Zpracované témata ke zkoušce

am pojmu spravedlnost, svědomí, mínění druhých, zlaté pravidlo mravnostiČlověk morálka a společnost – kdy, jak a proč se objevila morálka a k čemu sloužíEtiketa – etika vs. etiketa, (Muž x žena, starší x mladší, nadřízený x podřízený)Ve filosofii je pojem dobra používán nejčastěji k označení klíčové morální hodnoty. Dobré je to, co v tomto smyslu odpovídá mravnímu ideálu daného etického učení. V etice se často však dobro rozlišuje na individuální a sociální, neboli obecné. Obecné dobro, jako sociálně etický cíl, může být definováno jako osobní dobro mnoha lidí, pokud o ně lze usilovat pouze společně užitými prostředky. Pojem obecného dobra pochází od Aristotela. Pro něho byla cílem sociálně etické spolupráce spravedlnost, jež všem členům společnosti umožňuje dobře žít a dobře jednat. Obecné dobro lze také chápat jako „sociální spoluprací vytvářený souhrn prostředků a šancí, které jsou nutné, aby všechny osoby společenství mohly uskutečňovat své existenciální cíle“SpravedlnostJe mravní princip jednání vůči třetím osobám a ve společnosti vůbec. Vyžaduje jednak, aby zločin byl potrestán (s. retributivní), aby se obviněný mohl hájit, aby se povinnosti i výhody přiměřeně rozdělovaly (s. distributivní), aby se při rozhodování nikomu nestranilo (princip rovnosti) a aby při směnách nebyl nikdo poškozován (s. komutativní). Spravedlnost je hlavní oporou práva i státu, který »bez spravedlnosti je jen velká ničemnost« (Augustin).SvědomíZvláštní fenomén lidského vědomí, který člověk zakouší jako »vnitřní hlas«, zejména ve chvílích prázdně, a který jako by hodnotil jeho jednání. Sokrates je nazývá »daimonion«, pro Kanta souvisí s kategorickým imperativem, Freud je spojuje se superego. Pro Heideggera je to »mlčenlivý hlas vlastního bytí, který nás volá z propadlosti věcem zpět k sobě samým«.Mínění druhýchZlaté pravidlo mravnostiZlaté pravidlo je jednoduchá zásada vzájemnosti v jednání mezi lidmi:"Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim." (Bible, Tob 4,15)"Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi." (Bible, Lk 6,31)Etiketa:Pravidla zdvořilosti a dobrého společenského chování vůbec. I v tomto rozšířeném významu však etiketa znamená pravidla spíše zdvořilostní, jejichž porušení sice společnost odmítá, ale netrestá a vlastně ani neodsuzuje. Kdo porušil etiketu, je nevychovaný a nezdvořilý, nemusí však být mravně špatný.Etiketa je součástí společenského mravu, nikoli morálky a etiky. Její pravidla jsou původně nepsaná a někdy není jasné, proč se určité chování předepisuje nebo naopak zakazuje.Často vyjadřují jistou zdrženlivost a respekt k ostatním, k ženám a starším (například přednost u stolu, ve dveřích).Předchází tím konfliktům a zároveň se brání nežádoucí důvěrnosti.Historie etického myšleníAž do počátku novověku naprosto veškeré etické myšlení vycházelo z toho, že ten, kdo nám tvoří pravidla, je Bůh zdrojem mravních principů nebyl člověk, ale Bůh - náboženská etika 1. Aristotelova etika ctnostíVychází ze Sokrata - význam poznání je takové, že samo poznání vede k tomu, že jinak nemůžeme jednat než spravedlivěAristoteles si to nemyslí: člověk ví, jak má spravedlivě jednat, ale přesto tak nejedná, protože převáží nějaký silnější motivAristoteles si je vědom, že nestačí jen samotné poznání, a že je vnitřně vybaven jistou vnitřní kvalitou, kterou nazývá ctnostíV našem jednání nás má nejdřív zajímat cíl, ke