Materialy ke zk

logické portréty (Adolf Loos z r. 1909) a městské krajiny (Drážďany - Nové město z r. 1922, Pohled na Jeruzalém z r. 1929).V polovině 30. let se stává psancem a jeden z jeho azylů je Praha, rodiště jeho otce, následovaná Londýnem. V roce 1937 jej fašisté zařazují mezi „zvrhlé“ umělce a konfiskují 417 děl. Na tuto situaci reaguje Kokoschka dílem vzdoru nazvaným Autoportrét zvrhlého umělce a odchází do Anglie. Po válce pobývá u Ženevského jezera a v polovině 70. let znovu získává rakouské občanství.Henri Rousseau (1844 Laval - 1910 Paříž)Nejslavnější francouzský naivní malíř známý jako Celník Rousseau (přezdívka souvisí s jeho více než dvacetiletým zaměstnáním u městské služby určené k vybírání poplatků, kde však nikdy nedosáhl na pozici celního úředníka).Ve svých čtyřiceti letech začal malovat a od r. 1886 pravidelně vystavoval v Salónu nezávislých. Vždy si věřil a díky mimořádné imaginativnosti svých obrazů vzbudil zájem pařížské avantgardy (Picasso uspořádal v r. 1908 na jeho počest polovážný banket). Památný je jeho výrok, že Picasso je největším umělcem tvořícím na egyptský způsob, zatím co on sám na způsob moderní.Nejznámější jsou jeho výjevy z džunglí , zejména Zaklínačka hadů a Černoch atakovaný jaguárem, oba z r. 1907 a poslední z nich: Sen z r. 1910 (je v newyorském Muzeu moderního umění). Malíř šířil legendu, že poznal džungli během pobytu v Mexiku, ve skutečnosti se inspiroval ilustrovanými knihami, časopisy a návštěvami ZOO.Velkou kolekci malířových děl představila světové veřejnosti výstava v londýnské Tate Modern v r. 2005.Celník Rousseau je obvykle volně zařazován do kontextu expresionismu a hlásí se k němu jako jednomu ze svých předchůdců surrealisté.Kubismus
Protipólem revoluce barvy zahájené v prvním desetiletí fauvismem i s ním spjatým expresionismem je podle současných francouzských historiků umění revoluce tvaru, resp. v širším slova smyslu formy, představovaná zejména jen o málo mladším kubismem. Oba tyto zásadní průlomy do dosavadního chápání moderního umění, kterému v 80. letech předchozího století vystavil křestní list francouzský impresionismus, se odehrály v onom relativně krátkém období bouřlivého nástupu avantgard před vypuknutím první světové války. U kolébky kubismu a v podstatě celého výtvarného umění 20. století stál Paul Cézanne (1839-1906), experimentující až do konce života, jehož posmrtná retrospektiva v Podzimním salonu v r.1907 uvolnila cestu novému hledání a do dnešních dnů nekončícím objevům.Kubisté Pablo Picasso a Georges Braque byli první, kdo na výzvy Cézannova odkazu zejména pokud jde o řešení obrazového prostoru a kompozice reagovali prostřednictvím simultánní mnohopohledové analýzy a rekonstrukce tradičních i méně tradičních žánrů a námětů malířství (od figurálních kompozic, včetně aktů, a portrétů přes krajiny až po zátiší, včetně kytar, šachovnic, hracích karet, láhví, dýmek apod.).Název novému směru dali opět umělečtí kritikové a novináři, mezi nimi znovu Louis Vauxcelles, a to podle krajinomaleb, které Braque namaloval v létě r. 1908 v L´Estaque poblíž Marseille: nejznámější z nich jsou Domy v L´Estaque. Připomínaly jim totiž - máme-li citovat samotného Vauxcella - „kubické bizarnosti“. Není nutné zdůrazňovat, že název se sice rychle ujal a značku, resp. nášivku nového směru už