Skripta

í záleží doslova všechno - úloha a meze vědy (a filosofie), smysl či absurdita lidského údělu, pochopení toho, co člově k je a co může nebo nemůže být -; jakmile jsme přijali, že nás uspokojí pouze "rozumná řeč", nemůžeme pokládat žádnou otázku za rozumně zodpovězenou, pokud se odpověď výslovně nevzt áhne k Celku všeho.
Z tohoto zorného úhlu se rázem stává pochopitelnou až obsesivní snaha prvních filosofů po nalezení arché - prapočátku neboli počátku všeho počínání . Narace se děje mezi dvěma termíny (původně: mezník, kámen rozhraničující pozemky), neboli konci: počátkem a koncem (čili: koncem od něhož a koncem k němuž ). Narace mýtická klade důraz na počátek (mnoho mýtických vyprávění začíná formulí: Na počátku ...), narace víry na konec (eschata = věci poslední); prvokřesťanská syntéza pak podivuhodně spojila obojí: Kristus je "alfa i omega, první i poslední, ten, jenž přišel a jenž přijíti má". Prapočátek řecký ch filosofů vyjadřuje podobnou zkušenost pojmově: také pojem je vymezen termíny, konci (= finis, viz: definice), nikoli však jako vyprávění , ale jako část v Celku. Celek jako celek všech částí už nemůže být částí žádného dalšího celku (je "absolutní"), je tedy a-limitní (limes - mez, hranice), neohraničený, bezmezný, in-finitní (finis - konec), nekončící, bezkonečný.
Podání, tradice nebo zjevení, jež zaručují spolehlivost mýtu či víry, nemohou zajistit spolehlivost pojmového poznání. Ale, jak se brzy ukazuje, nemůže ji zaručit ani svědectví smyslové zkuš enosti. Nejpozději od Parmenida se tedy ostře odlišuje člověk zkušený - odborník, expert, jehož mínění je spolehlivější než mínění laiků, avšak může se také mýlit - od vědce, člověka vědoucího tak, že se nemůže mýlit. Mínění tedy může být správné nebo nesprávné, zatímco vědět znamená poznávat tak, že věc nemůže být jinak. Poznat věc tak, že nemůže být jinak ovšem znamená poznat její místo v rámci Celku, její logos, pojeni, vymezení, smysl - a to smyslová zkušenost nedokáže: nelze totiž zachytit Celek pomocí smyslů, jež poskytují poznání zásadně a jen partikulární.
Ona poznávací schopnost, jež je přiměřená poznání Celku, a poté poznání uspořádání částí v celku, se skrývá pod označením rozum. Vědců v rozum - má-li dospět k vědění - musí učinit dvojí: porozumět Celku, nazřít, postřehnout Celek, a poté v rámci Celku najít místo (uspořádání) věcí jakožto jeho částí. První úkon nazývá se theoria: rozumové zření, rozumový postřeh celku jsoucna (= všeho, co jest); druhý je rozumový diskursus: vymezení pojmů a nalezení jejich vzájemných vztahů; až do novověkého znovuzaložení věd se vědecká metodologie orientovala na nalezení a rozpracování těchto dvou úkonů.
Teprve nyní lze srozumitelně vysvětlit, co míníme pravdou, pravdivostí vědeckého poznání. Marně dnes teorií pravdy mnoho; všechny však závisejí na schopnosti poznat věc, jak je, totiž odhalit věc a její místo v rozumovém postřehu bytí jsoucna. Kdyby věci byly předem, jaksi přirozeně, odhalené našemu poznání, nebylo by tř eba ani filosofie ani vědy; právě prvotní poznatek, že věci se skrývají, jsou zahalené, zatemněné našemu rozumění, vyvolává snahu nalézt způ soby, metody, postupy, jak je odhalit, objasnit, zjistit, jak jsou o sobě; tedy snahu vyřešit problém vědecké metody.
Je tedy prvotním cílem vědy porozumět řádu věcí v Celku; meze vědy jsou zároveň mezemi rozumu. Teprve druhotně je předmětem vědy také vědecké konání - praxis , avšak rovněž rozumné jednání má svůj logos, také ono je "pravdivé" pouze ve vztahu k Celku. Vztah jednání k Celku je tradiční definicí etiky jako praktické filosofie; z čehož plyne, že žádné jednání vědce není "hodnotově neutrální". Prvotní, základní, primitivní, neodvozená hodnota každé věci (i kdyby neměla už žádnou jinou) spoč ívá v jejím prostém bytí, v jejím začlenění do Celku jako jeho část. Ne nadarmo je tedy za prototyp vědce pokládán mudrc, člověk jenž všechny své aktivity explicitně zaměřuje k Celku. Vědcem není člověk, sledující své (nebo skupinové) partikulární zájmy.