kterému naše jednání směřuje – ten cíl je dobro ale ne dobro na nějakou omezenou dobu, ale je chápáno ve smyslu celého lidského života př. činnost lékaře má jasný cíl – zdraví pacienta = dobro, o které usiluje, má různé prostředky, které volí, aby toho cíle dosáhl2. Kantův kategorický imperativJe základem přirozené morálky, hodnocení morálnosti vychází z motivů jednání, ne z jejich důsledků.Znění imperativu (jeden z možných překladů jedné z formulací):Jednej jen podle té maximy (zásady), od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem. Neboli "Jednej podle zásady, o které bys chtěl, aby se stala obecným zákonem." V principu to znamená chovat se tak, jak bychom si představovali chování ostatních lidí.Nemanipulujte druhými pouze ke svému prospěchu.Kantův kategorický imperativ je základem mnoha morálních systémů a filosofických argumentací. Jeho obdobu v sobě obsahují i všechna velká náboženství.3. Etika utilitarismuUtilitarismus (z latinského utilitas, užitek) je filosofický a etický směr, který za cíl a měřítko lidského jednání pokládá hledání blaha, prospěchu, užitku a naopak omezování utrpení a bolesti. Zakladatelem utilitarismu byl britský filosof a právní teoretik Jeremy Bentham, který jej vyložil v knize Úvod do principů morálky a zákonodárství (1789).
2. Filosofie umění, náboženství, ideologie2.1 NáboženstvíNáboženství je moderní souhrnný pojem pro velmi rozmanité soustavy jednání, symbolů a představ, jimiž různá společenství vyjadřují vztah ke zkušenosti.V nejobecnějším smyslu je to tradiční, soustavný, artikulovaný a veřejný výkon vztahu k posvátnému, k bohům či k Bohu. Jeho zdrojem je úžas i bázeň před tajemstvím světa, života a smrti, typicky spojený s vděčností a s hledáním adresáta této vděčnosti. Tím n. zakládá společnou »hodnotovou« orientaci ve světě, rozlišení dobrého a zlého, na niž navazuje morálka, právo a politika.Filosofie náboženství konkrétně řeší obecné filozofické otázky spojené s náboženstvím a s Bohem. Analyzuje pojmy jako Bůh a věčný život, pokouší se stanovit význam náboženských výroků, zkoumá existenci a povahu Boha a způsob, jakým se Bůh vztahuje ke světu.Několik možných přístupů1) Nic společného - neomezují se a neovlivňují, vyvíjí se a působí vedle sebe (novopozitivismus)2) Neslučitelnost –„ buď, anebo“ (Martin Luther, Ludvík Feurbach)3) Existuje jednota filosofie náboženství (Aurelius, Masaryk)Společné- Snaha o osvětlení lidské existence- Orientace ve světě- Touha člověka po pravdě a poznání- Umožňují vám překročit lidskou existenci a svět ve vztahu k základu- Platón-idea Dobra je ztotožněná s Bohem, duše je více než tělo- Aristoteles: Bůh je nehybný hybatel- Augustin: Bůh je pravdaProtikladyNáboženstvíFilozofieZačíná tam, kde nedosahuje žádná věda a projevuje se v tajemstvíObjasnění tajemství světa a dovést ho vědecky až na hranici veškerého poznání (chybí “svatý“)Porozumění skrze citPorozumět logikou a zkušenostíČlověk může být transcendován (překonáván) kolektivem či smyslem, přírodním děnímTranscendence = pojetí božskéhoMůže být ateistickáNeShoda:Vychází se od filozofie: Filozofie se pokouší redukovat náboženství na filozofii a vysvětlovat náboženství rozumově a vědecky. Výsledkem je „náboženství v mezích pouhého rozumu.