nebylo napříště možné odpárat, nicméně byl opět nepřesný a zjednodušující. Dá se sice s určitými výhradami vztáhnout na známý Cézannův pokyn Bernardovi z dubna 1904 (publikovaný adresátem v r. 1907):„vyjadřujte přírodu prostředřednictvím jejích geometrických tvarů, koule, válce, kužele“, zdaleka však nevystihuje povahu převážné části zejména zralých kubistických děl. Ostatně jejich tvarosloví už v raných stadiích kubismu upřednostňuje spíš rozlámání tvarů a forem do faset (plošek, zkosených hran) než domnělé módní tvarování do podoby krychlí. Na pozdní kubismus takováto povrchní charakteristika už vůbec nesedí.Iniciátoři kubismu Braque a Picasso se poprvé setkali v říjnu 1907, kdy na prvního zapůsobily mohutným dojmem Picassovy po většinu roku vytvářené a nikdy zcela nedokončené Slečny z Avignonu. Nejintenzivnější období spolupráce mezi oběma přáteli trvalo od podzimu 1910 do podzimu 1912 v blízkých ateliérech pařížského Montmartru (Picasso se v r. 1912 přestěhoval na Montparnasse a vypuknutí války, do níž odešel Braque v r. 1914, tuto jejich úzkou spolupráci ukončilo). Díla obou umělců z té doby se pro nezasvěcené podobala jako vejce vejci a oni sami pracovali vskrytu a ezotericky, takže někdy bývá kubismu tohoto období, kdy se navíc přiblížili abstrakci, označován jako hermetický (uzavřený, přístupný jen úzkému kruhu zasvěcenců). Nicméně většina historiků umění se shoduje na periodizaci kubismu spočívající v rozlišení tří následujících fází: cézannovské (1907-1909), analytické (1910-1912) a syntetické (1913-1914).Stěžejním dílem cézannovské fáze kubismu jsou již zmíněné Picassovy Slečny z Avignonu z r.1907 parodicky evokující námět Ingresovy Turecké lázně (1859 - 63) a Matissovy Radosti ze života (1905/6). Scéna z nevěstince v Avignonské ulici v Barceloně je syntézou malířova obdivu k Cézannovi i Gauguinovi, nadšení africkými maskami, inspirace pradávnou iberskou skulpturou a zájmu o egyptský kánon. Syntézou, která již odpovídá Apollinairově charakteristice kubistických obrazů, o nichž soudil, že jsou složeny z prvků převzatých nikoli z reality viděného, nýbrž z reality myšleného (Estetické meditace, Paříž 1913). Braque pod silným dojmem obrazu namaloval v zimě 1907/08 Velký akt jakožto variantu jedné z figur Picassova slavného díla.Analytický kubismus demontuje objekty a rozebírá je na jednotlivé komponenty, aby je následně přeskupil na plátně do nového, čistě obrazového řádu, aby vytvořil svébytnou strukturu uměleckého díla nezávislou na pozorované skutečnosti. Tvary jsou roztříštěny do velkého množství „plánů", jež se spojují navzájem i vůči prostoru obklopujícímu vlastní objekt, který působí jako stlačený. Upřednostňována je monochromie, aby barvy redukované většinou na tlumenou hněď a teplou šeď nerušily prostor. Nejznámější díla analytického kubismu: Braquův Portugalec a Picassův Harmonikář, oba z r. 1911. V období analytického kubismu vznikají první koláže.Syntetický kubismus je založen na opačném stavebním pořádku než analytický, fragmentarizaci objektů nahrazuje jejich syntetizací z již nezávisle existujících prvků a tvarů, obrazový prostor se uvolňuje a je bohatší, do obrazu se vrací barva: Braquovo Zátiší s houslemi, sklenicí a dýmkou na stole, resp. Hudba z r. 1914 a Picassovo Zátiší s mísou na ovoce na stole z r. 1914/15.V tomto