Uvod do filozofie-skripta

kován z židovské obce, ale odsuzován svými současníky i četnými následníky, a to nezávisle na vyznání či bezvěrectví. Spinoza začal filosofovat jako kartesián / dokonce je charakterizován jako kartesiánštější jako sám Descartes /, promýšlel jej však z pohledu judaistického. Veškerá jeho filosofie je vystavěna na Descartově definici substance, kterou aplikoval přísněji než samotný Descartes. Substancí se myslí to, co je samo o sobě a je chápáno ze sebe sama, Spinoza z toho vyvozuje dále její vlastnosti - je dokonalá, jediná, univerzální , nekonečná. Závěrem lze říct, že substance je vším - přírodou / rozprostraněnými tělesy /, myslícími bytostmi, ale i klasicky pojímaným bohem. Tak se do dějin filosofie novým způsobem dostává pozice tzv.panteismu 
EMPIRISMUS
Druhá skupina je označována za empiriky. Empirikové odvozují původ i platnost /kritéria pravdivosti/ poznání ze smyslové zkušenosti. Empirismus nepopírá racionální poznání, jeho úlohu však zužuje na pouhé pasivní spojování počitků a vjemů v představy a pojmy. Zdrojem omylů v procesu poznání je pouze toto spojování, čili rozum. Empirikové též vycházejí z předpokladu, že lidská duše je při narození čistou nepopsanou deskou, která se popisuje až jednotlivými smyslovými zážitky. Rozum poté tato zážitky sdružuje.
John Locke / 1632 - 1704/
     Prototypem empirika novověku je John Locke, obdivovatel přírodních věd, ctitel Isaca Newtona, vynikající lékař, vlivný politik anglického království. Locke formuluje pro moderní vědu její základní úkol - věda má popisovat skutečnost. Ke skutečnosti se však člověk v procesu poznání nedostane bezprostředně, nýbrž skrze naši zkušenost s ní. Tedy, podobně jako Descartes, Locke tvrdí, že poznáváme ideje této vnější skutečnosti. Locke pro svou filosofii stanovil jediný úkol - popsat, jak člověk poznává, zda to, co poznává, a to, co je poznáváno se nějak liší, v čem je shoda obou. Věda totiž nemůže poznávat a popisovat skutečnost jinak než z jejího obrazu v lidském subjektu. Jak bylo již výše uvedeno, člověk dle Locka poznává ideje, kterými je popsána lidská duše. Odkud tyto ideje pocházejí ? Jedině ze smyslů, skrze něž působí na člověka vnější svět. Žádnými jinými nejsme popsáni, žádné jiné nemůžeme poznávat. Filosof odmítá tzv. vrozené ideje a charakterizuje člověka po narození jako čistou nepopsanou desku, která se idejemi popisuje skrze smyslové nazírání vnějšího světa či našich momentálních duševních stavů. Rozum má pouze jediný úkol - ideje sdružovat, popř.rozlišovat, srovnávat, pojmenovávat či abstrahovat. Když John Locke studuje ideje, přichází k závěru, že některé z nich jsou odrazem opravdových, čili objektivních kvalit předmětů vnějšího světa- tzv. primární kvality / např. prostor, počet, pohyb či klid / a jiné jsou idejemi vlastností, které vnější předmět nemá – tzv. sekundární kvality / obsahuje pouze síly, které v nás tyto vlastnosti vyvolávají /.To jsou tzv. subjektivní vlastnosti / jako příklad lze uvést barvu, vůni, hladkost, chuť hořkosti.../. Člověk tyto vlastnosti předmětu přidává a mylně se domnívá, že je předmět má. Věda, pokud má popisovat skutečnost a nic nepřidávat, se musí zabývat pouze kvalitami objektivními, od subjektivních odhlédnout a vůbec je nezmiňovat.