“ Vychází se od náboženství: Zde jde především o křesťanskou filozofii, která je ve znamení zásady: Věřím, abych porozuměl. Pravou filozofii umožňuje teprve víra. Víra hledá porozumění, osvěcuje rozum, aby filozof pravdivě poznával a aby (víra) pomocí filozofie teologicky reflektovala sama sebe. Protiklad:Náboženství kontra filozofie: víra se prosazuje v protikladu k rozumu a zavrhuje filozofii „Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím?“ „Věřím, protože je to absurdní.“ Filozofie kontra náboženství: Filozofie se snaží odhalit náboženství jako protirozumové. Formy takové kritiky náboženství existovali už v antice. „Bůh je projekcí lidské vzájemné lásky mimo svět.“ 2.2 Filosofie uměníFilosofie umění ve svém označení nevychází (jako estetika) z pojmu krásy, ale z pojmu tvorby (tvoření, zhotovování) jakožto lidské činnosti. Umění pak je zvláštní případ tvůrčí činnosti. umění - dokáže zvláštními prostředky zachytit věci tak, že náhle "existují jinak" umění nabízí právě onen zážitek nesamozřejmosti, z něhož čerpá i filosofieJde o krásná umění. Kant nazývá umění „ způsob představy, který je účelný sám o sobě, a ačkoliv bez účelu, přesto podporuje kulturu duševních sil kvůli společenskému sdělování“. 2.3 IdeologieIdeologie je propracovaná soustava názorů, postojů, hodnot a idejí s funkcí založenou na formulování politických, světonázorových nebo podobných zájmů určité skupiny.Pův. osvícenská forma platónské »vlády filosofů«: program Condillacových žáků, kteří chtěli na základě přesné znalosti společnosti i psychologie stanovit praktická pravidla výchovy, etiky a politiky. Na to navázal Comte i Marx. Dnes zpravidla myšlenkový systém, který předstírá, že je názorový, ač ve skutečnosti slouží určitým zájmům, zejména udržení moci jisté skupiny.V politické a společenské praxi se ideologie vládnoucí skupiny projevuje např. ve formě filosofie, práva či morálky, obecně se skrze svou subjektivitu snaží o formulaci celkového výkladu společnosti a člověka jako takového.Ideologie - poplatná názorům (církve, politické strany)Platón - „Jakékoliv umění a lidská činnost jsou správnými tehdy, jestliže přináší člověku dobro“, idea krásyFilosofické pravidlo: “stejné se poznává stejným“(musíme si v našem těle vytvořit krásné místo)Platón (dílo Symposion) - návod jak se odpoutat od hmotné stránky umění a uzřít krásu samu o soběUmělec musí zajistit sestup ideje krásy do toho co je smysly vnímatelné a my se snažíme vystoupat do zázračného světa archetypů
3. Předsokratovští myslitelé, Sokrates, Sofisté3.1 Předsokratovští myslitelé:Etapa tzv. raného řeckého přírodního racionalismu Datování: 6 – 4 století př.n.lPředmět: Hledání prvního principu veškerého jsoucnaPředpoklady vzniku řecké filozofie:- Existence bohatých svobodných řeckých měst v Malé Asii – centra vzdělanosti, př. Smyrna (Izmir).- Kolonizace pobřeží Středozemního moře – potřeba znalosti obchodu a mořeplavby.- Setkání s východní kulturou – pochybnosti o náboženských představách.- V tomto období je řecký národ nositelem světového vývoje, blíží se zlatému vrcholu svých dějin.MILÉTSKÁ ŠKOLANedochoval se CELÝ spis ani CELÉ dílo, známé jsou pouze fragmenty.7 a 6 st. př.n.lŘecká kolonie na západním pobřeží Malé Asie (Egejské moře)Přístav: MILÉT, kde se překládalo zboží z Asie do ŘeckaSetkávalo se zde mnoho lidí, rasRodiště, kolébkou řecké filozofie vědy Řecko-perské války (řecké osady byly utlačovány Persií)Thalés z Milétu (624-547 př.n.l)Cestovatel. Přírodovědec, matematik a filosof. Je považován za zakladatele řecké filosofie (Aristoteles). Vysvětluje podstatu světa rozumem a neuchyluje se k mýtu – racionalista. Za „arché“ tedy základ považuje vodu.Anaximandros (okolo 610 př. n. l. – okolo 546 př. n. l.)