Skripta

ce, ze svého jazyka a pojmového aparátu věda dnes analogii přísně vylučuje (nevědomě a implicitně je ovšem i soudobá věda ryze analogická). V hermetismu m á analogie široký význam a všeobecné použití, je zde základní metodou poznání. Nutno však pečlivě rozlišovat několik druhů analogií, při jejichž záměně nepochopíme, oč v hermetismu jde:
(1) Analogie hořejšího a dolejšího (viz výše citovaný text) vyjadřuje vztah mezi světem fakticit (smyslově vnímatelných jsoucen) a světem idejí (mimosmyslových entit).
(2) Analogie makrokosmu a mikrokosmu je uplatněním (1) na vztah člověka (mikrokosmu) a vesmíru (makrokosmu): vesmír je analogický člověku (je to "velk ý člověk" - člověk je naopak "malý vesmír"). ("Makrokosmos'' a "mikrokosmos" současné vědy. které zcizila hermetismu, mají zcela jiné významy.)
(3) Analogie empirických entit vyjadřuje vztahy obdoby mezi fakticitami (např. alchymické a astrologické korespondence) .
Hermetické analogie (alchymické, astrologické a magické) jsou ovšem pro důvody hledající ratio moderního vědce esoterní (tajemné, skryté , nedokazatelné, neodůvodněné, a tudíž iracionální) - pochopitelně: vždyť jsou záměrnou a promyšlenou alternativou kauzálnímu myšlení. Tak jako vědec si osobuje ratio jako schopnost nalézat důvody svého poznání, tak hermetik nachází v sobě alternativní poznávací mohutnost: "třetí oko", schopné poznávat hermetické analogie. Z jeho pohledu se pak vědec jeví jako "jednooký král slepých". Hermetik tedy nepředpokládá (chybně) existenci skrytých příčin (které v realitě neexistují) - to je jen vědcova interpretace zí skaná neoprávněnou extenzí kauzálního myšlení do oblasti, v níž nemá co pohledávat - prostě "vidí" analogie.
Hermetický princip analogie má i své moderní obdoby: nejznámější z nich jsou LEIBNIZOVA předzjednaná harmonie nebo zcela současná teorie synchronicity , vypracovaná C. G. Juncem a fyzikem W. Paulim.
Závěrem zmiňme rozdíl, snad nejpodstatnější: zatímco cílem vědy klasické a tradiční je mudrc, člověk znající "poslední příčiny všeho", cílem vě dy současné pak již jen expert, odborník, vybavený znalostmi, jež mu dovolují ve jeho omezeném oboru spolehlivě predikovat jevy a produkovat technická zařízení, cí lem hermetismu (de iure, zamýšleným, nikoli vždy také de facto, dosahovaným) ve všech jeho podobách (alchymie, astrologie, magie, ...) je Velké dí lo, definitivní a nezvratná transformace subjektu, proměna subjektu omezeného, pouze znakově prostředkovaně poznávajícího v subjekt neomezený, poznávající amediativně.