období vytvořil významná díla třetí z čelných představitelů kubismu, Picassův krajan Juan Gris, na jehož tvorbě lze ilustrovat určitou umělost příkrého oddělování obou uvedených fází kubismu zastírající ve skutečnosti spojitý proces, který Grise vedl krátkou cestou k zvolenému cíli. Kubismus získal na svou stranu i další významnou osobnost: Fernanda Légera, který pak vytvořil jeho odlišnou osobní variantu.Kubistické řešení obrazového prostoru představovalo po více než pěti stech letech radikální změnu od objevu renesanční perspektivy. Posunutí důrazu z viděné na myšlenou realitu zase anticipovalo konceptuální tendence umění poslední třetiny 2O. století a stalo se v tomto ohledu virtuálním mostem k současnosti.Zřetelný byl i přínos kubistů, zejména jednoho z jeho iniciátorů Picassa k rozvoji porodinovského sochařství ve Francii a k dynamizaci moderní světové skulptury a plastiky vůbec. Na tuto iniciativu plynule navázal futurismus a další souputníci obou směrů - kubismu a futurismu - z řad vorticistů, dadaistů, surrealistů, konstruktivistů ad. K předním sochařům, kteří vyšli z kubismu nebo jím prošli, patřili Alexander Archipenko, Raymond Duchamp-Villon, autor slavného Koně z r. 1914, Henri Laurens, Jacques Lipchitz, Osip Zadkine a Otto Gutfreund. Osobitý a esteticky pronikavý byl přínos českého kubismu v oblasti architektury (Gočár, Chochol) a užitého umění, zejména nábytkového designu.V kontextu kubismu je na místě zmínit se o orfismu, resp. simultaneismu (1909-1914) reprezentovaném zejména Robertem Delaunayem (1885-1941) a jeho ženou Soniou Terk Delaunayovou (1885-1979). Známé jsou série Delaunayových Eiffelových věží, Oken a Disků.S kubismem rovněž souvisí purismus (1918-1925) A.Ozenfanta (1886-1966) a Švýcara Ch.É. Jeannereta, známého zejména svým architektonickým dílem pod jménem Le Corbusier (1888-1965).Pablo Picasso (1881 Malaga - 1973 Mougins u Cannes)Španělský malíř, grafik a sochař žijící ve Francii, všestranná a mimořádně plodná tvůrčí osobnost, jeden z největších umělců 20. století.Inicioval řadu kvalitativních změn ve vývoji moderního umění a otevíral nové cesty, často souběžné, současné, s předcházením i návraty, a to zejména v oblasti formálních výbojů a stylů. „Lehkost“ tvoření bez oddechu - workoholického v dnešní terminologii - mu dala do úst bonmot „nehledám - nalézám“.Umělecké vzdělání získal v Barceloně a Madridu. Od začátku století pobýval střídavě v Barceloně a Paříži, kde se trvale usadil v r. 1904. Tento rok je mezníkem oddělujícím Picassovo „modré období“ (maloval vyděděnce společnosti chladnými modrými tóny vyjadřujícími soucit a melancholii: Slepcovo jídlo a Život, oba z r. 1903) od sotva dvouletého „růžového období“ (náměty ze života cirkusáků, akrobatů, tanečnic a zvláště postava harlekýna v růžových a šedých tónech: Komediantská rodina z r.1905).Poněkud se míjel s fauvisty, neboť nesdílel jejich zájem o expresívní a dekorativní užití barvy, třebaže je respektoval. Ostatně rád pracoval v noci při umělém osvětlení. Až do roku 1909 žil a tvořil spolu s dalšími umělci ve zchátralém a pověstném Bateau-Lavoir (budova shořela v r. 1970 poté, co ji v předchozím roce francouzský ministr kultury A. Malraux prohlásil za národní památku) a obklopoval se společností montmartreské bohémy.Chudobou údajně netrpěl, neboť už jeho rané dílo se těšilo zájmu nejvýznamnějších sběratelů a obchodníků s obrazy (Američané G. a L. Steinovi, Němec W. Uhde, Rus S.