učení

právnické a stát.
b) Objekt - PN je předmětem zájmu normotvůrce = lidské chování v důsledku účinnosti právní normy, může mít i podobu normy samotné, subjektu…
c) Obsah - PN se dá chápat jako spojnice.
Struktura PN: Každá právní norma obsahuje určité podmínky a předpoklady, při jejichž naplnění se bude realizovat stanovené pravidlo chování.
Hypotéza – stanoví podmínky a předpoklady za nichž může nebo musí být realizováno pravidlo chování
Dispozice - vlastní pravidlo chování, určuje komu a jaká oprávnění povinnosti vznikají
Sankce - určuje právní následky při porušení povinnosti uvedené v dispozici
13) Druhy právních norem
PN dělíme podle druhů: podmíněné a nepodmíněné, perfektní a imperfektní.
Druhy PN: I.) Podle orgánů, které mají pravomoc vydávat NPA rozlišujeme právní normy
a) prvotní - PN vyšší právní síly - obsažené v zákonech b) odvozené – PN nižší právní síly - ve vládních nařízeních, vyhláškách
II.) Podle předmětu právní úpravy - dělení podle toho jakou problematiku určitá právní norma řeší. Dělení podle jednotlivých právních odvětví (právo ústavní, správní, finanční, trestní ...)
III.) Podle účinku dispozice rozlišujeme právní normy
a) kogentní (kategorické) - jsou typické pro právo veřejné, nepřipouštějí odchylný projev vůle či chování subjektů právního vztahu od pravidla chování. Subjektům stanovují práva a povinnosti (podmíněně či nepodmíněně). př. „musí být uskutečněno tak a tak“.
b) dispozitivní - jsou typické pro právo soukromé, umožňují účastníkům právního vztahu určitou volnost v uspořádání vzájemných práv a povinnosti, dohodu. („není-li dohodnuto jinak…“
IV.)Podle povahy rozlišujeme právní normy:
a) Blanketové - odkazují obecně na jinou normu
b) Odkazující - odkazují na konkrétní odkaz „legislativní zkratka“- zákonodárce odkáže na příslušný právní předpis, zbytečně nenarůstá normativní text.
V.)Podle dikce rozlišujeme právní normy
a) opravňující (subjekt má právo něco udělat) – „může“
b) zavazující (norma subjekt zavazuje aby něco udělal) – „musí“ x „nesmí“ (forma příkazu nebo zákazu).
14) Existence, platnost, účinnost právních norem
Existence - působení právní normy na chování lidí. V užším slova smyslu to znamená relaci právní normy a teritoria (místní působnost), právní normy a osob – potenciálních adresátů (osobní působnost), právní normy a času (časová působnost = platnost a účinnost), právní normy a skutkových podstat (věcná působnost) - v jakém rozsahu lze aplikovat právní normy na konkrétní případy (tj.osoby,prostor,čas,věc)
a) osobní působnost - koho se týká - všechny osoby na území ČR podléhají českému práv.řádu (češi,cizinci,bez určení) a právní normy se jich týkají.
b) prostorová - na jakém území platí - v ČR na celém území,včetně vzdušného prostoru a pod povrchem.Na palubách lodí i letadel registrovaných v ČR.
c) časová - časové rozmezí (období účinnosti) právní normy - časová: platnost účinnost a zánik právní normy
Platnost = den publikace, norma byla vytvořena předepsaným způsobem, příslušným právním orgánem, oficiálním způsobem vyhlášená (Sb.zákonů, úřední desce) a stala součástí českého práv. řádu.
Účinnost = schopnost práv.norem vyvolávat účinky sledované zákonodárcem : s okamžitou účinností (dnem vyhlášení) s pozdější účinností (k určitému dni) a přímo ze zákona (15 dnem po vyhlášení) Datum je obsaženo v textu PN (Platnost nabývá dnem....) Doba mezi platností a účinností PN se označuje jako legisvakanční lhůta - prázdniny zákona
d) věcná - čeho se týká.
15) Časová působnost
Čas jako významná okolnost je právní normou kvalifikován jako právní skutečnost. Ćas je důležitým faktorem i v oblasti realizace práva a působnosti práva. Právní norma platí v časově omezeném období. Důležitými momenty pro právní normu jsou okamžiky schválení, rozeslání (publikace, = okamžik platnosti) a účinnosti.
