učení

t za protiprávní jednání - v tre.právu – úplná18 let, částečná15 let)
25) Druhy interpretace práva
Interpretace – výklad práva(věda:hermenautika), udělování významu znakům, které mohou být buď verbální či neverbální povahy Tradičním cílem interpretace je postižení významu a smyslu právní normy, může být správná nebo vadná interpretace (vadná = dezinpretace, falzifikace)
Rozlišujeme jednotlivé druhy výkladu práva podle toho kdo konkrétní výklad podává, dále rozlišujeme různé metody výkladu práva a různý rozsah smyslu právní normy.
A) Podle toho,kdo podává výklad: a) autentický-původní (orgán veřejn. moci který pr.normu vydal), b) legální (nyní nenáleží žádnému orgánu veřejn.moci ČR), c) oficiální (služebně závazný-veřejná správa), d)orgánu aplikujícího právo (individuálně závazný), e) judikatura (soudní-výkl.vyšš.soudů ke sjednocení rozhodovací činnosti všech soudů), f) vědecký – doktrinální.
B) Podle způsobu a metody výkladu: a) jazykový (výklad granatický a sématický, ze spisovného jazyka-význam slov), b) logický (právnického myšlení-právní logiky), c) systematický (vztah právní normy k celému komplexu práv.norem), d) historický (smysl k okolnostem vzniku), e) teologický (účelový)
C) Podle rozsahu výkladu ve vztahu k textu normativního právního aktu: a) doslovný (adekvátní) (je zásadní!), b) zužující (restriktivní), c) rozšiřující (extenzivní) /b)+c) při systematickém výkladu/
26) Metody interpretace práva, akty interpretace práva
Metoda výkladu práva je postup, jehož cílem je dopracovat se k pravdivému obsahu právní normy. Metody: a) metoda jazykového výkladu - smysl jednotlivých slov použitých v textu PN. Musíme vědět co jednotlivá slova znamenají a co si pod nimi musíme představit.
b) metoda logického výkladu - vychází z vědeckých poznatků a pravidel logiky. V právním myšlení existují tradiční typy výkladových argumentací. (Úsudek od menšího k většímu a úsudek od většího k menšímu, důkaz ad absurdum, důkaz vyloučení)
c) metoda systematického výkladu - jde o to zjistit smysl právní normy ve srovnání s jinými právními normami. Jednota systému právního řádu ani neumožňuje vykládat jednotlivé právní normy izolovaně.
d) metoda historického výkladu - pouze omezený význam, pouze jako doplňková. Smysl právní normy se tímto způsobem objasňuje v souvislosti s cílem, který byl sledován jejím vydáním v konkrétních společenských podmínkách
Akty interpretace práva: a) obecně závazné normativní akty – tvorba předpokládá interpretaci existujících aktů vyšší PS b) individuální akty – předpokládají výklad NA c) interně závazné akty d) akty interpretace
27) Interpretace práva, pojem a její objekt
INTERPRETACE – výklad právních norem – tj.objasnění obsahu a smyslu jednotlivých ustanovení NPA pro potřeby jejich použití na konkrétní případ. Jde tedy o vztah obecného k jedinečnému. Výklad práva je součástí procesu aplikace, kdy dochází k subsumci konkrétního případu pod obecnou právní rovinu, kde výsledkem je interpretační akt (rozhodnutí jak interpretovat právní normu)
Akty interpretace práva: a) obecně závazné normativní akty – tvorba předpokládá interpretaci existujících aktů vyšší PS, b) individuální akty – předpokládají výklad NA, c) interně závazné akty, d) akty interpretace
Objekt – je to tzv. heteronomní právo – normativní texty obsažené v pramenech práva (Právní řád,NPA, normativn. smlouvách). Dalším (sekundárním) objektem práva můžou být texty aplikace práva, smlouvy, zvukové záznamy, výpovědi svědků)
Interpretace – její hlediska: a) Logicko sématické (udělování významu znakům), b) Psychologické (funkce:kognitní,hodnotící,rozhodovací), c) Juristické (zjištění správné interpretace právního textu)
28) Právní skutečnosti
PS – právem předpokládaná okolnost na základě níž vznikají subjektům P a Po. Základní dělení PS podle hlediska, zda jsou: A) závislé na vůli B) nezávislé na vůli
A) Nezávislé na vůli: a) právní události – jsou skutečnosti, na které se váže vznik, změna nebo zánik právního vztahu, nelze je ovlivnit – plyne čas, narození občana nebo jeho smrt (zánik manželství)
b) protiprávní stavy – výsledky nezaviněného chování nebo událostí, které jsou v rozporu s právem, vznikají nám závazkové právní vztahy - úraz, ztráta věci, nehoda
B) Závislé na vůli: a) právní jednání (právní úkon) - projev vůle na základě něhož subjektům vznikají, mění se nebo zanikají právní vztahy (P a Po) Právní úkon může být: jednostranný (výpověď, závěť), dvoustranný (smlouvy, dohody mezi subjekty), vícestranný (smlouva obsahuje více subjektů)
b) protiprávní jednání – trestné činy - delikt – spočívá v činnosti nebo nečinnosti porušující právní povinnosti, následkem je právní odpovědnost, toho kdo se jednání dopustil, rozlišujeme: trestné činy (za spáchání následuje trest uložený soudem), správní přestupek (zaviněné jednání, sankci ukládají orgány státní správy), disciplinární (kárný) přestupek (sankci ukládá přímý nadřízený), ostatní delikty (např. náhrada škody).