     Rozdělení kvalit na objektivní a subjektivní je ovšem velice problematické, ideje obou jsou úplně stejně obsaženy v subjektu. A tak se muselo nutně stát, že přišel filosof, který tvrdil, že oboje kvality jsou pouze subjektivní, že předmět poznání si vytváří subjekt v procesu poznání.
 Tímto filosofem byl žák Lockův - Ir George Berkeley ( 1685 - 1753 ), který přinesl světu výzvu svým heslem „ Být, znamená být vnímán“, a to duchem mým, jiného člověka či v poslední instanci duchem božím. Irský teolog, misionář a filosof se snažil lidi své doby obrátit zpět k bohu. Jejich atheismus chtěl zničit tím, že zničí materialismus, ten zničí, zlikviduje-li jeho základní pojem – tím je hmota. G. Berkeley vychází z J. Locka – prohlašuje, že obraz světa nám přináší smyslová zkušenost. Nepoznáváme tedy přímo vnější, tedy objektivní svět, ale pouze naše ideje, kterými je popsán náš subjekt. Avšak objektivní existence věcí (kterou Locke nepopírá) Berkeley nahrazuje tvrzením, že „věci“ jsou pouhou kombinací našich počitků. Pokud o něčem tvrdím, že toto existuje, znamená to pouze fakt, že toto je vnímáno – tedy tato existence je existencí duchovní. Pokud tvrdím, že stůl existuje, myslím tím že existuje idea stůl ( v žádném případě ne to, že existuje nějaký materiální, na duchu nezávislý stůl) a to pouze v procesu vnímání oné ideje stůl (ve stejném momentu ideu stůl vnímám, poznávám a zároveň se jako aktivní duch popisuji touto ideou). Věci (ideje) tedy existují pouze v procesu vnímání duchem, jiný způsob existence mimo, na činném, vnímajícím duchu, nemají. Berkeley se vyhnul tzv. solipsismu tím, že předpokládá velké množství vnímajících subjektů stvořených, lidských, které jsou převýšeny vnímajícím duchem božím. Ten garantuje ve svém aktu vnímání existenci (ovšem duchovního) světa božích idejí. Naše světy, které si vytváříme v našich vjemech, se příliš neliší, protože jsou takové, jak s námi hovoří bůh.    
     Svérázný  ostrovní empirismus završil slavný Skot David Hume ( 1711 -1776 ), který moderní svět nakazil skepticismem, který nebyl směřován pouze k rozumu, ale dokonce k lidským smyslům. Pochyboval o možnosti pravdivého poznání vůbec, dokonce i toho, které bylo v jeho době považováno za nedotknutelné a téměř posvátné - vědecké poznání. Věda v době osvícenecké byla založena na kauzalitě, příčino - účinných vztazích. A právě objektivní existenci  kauzality Hume zpochybnil. Prohlásil ji za obyčejný zvyk vědomí klást za sebou jednotlivé smyslové zážitky / např. oheň svíčky a tání vosku - ty po sobě následují, ale nelze tvrdit, že to tak bude vždycky, čili, že příčinou tání vosku je oheň /. Takovéto zpochybnění objektivní platnosti vědy se může zdát na první pohled pobuřující a drzé, zvláště od člověka, který se vědou profesionálně nezabýval. Po zkušenostech s některými tzv. nezpochybnitelnými výsledky a tvrzeními přírodních věd, které skončily v propadlišti dějin, je nutno vystavit skepsi nejen poznatky a metody, ale i základní předpoklady vědy. A tak bychom mohli s Humem prohlásit : „Věřím, že tomu tak je, s jistotou to však prohlásit nemohu. “
 Immanuel Kant / 1724 - 1804 /
     Společnou exkursi po novověkém myšlení, které se těsně prolíná s dějinami lidského myšlení a někdy i dějinami vědy, není možno uzavřít jiným způsobem než dotekem s filosofií Immanuela Kanta, malého velkého muže /měřil pouhých 155 cm/, génia soudobé přírodní vědy a snad nejvlivnějšího světového filosofa, jehož životním osudem bylo „ hvězdné nebe nade mnou a morální zákon ve mně “.Z uvedeného hesla lze poměrně jednoduše vyvodit dva základní cíle Kantovy filosofie :
- zdůvodnit pravdivost vědeckého poznání / zakotvit ho tak a tam, aby nepodlehlo zdrcující humeovské skepsi /,
- nalézt spolehlivá kritéria pro mravní chování člověka jako rozumné bytosti .