Norma schválená je nadána jen „existencí“, není však součástí platného právního řádu a není způsobilá vyvolávat účinky sledované zákonodárcem.
Proces dále pokračuje rozesláním (publikací). Norma rozeslaná se stává součástí platného právního řádu, je přístupná veřejnosti. Je dosud neúčinná, a není způsobilá vyvolávat účinky sledované právotvůrcem. Platnost je předpokladem účinnosti právní normy. Doba mezi platností a účinností je označována jako legisvakanční lhůta. Až uplynutím legisvakanční lhůty nastupuje moment účinnosti právní normy. Účelem legisvakanční lhůty je seznámit adresáta právní normy s jejím zněním, případně vytvořit podmínky pro možnou realizaci právní normy. Rozlišujeme obecnou a speciální
Obecná legisvakanční lhůta je stanovena publikační normou na 15 dní.
Speciální lv.lhůta je dána délkou časového úseku mezi datem rozeslání právní normy a nabytím účinnosti. Výjimečně splývá den účinnosti s datem platnosti (rozeslání, publikace).
Právní norma působí do budoucna, retroaktivita je přípustná výjimečně. Časová působnost právní normy zaniká z vnitřních či vnějších důvodů.
Vnitřním důvodem je uplynutí doby, na kterou byla právní norma vydána. Sama si určuje termín zániku svého časového působení.
K vnějším důvodům řadíme výslovné zrušení (derogaci), či zrušení mlčky. Jde-li o zrušení normativního právního aktu celého, hovoříme o abrogaci. Derogační klauzule výslovná může mít několik podob:generální derogační klauzule obecně stanoví zrušení všech právních norem, které odporují dané právní normě nové.,taxativní d.kl. obsahuje konečný výčet všech norem, které jsou rušeny, generální s demonstrativním výčtem – obecné zrušující ustanovení generální klauzule je navíc doplněno příkladným výčtem nejdůležitějších rušených norem.
Derogační pravidla operují se vztahem obecného a zvláštního, zohledňují čas jako významný faktor. Mají podobu : (pozdější právní norma ruší dřívější)(pozdější speciální norma ruší obecnou dřívější) (obecná norma neruší dřívější speciální normu).
16) Definiční znaky právní normy a její působnost
A) Definiční znaky materiální
normativnost = stanovuje něco, co se stát má nebo nesmí; něco reguluje normativní není věta, která něco deklaruje, manifestuje nebo vymezuje
Práv. závaznost (všeobecná) = je závazná pro všechny subjekty bez výjimky
Obecnost = co do předmětu ­ vymezuje urč. skutkovou podstatu; co do subjektu ­ působí absolutně (zakládá povinnost všem adresátům práv. vztahů), ale týká se subjektů určitě vymezených (např. živnostníků) nejde zde o počet subjektů, ale na vymezený okruh subjektů (tzn. může být jen jeden, např. prezident) může být všeobecná (každý je povinen), zvláštní (vztahuje se jen na urč. Subjekty, např. notáři), jedinečná (vztahuje se na jednoho např. prezidenta) Státní donucení (vynutitelnost)
B) Definiční znaky formální
Pravomoc - práv. norma musí být vydána pravomocným stát. orgánem
Forma - publikace norem (určitost a písemnost normy) ­ aby byla platná (ve Sbírce zákonů a mezinár. smluv)
Působnost v širším smyslu: působení normy na chování lidí, model chtěného chování, nebo po porušení následuje sankce.
V užším smyslu: spojuje působ. s dalšími pojmy–působnost: a) osobní působnost - kterých osob se týká, b) prostorová - v jakém prostoru,území platí, c) časová - časové rozmezí / období účinnosti / právní normy, d) věcná - čeho se týká
Působnost vyjadřuje relaci právní normy a skutkových podstat, právní normy a osob-potenciálních adresátů, právní normy a teritoria, právní normy a času.. Působnost vystupuje jako vlastnost již platné právní normy.
17) Realizace práva, pojem formy, druhy
Realizace - převedení práva do konkrétní reality (na konkrétní společenskou situaci, uskutečnění normy) - pokračování tvorby práva, jeho naplnění a ověření účelu zprostředkovaného právního vlivu, který by měl být především orientován na garanci subjektivních práv, svobod, právem chráněných zájmů, ale i plnění povinností všech subjektů právních vztahů. Realizaci práva ovlivňuje především soulad právních norem a ostatních normativních systémů, právní vědomí /představ, znalosti, postoje, názory). Pokud se právní norma neshoduje s vědomím obyvatel, její efektivnost nedosahuje požadovaného účinku.