Žák Tháleta, také se zabývá přírodou a také geografií. Dle Anaximandra nepochází svět z pralátky (arché) ale z neurčitého „aperionu“ – z božského neomezena.Anaximenés Žák Anaximandra. Za prvopočátek všeho považoval vzduch. Anaximenés určil vzduch zřejmě proto, že si uvědomoval, že je všude kolem něj. K tomu se pokoušel vysvětlit, jak vše vzniká a to tak, že zhušťováním vzniká ze vzduchu vítr, poté oblaka, poté voda až nakonec země, kameny a až z toho vznikají ostatní věci. Opačným procesem je pak zřeďování, kdy se vzduch stává ohněm. Proměny všeho jsoucího jsou tak vlastně jen proměny jedné a téže látky – vzduchu.ELEATSKÁ ŠKOLAOblast Elza, bývalá řecká kolonie v jižní ItáliiXenofanésParmenidésZénón z ElejeATOMISTÉ5st.př.n.l., Poeleatská doba Částicová teorieAtomismusVliv Milétské školyLeukipposDémokritosHérakleitos Hérakleitos říká, že "všechno se pohybuje a nic netrvá. Pro toto tvrzení lze nalézt doklad snad v nejznámějším Hérakleitově zlomku "Nevstoupíš dvakrát do téže řeky.", nebo přestože to není tak zřejmé, ve zlomku, který ve zkratce říká, že "Slunce je vždy nové." Dle výkladu v knize Zdeňka Kratochvíla Délský potápěč k Hérakleitově řeči totiž tento druhý zlomek znamená to, že jelikož se vše neustále mění, nelze se podruhé podívat na totéž Slunce; to je nové každým okamžikem, vždy.K vysvětlení původu a podstaty světa využívá Hérakleitos oheň. Nechápe jej ale stejně jako filosofové milétské školy své "palátky". Hérakleitos ohni pouze připisuje jisté významné vlastnosti (je "aktivní", "věčný", "sám se živí" a "stoupá").AnaxagorásPatřil k tzv. iónské filozofické škole. Podle Anaxagory všechno existuje od počátku. Původně existovaly nekonečně malé, bezpočetné a přitom kvalitativně odlišné pralátky, která nazývá
4. Platón * 427 př. n. l., † 347 př. n. l.Podobenství o jeskyniPlatónský trojúhelníkŘecký filozof; jeden z největších myslitelů v dějinách filozofie. Působil v Athénách, výrazně ovlivněn Sókratem. Asi 387 př. n. l. založil athénskou filozofickou školu Akadémii. Vynikající stylista; užíval poetické obrazy, příměry a filozofické mýty. Všechna díla (kromě několika Listů a proslulé stylizované Obrany Sókratovy) mají podobu dialogů. Většinou jsou vedeny Sókratem jako tlumočníkem Platónových myšlenek. Měly být podnětem k vlastnímu filozofickému zamyšlení, nikoli systematickým vyjádřením Platónových názorů. „Rané dialogy (např. Lachés - o statečnosti, Gorgiás - o filozofii a rétorice) vznikaly pod přímým vlivem Sókratovým; Platón v nich usiloval zejm. o přesné vymezení etických pojmů. Ve vrcholném období rozpracoval učení o ideách (Faidón, Faidros, Parmenidés) a o společnosti (Ústava); pozdější práce tyto myšlenky doplnily a revidovaly (Zákony, Tímaios). Obecné pojmy existují jako ideje odděleně od smyslového světa a tvoří vlastní neměnnou říši. Nejvyšší je idea dobra (v hmotném světě se připomíná v podobě ideálu krásy), která umožňuje bytí i poznatelnost ostatních idejí. Jednotlivé bytosti a věci smyslového světa získávají své bytí jakousi "účastí" na ideách. Duše je spojovacím článkem ideálního a smyslového světa; k poznání dochází tím, že se duše rozpomíná na ideje, na něž hleděla při své prenatální existenci (Faidros). V Ústavě vytvořil projekt dokonalé obce, v níž spolupracují tři stavy: vládci-filozofové (reprezentují zájem celku; dominuje u nich duše rozumová, jejíž ctností je moudrost), strážci (chrání obec; dominuje u nich duše vznětlivá, jejíž ctností je statečnost) a výrobci (rozmnožují materiální statky; dominuje u nich duše žádostivá, jejíž ctností je uměřenost). - Nejvýznamnějším přímým žákem byl Aristotelés (jenž ovšem učení o ideách podrobil kritice). 