Ščukin a od r. 1907 rodilý Němec a později francouzský občan, galerista a spisovatel D.-H. Kahnweiler).V období 1906/7 se Picasso zajímá o africkou skulpturu a pod Cézannovým vlivem řeší tvarové a prostorové problémy malířství. Rozchod s převládající tradicí a ironickou revoltu proti ní představují Slečny z Avignonu z r. 1907, považované za vlajkovou loď nejen malířovy tvorby, ale zároveň za jeden z milníků malířství 20. století vůbec. Spolu se svými přáteli Braquem a Grisem iniciuje a rozvíjí kubistické malířství: Harmonikář (Pierot) z r. 1911, Kytara se sklenicí vína z r. 1912 a Tři muzikanti z r. 1921.Jeho drobné skulptury sestavované ze všedních věcí a běžného, banálního materiálu a „převádějící“ kubistickou koláž do třetího rozměru mají nepřehlédnutelný význam pro příští změny i perspektivy moderního sochařství: Sklenice vína s hrací kostkou a Sklenice absintu, obě z r. 1914. (Dále viz kap. 4??)Georges Braque (1882 Argenteuil-sur-Seine - 1963 Paříž)Francouzský malíř a ilustrátor, spolu s Picassem iniciátor kubismu.Patřil k trojici umělců, které spojily jednak počáteční společné studium v normandském Le Havru, jednak příslušnost k fauvistům: Dufy, Friesz a Braque.Nadšen novátorskou cézannovskou lekcí zprostředkovanou setkáním s díly velkého mistra z Aix-en-Provence na jeho posmrtné retrospektivní výstavě v pařížském Podzimním salónu 1907 a pod vlivem setkání s Picassovým epochálním dílem Slečny z Avignonu téhož roku v ateliéru malíře, který stejně jako Braque obdivoval Cézanna, opustil fauvismus a vydal se spolu s ním na cestu kubismu: Přístav v Normandii z r. 1909, Housle a paleta z r. 1909 - 10. Nejtěsnější byla jejich spolupráce na novém objevu v letech 1910 - 12: Portugalec z r. 1911. Invenční byly malířovy koláže: „Le Courrier“ z r. 1913.V r. 1914 se Braque dal odvést do války jako dobrovolník, byl opakovaně vyznamenán za statečnost, o rok později vážně raněn a v r. 1916 demobilizován. Po uzdravení se dal znovu do práce: Hudebník z r. 1917/18 (svého druhu protipóĺem jsou Picassovi Tři hudebníci z r. 1921).Koncepční Braque i po válce navazoval na myšlenky předválečného kubismu a experimentoval v rámci zvoleného stylu (mj. s barvou a texturou obrazu a v oblasti koláže), zatímco Picasso styly měnil a střídal. Pozoruhodným dílem je Žena s košíkem (Canéphore) z r. 1926, jejíž ladné křivky vystřídaly někdejší ostré kubistické tvary.Od konce čtyřicátých let rozšířil své tradiční náměty, zejména zátiší, o řadu Ateliérů, které jsou pokládány za druhý vrchol jeho tvorby po slavných kubistických začátcích: Ateliér II z r. 1949 a Ateliér V z r. 1950.Juan Gris (vl. jm. José Victoriano González, 1887 Madrid - 1927 Boulogne-sur-Seine)Španělský malíř a sochař žijící ve Francii.Pohyboval se v Picassově společnosti a po tři roky tvořil v jeho bízkém sousedství, neboť oba měli ateliéry v Bateau-Lavoir na Montmartru.Gris, kterému se už v Madridu dostalo vzdělání v matematice a fyzice, si zpočátku v Paříži vydělával na živobytí humoristickými kresbami pro různá periodika. Malířství se začal věnovat až v době, kdy Braque s Picassem již intenzívně rozvíjeli kubismus. Zakrátko se však stal třetím nejvýznamnějším představitelem tohoto směru, a to ve fázi syntetického kubismu.S Picassem sdílel i některé přední obchodníky a sběratele (G. Steinová a D.