Formy: a) soukromoprávní úkony – jako právní jednání, zejména fyzických osob, b) veřejnoprávní akty – autorativní forma realizace práva – aplikace práva, vykonávána státními orgány, výsledkem individuální právní akt, c) interní instrukce – individuální i normativní instrukce,, forma činnosti,která se děje na základě právních norem
Realizace je ovlivněna třemi základními faktory : A) Právní vědomí - Proč a jaká je právní úprava? Proč se subjekt chová tak a tak? Jádrem právního vědomí je znalost práva (platí princip „Neznalost zákona neomlouvá“).
B) Ostatní normativní systémy - (Morálka, politika, náboženství, estetické normy, tradice, obyčeje, normy společenských organizací, móda…) Parametry, které sledujeme, jsou : sféra působení forma, sankcionovanost, vynutitelnost, formulace, vznik, účinnost C) Motivační faktory - proč se subjekt chová tak a tak – pohnutky, motivy – oblast psychologie.
18) Právní vztahy
Jeden z nejvýznamnějších způsobů realizace práva je prostřednictvím právních vztahů. Zvláštní druh společenských vztahů, které jsou regulovány právními normami. Jsou časté v každodenním životě. Lidé zde vystupují jako nositelé subjektivních práv a povinností.
Funkce právního vztahu : vytvoření rovného, právního prostředí ; vytvoření předpokladů pro uplatnění mechanismu státního donucení.
Předpoklady: a) Právní norma (obecný, obligatorní předpoklad), b) Právní skutečnost (konkrétní, nutný předpoklad). Právní skutečnosti jsou okolnosti, s nimiž právo spojuje vznik, změnu nebo zánik právního vztahu. Někdy bývá mezi předpoklady řazeny i subjekty a objekty.
Charakter: a) Regulativní (ve společnosti), b) Volní (nutná vůle subjektu) Týká se to osob fyzických, právnických i státu – jsou si rovni
Absolutní a relativní právní vztah: a) Absolutní právní vztah ( všeobecnost, absolutní práva a povinnosti se stanovují a garantují vůči všem, b) Relativní právní vztah ( konkrétní subjekty
Znaky právního vztahu (kromě regulativního a volního charakteru): a) Existence právní normy, b)Individuální charakter, c) Strukturovanost ( právní vztah má vnitřní strukturu – prvky.
Prvky: a) Subjekty právního vztahu - subjekt je ten, jemuž v právním vztahu vznikají práva a povinnosti, pokud splňuje podmínky právní subjektivity (viz níže). Sem spadají fyzické osoby (jednotlivci, přirozené subjekty) a právnické osoby (umělé subjekty, organizace, firmy). Postavení jednotlivce je dáno právní subjektivitou – má 3 prvky: 1)Způsobilost mít práva a povinnosti (pasivní stránka subjektivity), 2) Způsobilost k právním úkonům (aktivní stránka subjektivity), 3) Deliktní způsobilost (k protiprávnímu jednání).