29) Právní úkon. Platnost (náležitost právního úkonu), neplatnost,odporovatelnost
Právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku těch práv a povinností, které právní skutečnosti s takovým předpisem spojují. PÚ se mohou zakládat na činnosti i nečinnosti, projevují se v nich rozumové a volní prvky psychické činnosti lidí. Náležitosti PÚ:
1) obecné náležitosti osoby (subjekt musí mít právní subjektivitu)
2) náležitosti vůle: skutečnost vůle (vůle skutečná není donucení), svoboda vůle (není v tísni), vážnost (není projev simulovaný nebo žert), prostá omylu
3) náležitosti projevu vůle: srozumitelnost (neurčitost projevu v jeho vnější podobě), určitost (týká se vlastního obsahu projevu), forma (ústní, písemná ; stanovená, smluvená účastníky pr. vztahu…)
4) shoda mezi vůlí a projevem: možné plnění, dovolené plnění
5)náležitosti předmětu – reálná existence, umožnit nakládat s ním.
Neplatnost: pokud chybí některá z náležitostí 1) až 5) Odporovatelnost: pokud si odporují vůle a projev vůle, je právní úkon neplatný.
Vznik PÚ úkonu podle počtu subjektů: 1)Jednostranný neadresovaný PÚ – vzniká pouze projevem vůle jednoho subjektu, 2) Jednostranný adresovaný PÚ – vzniká doručením dané osobě, které se to týká, aby se s tím mohla seznámit (výpověď, odstoupení od smlouvy) 3) Dvoustranný PÚ – třeba dohody obou stran (dvě fáze - návrh na uzavření smlouvy adresovaný 2.straně a akceptace tohoto návrhu) 4) Vícestranný – veřejná soutěž
Neplatnost PÚ: a) absolutní neplatnost - přichází ze zákona, bez ohledu jednajících stran práv. úkon je prohlášen za absolutně neplatný, např. u leasingových smluv – pronajímatel musí vrátit peníze, nájemce musí vrátit auto, problémem je ale např. opotřebení, práv. úkon se ruší od počátku
b) relativní neplatnost - práv. úkon je neplatný pro nedostatek méně závažné skutečnosti, která je předpokládána, na tento úkon je pohlíženo jako na platný, je neplatný, až když se jedna strana dovolá neplatnosti, existují 2 varianty řešení: strany se dohodou a napraví (konvalidují) stav, jedna ze stran se dovolá neplatnosti a práv. úkon zanikne od počátku
30) Právní odpovědnost, pojem, druhy
PO se rozumí uplatnění nepříznivých právních následků stanovených právní normou vůči tomu, kdo porušil právní povinnost. Zahrnuje v sobě: prvek nepříznivých právních následků, prvek státního donucení. Základní vztah, který je předmětem zkoumání, je vztah mezi porušením právní povinnosti a PO. Rozlišujeme: a) primární povinnost (zákaz či příkaz stanovený v právní normě) + její porušení, b) sekundární (sankční) povinnost (nově vzniklá povinnost za porušení primární povinnosti)
Existují dvě koncepce PO: 1) Koncepce aktivní PO ( odpovědnost vzniká již se vznikem primární PO. Odpovědnost je chápána jako odpovědný vztah subjektu k náležitému plnění právních povinností. 2) Koncepce pasivní PO ( odpovědnost vzniká až v důsledku porušení primární povinnosti, je to odpovědnost za toto porušení, je s ní spojen vznik sankčního vztahu.
