Skripta 2/2 na zkoušku stačí :)

oumračnou aktivitou, žijí sociálně ve skupinách s vyvinutou samčí i samičí hierarchií, teritoriální hierarchie je potlačena. Teritorium je značkováno močí. U samců dochází k hierarchickým bojům, které však bývají mírnější než u myší a spíše ritualizované. V příznivých podmínkách se potkan může dožít věku více než 3 let.
6.4 PLEMENITBA A REPRODUKCE
6.4.1 Pohlavní dospělost
U pohlavně nedospělých samců potkanů jsou varlata uložena v abdominální poloze. K sestupu varlat do šourku dochází ve 22 - 30 dnech věku. Kompletní spermatogeneze je ale dokončena až v 7 - 8 týdnech po narození, což je znakem dosažení pohlavní dospělosti. Do reprodukce jsou nasazováni samci ve věku 9 - 10 týdnů.
U samic dochází k otevření vaginálního ústí v závislosti na kmeni ve věku 24 - 32 dnů a poté proběhne normální estrální cyklus. Plně somaticky dospělé jsou samice ve věku 7 - 8 týdnů, kdy je možno je připouštět.
Rozpoznávání pohlaví je snadné: u samců jsou v šourku dobře patrná varlata, u samic je těsně pod řitním otvorem rozpoznatelné ústí vaginy a laterálně od linea alba mléčné bradavky (obr. 9).
6.4.2 Estrální cykly, páření, březost, porod
Potkani patří mezi zvířata polyestrická, normální délka estrálního cyklu je 4,5 dne, pravidelnost cyklů je však na rozdíl od myší daleko větší. Průběh cyklu je charakterizován mj. typickými změnami na poševní sliznici, jednotlivá stadia je možno stanovit mikroskopickým sledováním vaginálních výtěrů (tab. 6). Klinickým projevem říje samice je prohýbání páteře při kontaktu.
Páření potkanů probíhá u potkanů v přírodě většinou ve večerních a ranních hodinách, u laboratorních potkanů je doba páření značně ovlivněna světelným režimem. Kopulace se během krátké doby několikrát opakuje. Po úspěšné kopulaci se vytváří ve vagině samic zátka, která ale nevystupuje nad ústí pochvy, je méně kompaktní a již do 12 hodin se rozpouští.
Březost u potkana trvá 20 až 24 dní, v případě, že samice zabřezne v první poporodní říji, může se březost prodloužit až o 9 dní. Méně často než u myší je u potkaních samic izolovaných od samců pozorována pseudogravidita, jejíž trvání bývá 7 - 19 dní. Nástup pseudogravidity lze v experimentu rovněž vyvolat drážděním děložního krčku.
Porod trvá od 20 do 60 minut, delší bývá u primipar (1 až 3 hodiny). Začíná vždy z pravého děložního rohu. Počet mláďat ve vrhu je velmi závislý na mnoha faktorech (kmen, selekce, způsob chovu, zdravotní stav, výživa, věk samice atd.) a kolísá nejčastěji mezi 6 - 12. Nejpočetnější bývá druhý až třetí vrh, plodnost samic klesá od 5 měsíců věku. Poměr pohlaví mláďat ve vrhu je vyrovnaný.
Za 6 - 24 hodin po porodu proběhne obvykle poporodní estrus, v němž je samice opět schopna zabřeznout. Pokud samice v poporodní říji nezabřezne, další cykly se opakují až po ukončení laktace.
6.4.3 Poporodní vývoj, odstav mláďat
Mláďata potkanů se rodí holá, se srostlými očními víčky a s ušními boltci přerostlými přes ústí zvukovodu. Albinotické kmeny mají mláďata masově růžová, barevné pigmentovaná různou intenzitou. Hmotnost novorozených mláďat bývá 3,5 až 7 g. Pohlaví je možno rozlišovat již od narození obdobně jako u myší. Základní údaje o postnatálním vývinu potkana jsou shrnuty v tabulce 10.
