Skripta VyvojovaPsychologie_xx

í nemocí osobnosti).
Nejobvyklejšími neurotickými příznaky U DĚTÍ bývají např. úzkosti a fóbie (přemrštěné reakce - zpravidla z nedostatku jistoty a opory), hysterické reakce (záchvaty, lži aj.strhávání pozornosti k vyvolání obdivu, soucitu, závisti atp.), noční pomočování (různé patogické vlivy /6 %/ - životospráva, povzbuzování sebekontroly, pocilování svěračú), koktavost (sumace aktuální i vleklých frustrací /1 %/ - někdy nekoktá při šeptání, zpěvu, potmě atp., po 16. roce mizívá), mutismus (psychogenní přechodný stav, buď totální, či selektivní - terapie důvěrou a rozvojem zájmů), tiky (mimovolné pohyby ,ritualizace, intenzivní tenze - farmakoterapie, psychoterapie, v dospívání obvykle mizí), bolesti hlavy (tlakové bolesti v krajině čelní a spánkové - odpočinek, pobyt na vzduchu) aj.
V PREPUBERTĚ se jako neurotické příznaky vyskytují i nutkavé myšlenky a představy (farmakoterapie a psychoterapie), dlouhodobější deprese (v pozadí často nejistota a nízká sebedůvěra) a snadno vznikající patické reakce (senzitivní vztahovačnost, červenání, třesy atp. - cestou k nápravě je paradoxní intence). Charakteristickým komplexem neurotických příznaků je neurastenický syndrom. Obecně působí pozitivně respekt, přátelskost, dostatek možnstí pro tvořivé zájmy a autokultivaci
 
8. Charakteristické znaky PUBERTY A ADOLESCENCE (charakteristika a srovnání vývojových změn v pubertě a adolescenci) a změny RACIONÁLNĚ-KOGNITIVNÍCH procesů v průběhu dospívání (úroveň vnímání, pozornosti, paměti, myšlení a tvořivosti v pubertě a adolescenci)
Během deseti let dítě vyspěje tělesně, psychicky i sociálně v dospělého člověka, připraveného na vstup do zaměstnání (čím vyšší cíle tím náročnější příprava) i občanského života (manželství, rodičovství) a stane se integrovanou osobností. Nejvýznamnějšími změnami jsou přechod od nesamostatnosti k samostatnosti, do neodpovědnosti k odpovědnosti, od závislosti k nezávislosti, od orientace na konzumaci k tvorbě společensky významných produktů a hodnot, přechází také od učení řízeného z vnějšku k samostudiu, od výchovy k sebevýchově, dochází tak k posunu mechanizmů sebeřízení od vnějších požadavků k většímu respektu vůči vlastní, stále propracovanější struktuře vnitřních subjektivních kritérií (individuální rozdíly převažují nad věkovým faktorem).
PUBERTA je obdobím vyznačujícím se disharmonií fyzickou (končetiny) i psychickou (vědomí nesouladu funkcí, nejistota, napětí, "vulkanizmus") spolu se pociťovným zvýšením sociálních nároků. To vše se zpočátku projevuje navenek nevyvážeností reakcí (klackovitost, klátivá chůze, předvádivost) i výkonů (činorodost-lenost, poslušnost-nedůtklivost, přátelskost-urážlivost, společenskost-potřeba izolace).
V racionálně-kognitivní oblasti dochází zvláště rozvojem abstrakce k dovršení výkonnosti a tím i k širšímu a hlubšímu kontaktu s realitou - ve skutečnosti však v tomto období převratných změn v prožitkové sféře osobnosti nebývá dané “ zralosti myšlení“ ještě dostatečně využito.
Imaginativně-emotivní funkce vykazují mezi 12. a 14. rokem výrazný sklon k sebepozorování, egocentrizmu, nestabilnímu obrazu Já a sebehodnocení i ostýchavosti. /“K nebi rozjásaní a na smrt zkormoucení“ Goethe/. Mnohým se zdá, že o nich vrstevníci mají špatné mínění a zakoušejí pak depresivní stavy. U děvčat se to projevuje silněji než u chlapců (41 : 29% ). Zažívaná krize se stává silným podnětem k akceleraci nastupující zralosti a vyváženosti složek Já, které by se mělo stát jádrem prožívání i volních aspektů osobnosti „orientované na dospělost“. Egoidentita přechází od "difuzní totožnosti" k "sociální předurčenosti", přes následující "krizi identity" až k dovršení "zralé totožnosti".