Druhy PO: a) trestněprávní odpovědnost (odp.za trestný čin) – druhy trestů a výjimečný trest jsou upraveny taxativně trestním zákonem, b) správní odpovědnost (odp. za správní delikt) – sankce typu napomenutí, pokuta, zákaz činnosti, propadnutí věci, c) disciplinární odpovědnost (kázeňské provinění) – výpověď pro závažné porušení pracovní kázně, důtka, snížení započtené doby pro určené platy, písemné napomenutí, pokuta, d) odpovědnost za soukromoprávní delikt – náhrada způsobené škody, odstranění vad, povinnost poskytnout přiměřené zadostiučinění.
31) Sankční koncepce právní odpovědnosti
Koncepce právní odpovědnosti: 1) aktivní (perspektivní, pozitivní) - PO vzniká již se vznikem primární PO, - zdůrazňuje se zde preventivní, výchovný aspekt, který usiluje o svědomité splnění své povinnosti, - splývá s pojmem primární povinnost 2) pasivní (retrospektivní, negativní) - PO vzniká až v důsledku porušení primární PO.
Protiprávnost: vzniká buď komisivně - rušitel se choval tak, jak neměl, nebo omisivně – rušitel se nechával tak, jak měl
Porušením povinnosti vznikají následky: 1) právní následky, u nichž trvá primární povinnost s existující možností vynutit její splnění, 2) právním následkem je vznik nové, sekundární povinnosti, tj. tíživý důsledek zaviněného porušení primární pr. povinnosti - vznik povinnosti sankce, 3) jiné právní následky (př. zmeškání lhůty)
Funkce PO: 1) Reparační, kompenzační (odčinění škodlivého následku), 2) Satisfakční (fyzická osoba má právo se domáhat zadostiučinění), 3) Represivní (rušitel postižen újmou, fce má podpůrný charakter), 4) Preventivní (k předcházení porušování práva).
32) Prvky zaviněného porušení právní povinnosti
Na principu zavinění je konstruována subjektivní právní odpovědnost, to ale nestačí a musí být dále naplněny další prvky porušení práv.povinnosti:
Prvky zaviněného porušení právní povinnosti jsou: A) objekt deliktu - právem chráněný zájem, proti němuž směřuje protiprávní jednání (např. bezpečnost státu, majetek, život, zdraví, svoboda), B) subjekt deliktu - ten, kdo ohrozil nebo porušil právem chráněný zájem a kdo má způsobilost k protiprávnímu jednání (deliktní zp.), C) objektivní stránka deliktu - obsahuje tři znaky (protiprávní jednání, škodlivý následek takového jednání a příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním a škodlivým následkem (kauzální nexus). (Protiprávní jednání je volní lidské jednání tvořené vnitřní a vnější složkou = úmysl a čin. Škodlivý následek = porušení nebo ohrožení právem chráněného zájmu, újma. Škodlivý následek se nerovná škoda! Příčinná souvislost je objektivní vztah mezi protiprávním jednáním jako příčinou a škodlivým následkem jí vyvolaným.) D) subjektivní stránka deliktu - vnitřní, psychický vztah delikventa k jeho vlastnímu protiprávnímu jednání a k jeho následkům. Hlavním znakem je zavinění. Zaviněním se rozumí vnitřní, psychický vztah delikventa k jeho vlastnímu protiprávnímu jednání a jeho následkům, zavinění je jednotná a obecně platná kategorie.
Zavinění: 1) Úmysl (dolus) - přímý, nepřímý 2) Nedbalost (culpa) - vědomá,nevědomá.
Realizace práv.odpov. svými následky nepříznivě zasahuje do subjekt.práv delikventa.
33) Právní stát
Právo je těsně spjato se státem - stát je nejen práv. jevem, ale má i další aspekty, je i polit. formou organizace společnosti. Současný demokratický stát je charakterizován jako: a) moderní (od2.pol.19.st.) - lze jej charakterizovat těmito znaky: jednotnost moci, území, legitimnost politické moci a práv. řádu, národní princip výstavby, byrokratický aparát, b) právní, c) sociální
Práv. stát se obvykle charakterizuje jako stát, který je vázán svým právem, kde je primát práva nad státem, kde vládne právo, který je budován na principu panství práva, který je budován na principu suverenity práva.