Tab. 10 Postnatální vývin laboratorních potkanů (SÝKORA, MARHAN, 1983)
věk (dny)
1
hmotnost 3,5 – 7,0 g
2 – 4
odchlípení ušních boltců
4
otevření zvukovodu
8 – 10
prořezávání horních řezáků
9 – 11
narůstání srsti na hřbetní straně
9 – 12
u samiček dobře patrné mléčné bradavky
13 – 16
otevírání očních víček
15 – 17
začátek příjmu pevné potravy
19
první stolička
21
obvyklý odstav, hmotnost 35 – 50 g
21 – 28
ukončení laktace
22 – 30
sestup varlat do šourku
24 – 32
otevírání vaginálního ústí
U potkanů je patrný výrazný sexuální dimorfismus ve velikosti těla, již při odstavu je vyšší průměrná hmotnost samců než samic.
6.4.4 Metody plemenitby
K získání geneticky jednotného materiálu je používán inbreeding, u potkanů je to ovšem mnohem méně častá metoda plemenitby než u myší, neboť potkani mají velkou náchylnost ke tvorbě spontánních mutací a inbrední kmeny se obtížně udržují na požadovaných vlastnostech. Z metod nepříbuzenské plemenitby se obdobně jako u myší v produkčních jednotkách používají zejména některé z metod rotačního připouštění.
6.4.5 Metody připouštění
Nejčastěji používanou metodou připouštění u potkanů je permanentní monogamie. Vzhledem k nižší plodnosti starších zvířat se obvykle nechávají v chovu do 5. - 7. vrhu samice (tj. cca do 6 - 8 měsíců věku). Tato metoda je výhodná zejména maximálním využitím poporodní říje samic. Permanentní polygamie není v chovu potkanů příliš vhodná vzhledem k rušení samic, které vede k častému přenášení mláďat z místa na místo matkami, k vzájemnému "vykrádání hnízd" jednotlivými samicemi a ke ztrátám mláďat jejich poraněním nebo usmrcením.
Z neintenzivních metod se často využívá intermitentní polygamie (1 samec na 4 - 8 samic), při níž jsou zaznamenávány nejmenší poporodní ztráty mláďat.
6.5 VÝŽIVA A KRMENÍ
Pro výživu laboratorních potkanů jsou využívány obvykle stejné krmné směsi jako pro myši, neboť tyto diety bývají sestavovány tak, aby vyhovovaly oběma druhům. Průměrná spotřeba směsi na kus a den je 14 - 22 g. Krmivo bývá podáváno ad libitum v násypných krmítkách.
Potřeba dusíkatých látek bývá uváděna od 12 do 21 %, tuku 3,4 - 7,6 %, vlákniny nad 6 %, minerálních látek 1,6 - 2,5 % krmné dávky. Požadavky potkanů na obsah jednotlivých živin v dietě jsou uvedeny v tab. 3.
Pro napájení se používá nezávadná pitná voda, často okyselená. Je-li podávána v picích nádobách, je nutno ji měnit minimálně dvakrát týdně. Spotřeba vody na kus a den při krmení suchou dietou je průměrně 20 - 30 ml.
6.6 TECHNIKA CHOVU
6.6.1 Značení zvířat
Používá se obdobných způsobů značení jako u myší.
6.6.2 Manipulace s potkanem
Potkani jsou velmi taktilní zvířata, velice bystrá, snadno se učí a dobře se s nimi manipuluje. Fixují dobře pach svého ošetřovatele. Je nutno dodržovat kritickou vzdálenost, obranná agresivita zvířete je zcela závislá na chování experimentátora. Potkani jsou citliví na hluk a jsou (zejména albíni) světloplaší.
Potkana je nejvhodnější fixovat tak, že ho uchopíme palcem a ukazovákem za kožní řasu na šíji a hřbetě, pevně fixujeme a ocas přidržíme mezi malíkem a prsteníkem (obr. 10), u větších zvířat druhou rukou. Není vhodné chytat a přenášet potkany za ocas, který je křehký a zvířata příliš těžká.
6.6.3 Ustájení, používané technologie
Pro ustájení se používají obdobná zařízení jako pro myši. Z nabídky chovných nádob jsou pro potkany zpravidla určeny nádoby větších rozměrů.