1.3 Vědecké poznání a jeho struktura
Nevím-li, že nevím, není žádná naděje, že bych mohl tento stav jakýmkoli záměrným způsobem změnit. Vím-li, že nevím, vím zároveň, že bych mohl či měl vědět a mohu začí t hledat cosi, co změní můj stav na vědění vědění. Toto cosi, co odstraňuje újmu v bytí (neboli řeší existenciální úkornou situaci) nazvěme informací: stav v ědoucího nevědění je tedy charakterizován vědomím nedostatku informace. Toto vědomí není na hledajícím nezávislé: je to jeho výkon, obsah, aktivita. Je tedy hledání a nalézání informace př ípadem obecnější situace: situace aktivity, výkonu, intence. Nechť aktivita pro nás znamená jakékoli směřování (vektor), popsatelné dvěma konci: konec "od něhož" nazv ěme subjektem,, konec "k němuž" pak objektem .
Aktivity poznávací patří mezi aktivity identifikační: při poznávání dochází k identifikaci, ztotožnění subjektu a objektu poznávac í aktivity (poznávajícího a poznávaného). K identifikaci subjektu a objektu ovšem dochází i při jiných typech aktivit, proto nazvěme poznání (při němž je subjekt aktivity informován, neboli poznané je v poznávajícím) identifikací gnoseologickou .
Příkladem identifikace inversní k poznání je chtění neboli identifikace voluntární, při níž je naopak chtějící ztotožněn v chtěném. V běžném poznán í vždy více či méně intervenuje identifikace voluntární, má pak povahu např. předpojatostí, předsudků, nebo předem zamýšlených řešení. Eliminace těchto voluntárních identifikací je proto důležitou součástí vědecky pravdivého poznání: hledáme totiž, jak věci jsou, nikoli, jak bychom je chtěli mít.
Předchozí diagramy modelují poznání všeobecně, každé poznání. Jak již řečeno poznání vědecké (a filosofické) musí navíc umožnit "poznání poznání": ve vědě je třeba v ědět jak, proč a do jaké míry něco víme (musíme znát ony zmíněné důvody(a předpoklady) poznání).
Přechod z nevědění k vědění je působen přijetím informace; nazvěme příjemce informace akceptorem a poskytovatele informace donorem. Donor m ůže informaci přejímat od jiného donora (případně celého řetězce donorů), takže pak představuje celý informační kanál Donora, který informaci již nepřej ímá od jiného donora, nazvěme produktorem informace.
V reálném případě mohou libovolné dva (resp. všechny) články řetězce splývat: akceptor může být např. zároveň donorem nebo produktorem informace. Jako diagramy aktivit i tento komunikační model informace je obecný, o sobě v něm není obsažen požadavek vědomí toku informací. Pro vědu (resp. filosofii) je však rozhodující nejen požadavek vědomí informace, ale rovněž vědomí celé ho informačního toku a především: vědomí zdroje informace. Aktivitu akceptora informace, jenž zároveň má vědomí vlastní produkce informace, nazveme kreací informace, tohoto produktora pak kreatorem informace
Informace ovšem není něco na hledajícím nezávislé - ani hledající není nezávislý na informaci: informace je hledajícím spoluutvářena a příjemce informace (akceptor) se přijetím informace sám mění (informuje): z nevědoucího na vědoucího.
Závěrem přidejme další rozlišení: informaci opřenou o kreaci nazvěme informací vlastní neboli věděním, ostatní informace pak informacemi z doslechu neboli vědomostmi.
Návrh informačního modelu vědění, předkládaný v této kapitole, je inspirován alogodikou. disciplínou zabývající se řešení mi situací újmy v bytí.
1.4 Hermetická tradice
Původnost symbolického myšlení je třeba chápat nejen ve smyslu fylogenetickém (tj. historicky), ale i ontogenetickém (v rozvoji myšlení jednotlivce), a dokonce i ve smyslu ontickém (v konkrétní aktuální pozn ávací aktivitě). Je tedy symbolické myšlení primitivní; tuto primitivnost však nelze chápat automaticky inferiorně, jako něco dětského, mylného, pověrečného; nevě deckého ve smyslu proti- nebo pseudovědeckého. Spíše je prvotním základem, z něhož a na němž teprve diferencovanější myšlení může vznikat.