Kantova filosofie začíná tzv. koperníkovským obratem, to je odmítnutím tradičního metafysického / filosofického předkantovského / stanoviska, že předmětem filosofie je vnější, objektivní svět. Kant stanovil za předmět filosofie subjekt / činnost lidského rozumu /. To vyplývá z Kantova tvrzení, že všechno zásadní, co mohu říci o výsledku procesu poznání / smyslového vnímání i rozumu /, lze zjistit zkoumáním subjektu. Lidský subjekt je totiž dle Kanta apriori / před zkušeností, jakoby před narozením člověka / popsán jistými danostmi, které nejenom umožňují poznání, ale jistým způsobem vytvářejí podobu, vlastnosti, vztahy a zákony poznávaných „ předmětů a vlastně i poznávaného světa “. Kant tvrdí, že lidský rozum je předem, ještě než začne poznávat, popsán např. kategoriemi prostor, čas, kauzalitou a přírodními zákony. V procesu poznání určitého předmětu / ten existuje nezávisle na subjektu v tzv. světě o sobě / ho oblékám do časoprostorových vztahů, vytvářím mu kauzální vztahy a nechávám ho fungovat dle přírodních zákonů. Předmět sám o sobě tyto vlastnosti vůbec nemá, dává mu je subjekt v procesu poznání. Tím ho jakoby v těchto vlastnostech vytváří jako součást tzv. světa pro nás / poznávající subjekty /. Předmět se v procesu poznání stává takovým, jací jsme my. Proto bylo řečeno, že proces poznání má začít analýzou subjektu / poznávajícího /. Než začnu poznávat stůl, již dopředu vím, jaké vlastnosti v něm objevím - tedy, že bude zaujímat určitý prostor, bude mít určitou časovou životnost, bude příčinou a následkem nějakých dějů, bude podléhat přírodním zákonům / např. zákonu volného pádu.../.  Tak se Immanuel Kant stal poznávacím optimistou, věřil, že lidské poznání je možné a jeho výsledky platí. Ovšem platí pouze pro svět pro nás, tedy ten, který si vytváříme v procesu poznání předmětů a těmito poznávanými předměty zaplňujeme. Naše poznání není platné pro svět o sobě, o němž víme pouze to, že existuje. Jaký je, nevím a nemohu vědět. A tak stanovil slavný filosof i hranice lidského poznání – je to hranice mezi oběma světy (světem o sobě a světem pro nás).  Nebyl z tohoto faktu znechucen či zklamán, byl šťasten, neboť jeho věda získala pevnou půdu pod nohama. Pokud je člověku dána svoboda, třeba i uvnitř pevných, předem vytýčených hranic, může být, pokud je to člověk rozumný a nepodléhající iluzím bezbřehosti, spokojený a šťastný. A to Immanuel Kant zajisté byl.
5. IRACIONALISMUS
Iracionalismus je součástí tendencí vývoje filosofie, která do svého centra postavila člověka, jehož vnitřní svět se stává významným předmětem filosofického zájmu.  Jako iracionalismus jsou od 19. století označovány postoje či filosofické směry, které neuspokojuje jednoznačný a jednostranný způsob exploatace rozumu a které odmítají využívat pouze ty jeho dimenze, které objevila novověká věda.  Iracionalismus staví proti možnosti rozumového poznání jiné, zejména duchovní, citové a jiné cesty poznání. Iracionalismus se odvíjí buď z pozice, která uznává poznatelnost světa, nikoliv však rozumem, nebo z pozice agnosticismu. K prvnímu typu iracionalismu patří i směry tzv. metafysického iracionalismu, které vycházejí z předpokladu, že podstatou světa je nějaký mimorozumový princip. Historicky nejvlivnějšími představiteli uvedeného racionalismu jsou němečtí filosofové Arthur Schopenhauer a Friedrich Nietzsche, kteří jsou též označováni jako voluntaristé.
