teorie

Teorie práva 3
2. ročník, zimní semestr
Přednášeli:
Doc. JUDr. Aleš Gerloch, CSc.JUDr. František Cvrček, CSc.JUDr. et PhDr. Zdeněk Masopust, DrSc.










1. Různé přístupy k právu(Gerloch)
Je-li právo zapojeno do komplexu normativních systémů, působí lépe než izolovaně. Např. v islámských zemích je právo pevně zakombinováno. Naopak v Evropě když dojde k odporu proti právu, jedná se o odpor pouze vůči tomuto normativnímu systému.1.1. Přirozenoprávní přístup (iusnaturalismus)Tato teorie staví na právním dualismu (právu v dvojím slova smyslu), tzn., že existuje:platné právo - dané státem (státem vytvořeno nebo uznáno)přirozené právo - existující nezávisle na státu. Jde o souhrn určitých právních principů nebo obecných právních norem se silným hodnotovým významem. Je chápáno jako vyšší právo, jeho význam je ale omezen a obsah vystaven kritice z hlediska významu.Klíčový pojem, na kterém přirozenoprávní přístup staví, je legitimita (je právo ospravedlnitelné?) -> platné právo a lidské chování je hodnoceno z pohledu přirozeného práva.Iusnaturalismus má své nevýhody. Existuje totiž pluralita přístupů k tomu, co je legitimní. Přirozené právo se s tím špatně vyrovnává. Moderní teorie proto pevný bod („jediné správné“) opouštějí.1.1.1. Stupně přirozeného právaExistují nějaké věčné principy, které jsou lépe či hůře naplňovány v platném právu.boží základ přirozeného práva (ius divinum, lex eterna) - právo je výrazem božího záměru, boží vůle. Jde o nejstarší koncepci přirozeného práva. Boží právo je lidmi nepostižitelné -> je pouze zprostředkováno (např. zjevením) => proto chování lidí bude ve svém důsledku podrobeno božímu soudu, kde se teprve ukáže, zda se lidé chovali správně. Ve 13. století formuloval základní zásady této teorie Tomáš Akvinský (=> tomismus). Produktem tohoto přístupu je tzv. poddanská smlouva, kterou uzavřel Bůh s lidmi. Ta určuje hierarchii lidí -> ti si jsou rovni pouze před Bohem, v reálném světě je přirozená nerovnost (páni vs. poddaní) => člověk plní boží poslání.přírodní koncepce (ius naturae) - usiluje o odbožštění, vznikla v 16. století, snaží se o teistický až ateistický přístup. Přirozené právo by existovalo i bez boží vůle, protože v přírodě jsou zákony, které se musí dodržovat.racionalistická koncepce (ius rationale) - rozvíjí se od 17. a plně se projevuje v 18. století, v době osvícenství. Rozchází se s božím základem práva. Zdůrazňuje se, že obsah základních principů práva je seznatelný samým rozumem (racionálně zdůvodnitelný a pochopitelný). Místo poddanské smlouvy nastupuje společenská smlouva -> mění hodnotový základ práva - základem se stává svoboda člověka, realizujícího své představy a záměry. Mezi lidmi buduje rovnost. Jde o jakousi smlouvu o zabezpečení svobody navzájem (dohoda o omezení svobod -> snaha odstranit negativní projevy neomezené svobody) => o zabezpečení jistoty. Je to smlouva učiněná mlčky, která stála u základů civilizace.1.1.2. Kritika racionalistické koncepce - historicko-právní školaVe všech těchto třech koncepcích je jedno společné - přirozené právo je stále věčné, univerzální, neměnné => nehistorická koncepce. Racionalistická koncepce se stala významným lidovým zdrojem revolucí (právo na sebeurčení). Hlavní její nedostatek je v její nehistoričnosti. Mezi lidmi jsou totiž rozdíly dané vývojem. Také to, co bylo spravedlivé před 100 lety nemusí být spravedlivé dnes. S největší kritikou přišla škola historicko-právní. Ta působila v Německu v 18. a 1. polovině 19. století. Její členi nekritizují pouze přirozené právo, ale také legalistický pozitivismus, který má přirozenoprávní základ. Zdůrazňují historickou determinovanost a omezenost práva. Snaží se zabránit vniku revolučních myšlenek do Německa. Důležitou roli při formování práva podle nich hraje „duch národa“. Stojí proti univerzalismu přirozeného práva, staví na odlišnostech, tradicích a mentalitě národů. Jediným univerzálním prvkem, který měl působit v rámci Evropy, bylo římské právo -> to se mělo přizpůsobovat rozdílným podmínkám v různých