Vztah k sobě mému

andicapovat, jen abychom se situaci vyhnuli, případně aby ospravedlnili možný neúspěch. Když je vlastní sebehodnocení ohroženo, lidé se častěji srovnávají s těmi, o kterých se domnívají, že jsou na tom hůř než oni sami (méně úspěšní, méně šťastní a pod.).Globální sebehodnocení (self-esteem)I na obecnější úrovni hodnocení sebe se ukazuje jako užitečná diferenciace na sociální a autonomní oblastSebehodnocení, které je výsledkem sociálního srovnávání, je více závislé na situačních faktorech a více podléhá změnám (Festinger, 1954). Nedá se však jednoznačně říci, že celkové sebehodnocení je tu prostým součtem nebo pomyslným aritmetickým průměrem hodnocení dílčích. B. W. Pelham a W.B. Swann (1989) zkoumali, jak k celkovému globálnímu sebehodnocení přispívají (a) prožívání pozitivních a negativních emocionální stavů, (b) specifický pohled na sebe (představa o svých slabých a silných stránkách) a (c) způsoby, kterým lidé konstruují jednotlivé obsahy vztahované k já (subjektivní důležitost charakteristik, míra jistoty či přesvědčení o dané charakteristice).Globální sebehodnocení nezáleží jen na specifických dílčích sebehodnoceních, ale ve značné míře i na celkovém emočním naladění (přítomnost negativních emočních stavů je průkaznější prediktor než přítomnost pozitivních emocí).8. Sebepresentační strategieProjevy já v chováníStrategické sebeprezentace (Jones a Pittman, 1982)Strategie zavděčení (ingratiation):Je motivovaná potřebou, aby nás druzí měli rádi a připisovali nám takové charakteristiky, jako je vřelost, humor, spolehlivost, šarm či fyzická atraktivita. Aktér takového jednání si však nepřeje, aby byl viděn jako ten, který se chce zalíbit. Musí se proto snažit o vysokou důvěryhodnost vlastního chování. Musí se proto často chovat konsensuálně a podporovat a pozitivně hodnot druhé. Strategie zastrašování (intimidation):Jde o prezentaci vlastní síly a hrozby. Narozdíl od předchozí strategie mu nejde o podporu, ale o to, aby lidé uvěřili, že je silný, nebezpečný a že má vliv. Není oblíben a proto se tato strategie objevuje v nedobrovolných vztazích, kde jsou jasně definované role (zaměstnání, armáda, ale i rodina) služba.Strategie sebepovýšení (self-promotion):Má v sobě určité rysy z obou předchozích strategií. Záměrem je „být vítěz“, ať již z důvodů vysoké sociální atraktivity, prestiže nebo síly a vlivu. Rozdíl je v tom, že ten, kdo tuto strategii uplatňuje, chce přesvědčit o své kompetenci a výkonnosti. Orientuje se tedy na to, co může být spojováno s úspěchem.Strategie příkladnosti (exemplification):Důležité pro něj je, aby ukazoval, jakou má cenu, zejména jaké jsou jeho morální kvality. .Prezentuje se jako čestný, spravedlivý a disciplinovaný, tak aby mohl být pro druhé vzorem. Kritériem úspěšnosti jeho chování je to, zda získává následovníky. Běžná je tato strategie v rodičovském chování vůči dětem, častá je ve státní službě (učitelé, státní úředníci, soudci, duchovní).- Strategie pokorného chování (supplication):Presentace vlastní slabosti a závislosti na druhých. Cílem je vyvolat v druhých lidem vědomí zodpovědnosti za jejich chování, popř. pocit viny. Je riskantní, pokud se nesetká s náležitou odezvou. Ideálním protihráčem je ten, kdo je silný, kompetentní a občas porušuje normy.-------------------------------- obsah - vědomí atributů nějaké role- uvědomované pocity ze sebe sama- Jáské reprezentace sebe jsou také vzájemně provázány, člověk je schopen uvědomovat si sebe sama v daném okamžiku v různých vztahových rámcích. Konfrontace těchto různých jáských reprezentací se uplatňuje v procesu sebehodnocení.- důležité, stabilní a okrajové představy sebe. Časová dimenze:- minulé, přítomné a budoucí já (význam paměti)- benefektance - tendence vidět sebe sama jako efektivního a kompetentního činitele, která se uplatňuje s odstupem času.- hindsight bias - tendence myslet si po nějaké události, že jsme věděli předem, co se stane. Své minulé já posuzujeme obvykle z aspektu aktuálního prožívání a dění. Pohled dospělého rodiče na vzpurné pubescentní dítě vede spíče k závěru, že "tak hrozní jsme my přece nabyli"Dospělost z nás dělá lháře. 9. Sebemonitorování (Snyder)- strategická sebeprezentace vs. sebepotvrzování- tendence regulovat vlastní chování ve smyslu předpokládaného očekávání druhých či podle požadavků situace, ve které jsme se ocitli. - vysoká hodnota mezilidským vztahům, citliví k potřebám druhých lidí. Jsou často zaangažování v širším spektru vztahu a konkrétních prostředí než lidé s nízkou úrovní sebemonitorování. Sebemonitorování (M. Snyder, 1979)Strategická sebeprezentace, pro jiné zase strategie sebepotvrzení. Jedná se o tendenci regulovat (vylaďovat) vlastní chování ve smyslu předpokládaného očekávání druhých či podle požadavků situace, ve které jsme se ocitli.Vysoce sebemonitorující lidé:věnují pozornost signálům (vodítkům), které vysílají druzí lidé, jsou schopni reflektovat vlastní reprezentaci, uvědomovat si, jaký dojem vyvolávají a jsou také schopni modifikovat vlastní chování tak, aby co nejlépe odpovídalo požadavkům situace 10. Veřejné a soukromé já- intrapersonální (autonomní) a interpersonální (vztahová) reprezentace já- introspekce je spojena s vysokým soukromým sebeuvědoměním, relativní nezávislost na mínění druhých- sebepercepce je spojena s vysokou mírou veřejného sebeuvědomění, vetší závislost na mínění druhých, zejména significant others. 11. Já v jednání - self-eviccacy A. BanduraSelf-efficacyAlbert Bandurajde o to, aby měl člověk pocit, že je účinný, úspěšný v tom, co dělápřiměřené aspirace; sekvenčnost cílů; flexibilita ve změně cílů, aspiracíSelf-efficacy (A. Bandura)! Dokážeme zhodnotit a pozitivně zpracovat dosavadní zkušenosti! Stanovujeme si reálné cíle, volíme adekvátní cestu (metoda postupných kroků)! Souvislost s lokalizací regulace sebe sama („Locus of Control“, J. B. Rotter, 1957)! Flexibilita vers. fixace osobních cílů12. Potřeba obhájit své vlastní jednání (self-justification)