Arthur Schopenhauer (1788-1860) považoval za základní životní princip pud, neukojitelnou trýzeň vůli. Toto východisko je výsledkem autorovy úvahy o existenci jakoby dvou světů – svět, jak se nám jeví (materiální svět) a svět jaký je (vše je ve své podstatě vůlí). Podstata světa v nás vyvolává nevytěsnitelnou potřebu stále něco chtít. Proto člověku, ale i všemu existujícímu, přináší neustálé utrpení a bolest. Člověk neustále něco chce, trápí se, když to nemá, trápí se i po získání předmětu své touhy, a to proto, že už to nechce (chce zase něco jiného). Utlumit trýzeň pocházející z vůle není tedy možné hromaděním nových předmětů. Je možné ji omezit pouze tím, že vrhnu celý svůj potenciál na uměleckou tvorbu, filosofii či žiji v askesi (téměř nic nepotřebuji, proto se trápím absencí nepatrného množství věcí). První možností pro omezení bolesti způsobené vůlí, je alternativa k orientaci na svět, jak se nám jeví – hmotný svět- je věnovat se umění ( architektuře, sochařství, literárnímu umění nebo hudbě – ta je jakoby nejméně závislá na onom iluzorním materiálním světě). Druhou variantou je nutnost omezit své potřeby, tedy i to, po čem neustále toužím a jehož absence ve mně vyvolává bolest a trýzeň. Čím méně toho potřebuji, tím je menší pole pro nenaplněné touhy a z nich vyplývající trýzeň. Třetí možností omezení bolesti je nutnost převzít na svá bedra bolest celého světa. Poté bude moje trýzeň, ve srovnání s jinými a jiných, pouhou bezvýznamnou bolestí.
Friedrich Nietzsche (1844-1900) se nechal Schopenhauerem inspirovat jen do určité míry. Jeho vůle je pozitivní silou, potřebuje se neustále něčeho zmocňovat, je vůlí k moci (z tohoto hlediska je agresivní a panovačná). Vůle si žádá, aby jí bylo vše dovoleno. To však není možné ve stávajícím řádu světa, proto je nutno přehodnotit všechny jeho základní hodnoty. Je potřeba prohlásit, že není pravdy, stará pravda (tu především přináší věda) je mrtvá, není morálky, stará křesťanská morálka je mrtvá (zrušili jsme ji tím, že jsme podle ní nežili), není boha, tradiční křesťanský bůh je mrtev (zabili jsme ho tím, že jsme v něho nevěřili). Je třeba zavést novou panskou morálku mimo dobro a zlo a stát se nadčlověkem, zříct se všeho, co ho brzdí, co ho činí slabochem. Tak skrze nadčlověka vůle překoná sama sebe a nedopustí, aby slabošsky zakrněla.