státech.1.2. Právněpozitivistický přístup (iuspozitivismus)Vychází z právního monismu -> právo je jen to, co uzná stát za závazné. Morální, politická či jiná norma, která není uznána státem, není právem. Právem jsou jen ty normy, které stát vynucuje.Klíčovým pojmem je legalita - otázka, zda chování určitých subjektů je v souladu s právem, nebo není.Také iuspozitivismus ve své krajní podobě má své nedostatky. Může se omezit na úzké pojetí legality, neobírá se tím, zda to, co je v normách, je správné, či není. Pak se ztratí korektiv správnosti a spravedlnosti práva. Ke kritice tohoto přístupu dochází po 2. světové válce - kritika však nebyla věcně správná, protože i obsah přirozeného práva, na který se kritici obraceli, je dosti vágní.1.3. Sociologický směrObsah přirozeného práva byl v19. století vtělen do pozitivismu -> vzniká řád liberalismu, již není třeba dualismu. Na přelomu století se ale ukazuje, že tato koncepce nemá šanci na věčnost. Definitivně končí po 2. světové válce.Sociologický směr je namířen proti oběma koncepcím (proti přirozenoprávní i právně pozitivistické). Už od konce 19. století se objevují názory, zda je správné vycházet z pravidel, o jejichž hodnotovém základě nepochybujeme. Právněsociologický směr odpovídá - ne, a staví tak „nový dualismus“ v právu.Klíčová bod zní - podle reálných společenských vztahů musíme říci, zda platná úprava je správná podle potřeb a dynamiky společnosti. Rozhodující je tedy efektivita (funkčnost práva). Moderní přístupy využívají prvky všech koncepcí -> „nový iusnaturalismus“. Kritizuje se právní pozitivismus a jeho požadavek pouhé legality => platné právo musíme hodnotit i z hlediska obsahového. Již se také nezdůrazňují věčné a neměnné principy. Základem je ius soziale (A. Gerloch).Toto obnovené právo je použito při formulování základních lidských práv a svobod. Nezbytný je konsensus, který má odpovídat dosaženému stupni vývoje dané civilizace. Konsensus je vratkým základem sociologické koncepce. Platné právo se nemůže vracet zpět => Překonaná fáze se nemůže vrátit, bylo by to proti tomuto konsensu.
2. Teorie přirozeného práva(Gerloch)
Hodnotová relativizace obsahu přirozeného práva přišla již s racionalistickou koncepcí, která tak předznamenala sociologickou teorii.2.1. Teologická koncepcePoprvé ji můžeme vidět již v Antice, v Sofoklově dramatu Antigona - boží právo je zde nadřazeno právu danému panovníkem, boží zákony jsou věčné.Dalším představitelem teologické koncepce byl sv. Tomáš Akvinský (1225-1274). Navázal na učení Aristotela a propojil ho s křesťanstvím. Byl zakladatelem tomismu. Jeho největším dílem je Summa theologica. Akvinský rozlišoval několik rovin práva (tedy nejen dualismus), celkem 4:věčné zákony, dané bohem (lex eterna) - projev boží vůle, jsou pouze zprostředkovány, nejsou poznávány v pravé podobě -> to, zda podle nich člověk žil, se projeví až při božím souduzákony božské, kanonické - církví zprostředkované lex eterna -> její pravidla a normypřirozené zákony - projevy lidské přirozenostilidské zákony - vědomě člověkem (panovníkem) vytvořenéNižší stupeň zákona musí odpovídat stupni vyššímu. Lidé jsou si rovni pouze před Bohem, v reálných vztazích existuje nerovnost, která je přirozená. Lidé uzavřeli tzv. poddanskou smlouvu - páni poskytují ochranu, poddaní pracují. Lidé nemají práva ale povinnosti plynoucí ze zákonů.2.2. Racionalistická koncepce (16., 17. a 18. století)Hlavními představiteli tohoto směru jsou:Hugo Grotius (Holanďan) - 1583-1645Thomas Hobbes (Angličan) - 1588-1679John Locke (Angličan) - 1632-1704Charles Montesquieu (Francouz) - 1689-1755J. J. Rousseau (Francouz) - 1712-1778Tato teorie říká, že není přirozená nerovnost a nesvoboda lidí, ale přirozená je svoboda a jejich rovnost. Argumentují přirozeným stavem, který existoval před vznikem civilizace. Protože si lidé chtějí chránit svoji svobodu, uzavírají tzv. společenskou smlouvu => toto je další kontraktualistická teorie. Lidé se dohodli na omezení svobody, jako na nutnosti pro zachování civilizace, nezbytnosti pro rozvoj občanské společnosti.