4.1 Podobenství o jeskyni„Obyčejní lidé se podobají vězňům v nitru jeskyně, spoutaným tak, že se mohou dívat jen na zadní stěnu jeskyně. Zvenku proniká do jeskyně ostrá záře hořícího ohně, která osvěcuje jakési jiné lidi, kteří chodí v jeskyni podél příčně postavené zídky a kteří nosí nad hlavami různé předměty. Protože však zídka je stejně vysoká jako tito lidé, stín lidí na zadní stěně jeskyně vidět není, avšak zato jsou tam vidět všechny stíny nošených předmětů. A tu oni první lidé, mohoucí se dívat jedině na zadní stěnu jeskyně a vidět tam pohybující se stíny předmětů, naivně pokládají za jsoucno to, co sami vidí, aniž vůbec tuší, že viděné jsou pouhé stíny pravých jsoucen“.Stínem Platón rozuměl hmotný svět, přístupný našim smyslům. Nošenými předměty rozuměl ideje, ohněm pak ideu dobra.Člověk, který by se dostal z pout a otočil se, uviděl by pravdu. Byl by oslepen. Poznání je bolest. Tento člověk je nazýván filosofem. Filosof může zůstat ve světě idejí nebo se vrátit do jeskyně a přesvědčovat ostatní, že to co vidí, není pravda, že celý život žijí v nepravdivém světě. Podle Platóna by ho zabili, kdyby mohli.- Svět idejí = skutečný svět - Svět odrazů = náš smysly poznaný svět- I o nás (my jsme vězni jeskyně, odpoutaný zajatec je filosof, který jde za poznáním a za pravdou)- Lidé chtějí vidět to, co chtějí, mají strach z poznání- Svět je spojen se stíny skutečných věcí- Život vězňů - zkušenost jak poznávají svět, co považují za skutečnost je pouhá nádoba jsou připraveni o svobodu nemají možnost porovnání někdo se o ně stará, takže nemají praktické problémy, co je zdánlivé je považováno za skutečné- Osvobození - nová životní zkušenost tudíž vzniká komplikace, nové poznání odmítnuto, protože zkušenosti se stíny jsou delší než nové, problém že na poznání nejsou zvyklí.4.2 Platónský trojúhelník:Mýtus anamnéze: Duše je svou esencí spřízněna s idejemi a je jim podobná. Před vstupem do pomíjivého těla nazírala na ideje. Mýtus methexe:Vesmír vznikl působením tvůrce světa (démiurgos). Ten vytvořil přírodní věci z pralátky podle idejí. Smyslové poznání je jen vnějším podnětem poznání.Platónský trojúhelník (bytí - já – idea, příroda – subjekt – absolutno)Vymezuje celkový prostor teoretické filozofieRozlišuje teoretické a praktické filozofie společně s „podobenstvím o jeskyni“146053175Já – duše (subjekt) - KantSvět – bytí (substance) - AristotelesIdeje – absolutno, bůh - HegelMethexa – podílení se idejí na světěAnamnéza – rozpomínání duše na svět idejíZkušenost – smyslové vnímání světaPlatonova psychologie: nauka o tom, co dělá člověka člověkem. Duše = jednota tří mohutností:Rozumu (LOGOS) + ctnost moudrost (SOFIA)Vznětlivosti, srdnatosti (THYMOS) + ctnost statečnost (ANDREIA)Smyslová žádostivost (EPYTHEME) + ctnost umírněnost (SOFROSYNE)Jeho vize ideálního uspořádání státu vychází z představy priority celku (dobra celku) před jeho částmi = dobro obce má přednost před dobrem občana. -> život každého občana podřizuje přísnému řádu, jehož realizací lze dospět k blahu obce a tím každého občana. Dobro obce závisí na dobru vlády (vládců).