Offerovi [1975] však svými výzkumy poněkud narušili představu o obecně bouřlivých a výrazně negativních proměnách sebezažívání pubescentů, ty se prý týkají jen asi 50 % dospívajících, vedle toho asi 25% je prochází údajně dospíváním zcela bez "krizí".
ADOLESCENCE je vrcholným stadiem dospívání ve kterém krystalizují východiska „sociálního dozrávání“. Dosažení adekvátních hledisek ego-identity je významným úkolem adolescence. Je třeba osobně určit optimální poměr SOCIALIZACE (termit) pro zařazení do společnosti (konformita, výhody a sankce) a INDIVIDUALIZACE (Robinzon) k dosažení samostatné a sebeřídící osobnosti (sebepoznání, sebepojetí, seberealizace ). Jsou v tom značné individuální rozdíly. S „ vyspělostí společnosti“ .a narůstající .nepřehledností vztahů se i zralost sebepojetí stále oddaluje. Adolescence je tak mnohdy ještě obdobím relativní nezralosti.
Bývají uváděny čtyři úrovně senepojetí (Smékal):
1.) Jedinci "zmatení" - nejisté a neuvážené jednání, kolísavé sebevědomí ("Nejsou schopni orientovat se ve společenských požadavcích a nevědí si rady se sebou. Pocit důležitosti si někdy posilují i společensky nežádoucími projevy").
2.) Skupina "závislých" - v sebepojetí i sebevědomí přebírají postoje autorit. ("Nepůsobí problémy, plní požadavky, aniž by o nich příliš uvažovali. Nevykazují krize, jsou nesamostatní a zůstávají konformní, závislí a manipulovatelní").
3.) Skupina "hledajících" - sebepojetí se u nich tepreve formuje a životní cíle zpřesňují. ("Angažováním v mnoha činnostech a rolích jakoby zkoušejí své síly").
4.) Skupina se zdravě zformovaným sebepojetím - mají sebevědomí nezávislé na referenční skupině či situaci. ("Adekv.zvládají požadavky okolí a vědí co chcou").
DOSPĚLOST (dovršení vývoje u dívek v průměru v 19 letech, u chlapců až ve 23) Vyspělá osobnost dosahuje optimální úrovně KULTIVACE (zařazení ve světě poznání,, humanistických ideálů i hodnot) a představuje tak vpravdě AUTONOMNÍ SEBEREGULUJÍCÍ SYSTÉM (periodická restrukturace a dolaďování východisek sebřízení s ohledem na vnitřní i vnější změny).
Rozdíly RACIONÁLNĚ - KOGNITIVNÍCH procesů v PUBERTĚ a ADOLESCENCI:
ČIVOST vykazuje ještě zvýšení čitlivosti na vůně a zlepšení smyslu pro rytmus. VNÍMÁNÍ lze chápat jako „subjekt-objektový boj“, ve kterém jsou zbraněmi „objektu“ množství, neuspořádanost a dynamika podnětů, a na straně „subjektu“ jen motivace, motodologie, systematičnost při shromažďování, třídění a vyhodnocování údajů. Zatímco u pubescentů lze pozorovat navzdory dosažené vyspělosti všech funkcí spíše povrchní a nepřesné pozorování, zjednodušené a ukvapené závěry a netrpělivost při shromažďování faktů, tak adolescenti jsou již schopni využít schopnosti abstrakce i bohatější zkušenosti , které jim umožňují orientovat se na podstatné. Dochází také k nové uplatnění "názornosti" (schemata, modely, technické výkresy, grafy atp.). Stabilizuje se také individuální KOGNITIVNÍ STYL (konstitučně či osvojením ustálený přístup k realitě) ovlivňující přijímání, zpracovávání a pořádání informací. Výčet forem této důležité charakteristiky osobnosti není dosud ukončen: zaměření na detaily - či na celek, orientace na rozdíly - nebo na podobnosti, postupování "krok za krokem" - popř. intuitivnost a vhled, úzké zaměření - či odstup, ostrost a přesnost odrážení - anebo spíše ulpívání na dříve fixovaném, tendence k reprodukování - nebo spíše objasňování, snaha o objektivní přístup - či důraz na subjektivnost, šíře a stabilita kritérií - anebo jejich neujasněnost a povrchnost, interní - či externí východisko kontroly, pomalost a přesnost oproti rychlosti a nepřesnosti, rigidita - a flexibilita, závislost na poli - nezávislost a originalita, humanistická - nebo přírodvědná orientace atp.