6.6.4 Transport potkanů
Pro transport potkanů platí stejné zásady jako pro transport myší. Optimální velikost podlahové plochy přepravky je cca 60 x 40 cm a v takovéto transportce by nemělo být více než 15 - 20 potkanů stejného pohlaví. Uvnitř přepravního prostoru by mělo být transportováno maximálně 25 potkanů na 1 m3.
6.6.5 Euthanasie potkanů
Používány jsou komerčně vyráběné preparáty, aplikované injekčně intravenózně, intramuskulárně nebo intraperitoneálně (např. T-61). Často je používáno i utrácení inhalací par etheru. Humánním způsobem utracení je i stržení vazu.
7. MORČE
7.1 PŮVOD A SYSTEMATICKÉ ZAŘAZENÍ
Laboratorní morče (Cavia aperea, forma porcellus - obr. 11) je velmi pravděpodobně domestikovanou formou morčete peruánského (Cavia aperea Erxleben, 1777, původně popsané jako Mus porcellus Linné, 1758). Někteří autoři se domnívají, že při domestikaci došlo ke křížení morčete peruánského s morčetem skalním (Cavia cutleri) nebo dalšími druhy morčat. Morčata patří do čeledi morčatovitých (Caviidae) a řádu hlodavců (Rodentia).
Různé druhy divokých morčat obývají rozsáhlý areál v Jižní Americe, morče peruánské pak zejména náhorní planiny v Andách, a to až do výšky 4000 m n. m. Jsou to zvířata výrazně sociální. Morčata byla domestikována Inky, kteří je chovali jednak pro zábavu, jednak pro maso, neboť v této době kromě lamy nedomestikovali žádného jiného savce. V některých jihoamerických státech jsou masná morčata chována dosud, a to i ve velkochovech.
Do Evropy morče dovezli Holanďané z dnešního Surinamu (dříve Holandská Guayana) pravděpodobně již v 16. století. V laboratořích našla morčata uplatnění ve druhé polovině 19. století.
7.2 KMENY A JEJICH POUŽITÍ
Morčata jsou chována ve třech rázech:
a) krátkosrstá (anglická) - srst je 30 - 40 mm dlouhá, rovná, tato morčata jsou chována v různých barevných varietách, nejčastěji se používají v experimentech,
b) rozetová (habešská) - mají krátkou, drsnou srst, mírně
zvlněnou, která vytváří obvykle 4 chlupové víry,
c) dlouhosrstá (angorská) - s hebkou, až 150 mm dlouhou srstí.
Počet kmenů je mnohem nižší než u myší a potkanů, protože se šlechtěním laboratorních morčat se začalo mnohem později. Nejčastěji se u nás můžeme setkat s těmito kmeny:
BFA – tříbarevný,
TRIK – tříbarevný (trikolórní - odtud název),
Dunkin Hartley – albinotický.
Užití morčata nacházejí ve farmakologii, imunologii, virologii, mikrobiologii, produkci sér a vakcín atd.
7.3 BIOLOGIE MORČETE
Morče je typickým hlodavcem - horní i dolní čelist má po 1 páru hlodáků se sklovinou pouze na přední straně. Lůžka stoliček prominují do očnice. Mandibula je částečně srostlá, má processus angularis.
Zubní vzorec je: 1 0 1 3
1 0 1 3.
Trup má morče krátký a zavalitý se všemi končetinami zhruba stejně dlouhými, vzhledem ke stavbě páteře a krátkým končetinám nejsou morčata schopna skákat ani odpružit nárazy způsobené pády. Přední končetiny mají čtyři a zadní tři prsty s kopýtkovitými drápy, které jsou dokladem, že morčata jsou více než ostatní hlodavci vývojově bližší kopytníkům. Ocas je zakrnělý. Páteř je tvořena 7 krčními obratli, 12 - 13 hrudními, 6 bederními, křížovými a 6 - 7 ocasními obratli. Žeber je 13 párů, sternum má celkem 6 článků. Tibia a fibula obdobně jako u potkana srůstají.