2 Problémy filosofie vědění a vědy od antiky po dobu moderní (Karel Hauzer)
2.1 Aristotelovo pojetí vědy
Aristoteles, kromě udivujícího množství jiných myslitelských výkonů, se ujal úlohy vypracovat metodologii vědeckých procedur, dovolujících onen Platónův logos, čin ící z mínění vědění, chápat jako odůvodnění. Byl tak úspěšný, že jeho metodologie byla později rozpracována a bez velkých výhrad používána až do novověkého znovuzaložen í věd. I pak se však setkáváme s námitkami spíše proti jeho filosofickým předpokladům, a ve větší míře pouze proti jeho induktivní metodologii. Zásady metodologie deduktivní (neboli axiomatická metoda) přetrvaly dodnes a od padesátých let našeho století prováděná analýza jeho metodologických postupů mu získala již ztracené uznání: je dnes chápána jako více méně úspěšně (a bezchybně!) zpracovaná část formální logiky (v současném pojetí). Zaslouží si tedy naši pozornost.
2.1.1 Syllogismus
Vědění na rozdíl od mínění charakterizuje takto:
A tak to, o č em je naprosté vědění, je něco, co nemůže být jinak.
Úlohou metodologa vědy pak je vypracovat metody, zajišťující jistotu našeho poznání (aby nemohlo být jinak). V Aristotelově pojetí to předpokládá trojí:
1.boch3.4.2 teorii definice, tj. vymezení pojmů (termínů),
2.boch3.4.2 teorii důkazu, tj. odůvodnění pravdivosti a
3.boch3.4.2 teorii počátků, tj. prvních (primitivních) důvodů.
Vědění je nejprve vědění dokazované (epistémé apodeiktiké), jež záleží v důkaze) důkaz je vědecký Syllogismus, neboli Syllogismus z nutných premis.
Syllogismus je struktura sestávající ze tří termínů (vyššího, nižšího a středního), uspořádaných do tří soudů: vyšší a nižší premisy a závěru:
Vztah tří termínů je znázorněn na obr. 7: střední termín (zrození v Příkladu l, savec v Příkladu 2, B obecně) je příč inou spojení vyššího a nižšího termínu, a tedy důvodem platnosti závěru. K správnému vystižení středního termínu bez dlouhého rozvažování potřebuje vědec speciální schopnost: anchinoiá neboli důvtip.
2.1.2 Důkaz
Jak řečeno důkaz je u ARISTOTELA vědecký Syllogismus; má zaručit jistou pravdivost závěru (aby nemohl být jinak). Z toho plyne na důkaz dvojí požadavek:
1.jistota pravdivosti premis (premisy tedy musí být:
(a)boch3.boch3.4.2pravdivé a
(b)boch3.4.2 nutné); a
2.nutný přenos (transmise) pravdivosti z premis na závěr.
Z obr. 7 plyne, že transmise pravdivosti je zaručena vztahy inkluse mezi termíny, zbývají tedy požadavky 1a a 1b.
ad (1a). Pravda plyne i z nepravdivých premis, ale ne nutně, tudíž není vědění.
NEPRAVDA NEPRAVDA
PRAVDA
Kdo se nezrodil, musí zemřít Člověk se nerodí
Člověk musí zemřít
ad (1b). Nutné je, co nemůže být jinak. Premisa, která je pravdivá, ale nikoli nutně, může být případně také nepravdivá. Syllogismus z pravdivých, avšak nenutných premis, dává pravdivý záv ěr, avšak nikoli nutně pravdivý. Takový Syllogismus není vědecký (tj. není důkaz), nýbrž hypothetický; neposkytuje vědění epistémé, nýbrž mínění doxa. Věda o věcech nahodilých (tj. těch, jež mohou případně být jinak), pokud jsou nahodilé, není možná.
2.1.3 Vědění nedokazované
Odkud je ale známa pravdivost premis důkazu? Buď
(a)boch3.4.2je pro ně důkaz; pak máme buď infinitní regres (postup do nekonečna) nebo circulus vitiosus (chybný kruh), obojí odporuje požadavku tzv. metodologického finitismu: každá vědecká procedura musí být realizovatelná v konečném čase a konečným počtem kroků; nebo
(b)boch3.4.2jsou některé premisy nedokazované, tzv. počátky (archai).
Odtud plyne, že kromě vědění dokazovaného musíme mít ještě vědění nedokazované (epistémé anapodeiktiké), vědění nutn é pravdivých počátků. Aby počátky zaručily nutnou pravdivost závěrů, vznáší na ně ARISTOTELES následující požadavky: musejí být nutně pravdivé;
první, tj. jimi začínáme důkazový řetězec;
bezprostřední, tj. již dále neprostředkované dalšímtermínem;
známější, obsahově plnější skutečností; a to buď
o sobě, tj. podle věci; nebo
pro nás, tj. podle našeho poznání věci;
dřívější, tj. předcházející závěr; a to buď
podle bytí, tj. věcně; nebo
pro nás, tj. podle našeho postupu.
K poznání počátků, pro nějž se vžil termín evidence potřebuje vědec další poznávací mohutnost, tu klade ARISTOTELES do rozumu (nús).
Počátky pak dělí ARISTOTELES dvojmo: na
1.boch3.4.2specifické (idiai archai): pro vědecký důkaz musejí být počátky přiměřené (oikeiai) předm ětu konkrétní vědy (nelze tedy počátky jedné vědy použítk důkazu ve vědě jiné); a
2.01.boch3.4.2obecné (koinai archai), užívané pouze v první filosofii.
Věda totiž nezkoumá své vlastní počátky, může je však zkoumat věda nadřazená. Počátky všech věd zkoumá první filosofie (hépróté filosofiá).
1.