-H. Kahnweiler). K nejznámějším dílům patří Zátiší s houslemi a kalamářem z r. 1913, Zátiší s dýmkou a novinami, Snídaně a Šachovnice, všechny z r. 1915, a Kytara, láhev vody a mísa s ovocem z r. 1922. Významně se podílel na tvorbě kubistických koláží.Ve spojení sochařství s malířstvím tvořil polychromované skulptury, jimiž anticipoval jednu z perspektivních oblastí sochařství. Byl rovněž ilustrátorem a jevištním výtvarníkem. Své mimořádné nadání nemohl beze zbytku realizovat, neboť byl dlouhodobě nemocný a zemřel ve své čtyřicítce na selhání ledvin.Fernand Léger (1881 Argentan - 1955 Gif-sur-Yvette)Francouzský malíř pocházející z Normandie.Po příchodu do Paříže na začátku století se mj. zabýval kresbou pro architekturu a retušováním fotografií, činnostmi které později ovlivnily jeho malířský styl. Získal ateliér v památném a dodnes zachovaném útulku umělců, budově s kruhovitým půdorysem La Ruche (Úl) na Montparnassu, kde žil a tvořil v prostředí avantgardy a bohémy.Krátké setkání s fauvismem zanechalo stopu na budoucím zářivém koloritu některých jeho děl, nadšení Cézannem i problémy, které nastolil, jej přivedlo ke kubismu, ovšem odlišného od Braquova, Picassova i Grisova stylu. Upřednostňoval výraznými konturami ohraničené trubkovité, rourovité tvary, pro něž byl nazýván „tubistou“ (slovní hříčka parafrázující termín kubismus): Akty v lese z r. 1909 - 10. Jeho díla projevovala náběh k abstrakci.Obdobně jako řada dalších pařížských umělců (s výjimkou cizinců) v r. 1914 narukoval jako sapér v přední frontové linii, poté jako nosič raněných. Po zasažení plynem strávil přes rok v nemocnici a v r. 1917 byl demobilizován: Vojáci hrající karty z téhož roku. Válečné utrpení jej sblížilo s lidmi z různých společenských vrstev a prohloubilo jeho sociální cítění. Byl zde také konfrontován s moderní technikou v její destruktivní podobě. K předválečnému abstraktivizujícímu kubismu se už (s výjimkou velkolepých murálií) nevrátil a jeho zájem o techniku i malířský styl založený na kontrastu linií a barevných ploch jej sblížil s puristy Le Corbusierem a Ozenfantem.Pozoruhodným experimentálním dílem je jeho film Mechanický balet z r. 1923 - 24 s Man Rayovými fotografiemi, vzdálený předchůdce budoucích multimédií. Zájem o techniku ho vedl k zájmu o život ve Spojených státech, které opakovaně navštívil, aby tam pak žil a tvořil v letech druhé světové války. Nevyhýbal se ani typickým kubistickým námětům: muzikanti, akrobaté, cyklisti (konečná verze Cyklistů vznikla teprve po válce v r. 1948/9 v Paříži).Po návratu do Francie upřednostňoval oproti strojům lidské postavy, jež v předválečném období na pozadí zdůrazňované moderní techniky barevně potlačoval a připodobňoval schematickým robotům: Město z r. 1919. Jeho zájem o život dělníků kulminoval v 50. letech monumentálními díly typu Nádherná přehlídka z r. 1954.Ke konci života se věnoval rovněž monumentální vitraji a tapiserii (výzdoba kostela v Audincourtu z r. 1951), mozaice (pro Caracaskou univerzitu v r. 1954) a sochařské keramice. Někteří životopisci uvádějí, že tento malíř-intelektuál byl víc uznáván než milován, že na rozdíl např. od Picassa jeho dílo nezdomácnělo mezi širokými sociálními vrstvami, kterým své obrazy především adresoval.Futurismus