Společenská smlouvaje legitimizačním základem státu - moc státu pochází z lidu (lid -> společnost -> stát)upravila vztahy mezi lidmi ve smyslu ochrany jejich práv. Regulaci postavení člověka může odůvodnit pouze ochrana práv lidí navzájem (kolize práv se musí řešit), nebo ochrana společného zájmu všech. Neoprávněné zásahy mohou vyústit až ke svržení státu -> právo na odpor vůči státu, který nelegitimně zasahuje do jejich práv. Lid sám rozhoduje o svém omezení, které musí být odůvodněno zájmy lidu.2.2.1. T. Hobbes (Leviathan)Byl stoupencem monarchismu a odpůrcem revoluce. Vychází z učení Platóna (také kladl velký důraz na stát). Říká, že existoval přirozený stav, před kterým varuje, neboť byl velmi nešťastný a negativní. Stav svobody je podle něho stavem anarchie (člověk člověku vlkem, válka všech proti všem). Je zde nulová jistota a bezpečnost lidí. Proto je uzavřena společenská smlouva, aby se lidé zajistili proti sobě. Rozhodující je bezpečnost, mír, pokoj a jistota. Je proto třeba smířit se i s útlakem, s omezením svobody, když je garantována bezpečnost. Pouze když toto ve státě chybí, může být svržen.2.2.2. J.J.Rousseau (O společenské smlouvě)Přirozený stav je pro něho stavem ideálním. Správné je podle něho nechat běžet věci spontánně (zárodky liberalismu). Lidé byli svobodní, rovní, bez omezení, bez nadvlády. Není však možné se vrátit.Kritizuje soukromé vlastnictví, které je základem zla (jeden je pánem, druhý otrokem), zasel tak semínko socialismu. Jedinou správnou demokracií je demokracie přímá, odmítá zastupitelskou variantu. Ale také pochybuje, zda přímá demokracie je možná a dlouhodobě udržitelná. Vzorem mu jsou malé městské státy Antiky a středověku.Lidé mohou stát kdykoliv zavrhnout, když mají pocit, že je omezuje a utlačuje. Vychází z konsensuálního základu (v konsensu je rozdíl mezi přirozeným a společenským stavem). Rousseau propracoval též pojem veřejné blaho -> je třeba jej ctít (v jeho rámci a z jeho důvodu lze připustit omezení lidí).2.2.3. John Locke (Druhé pojednání o vládě)Je stoupencem anglické revoluce. Kritizuje Hobbese a jeho myšlenku omezení v zájmu jistoty. Ale zároveň se obává nadřazení obecného blaha nad zájmy jednotlivce. Říká, že lidé uzavírají společenskou smlouvu dobrovolně, aby ochránili svoji svobodu (účel státu je v ochraně člověk, stát nesmí utlačovat).Je několik momentů, kvůli kterým je výhodné smlouvu uzavřít:zajištění ochrany vlastnictví - život, svoboda, majetekzískání univerzálního zákona (předem daného pravidla)získání nestranného soudceschopnost vynucení práva (vykonatelnost rozsudku)
Teorie racionalistická má však i své slabiny - hlavní je její spekulativnost (společenská smlouva je pouze fiktivní). Ch.Montesquieu si byl vědom nutnosti historismu. Byl stoupencem přirozenoprávní teorie, ale popisuje též rozdíly mezi národy (nutnost zohlednění tradice, historických zkušenosti), což přirozené právo nezná.