 6. EXISTENCIALISMUS
Existencialismus je jeden z nejvlivnějších filosofických směrů ve 20.století. Termín pochází od německého historika filosofie F.Heinemanna. Pojem existencialismus se většinou používá k označení francouzské větve (Sartre, Camus), německá větev (Heidegger a Jaspers) je označována za filosofii existence. Společným impulsem obou větví existencialismu byla zkušenost 1. světové války, v níž se stal člověk pouhou součástkou politických a ideových hledisek, a pozdější rozvoj industriální společnosti s jejími negativními jevy (odcizení, tzv. blahobyt…). Základním pojmem existencialismu je existence jako způsob bytí, jakým jest lidská bytost. Nelze ji popsat racionálně, lze ji pouze nepřímo zakusit. Lidská existence je vždy individuální, je možností, která není uzavřená, stálá či statická, existence je nadána specifickou časovostí (existence teď), je vždy existencí ve světě (existence tady) a mezi jinými lidmi (příčinou mé nesvobody vedle věcí je i jiný člověk, svoboda jiného je hranicí mé svobody), je vždy dějinná, svobodná (do svobody jsem násilím vržen), a proto spojena s volbou a odpovědností (moje zodpovědnost je zodpovědností nejen za sebe sama, nýbrž i za druhé, za dění v celém světě) a je konečná (vyjadřuje ji pojem bytí ke smrti). Jaspers zdůrazňuje tzv. mezní životní situaci, v níž je člověk konfrontován s otázkou smysluplnosti či nesmyslnosti (prožitek blízkosti smrti či smrt někoho blízkého, pocit viny, studu…), Heidegger též akcentuje zkušenost smrti. Jednotliví představitelé existencialismu či filosofie existence se odlišují, lze dokonce prohlásit, že je tolik existencialismů, kolik je existencialistů. Existencialisté, kteří přinášeli své myšlení v podobě uměleckých děl (romány, povídky, divadelní hry, eseje), významně ovlivnili širokou veřejnost.
Filosofie existence zdůrazňuje, že člověk je především bytostí jednající, určující svým jednáním to, čím jest (existenci).
Nejširší vliv na myšlení Evropanů měli existencialisté, především francouzští ateističtí myslitelé, kteří předvedli své velkolepé myšlenky ve formě esejů, povídek a románů, tedy přístupné poměrně široké veřejnosti. Existencialistický přístup k problému člověka lze uvést úvahou J.P. Sartra (1905-1980) v článku Existencialismus je humanismus o vztahu existence a esence (podstaty) u člověka a věcí. Sartre tvrdí , že u člověka existence předchází esenci, u věcí předchází esence existenci.
Člověk potřebuje krájet chléb, proto si vytvoří představu nože, který nejlépe bude sloužit vymezenému účelu. Přesně si vše promyslí, promyslí esenci nože, jeho podstatu, účel, a poté ho vyrobí. Teprve nyní nůž existuje. Esence, podstata nože, to čím je nůž nožem, předchází jeho existenci.
U člověka je tomu naopak. Člověk nejprve přichází na svět, existuje, není však ničím, není boha, který by ho něčím učinil. Člověk sám si svobodně udělí svou esenci, učiní se tím, čím se sám chce učinit. Proto člověk zodpovídá za to, čím jest. Člověk je k volbě sebe sama odsouzen, je odsouzen k zodpovědnosti za sebe, ale zároveň za všechny ostatní lidi, které svou volbou ovlivní. Zodpovědnost za volbu nutně plodí úzkost. Volba je sice svobodná, je nicméně ovlivněna situací, do níž jsme se narodili a kterou si nemůžeme vybrat (jsme vrženi do světa, aniž jsme chtěli, jsme vrženi do této doby a na toto místo). Naše situace je absurdní.
Existencialisté se snaží odpovědět na otázku, jak má člověk žít v iracionálním, nesmyslném světě, který je poznamenán výchozí absurdní situací (nepřehledný chuchvalec náhod, které nemůžeme ovlivnit). Albert Camus (1913-1960) tvrdí, že absurdní situaci nemohu změnit, ale lze jí vzdorovat tím , že přistoupím na její hru, absurdno zničím, když s ním souhlasím. To je jediná moje naděje, jediná alternativa k sebevraždě, jinému možnému úniku z absurdní situace (A.Camus sebevraždu odmítá).
Camus využil příběh mýtické postavy Sýsifa  odsouzeného bohy donekonečna valit těžký balvan do kopce k demonstraci aktu přistoupení na absurdní situaci. Sýsifos, kterému se znovu a znovu valí kámen do údolí, má radost z toho, že má osud (těžký kámen) ve svých rukou, jeho kámen mu patří. Sýsifos dokonce ví, co bude následovat ( to nikdo z nás neví ), má tedy ve svých rukou i svou vlastní budoucnost.