POZORNOST pubescentů se zpravidla zhoršuje vlivem oslabení hormonálními změnami, nevyhraněností zájmů a subjektivním suicentrizmem. Zato adolescenti jsou již schopni vést svoji pozoznost "pochopenou objektivní významností". PAMĚŤ pubescentů vykazuje někdy až jistý návrat k překonané „mechanické paměti“, opomíjející vědomosti a snahu o chápání souvislostí a vztahů. Zato adolescenti již plně využívají dosaženou úroveň myšlení, při vštěpování postupují logicky na základě vlastního porozumění a aktivně přiřazují nové informace do systému tak, že dochází k žádoucímu vytváření „kognitivní mapy“ oboru.
MYŠLENÍ dosáhlo díky abstrakci stadia formálních operací, je tedy již schopno operovat pomocí znaků se vztahy bez vazby na konkrétní jevy. U pubescentů ale dosud převládá myšlení školsky konvergentní, algoritmicky pasivní atp. Zatímco u adolescentů je již evidentní převaha divergentního zvažování více možných alternativ, posuzování jejich "pravděpodobnosti" atp. Každé řešení problémů vykazuje jednotný postup: rozbor-plán-provedení.kontrola (postřeh - orietnace - formování hypotéz - ověřování). ABSTRAKCE (tvoření kategorií na základě podstatných shod ) je základem tvorby "vědeckých kategorií" a umožňuje další hierarchizaci pojmů. Rozšiřuje realizaci úvah o jevech a vztazích bez názorného podkladu, zároveň však také redukuje bohatost a tím i "účinnost" podnětů senzorického pole. Pojmy se jeví obsažnější, avšak řeč není zcela přiměřená popisu totální reality a tak dochází u dospívajících k projevům „verbalizmu“ (ireálnému mudrování s "abstraktními kategoriemi" ) /Maslow:"Nejzazším cílem abstrakce a analytického myšlení je největší možná simplifikace typu formule, diagramu a schematu. To, co obvykle nazýváme poznáním - tedy abstraktní a verbální formulace - často způsobuje, že zůstáváme téměř slepí vůči těm částem reality, které nejsou touto abstrakcí pokryty."/
TVOŘIVOST má zpravidla fáze: přípravnou - inkubační - intuitivní - hodnocení. Maslow uvádíí, že "V tvořivosti má nesporný význam zdravá iracionalita". Pubescent má sice ještě svěží vnímavost, avšak zároveň i nezkušenost, zbrklost, vzdání se před překážkou a neplánovitost postupu. Vedle toho adolescent vládne již vyšší uvážlivostí, odpovědností, vytrvalostí, zkušenostmi i odborností. Inteligence sama není dostatečnou zárukou tvořivosti, tou je teprve soubor schopností a vlastností tvůrčí osobnosti: senzitivita - rozpoznání problému i v nepřehledné situaci, restrukturace - schopnost redefinovat problém a přeuspořádat data, fluence - uvolnění toku nápadů, flexibilita - pružnost reagování na změny, originalita - nalezení souvislostí i mezi významově vzdálenými strukturami, elaborace - propracovanost realizace, vizualizace - imaginativní operace. Kreativní osobnosti se necítí dobře v zajetí společnských konvencí, vykazují určitou neformální volnost.
 
9. Kvality IMAGINATIVNĚ-EMOTIVNÍCH funkcí v DOSPÍVÁNÍ (emoce, hodnoty, charakter, Jáství a jeho složky, vývojové úkoly, volní procesy, plánovitost)
EMOCE (city) přes svoji „záhadnost a neuchopitelnost“ rozšiřují od počátku dospívání dále svůj rejstřík i jemnost podnětů a prožitků. Charakteristická labilita nálad, popř. i podíl negativistických projevů, díky postupnému vyhraňování a stabilizaci cílů i hodnot postupně přechází k vyšší integrovanosti a ovládanějšímu projevu. Pro svoji nezkušenost a impulzivitu však pubescenti často ještě zaujímají extrémní stanoviska v ostře protikladných kategoriích s často nepřiměřenými nároky. Dospívající bývají velmi citliví na neshody mezi slovy a činy ("co má být" a "co je" atp.). Svou roli v tom hraje také společenská realita, která při své složitosti není prosta rozporů. Pociťované neshody nutí k intenzivnějšímu vyjasňování situace a hledání příléhavějších kritérií hodnocení sebe i jiných.. Postupně se tak dospívající odklánějí od zjednodušených a strnule schematických východisek a formují si kultivovanější a pružnější osobní východiska sebeřízení. Dospívající bývají již schopni mnohé kategorie a jevy správně verbálně vymezit, sama rozumová úroveň však nijak nezaručuje přiměřenost prožitků i jednání. Kulturní zájmy napomáhají k žádoucí vyváženosti rozumových a citových stránek osobnosti. Převaha racionality by omezila citlivost k podnětům umělecké komunikace a rozvoji společenského citu. Adolescence je obdobím intenzivního ujasňování a uvědomování si vlastní struktury hodnot - jako obecnějších aspektů osobně přítažlivých cílů i zájmů („cílem“ je např. sportovat /“co“/, „hodnotou“ je upevňování zdraví /“proč“/). Reálné usilování a konání by tedy již mělo být v souladu s celkovou orientací osobnosti, jejím zformovaným a stabilizovaným hodnotovým vědomím. Charakter - jako vnější výraz dosažené úrovně mravního vědomí, pak spoluurčuje i volbu cest a prostředků k dosahování cílů.
