rozdíl od dalších „čistých“, bez zásahu lidské ruky, spočívajících pouze v myšlenkovém přehodnocení vystaveného objektu), Věšák na lahve z r. 1914, Záloha na zlomenou ruku z r. 1915 (jde o běžný shrnovák na sníh) a nejslavnějí z těchto objektů Fontána z r. 1917, mušle pánského záchodku signovaná pseudonymem R.Mutt, což je jméno firmy vyrábějící sanitární zboží.Od r. 1915 až do konce první světové války žil Duchamp v New Yorku a spolu s Man Rayem a Francisem Picabiou vytvořili zdejší zámořskou buňku mezinárodního hnutí dada. V letech 1918 - 19 žil umělec v Buenos Aires a věnoval se výlučně šachům. Poté se ještě v r. 1919 vrátil do Paříže, kde vytvořil téhož roku své patrně nejprovokativnější dílo: reprodukci Mony Lisy s připojeným knírkem a bradkou a nápisem L.H.O.O.Q., který při čtení nahlas zní: „Elle a chaud au cul“ (doslova: má horkost v zadnici).V letech 1920-23 umělec znovu žil v New Yorku a vytvořil tam dílo pod názvem Nevěsta svlékaná svými mládenci, dokonce (jiný název je Velké sklo), přičemž slovo-dovětek "dokonce" je slovní hříčka (francouzské męme, dokonce se vyslovuje stejně jako m´aime, miluje mne), která mění název díla na: Nevěsta svlékaná svými mládenci mne miluje. Velké sklo, jakýsi Duchampův stroj na lásku, je interpretováno jednak jako dílo s