Vznik práv. státu souvisí až s revolučním osvícenským obdobím. Názor na práv. stát formulovalo především 5 názorových hnutí: liberalismus, přirozenoprávní teorie, teorie společenské smlouvy, konstitucionalismus, právní pozitivismus
Dvě základní koncepce práv. státu: A) kontinentálně-evropská (právní stát) - navazuje na antiku a na ideje osvícenství a Velké francouzské revoluce, pak však idea práv. státu začala vyhasínat (od 2. pol. 19. stol.), renesanci práv. státu přináší až konec 2. sv. války B) anglosaská (vláda práva) - práv. stát ve V. Británii vznikl v zcela jiných hist. podmínkách – nebyl zaměřen na získání svobody, ale na obranu svobody, existovala zde jiná práv. kultura (jiné prameny práva – precedenty, ty zdůraznily význam role nezávislého soudce, právo obyčejové)
Čtyři modely práv. státu: liberální PS (USA, minimální stát garantující lid. práva a minimálně zasahující do svobody jednotlivce), materiální PS (zosobňuje hodnotový řád založeny na konceptu morálních kategoriích) sociální PS (garantuje soc. důstojnost - tedy soc. bezpečí) demokratický PS (promítnut do všech předcházejících typů)
Základní principy práv. státu - nejlépe vystihují, do jaké míry je stát právním: 1) záruky zákl. práv a svobod – PS nejen zakotvuje, ale také garantuje a vytváří mechanismus pro ochranu lid. práv, 2) ústavnost a zákonnost – ústavnost tvoří základ zákonnosti, 3) práv. jistota – možnost předvídat postup stát. orgánů i jiných práv. subjektů, 4) suverenita lidu – člověk a lid je výchozí, zdůrazňuje neomezitelnost polit. práv, 5) dělba a kontrola moci – smysl je aby se moci vzájemně kontrolovaly a nedošlo k převážení jedné z nich, 6) omezená vláda – stát.moc je limitována ústavou a zákony, 7) legitimita stát. moci a demokratismus činnosti stát. orgánů
Základní znak PS: pokud práv. předpis neporuším, nemohu být sankcionován.
34) Právo a ostatní normativní systémy
1) právní normativní systémy: právo patří k nejvýznamnějším normativním systémům (je nejvýznamnější), z ostatních společenských pravidel si postupně přisoudilo ty co jsou považovány za nejhodnotnější („Nezabiješ“)
Právo se liší tím že: a) má státem stanovenou nebo uznanou normu (pramen práva), b) opírá se o státní donucení (zákonné prostředky státních orgánů, které používají v případě porušení práva), c) státní moc zabezpečuje jednotu práva na daném státním území
2) neprávní normativní systémy: se svými požadavky mohou být ve větší či menší míře v rozporu s právem
a) morálka - mravní ideje, mravní standardy chování, mravní postoje, mravní zvyky a obyčeje a mravní normy. Právo a morálka prolínají všude tam, kde jde o základní humánní otázky. Morální normy nemají psanou formu b) náboženství, c) estetické normy, d) normy umění, e) normy sportu atd.
Právo je normativní systém se zvláštní, státem stanovenou formou, jeho normy mají obecnou závaznost, jsou vynutitelné státem. Ostatní, např. morálka, náboženství, politika se liší, např. nevynutitelností, různě se přitom překrývají, někdy reguluje určitou část pouze určitý normativní systém.
35) Tvorba práva (pojmové vymezení, principy)
Tvorba práva – činnost právotvorných orgánů. Legislativní proces – zjištění, že je třeba něco legislativně upravit- vznik legislativního záměru.
Tvorba práva se projevuje především u normativních právních aktů (ústava, zákony a jiné právní předpisy),které tvoří i sankcionuje stát. Normotvornou činnost je možné chápat jako cílevědomou a na lidské vůli závislou činnost. Tvorba práva bývá většinou vyvolávána podnětem, který vyvolává potřebu norem jež mohou čelit dané situaci nebo normami lze usilovat o vyvolání prostředí, které dává možnost dosáhnout určitého cíle (hospodářský, politický)
Principy: a) princip hierarchie PN – vnitřní strukturovaný systém, je uspořádán do pyramidy, b) nižší PN musí být v souladu s vyšší PN, s normou vyšší právní síly (nesmí s ním být v rozporu), c) princip svrchovanosti zákona, d) PN nižší (odvozená) musí být vydána pouze ke konkretizaci primárního předpisu a na jeho základě.