V závislosti na kvalitě a šíři zájmů a úsilí o autokultivaci je rozvíjena citlivost emotivity, usměrňovány formy abreakce a propracovávány nejvyšších integrační útvary osobnosti (vzdělanost, moudrost, charakter). Teprve dospělá a integrovaná osobnost s nadhledem a životní moudrosti, je schopna "jednat s ohledem na sociální důsledky svého projevu pro sebe i pro druhé". Přijaté mravní principy se odráží v individuální síle "svědomí".
JÁSTVÍ představuje strukturu a organizaci složek Já, je to komplexní útvar, zahrnující aspekt 1) poznávací, 2) emocionální i 3) snahový. Funkce všech složek Já vykazují v průběhu dospívání těsnou souvislost a dynamickou zpětnou vazbu sloužící vzájemné vyváženosti a harmonizaci. Zralé Jáství pak určuje soulad "kognitivně-afektivní konzistence" a tím i akceschopnost a celkovou vnitřní vyrovnanost osobnosti.
1. KOGNITIVNÍ SLOŽKY JÁ reprezentují jak a) postupným sebeuvědomováním se rozvíjející „zážitek sebe“ jako samostatné jednotky v prostředí a protipól vnější reality v „subjekt-objektové interakci“ („Tichý divák v nás!“ Mahariši ), tak b) v procesu sebepoznávání vznikající více či méně adekvátní systém představ o vlastní osobité struktuřa schopností a vlastností, tedy o „způsobilosti“ tvořící předpoklady k výkonu v různých činnostech.
a) Sebuvědomování (Jsem) se vyvíjí již od nejranějších stadií (kde je podporováno zkušenostmi z experimentace, rozšiřováním schopnosti komunikace, záměrností pohybů atp.). Již kojenec se poznává v zrcadle, batole se začíná označovat „Já“ atp. V dospívání pak představuje vědomí Já řídící činitel sebeovládání („Kapitán na velitelském můstku našeho organizmu“ Říčan), předmět sebevýchovy a projevuje se prosazováním osobní autonomie. /Podle Jamese je Já nejen „tokem subjektivního sebezažívání", ale zahrnuje i širší komplex duševních schopnosti, sociálních rolí a materiálních objektů (dům, auto atp.)./
b) Sebepoznávání (Jaký jsem?) spočívá v poznávání sebe jako objektu sebepozorování. V tomto procesu „Já-subjekt“ (autentické sebezažívání) a "Já-objekt" (neosobní náhled na sebe) permanentně fluktuují a „vzájemným dialogem“ probíhá sebepoznávání, sebeřízení i sebehodnocení. /Uvědomte si rozdíl mezi „introvertovaností“ - jako osobnostním rysem, „introspekcí“ - jako procesem sebepozorování, a pociťováním sebe sama - jako „středu pozornosti“/. Sebepopis je pouhou odpovědí na otázku „Kdo jsem Já?„ (hoch, žák, fotograf, ateista), kdežto skutečné sebepoznávání řeší otázku „Jaký jsem?„ (zrzavý, chytrý, závistivý). Dospívající si zpočátku všímají jen povrchních a nápadných znaků než proniknou k podstatnejším vlastnostem osobnosti. Vždy je třeba se varovat nebezpečí sebeklamu. K dosažení objektivnějších charakteristik a reálnějšího odhadu způsobilosti napomáhá pravidelná severeflexe (periodická rekapitulace vlastního chování zvl. konfliktů, upřímné zhodnocení vlastního podílu, zvážení optimálních způsobů řešení a jejich následná aplikace v praxi). Tímto způsobem přechází postupně „sebepoznávání“ k sebeovládání a sebekontrole (kdy člověk dřív než něco udělá zváží možné následky), tedy i sebevýchově.