b) Objekty právního vztahu - objekt je to, k čemu směřují práva a povinnosti daného právního vztahu (věci, výsledky tvůrčí duševní činnosti /umělecká díla/, hodnoty lidské osobnosti /život, zdraví, čest/, chování a jeho výsledky /služby/, hmotné objekty, které jsou živými tkáněmi /transplantáty/ )
c) Obsah právního vztahu - souhrn subjektivních práv a právních povinností, vyplývajících subjektům z daného právního vztahu, (směřujícím k objektům právního vztahu). Subjektivní práva a právní povinnost
19) Aplikace práva
AP-rozhodovací proces státních orgánů na základě existence právní normy a zjištění skutečnosti – použití právních norem na konkrétní skutečnosti - výsledkem činnosti státního orgánu je individuální právní akt. Proces aplikace PN je složitý, je nutné spojit poznávací, logické, vyhodnocující a rozhodující faktory myšlení a dopracovat se tak konečného rozhodnutí. Při řešení konkrétního případu je nutné postupovat v určité návaznosti jedné činnosti na druhou. Model aplikace práva - Rozlišujeme 3 základní stádia tohoto procesu:
a) zjištění skutkového stavu řešeného případu – popis chování, jednání, děje, dokazování - proces dokazování formou shromažďování základních a podstatných faktů (důkazů): listiny (veřejné a soukromé) svědci, znalci, ohledání, slyšení stran
b) zjištění právní normy, podle které musí být případ řešen, včetně výkladu, čili interpretace této právní normy – vyjasňování obsahu PN prostřednictvím různých metod a postupů: 1) autentický výklad – oficiální výklad, 2) legální výklad - vědecký výklad, 3) analogie – na základě podobnosti je aplikována nejbližší PN – vymezena v zákoně (přiklad: určení mateřství)
c) vydání rozhodnutí
20) Individuální právní akty,jejich vlastnosti a členění
Výsledkem činnosti státního orgánu v aplikačním praxi je individuální právní akt. IPA – výsledkem pravomocného rozhodnutí státního orgánu, v němž se zakládají, mění, ruší konkrétní práva a povinnosti subjektů, jsou projevem státní suverenity
Vnitřní forma IPA: 1. záhlaví – uvedeno který orgán a v jaké věci rozhodl, 2. výrok – představuje vlastní rozhodnutí, 3. odůvodnění – zhodnocení celého průběhu řízení, zdůrazněno, čím se orgán v řízení řídil, 4. poučení o odvolání – možnost podání opravného prostředku
Právní moc – okamžik účinnosti rozhodnutí, nelze podat odvolání, akt je závazný a relativně nezměnitelný
Vykonatelnost – pokud rozhodnutí o plnění, tak se jedná o moment jeho skutečné realizace
Vnější forma IPA – rozsudky a usnesení v soudní praxi, rozhodnutí v oblasti státní správy
Členění aktů aplikace práva - podle:
a) účinků, které způsobují – aa) konstitutivní akty – které zakládají, mění nebo ruší právní vztah, působí do budoucna – rozsudek o svěření dítěte do péče - ab) deklaratorní akty – pouze stanovuje, že nějaká situace nastala a existuje (Vina - deklaratorní akt Trest – konstitutivní akt)
b) podnětu, z něhož byly vydány – ba) z vnějšího podnětu – na žádost - bb) z vlastní iniciativy státního orgánu(ex offo) – zahájí řízení
c) postavení státního orgánu v právním vztahu nově založeném – zpravidla není státní orgán subjektem právního vztahu, stanoví adresátovi IPA novou právní situaci
d) na kterou část struktury PN je zaměřena pozornost – da) k realizaci dispozice - db)sankce
21) Analogie
Analogie – znamená použití jiné normy, podle níž se pak případ posuzuje, ačkoli dispozice normy na něj přímo nedopadá – upravuje však vztah podobný = analogický - je to použití normy na jiný skutkový děj, než pro který byla norma zamýšlena (určení mateřství – není upraveno, tak se použije ustanovení o určení otcovství).
S analogií je spjat problém, který se zákonodárce snaží snížit: - zákaz použití analogie (např. v trestním právu hmotném) - jednak odkazem na možnost použití analogie, při usnadnění postupu aplikujícího orgánu, např. v trestním právu procesním
Z hlediska legislativně-technického analogie působí jako legislativní zkratka, umožňující stručnost a přehlednost právního předpisu ( na usnesení se použije přiměřené ustanovení o rozsudku)
22) Interpretace. Pojem, účel, zásady
INTERPRETACE (výklad pr.norem) se rozumí objasnění obsahu a smyslu jednotlivých ustanovení NPA pro potřeby jejich použití na konkrétní případ. Jde o vztah obecného k jedinečnému. Rozlišujeme jednotlivé druhy výkladu práva podle toho kdo konkrétní výklad podává, dále rozlišujeme různé metody výkladu práva a různý rozsah smyslu právní normy.
Účel – zjištění: a) význam normativního ustanovení - postižení významu a smyslu právní normy, která byla zakotvena a vyjádřena ve slovní formulaci toho kterého normativního aktu, b) jeho smysl a cílová zaměřenost, c) jeho místo v systému práva
Zásady: a) text musíme vykládat tak aby dostal rozumný a správný smysl, b) musíme oddělit výklad od kritiky, c) termíny používat ve smyslu oboru, o kterém text jedná.