Na rozdíl od jiných hlodavců nemá morče rozštěpený horní pysk. Zvláštností trávicího traktu je velmi dlouhé slepé střevo, které tvoří až 15 % hmotnosti těla. Plíce se skládají ze 3 laloků vpravo a 3 vlevo, játra mají žlučník. Děloha je dvojrohá (uterus bicornis), placenta diskoidální.
Tab. 11 Základní anatomické a fyziologické ukazatele morčat (podle JELÍNKA, 1993, KNOTKOVÉ a KNOTKA, 2000 a VEŘEJČKA a VLČKA, 197)
Počet chromozómů
64
Tělesná teplota
37,4 – 39,5 °C
Počet pulsů
150 – 380 / min
Počet dechů
40 – 150 / min
Krevní tlak systolický
80 – 94 mmHg (10,6 – 12,5 kPa)
Krevní tlak diastolický
55 – 58 mmHg (7,3 – 7,7 kPa)
Pohlavní dospělost
6 – 8 týdnů
Použití k plemenitbě
12 – 20 týdnů
Využívání v plemenitbě
12 – 24 měsíců
Estrální cyklus
14 – 19 dní
Estrus
9 – 20 h
Doba gravidity
59 – 72 dní
Počet mláďat ve vrhu
1 – 8
Hmotnost mláděte při narození
40 – 140 g
Doba odstavu
14 – 21 dní
Hmotnost mláďat při odstavu
160 – 250 g
Počet vrhů za rok
3 – 5
Množství krve
průměrně 6% tělesné hmotnosti (30 – 70 ml)
Hematokrit
37 – 48%
Počet erytrocytů
4,5 – 7,0 mil. / μl
Počet leukocytů
3,2 – 15,0 tis. / μl
% lymfocytů
55 – 80
% neutrofilů
16 – 68
% monocytů
1 – 2
% eosinofilů
1 – 5
% basofilů
0 – 3
Počet trombocytů
83 – 740 tis. / μl
Produkce moči (dospělé zvíře)
20 – 25 ml / den
Produkce trusu (dospělé zvíře)
10 – 15 g / den
Morčata jsou savci vysoce sociální, divoká morčata žijí v početných skupinách. Jsou to snášenlivá zvířata s výjimkou dospělých samců, mezi nimiž často propukají krvavé boje. Ze smyslů vyniká sluch, zvuková komunikace ve skupině je velmi rozvinutá a dobře je možno ji slyšet i v laboratorních chovech. Čich je dobrý, zrak slabý.

Dospělý samec morčete dosahuje hmotnosti 900 - 1800 g, samice 600 - 1300 g, ale morčata chovaná v jihoamerických zemích pro produkci masa dosahují i hmotnosti více než 2 kg. Morče se může dožít 7 - 8 let věku.
7.4 PLEMENITBA A REPRODUKCE
7.4.1 Pohlavní dospělost
K pohlavní dospělosti dochází u samců ve 45 – 60 dnech věku. Do reprodukce jsou nasazováni samci ve věku 5 – 6 měsíců.
U samic je za věk pohlavní dospělosti považováno 40 – 50 dnů. Plně somaticky dospělé jsou samice až ve věku 3,5 – 4 měsíců, kdy je možno je připouštět. V produkčních chovech jsou morčata využívána cca 3 roky.
Rozpoznávání pohlaví je snadné: u samců je dobře patrný penis ventrálně od řitního otvoru, samice mají řitní otvor a vaginální ústí uspořádány do tvaru písmene Y (obr. 12).
7.4.2 Estrální cykly, páření, březost, porod
Morčata jsou zvířata polyestrická, normální délka estrálního cyklu je 14 - 19 dní, manifestace cyklů je však velmi malá, vlastní říje probíhá přibližně uprostřed cyklu. Průběh cyklu je charakterizován mj. změnami na poševní sliznici, jednotlivá stadia je možno stanovit mikroskopickým sledováním vaginálních výtěrů, cytologický obraz je však méně typický než u myšovitých hlodavců. Ani klinické příznaky říje nejsou příliš charakteristické (zvýšená plachost samic, hlasové projevy).