3. Právní pozitivismus(Cvrček)
Právní pozitivismus můžeme podrobit zkoumání ze tří hledisek:filosofické základy pozitivismupozitivismus z hlediska teorie právakonfrontace s právní praxí
Důležité je neplést si filosofický pozitivismus s právním. Filosofický směr, spojený se jménem Augusta Comta, prosazuje, aby věda studovala fakta. Právní pozitivismus se zabývá studiem platného práva, zákonných textů. Existují tři základní směry právního pozitivismu:francouzská škola právní exegese (výklad právních textů) - Aubry, Rauanglická škola - J. Austin, není spjata s kodexy, vyvíjí se v pojmoslovíněmecká historicko-právní škola - Savigni; není spjata s kodexy, ale se studiem římského práva3.1. Počátky moderního přístupu k právuPrvní vědecký přístup ke studiu práva se objevuje v 11. - 12. století v Boloni, kde působila škola glosátorů. V čem byla jejich vědeckost? -> studují nově objevená Digesta a dělají si z nich poznámky. Po nich nastupují komentátoři -> zpracovávají poznámky do nového systému vztahů, zobecňují. Glosátoři používají empirickou metodu, komentátoři jsou více teoretiky.Jednotlivá italská města se silně partikulárním právem, hledají autoritu, která by podala obecný právní výklad. Nacházejí ji v univerzitách, které podávají právní posudky. Právo vypracované v universitách se tak dostává do praxe (další cesta teoretického práva do praxe vedla přes kanonické právo).3.2. Právo ve Francii 17. století
Ve Francii existuje až do doby kodexů precedenční právo (klasický feudální systém). Nejvyšším orgánem byl král. K dispozici měl tajnou radu (projednávala šlechtické věci, na starosti měl veřejné věci). Byla obsazena odborníky, kteří mohli být i nižšího původu. Měla obrovskou moc, rozhodovala tajně.Pro právo byl typický partikularismus. Šlechtické soudy byly postaveny na privilegiích. Královské soudy prosazovaly obecnější právo platné pro celou Francii. Do období vrcholného absolutismu patří také královští intendanti, prodloužená ruka královské rady. Slučovali v sobě moc různého typu. Intendanti a jejich úřednický aparát byli profesionálové. Úřady nebyly placené -> musely si na sebe vydělávat, a to především poplatky => korupce. To vedlo k velkému odporu proti úřadům.V trestním právu neexistovala presumpce neviny, byla zde presumpce viny. Každý druhý vynesený rozsudek, zněl na trest smrti. Používala se též tortura. Řízení bylo zahajováno soukromou žalobou. Trestní proces byl tajný. Opravné prostředky byly výjimečné. Existovala možnost odvolání se ke králi, což byl mimořádný opravný prostředek (pro omyl, nebo když se objevily jiné závažné skutečnosti). V rodinném právu bylo neotřesitelné postavení manžela, skoro nemožný byl rozvod. Běžné byly spory o totožnost (v dědickém řízení, ve sporech o děti), protože neexistovala evidence obyvatelstva.Shrnutí - nespokojenost, korupce, snaha krále o absolutní monarchii -> idea obecného práva. Za předpozitivisty jsou považováni i někteří z tvůrců racionalistické koncepce přirozeného práva (Hobbes). Proč došlo k revoluci právě ve Francii, když v celé Evropě byly podmínky stejné? Ve Francii bylo více svobodných sedláků a absolutní monarchie se pokouší činit reformy, na které nebyla Francie připravena. Právo je tedy ve Francii 17. století:kazuisticképřevládá představa, že právo je třeba nalézat, ne tvořitneexistuje registrace právních předpisůprávo není rovné ani obecnéneexistuje Ústava3.3. Francouzská škola právní exegeseTvůrci CC (Code civile) jsou Portalis a Tronsche. Ve francouzském právu se dodnes cituje z konceptů k tomuto dílu. Pozitivismus reagoval na koncepci přirozenoprávního racionalismu. Základní myšlenky, které ovládaly Francii 100 let:nezadatelná práva je třeba sepsat do kodexupředstava úplnosti právního řádusoudce musí vždy rozhodnout (nesmí odepřít spravedlnost)
Francouzská exegese se dá rozdělit na několik etap:1804 (přijetí CC) - 1840 - nikdo nepochyboval o tom, že studium CC a jeho výuka je nezpochybnitelná1840 - 1880 - Němec Ihering -> skeptik, říká, že to není tak jednoduché (je třeba brát ohled na sociální podmínky). V tomto období vznikly největší práce právního pozitivismu (Aubry, Rau).1880 - 1899 - etapa zániku exegese. Geny rozbil pozitivismus v původní podobě.
Ranný pozitivismus je univerzitním směrem. Základní ideou je ztotožnění práva se zákonem. Interpretace není nutná, soudce jsou ústa zákona. Druhou ideou je princip dělby moci. Zákon dává lid, parlament ho přijme jako zástupce lidu. Tvrdě se rozlišuje výkonná moc (reglementace) a zákonodárná moc. Třetí idea - představa o úplnosti právního systému. Jak zajistit úplnost? -> co není zakázáno, je dovoleno. Když se musí rozhodnout a chybí zákon, použijí se argumenty typu a contrario,... nebo právní zásady jako lex posterior derogat priori. Pozitivisté také rozpracovali právní domněnky.Přístup k mezerám v právu - striktní pozitivismus je odmítá. Přesunují se do oblasti de lege ferenda. Rozvíjí se také právní dogmatika - nauka o tom, jak zacházet s právními texty podle výše uvedených zásad a interpretačních pravidel. Zajímavé je, že pozitivismus interpretaci odmítá a na druhé straně využívá interpretačních pravidel.