36) Právotvorba a normotvorba
Právotvorba – správní a soudní rozhodnutí, speciální smlouvy. Spadají sem práv.normy v užším i širším smyslu. (Jsou pravidla chování obsažena v práv. předpisech i rozhodnutích soudů, kterými na sebe jednotlivec bere práva a povinosti)
Normotvorba – činnost, při níž vznikají práv.normy (Určuje všeobecně přijatelná pravidla chování, stanovuje subjektům práva a povinnosti kterými je povinen se každý řídit.)
37) Aplikační proces
Proces aplikace PN je složitý, je nutné spojit poznávací, logické vyhodnocující a rozhodující faktory myšlení a dopracovat se tak konečného rozhodnutí. Při řešení konkrétního případu je nutné postupovat v určité návaznosti jedné činnosti na druhou. Rozlišujeme 3 základní stádia tohoto procesu:
1) zjištění skutkového stavu řešeného případu - povinnost státního orgánu úplně a nepochybně zjistit pravdu o všech skutečnostech,které jsou součástí skutkové podstaty řešeného a následně rozhodovaného případu. Jde o povinnost zjistit objektivní pravdu. Ke zjištění objektivní pravdy slouží dokazování. Dokazování se uskutečňuje prostřednictvím důkazních prostředků a vyhodnocením provedených důkazů. Každý důkaz je třeba hodnotit jednotlivě a všechny důkazy navzájem v jejich vzájemné souvislosti.
2) zjištění právní normy, podle které musí být případ řešen, včetně výkladu, čili interpretace této právní normy - Při zjišťování správných právních norem, podle kterých má být případ řešen, musí státní orgán vycházet z toho, že zmíněné potřebné normy musí být jednak platné a že řešený případ se nesmí vymykat z časové, prostorové nebo osobní působnosti právních norem. Státní orgán při aplikaci práva musí vycházet z oficiálního textu normy. Kromě správného textu je nutné vycházet i z obecně závazného výkladu právních norem. V případě, že st. orgán zjistí, že konkrétní případ není upraven žádnou právní normou, je povinen přistoupit k analogickému použití práva.
3) vydání rozhodnutí - cílem a vyvrcholením celého procesu aplikace je vydání aktu aplikace práva – individuálního práv.aktu - individuální normy.
38) Právní kultura (pojem a druhy)
Právo není univerzální normativ.systém – své zvláštnosti odvozuje od normotvůrce, na jehož území vzniká a platí. Mechanismus právní kultury se liší také vývojem: a) evropsko-kontinentální (pokračovatelem římské pr. školy), b) anglo-americký systém (vycházející z obyčejů a soudcovské tvorby) c) Islámský systém – smíšené právo (domorodé, zvykové+některý z předešlých systémů a), b)
Právo není samostatným jevem, je spojeno s jinými normativními systémy, tvoří součást národní kultury, právní kultura může být rozčleněna na: kognitivní (znalost práva), emocionální (pozitivní či negativní vztah k právu), hodnotová (názory, zda hodnoty občanů jsou stejné s hod. práva)
39) Subjektivní a objektivní právo
Objektivní právo – souhrn všech právních norem P a Po – možnosti chování subjektů. Nejmenší jednotkou je právní norma, vazby zákonnosti a podzákonosti, původnosti a odvozenosti umožňují uspořádání objektivního práva. Toto vertikální uspořádání norem má podobu pyramidy – na jejím vrcholu je právní norma absolutně nejvyššího stupně právní síly. Specifické znaky OP: a) forma (zásada dodržení pravidel normotvorby, publikace), b) obecná závaznost (norma se vztahuje na neurčitý počet případů a subjektů téhož druhu), c) státní donucení (stanovení a realizace sankcí)
OP jako souhrn norem působí na chování lidí preventivně – nabízí model chování nebo následně – po porušení povinnosti následuje sankce. Jeho základní funkcí je regulace. Z hlediska struktury je OP systémově celek, jenž je postaven na právních normách, pr. institutech, pr. odvětvích a na principech práva. Můžeme ho rozdělit na soukromé (p