Páření morčat je krátké, několikrát za sebou se opakuje a samec je schopen se během dne pářit i s několika samicemi.
Březost morčat je na hlodavce velmi dlouhá (59 - 72 dní), díky čemuž se mláďata rodí mimořádně vyspělá. Tato zvláštnost se u morčat vyvinula jako adaptace na drsné horské podmínky, z nichž morčata pocházejí. K resorpcím embryí dochází u morčat méně často a pouze u ranějších stadií. Po neplodné kopulaci může samice upadnout do pseudogravidity, která trvá až 20 dní.
Porod trvá od 15 do 315 minut a probíhá většinou v ranních hodinách. Vzhledem ke značné velikosti a hmotnosti mláďat (hmotnost vrhu často dosahuje téměř poloviny hmotnosti samice!) a zejména velké hlavě novorozenců (cca třetina délky těla) bývají porody dosti obtížné. Počet mláďat ve vrhu kolísá mezi 1 - 8. Obecně platí, že primipary mají méně mláďat. Nejpočetnější bývá druhý až čtvrtý vrh. Do 10 - 12 hodin po porodu obvykle nastupuje poporodní říje.
7.4.3 Poporodní vývoj, odstav mláďat
Mláďata se rodí vzhledem k dlouhé březosti osrstěná, vidoucí (oči se otevírají již 14 dnů před porodem) a s prořezanými hlodáky. Hmotnost novorozených mláďat kolísá v závislosti na kmeni, početnosti a pořadí vrhu mezi 40 - 140 g. Pohlaví je možno rozlišovat již od narození, neboť vaginální ústí a řitní otvor samičky jsou uspořádány do tvaru písmene Y, u samečka je ventrálně od řitního otvoru patrný penis ve tvaru asi 1 mm vystupující papily.
Samice má pouze jeden pár mléčných bradavek v tříselné krajině, mláďata jsou však schopna již v prvním týdnu života přijímat pevnou potravu, a proto nejsou tolik závislá na mléčné výživě a samice může odchovat bez problémů i více mláďat. Kromě toho je u morčat vyvinut hnízdní komunismus (podobně jako např. u našeho zajíce), což znamená, že kterákoli kojící samice nakojí kterékoli mládě ve skupině.
Doba laktace u morčat je 3 - 4 týdny, v intenzívních chovech se odstav provádí většinou 21 dní po porodu, vodítkem pro odstav je, kdy mláďata dosahují hmotnosti 250 g. Po odstavu jsou mláďata oddělena podle pohlaví.
7.4.4 Metody plemenitby
Mnohem méně často než u myší se uplatňuje inbreeding. Z metod nepříbuzenské plemenitby se v produkčních jednotkách používají metoda osvěžení krve, nepříbuzenská plemenitba náhodná nebo rotační.
7.4.5 Metody připouštění
Nejčastěji používanou metodou připouštění u morčat je permanentní polygamie, kdy na jednoho samce připadá 5 - 10 samic. Tato metoda je výhodná zejména maximálním využitím poporodní říje samic. Méně často se používá permanentní monogamie a intermitentní harémy.
7.5 VÝŽIVA A KRMENÍ
Morče je býložravec, v přírodě se živí potravou s vysokým obsahem vlákniny. Celulóza je rozkládána ve střevě za pomoci bakteriální mikroflóry, trávení probíhá i v mimořádně dlouhém slepém střevě.
Pro výživu laboratorních morčat se původně využívalo statkových krmiv (seno, zelená píce, zrniny, ovoce, zelenina), tato krmiva však mnohdy byla zdrojem infekcí. Proto se v moderních chovech používají granulované kompletní krmné směsi, pelety mají formu válečků o průměru obvykle 5 mm a délce 15 - 30 mm. Průměrná spotřeba směsi na kus a den je okolo 40 g. Krmivo bývá podáváno ad libitum v násypných krmítkách.