V r. 1909 se přihlásil ke slovu italský futurismus, až dosud jediné hnutí, které si dalo své jméno samo. U zrodu nestála nějaká skupina, nýbrž manifest, který uveřejnil básník Filippo Tommaso Marinetti v pařížském deníku Le Figaro. K literárnímu hnutí (jeho iniciátor, autor Osvobozených slov a předchůdce konkrétní poezie i lettrizmu) halasně proklamujícímu své nadšení dynamismem a technickým pokrokem soudobé civilizace a moderní společnosti se záhy přidali výtvarní umělci Umberto Boccioni, Carlo Carrŕ, Luigi Russolo, Giacomo Balla a Gino Severini.Marinettiův manifest následovaly krátce po sobě Manifest futuristických malířů a Technický manifest futuristického malířství (oba z r. 1910) a Manifest futuristického sochařství (1912). Futuristické malíře v jejich snaze vyjádřit pohyb zpočátku oslovila divizionistická technika postimpresionistů a po seznámení s kubismem v roce 1911 u příležitosti Carrovy a Boccionovy návštěvy u Marinettiho a Severiniho žijících v Paříži adaptovali pro tyto účely kubistickou fragmentaci a mnohopohledovost, kterou spojili s inspirací rychle se střídajících obrázků filmu schopných asociovat se a vyvolávat dojem plynulého pohybu. Vlastním příspěvkem futuristů bylo uvedení energické diagonály do malířství sugerující rovněž vzestupný pohyb nebo pád.K nejznámějším dílům futuristického malířství patří Boccioniho Město vstává z r. 1910/11 a Ulice vstupuje do domu z r. 1911, Carrův Pohřeb anarchisty Galliho z r. 1910/11, Russolova Revolta z r. 1911, Ballova Dynamika psa na vodítku z r. 1912 a Studie hmotnosti světel plus rychlosti z r. 1913 a Severiniho Obrněný vlak z r. 1915.Futuristické sochařství reprezentoval malíř Umberto Boccioni, jehož sochařská díla úspěšně soutěžila s kubismem (Rozvinutí lahve v prostoru z r. 1912) a předvídala kinetické tendence budoucnosti (Jedinečné formy prostorové kontinuity z r. 1913).Z italského Milána se futurismus přes Řím a Paříž rozšířil do dalších evropských metropolí a značný ohlas měl v Rusku (manifest Facka obecnému vkusu z r. 1912 spolupodepsaný D. Burljukem a V. Majakovským, rayonismus N. Gončarové a M. Larionova). C. Carrŕ přešel koncem války od futurismu k De Chiricově Metafyzické malbě. Futurismus ovlivnil anglické vorticisty, Marcela Duchampa a ve 2. polovině 20. století opart, kinetismus a Josepha Stellu. Futuristická stejně jako pozdější dadaistická veřejná vystoupení předjímala performanci 2. pol. 20. stol.Futuristickou inspiraci nezapře anglický vorticismus (1913-2O, od slova vortex znamenajícího podle amerického básníka Ezry Pounda bod nejvyšší koncentrace energie), jehož představiteli byli britští malíři W.Lewis, C.R.W. Nevinson a D. Bomberg a sochaři Francouz H. Gaudier-Brzeska (Červenokamenná tanečnice z r. 1913) a Američan J.Epstein (Sbíječka z r. 1912/13).Giacomo Balla (1871 Turín - 1958 Řím)Italský malíř, autodidakt, jeden z čelných představitelů futurismu.Od raných portrétů a krajin přešel k námětům ze života průmyslových měst. Tématům vázaným na moderní techniku nadřazoval studium pohybu: půvabná Dynamika psa na vodítku z r. 1912 připomínající zobrazením rozfázovaného pohybu psích nohou filmovou grotesku a předjímající pozdější komiksový styl.Balla zůstal věrný futurismu kombinovanému s abstrakcí i figurací a stal se díky s