5. Platónovo chápání duše a společnosti5.1 DušePlatónovo učení o duši bylo silně ovlivněno orficko-pythagorovskou naukou o převtělování duší (metapsychóza). Orfikové považovali duši za božskou složku v člověku, pro niž je tělo (sóma) hrobem (séma). Mezi tělem a duší je stejný antagonismus jako mezi dobrem a zlem. Duše jsou připoutány k cyklu rození, musejí se převtělovat do různých živých bytostí, nejen do lidí, nýbrž i zvířat a rostlin, a to tak dlouho, dokud nedosáhnou úplného očištění. K němu je potřeba zasvěcení do orfického thiasuss, tajné náboženské společnosti, kde se člověku dostává poučení o způsobu života vedoucím k věčné blaženosti na onom světě. Duše beznadějně zkažené od poskvrňujícího spojení s tělem jsou po smrti trestány svržením do Tartaru. Také někteří další filozofové jako Pythagoras či Empedokles přejali orfickou nauku o převtělování duší a včlenili ji do svých systémů. Základní charakteristika, kterou duše nese, je život a jeho základní znak – schopnost vlastního pohybu v kontrastu k pohybu způsobenému vnějším působením Duše v tomto smyslu není ničím, co je charakteristické pro člověka, nýbrž pro každé živé jsoucno. Základním nositelem duše pak může být celý svět, je-li chápán jako živý, tedy mající svůj pohyb sám ze sebe. Platón věnoval otázce nesmrtelnosti duše dialog Faidón, ale i jiné jeho spisy, např. Gorgiás, Ústava, Faidros, Tímaios a Zákony, obsahují četné úvahy o duši, její struktuře, převtělování, očišťování, poměru k tělu a k světu idejí atd. Podle Patočky (1992, str.216) je duše zcela ústřední pojem platónské filozofie. “Tomu, kdo sleduje Platóna, koncepce duše se ukazuje jako nejdůležitější myšlenka jeho filozofie." Machovec (1993, str.117) uvádí, že Platónova gnozeologie, popírající tvůrčí poznání člověka a uznávající pouze rozpomínání na kdysi „viděné“ ideje, je spjata s předpokladem nesmrtelnosti duše. Široce o nesmrtelnosti duše pojednává Platón i v dialogu Faidros. Líčí zde život duše v nadnebeském prostoru světa pravých jsoucen, idejí, tedy před jejím spojením s tělem. (FAIDROS)Platón přirovnal duši k okřídlenému dvojspřeží, ovládanému vozatajem – rozumem. Jeden z koní je stvořen z dobra a krásy, druhý naproti tomu má opačnou povahu. Pokud vozataj ovládá své koně, duše se pohybuje v nadnebeském prostoru, aby mohla pozorovat říši idejí. Když se však vozataji nepodaří spřežení zvládnout, duše padá do pozemské sféry. Lidská duše je v zajetí dvou protikl