Akty interpretace práva: a) obecně závazné normativní akty – tvorba předpokládá interpretaci existujících aktů vyšší PS, b) individuální akty – předpokládají výklad NA - interně závazné akty, c) akty interpretace
Podle subjektu a právních důsledků rozlišujeme tyto druhy výkladu práva:
a) legální - výklad Ústavního soudu ČR – výklad obecně závazný, b) soudní - výklad vyšších soudů, je-li určen ke sjednocování rozhodovací činnosti všech soudů, c)výklad státních orgánů při své aplikaci práva, d) vědecký neboli doktrinární výklad, e) oficiální - interní výklad – nadřízený pro podřízené
23) Struktura právního vztahu
Předpoklady: a) právní norma (obecný, obligatorní předpoklad) b) právní skutečnosti ( konkrétní, nutný předpoklad )
Prvky: a) subjekty, b) objekty, c) obsah
Subjekty: a) Fyzické osoby (= přirozené, jednotlivci), b) Právnické osoby (= umělé, organizace, firmy ), c) Stát
(Právnické osoby: sdružení fyzických nebo právnických osob, účelová sdružení majetku, jednotky územní samosprávy, jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon)
Objekty: a) Věci (movité, nemovité), b) Výsledky tvůrčí duševní činnosti ( umělecké dílo, vynález…), c) Hodnoty lidské osobnosti ( život, zdraví, čest) d) Chování a jeho výsledky (typ služby, podání zprávy), e) Hmotné objekty,živé tkáně (transplantát)
Obsah: Subjektivní práva a právní povinnosti: a) subjektivní práva: absolutní, relativní b) právní povinnosti: dare, face, omittere, pati
24) Charakter právních vztahů, právní subjektivita
Právní vztah je společenský vztah upravený právní normou, kde jsou subjekty nositeli práv a povinností - typ vztahů mezi lidmi, kteří zde vystupují jako nositelé subjektivních práv a povinností. Charakter: A) Regulativní - usměrňování chování, nejčastěji fyzických osob, - právo v zásadě reguluje chování lidí prostřednictvím právních vztahů, nebo jsou tyto výsledkem porušení zákazu stanoveného v právní normě, -nejde o vytvoření obsahu společenského vztahu,ale zabezpečení určitého pořádku, bezpečnosti a jistoty při využívání práv a plnění povinností jednotlivými subjekty.
B) Volní - individuální vůle jednotlivce (využití subjektivních práv v konkrétním právním vztahu x vztahy vzniklé mimo vůli subjektu) právní událost nebo právní vztah, - projevuje se v právních vztazích, když lidé využívají svých práva oprávnění daných právní normou.
Znaky právního vztahu jsou : existence právní normy, individuální charakter a jeho struktura.
Subjektivní právo – souhrn možností subjektu chovat se normou vymezeným způsobem - struktura subjektivního práva: a) možnost být subjektem (nositelem) práva, b) možnost chovat se dovoleným (nezakázaným) způsobem, c) možnost vyžadovat odpovídající chování jiných subjektů, d) možnost státněmocenského zásahu (donucení)
Druhy subjektivního práva: a) absolutní subjektivní právo – práva ústavní, občanská – je obecné, postihuje neurčitý počet právních vztahů, b) relativní subjektivní právo – existuje jako konkrétní právní vztah – oprávnění nebo nárok
Pojmovým znakem subj. práva je subjekt, to, že jakákoliv přeměna možnosti ve skutečnost je závislá na nositeli práva. možnost chování je stanovitelná přímo (výslovné vymezení možnosti chování) nebo nepřímo (právní povinnost – to, co není zakázáno/přikázáno). Právní povinnost je potom nutnost určitého právního chování.
Právní subjektivita – způsobilost k právům a povinnostem – vlastnost subjektu být účastníkem právních vztahů:1) mít práva a povinnosti (narození– smrt /LZPS - tyto práva nelze nikomu zcizit, nikdo nesmí být zbaven práva, ale může být omezen/)
2) způsobilost k právnímu jednání (oprávnění vlastním jednáním něco zakládat, měnit,rušit právní vztahy tzn.nabývat P a Po – váže se na věk – úplná18.let v práci skončením pov. školní docházky,v obč.zákoníku 15-18let pochopit úkon svého jednání, je možno omezit způsobilost nebo zbavit práva – mentálně postižení)
3) způsobilost k protiprávnímu jednání (deliktní způsobilost – odpovědnos