Celek lze totiž poznávat principielně buď přímo, nezprostředkovaně (toto poznání amediativní není předmětem této úvahy, neboť nespadá do metodologie vědy v na šem smyslu) nebo znakově prostředkovaně. Znak, signum je něco skrze něž (a v němž) se poznává něco jiného, v nejobecnější m slova smyslu symbol. Symbolem může být jak fakticita (věc smyslově poznávaná), tak obraz smyslový (představa, fantasma), tak příběh (sdělovaný narací), a rovněž pojem (rozumový obraz). Pojmové myšlení chápeme tedy jako druh poznání symbolického, v němž úlohu symbolu hrají pojmy. Každé další rozlišení (myšlení vědecké vs. př ed-, pseudo-, ne-, mimovědecké) je třeba činit v rámci myšlení symbolického. Jazyk, řeč (vědecký, filosofický, umělý, přirozený, metaforický, umělecký, náboženský,...) pak je systé mem (více či méně uspořádaným, více či méně úplným, více či méně přesným, více či méně adekvátním,...) symbolů, v němž a jímž vyjadřujeme svůj vztah ke skute čnosti ("zmocňujeme" se jí).
Vznik filosofie a vědy souvisí se snahou nahradit ve funkci symbolů mýtické příběhy systémem pokud možno dobře vymezených a relativně stálých pojmů. Problém, který pro takto vymezenou vědu chá peme jako základní (zakládající), máme formulovaný Platónem: zda vědění (epistémé) je nebo není mínění (doxa) doplněné logem? Logos (kromě základního významu: slovo, řeč) znamená mnohé: poměr, smysl důvod, také rozum, vše, co zahrnujeme pod latinský ekvivalent; ratio - je tedy tento problém problémem racionality vědy.
Aristoteles (o jehož pojetí vědecké metodologie se zmíníme později) pochopil tento logos vědeckého poznání jako požadavek odůvodněnosti (bez výjimky přijímaný dodnes) ve smyslu udání důvodu (principů poznání) odpovídajících zakládajícím principům věci (příčinám). Tento požadavek leží v pozadí vědeckých problémů dodnes: promě ny v chápání role a povahy vědy a vědeckých postupů (procedur) - změny tzv. paradigmatu vědy - záležely v zásadě na proměnách chápání povahy příčinnosti (kauzality). Původní aristotelskou představu vědeckého poznání lze tedy chápat jako poznání uvedené na první principy (počátky): reductio ad primani principiarum.
Tento způsob chápání vědění není samozřejmě jediný možný. Nejvážnější alternativu k němu (opět dodnes živou) představovala a představuje koncepce tzv. hermetismu, hermetických čili okultních věd. Terminologicky panuje v hermetismu nesmírný zmatek (z pohledu zvenku arciť: požadavek přesného vymezení užívaných pojmů patří do vědy aristotelské , nikoli sem) a ještě větší zmatek v chápání jeho účelu a povahy výsledků (to ovšem platí i pro vědu aristotelsko - karteziánsko - pozitivisticko - popperovsko - postmoderní), tím vším se zde nem ůžeme zabývat. Omezíme se na úvahy metodologické povahy bez jakéhokoli hodnocení.
Historicky se hermetismus odvolává na Corpus hermeticum, soubor spisů připisovaných (snad neprávem) Hermu Trismegistovi, známý již novoplatónským filosofů m (Proclos v 5. stol.). Za jediný pravý spis herma trismegista většinou pokládají hermetici Smaragdovou desku, obsahující principy hermetismu (historicky není o původu Smaragdové desky nic známo; nejstarší text je v arabštině). Ocitujeme zde pro ilustraci začátek textu, dobře charakterizující povahu hermetického jazyka:
Jest pravdivé, jest jisté, jest skutečné, že to, co je dole, je jako to, co je nahoře, a to, co je naho ře, je jako to, co je dole, aby byly dokonány divy jediné věci.
A jako všechny věci byly učiněny z jediného, za prostředkování jediného, tak všechny věci zrodily se z této jediné věci přizpůsobením.
(Překlad Pierre de Lasenic)
Základním principem hermetismu je analogie, vyjádřený zásadou "jak nahoře, tak dole". Obecně je analogie prosté obdoba, částečná identita: analogon se s analogátem v něčem shoduje a v něčem ne. Ve vědě klasické a tradiční má analogie podobnou důležitost jako příčinnost - teorie analogie byla dů kladně a důmyslně propracována (využita např. v konceptu analogia entis, analogie jsoucího); v soudobé vědě se explicitně používá tém ěř výhradně v teorii modelů a interpreta