Potřeba dusíkatých látek bývá uváděna od 15 do 24 %, tuku 2 - 5,9 %, vlákniny nad 10 %, minerálních látek 7,3 - 8,5 % krmné dávky. Požadavky morčat na obsah jednotlivých živin v dietě jsou uvedeny v tab. 3.
Morče nedokáže syntetizovat ve svém těle vitamin C (obdobně jako primáti včetně člověka), proto ho musí přijímat v potravě. Denní potřeba vitamínu C činí 2 mg. Zdroje jsou bud přírodní (zelená píce, ovoce, zelenina, naklíčené obilí), nebo můžeme přidávat syntetickou kyselinu L-askorbovou do vody nebo diety. Vhodné je zajistit morčatům i ohryz.
Pro napájení se používá nezávadná pitná voda, často okyselená. Je-li podávána v picích nádobách, je nutno ji měnit minimálně dvakrát týdně. Spotřeba vody při krmení suchou dietou je dosti značná - okolo 100 ml na kus a den.
7.6 TECHNIKA CHOVU
7.6.1 Značení zvířat
Jako trvalé značení se využívají nejčastěji ušní známky různých typů - tetování a vrubování ušních boltců není vhodné, protože při bojích a hrách ve skupině dochází často k potrhání ušních boltců. U albinotických zvířat je možno využít nanášení barevných skvrn na srst v různých částech těla (hlava, hřbet, kořen ocasu, boky) a jejich kombinace. Používá se např. nasycený roztok kyseliny pikrové nebo jiná trvanlivá barviva. U barevných kmenů často postačí pro rozlišení zvířat popis barevných skvrn.
7.6.2 Manipulace s morčetem
Vzhledem ke klidné povaze morčat je manipulace s nimi dosti snadná. Menší jedince uchopíme v hrudní krajině dlaní a prsty, větší jedince ještě podebereme druhou rukou pod břichem (obr. 13).
7.6.3 Ustájení, používané technologie
Pro ustájení se používají standardizované plastové nádoby různých velikostí, vyrobené z polypropylenu, makrolonu apod., eventuálně kovové klece uspořádané v bateriích. Často se využívají také jedno- nebo vícepodlažní kotce v omyvatelné úpravě, oddělené přepážkami vysokými minimálně 35 - 40 cm, aby morčata nemohla přelézt do sousedního kotce. Chovné nádoby nemusí být opatřeny víky, protože morčata neumějí šplhat ani skákat.
Pro krmení slouží násypná krmítka, pro napájení láhve s trubičkovými pítky nejčastěji z nerezu (event. automatické napáječky, napojené na rozvod napájecího systému).
Pokud není chovná nádoba vybavena roštovou podlahou, je její dno pokryto vrstvou vhodné podestýlky, kterou mohou být odprašněné hobliny, seno, drcený korek apod.
Chovné nádoby jsou umísťovány v mobilních nebo stabilních vícepatrových stojanech. Veškerá použitá zařízení by měla umožňovat snadnou sanitaci, v izolátorových a bariérových chovech musí být veškerý materiál sterilizovatelný.
7.6.4 Transport morčat
Pro transport jsou používány speciální přepravky (plastové, dřevěné v kombinaci s pletivem nebo perforovaným plechem, papírové s vrstvou pletiva apod.), zajištěné proti uniknutí zvířat během transportu. Do přepravní nádoby není třeba při přepravě na kratší vzdálenosti dávat potravu ani vodu. Optimální velikost podlahové plochy přepravky je cca 60 x 40 cm a v takovéto transportce by nemělo být více než 20 morčat stejného pohlaví.
Přepravní prostředek by měl mít účinnou klimatizaci, protože zejména při vyšších teplotách jsou morčata náchylná k přehřátí, které může vést až k jejich úhynu. Vždy je třeba mít na paměti, že morčata jsou zvířat poměrně plachá, proto je vhodné dělat při přepravě přestávky, aby se mohla zvířata uklidnit a pohybovat se po podlaze přepravky.
7.6.5 Euthanasie morčat
Používány jsou komerčně vyráběné preparáty, aplikované injekčně intravenózně, intramuskulárně nebo intraperitoneálně (např. T-61). Často je používáno i utrácení inhalací par et