Věda ve středověku
2.2.1 Povaha středověké vědy
V raném středověku se evropské vědecké myšlení regionálně omezilo téměř výhradně na východní část bývalého Římského impéria (Byzanc) a na (mnohem významnější pro dal ší rozvoj) córdobský chalífát v Andalusii (části Pyrenejského poloostrova pod vládou muslimských Umajjovců). Ve zbytku Evropy šlo převážně o zachování alespoň zbytků antické vzdě lanosti před destrukcí barbarskými hordami: tehdejší "střediska vzdělanosti" - kláštery - se mnohem více podobaly dobře opevněným pevnostem než vědeckým ústavům a jejich kulturní činnost (mimo úsilí o zajištění vlastní soběstačnosti a pochopitelně hlavního cíle: duchovních exercicií) převážně spočívala v šíření gramotnosti. Nebudeme proto posuzovat výkony lidské ho ducha v této době podle tzv. "scholastické" (tj. školské) filosofie a vzdělanosti, nýbrž podle vrcholných představitelů, podobně jako úroveň soudobého vědeckého myšlení neposuzujeme podle vý konů středoškolských učitelů (nečetným opravdovým vědcům mezi nimi budiž čest a sláva).
Zpočátku (díky práci řeckých a latinských křesťanských Otců) se zachránilo něco málo především ze spisů platónských a novoplatónských; mocný impuls k rozvoji vědy poskytla až toledská překladatelská dílna, v níž byly od poloviny 12. století z arabštiny do latiny převáděny nejen texty významných děl arabské vědy (medicínských, matematických, astronomických (či sp íše astrologických)), ale i hlavní díla ARISTOTELOVA.
13. století se pak stalo zlatým věkem evropské vzdělanosti; která dosáhla dosud nebývalé výše; pokud jde o metodologii vědy, teprve ve 20. století s překvapením (a úctou) znovuobjevujeme vý sledky zapomenuté (a leckdy záměrně potlačené) osvíceným novověkem.
Středověká věda akceptovala zásady ARISTOTELOVY metodologie a přepracovala je tak, že umožnily vybudovat systematický, synthetický přehled vědění: cíl, kterého moderní (spíše analyticky pracujíc í) věda dosud nedosáhla.


2.2.2 Problém universalií
Jedním z problémů ve středověku široce diskutovaných, jehož jednoznačné řešení není všeobecně akceptováno dodnes, a přitom patří k důležitým metodologickým hlediskům vědy, je p roblém pojetí obecných pojmů neboli universalií: tedy pojmů, jež nejsou ani singulární (jedinečné; tj. těch, jejichž rozsah je 1 - individuum) ani transcendentální (př esažné; tj. těch, jejichž obsah je 1 - bytí).
Kořeny problému tkví v samotné snaze dobrat se pojmového vědění. Víme již, že pojem je znak, skrze nějž se rozumově cosi (signatum, signát, designát, tj. značené , označované) poznává. V poznávání singularit, jednotlivin, zdánlivě není problém: designátem je prostě jednotlivina. Poznávání Celku sice přináší problémy, ale jen co do jeho pojetí , existovat musí (jinak by nemohly existovat ani jeho části, které přece existují). Problém nastává při poznávání tříd individuí: existuje či neexistuje (a jestliže ano, tedy jak, jakým způsobem) specifický designát obecných pojmů, tedy universalií, odlišný od jednotlivin i Celku?
Krátké shrnutí výsledků diferencované a subtilní diskuse tohoto problému zahrnující celý středověk by spolehlivě celý problém spíše zatemnilo. Rovněž klasifikace nesrovnatelných řešen í do titulů nominalismus vs. realismus, obohacené epitety krajní či umírněný se většinou míjí podstaty problému. Omezíme se zde na krátkou diskusi důsledků jednotlivých možných řešení pro pojetí vědy a její metodologie. Přijměme k tomuto účelu tuto terminolog ii: designát singulárního pojmu nazvěme jednotlivinou, designát transcendentálního pojmu Celkem, designát obecného pojmu (universalium) obecninou.


2.2.3 Existence obecnin
Rámcově máme tyto možnosti: obecniny - buď:
1.neexistují, pak designáty universalií jsou buď
(a)och3.4.2jednotliviny, nebo
(b)och3.4.2Celek sám; nebo
2.existují, pak se ptáme, jakým způsobem? buď
(a)och3.4.2v jednotlivinách nebo
(b)och3.4.2v individuálním rozumu poznávajícího nebo
(c)och3.4.2mimo jednotliviny a mimo individuální rozum, buď
i - přístupné všem poznávajícím, nebo
ii - přístupné jen některým poznávajícím.
Zbývající možnost, že by totiž obecniny existovaly mimo individuální rozum, avšak nepřístupné nikomu, nebereme s dovolením do úvahy.
Neexistence obecnin (1) spolehlivě zabraňuje jakémukoli vědeckému myšlení: nejsme schopni vůbec třídit jevy a jsme buď ztraceni v singularitě (1a) nebo v Celku (1b). Obojí odporuje běžné zkuš enosti. Existují-li obecniny (2) výhradně jen jako koncepty v individuálním rozumu vědce (2b), mizí věda rovněž: obecniny by totiž byly mezi vědci nesdělitelné, takže př ípadná jejich shoda by byla pouze nahodilá.
Je tedy rozumné akceptovat existenci obecnin nejen v rozumu vědce, ale rovněž mimo něj: (jaksi) v jednotlivinách (2a) a/nebo (jaksi) mimo ně (2c).


2.2.4 Ř ešení pomocí analogia entis
Ve středověké vědě (alespoň ve vrcholném jejím období) se prosadilo pojetí v jistém smyslu úplné, související úzce s již zmíněnou teorií analogia entis dnes nazývané umírněným realismem: obecniny podle