2. AFEKTIVNÍ SLOŽKY JÁ, ve kterých je Já zažíváno jako „ochraňovaná hodnota“, jsou spojovány se snahou subjektu formovat, stabilizovat či měnit zaměření a charakter takových duševních útvarů osobnosti jako jsou sebepojetí a sebehodnocení.
a) Sebepojetí (Jaký se mi líbí být) je více či méně propracované a ucelené imaginativní "jádro subjektivity", je to představa (egoidentita, egokoncepce) „Jak chci působit na jiné“, která se ve své nejvyspělejší podobě stává relativně stabilním východiskem osobité orientace i projevů osobnosti. V egoidentitě mohou převládat hlediska 1) „sociální identity“ .(„fasádové Já“, socializovaná identifikace se společensky žádoucími vzory), nebo spíše 2) „osobní identity“ („introspektivní Já“ formované subjektem v rámci vnitřní racionálně-emocionální součinnosti). Sebepojetí může zůstat i fixováno na některé méně vyspělé úrovni, optimálně však probíhá vývoj sebepojetí od difuzní totožnosti (bez jednotného sebepojetí), přes stadium "předurčenosti" (nesamostatné přebírání hledisek sebeřízení), krizi identity (hledání a tápání, které akceleruje proces samostného sebeurčení), až po úroveň zralé totožnosti, přecházejí přímo do odpovědného uplatňování přijatých hledisek.
b) Sebehodnocení může buď stenizovat, nebo naopak až ochromovat. Zakomplexovaný člověk nevyužívá své skutečné možnosti. ("Se sebedůvěrou jedince, zanikají i jeho schopnosti."). Existuje sebehodnocení dílčí (profesní, studijní, mocenské, ekonomické, estetické aj.) a celkové (obecná hodnota, jakou si jedinec přisuzuje). Vývoj sebehodnocení bývá důsledkem a) sociálního učení (vliv rodiny, školy, zájmových skupin atp.), b) srovnáváním s vlastními požadavky na sebe (samostatné posuzování dosahovaných výsledků, "supercenzor", potřeba přiměřené rovnováhy sebekontroly a spontánnosti, nebezpečí fixace „falešné druhé přirozenosti“ ), c) primárnější charakteristiky osobnosti (extraverze, stabilita, samostatnost, originalita aj.) působící bez ohledu na vnější.okolnosti.
Sebehodnocení vykazuje: 1) potřebu sebeúcty a 2) tendenci ke stabilitě (a to paradoxně i v případě negativního). Dopad dílčích neúspěchů závisí na osobní významnosti, tedy „centrálnosti postavení„ dané oblastiv hierarchii osobních cílů a hodnot. K ochraně sebeúcty bývají neadekvátně uplatňovány „obrané mechanizmy“ (kompenzace, kauzální atribuce, racionalizace aj.). Frustrace a neúspěch sebevědomého člověka zpravidla aktivizuje, protože věří, že nedostatky překoná. K životní spokojenosti přispívá spíše nesoulad reálného a ideálního Já (cíle na horní hranici možností). Aspirace a životní spokojenost jsou relativně stabilními charakteridstikami osobnosti, které s věkem neklesají - dochází jen k přesunu zájmů na ego-angažované oblasti.
3. KONATIVNÍ SLOŽKY JÁ (Já chci! ) představují „velín vůle“ a zahrnují snahu po seberozvíjení a sebeuplatnění. Z tohoto aspektu se Já jeví jako „rozvíjená hodnota“. Sebeuskutečňování v humanistické psychologii považováno za „nejvyšší cíl života“ (komplex potřeb růstu), spolu s úsilím o „pregnantnost“ (účinnost, integraci, nezávislost ), včetně respektu k jeho jedinečnosti.
a) Sebeaktualizace (Co chci umět! ) slouží k rozšiřování vlastní disponovanosti (rozvoj vlastních potencialit) a kompetence (zvláště kvalifikace). Realizuje se vedle sebevzdělávání zvláště prostřednictvím individuálních zájmů (komplexní útvary zahrnující vždy znalosti, citový vztah i aktivní realizaci ). Rozlišujeme u nich míru stability, šířku, hloubku, konkrétnost či obecnost zaměření a vazbu na životní cíle.
b) Seberealizace (Čím chci být) toto „profesionální Já“ představuje úsilí o naplnění možného sebeurčení v daných podmínkách. Stanovené cíle by měly optimálně re