Škola exegese tvrdí, že s právem se dá zacházet jako s vědou (používat metody exaktních věd - logika,...). Pozitivní koncepce práva je nehodnotovým přístupem k právu. Ve vrcholu právního řádu stojí jedna norma - pacta sunt servanda (smlouvy se dodržují). Smlouvy lze uzavřít o čemkoliv, když to není proti zákony.Roku 1899 vydává Francois Geny Metody interpretace a prameny pozitivního soukromého práva. Tvrdí, že ačkoliv se právo za 100 let nezměnilo, rozborem judikatury dokázal, že jeho aplikace se mění. Tím napadl princip nehodnotovosti práva. Další jeho námitkou bylo, že právo nelze dělat pouze racionálně. Soudce rozhoduje sám (volní kompetence), není jen ústy zákona, musí ho interpretovat. Geny nabídl metodu svobodného vědeckého bádání. Akceptuje principy pozitivismu, ale doporučuje také studovat judikaturu. Nakonec však z jeho učení zbyla jen kritika.
Odnoží francouzského pozitivismu byl pozitivismus rakouský, který stavěl na Rakouském občanském zákoníku z roku 1811.3.4. Německý pozitivismusStaví na recepci římského práva. Němečtí pozitivisté přišli s nejkomplikovanějším způsobem recepce, co šel vůbec vymyslet. Byl zde velký partikularismus práva, snem bylo sjednocení. Jedním z mnoha prostředků k uskutečnění tohoto cíle byla tvorba obecného práva.První etapa recepce začala roku 1495, kdy byl přijat soudní řád pro říšský komorní soud (znamenal velký pokrok). Němci se považovali za dědice Říma. Přišli s touto fikcí - císař Lothar III. vydal prý v 12. století zákon, podle kterého platí na území Německa římské právo. Roku 1643 ukázal H. Conring, že takový zákon nikdy neexistoval, což znamenalo konec recepce přes zákon. Proto bylo třeba vymyslet jiné zdůvodnění. Bylo k tomu použito přirozené právo, za které bylo označeno právě římské právo. Nebylo to však čisté římské právo, ale aplikace pod vlivem německých obyčejů. Zabývala se jím německá pandektická škola (Strich).3.4.1. Historicko-právní škola (přelom 18. a 19. století)Doba, ve které působí je dobou sebeuvědomování si německého národa. Ten touží po sjednocení. Vše je prodchnuto romantismem. Tato škola je ostře namířena proti přirozenému právu. Zaznamenala také pokrok v pojmosloví - zavedli pojmy jako národ, subjektivní právo, právní vztah,...Do této školy patří např. Savigny (Dějiny římského práva ve středověku, O povolanosti naší doby k zákonodárství a právní vědě), G. F. Puchta, nebo C. L. A. von Arnesberg. Právo je produktem dlouhého historického vývoje (mění se). Vyrůstá z obecného přesvědčení národa, jeho stvořitelem je „duch národa“. Právníci mají vyjadřovat tento „duch národa“. Jejich role ve společnosti proto nebývale roste. Pracují v mezích ducha, nalézají ho, jednají v souladu s obecným přesvědčením. V technickém zpracování mají právníci volnou ruku, proto se objevují lepší a horší vyjádření.Když je právo produktem vývoje, každá jeho fixace je nebezpečná => odpor proti kodifikacím. Čím je ale nahradit? Savigny říká, že pojmovým aparátem, který tvoří jednotný a ucelený systém. Vytvořit takový aparát je úkolem pozitivistů.Správné právo je takové, které je prověřeno co nejdelší zkušeností národa. Užíváním nejprověřenějším a nejlepším je právo římské (Němci se staví do pozice dědiců Říma). Učení historicko-právní školy je vlastně teoretickou abstrakcí navazující na duch národa. V oblasti právní dogmatiky navazují na pandektní školu. Ale nechtějí brát římské právo z doby feudální, chtějí jej očistit od nánosů feudální doby a aplikovat v původním znění.3.4.2. Právní pozitivismus - BergbohmBergbohm říká, že posláním právní vědy je studium pozitivního práva, nástrojem je právní logika. Narozdíl od francouzské exegeze, která je postavena pouze na výkl