Vypracované otázky k maturitě

y upalování tzv. čarodějnic a získávání jejich majetku
-ústřední postava, inkviziční soudce Boblig, který pomocí krutého mučení usvědčuje z čarodějnictví především zámožné lidi, dokonce obviní i šumperského děkana, který je nakonec upálen. Tím přestupuje určitou hranici, ostatní mají strach. Ztrácí podporu a nakonec raději zmizí.
-vystupují zde historické i smyšlené postavy; zobrazení skutečných historických událostí (odsouzeno a upáleno asi 50 lidí), zaměření na strach lidí nejen z procesů, ale i z toho pomoci ostatním. Zneužití křesťanské ideologie, fanatiky, v popředí ziskuchtivý kariéristé. Zfilmováno
 
 
 
 
 
MILOŠ VÁCLAV KRATOCHVÍL
Pochodeň – tematika husitství
Evropa tančí valčík – dokumentární, reportážní, novinové zprávy, dopisy
Život Jana Ámose
Lásky královské
–3 příběhy o 3 českých královnách
-autor chce ukázat těžký život královen (královské povinnosti, ženich byl většinou vybraný rodiči. Královny záviděly obyčejným ženám, které byly šťastné a své muže si mohly svobodně vybrat)
Kunhuta + Přemysla Otakara II. (po jeho smrti provdána za Záviše z Falkenštejna) Vdala se mladá, Přemysl před svatbou navštívil její rodinu v přestrojení, aby si „očíhl“ situaci. Život byl šťastný, měli se rádi. Ona ale moc neprojevovala city, až po jeho smrti si to uvědomila.
Eliška Přemyslovna + Jan Lucemburský
matka Karla IV., byla silná žena, bojovala o lepší postavení žen ve společnosti
Rejčka + Václav II.
Václav měl už 4 děti, jako nevěsta byla ještě dítě, on zemřel brzy
dál Rudolf Habsburský (manželství šťastné, ale také brzy zemřel)
dál Jindřich z Lipé (český šlechtic, jmenován moravským králem, brzy zemřel)
Sny králů
-navazuje na předcházející dílo
-filosofické příběhy (zobrazení vztahu panovníka k zemi, kde vládne), spíše psychologicky zaměřeno
Přemysl Otakar II. – popisuje ho jeho důvěrník, i příběh manželství
Karel IV. – vypráví autor
Ludvík Jagelonský – vzpomínky chůvy a přátel
 
 
OLDŘICH DANĚK
trilogie o Janu Lucemburském, Václavu II. a Václavu III. (jakoby detektivka, jakási rekonstrukce děje)
 
 
VLADIMÍR NEFF
Třináctá komnata (=psycho prózy, vstoupil tak do literatury)
Sňatky z rozumu – pentalogie, úryvek Císařské fialky:
-filozoficko-historický román, společenská satira, vývoj české společnosti
-zobrazení od pol.19.stol.-do pol.20.stol. = dělnické hnutí a osudy jednotlivých lidí z rodin obchodníka Jana Borna a majitele firmy Martina Nedobyla
-kritika maloměšťáctví (projevuje se u matky, z návštěvy ženicha má radost, je totiž bohatý a vlivný. Dcera Hana se provdá jen pro peníze, bude se mít dobře, nemiluje ho, řeší to rozumem. Její rodina žila těžce, proto se vdá. Potlačuje své city, vše řeší rozumem)
 
 
JIŘÍ ŠOTOLA
Kuře na rožni
-příběh loutkoherce Matěje Kuřete za napoleonských válek
-jeho společníci jsou jen loutky, o které přijde, vojáci je seberou
WALTER SCOTT

- sběratel skotských lidových balad, zakladatel historické povídky a historického románu
- 1. historický román Waverly - ze skotských dějin, vydáno anonymně
- Ivanhoe - z anglické historie - z doby Richarda Lví srdce (konec 12. stol.)
- Kenilworth - z doby královny Alžběty
VICTOR HUGO (1802 - 1885)

- nejvýznamnější francouzský spisovatel 19. stol., psal básně, prózu i dramata
- Cromwell - úvod k jeho dramatu

- Hugova vrcholná básnická díla vznikají ve vyhnanství - cyklus básní Legenda věků - víra v lepší budoucnost lidstva
- próza: román Chrám Matky boží v Paříži - život středověké společnosti v době Ludvíka XI.
román Bídníci (Ubožáci) - hl. postavou bývalý galejník Jean Valjean
román Dělníci moře - vznikl v exilu
- po návratu historický román Devadesát tři - z dob francouzské revoluce
MIKA WALTARI
- finský prozaik
Egypťan Sinuhet - příběh lékaře Sinuheta ve 14. st. př. n. l., faraón Achnaton zavádí víru v jednoho Boha
Henrych SIENKIEWICZ (1846 - 1916)
- historické romány Křižáci - boje Poláků proti křižákům na zač. 15. stol.- trilogie Ohněm a mečem, Potopa, Pan Wolodyjowski - boje Poláků proti kozákům v 17. stol.- román Quo vadis (kam kráčíš)- ze starověkého Říma, vláda Neronova
Syntax věty jednoduché – větné členy
Syntax – zkoumá stavbu vět a souvětí
b) VĚTNÉ ČLENY
Slova (slovní druhy) se mluvnicky spojují ve věty a stávají se větnými členy. Tvoří mluvnickou výstavbu věty.
Větný člen je nejmenší jednotka větné struktury. Stává se jím každé plnovýznamové slovo, které vstoupí do věty a získá tak svoji větnou funki.
Ty větné členy, jejichž přítomnost je ve větě vyžadována, nazýváme základní větné členy.Jejich spojení říkáme základní skladební dvojice. Jsou to: podmět a přísudek.
Další větné členy, které věta obsahuje, označujeme jako rozvíjející větné členy. Ty členy, které k sobě mluvnicky i významově patří, spolu tvoří ostatní skladební dvojice. Patří k nim: přívlastek předmět, příslověčné určení, doplněk.
Neplnovýznamové větné slovní druhy (předložky, spojky, částice, citislovce) nejsou samostatnými větnými členy. Spojkami se větné členy spojují, předložky jsou pouze částí předložkových obratů. Částice nejčastěji vyjadřují modální funkci výpovědi (např. Kéž by zapršelo!). Citoslovce buď stojí jako samostatný předsunutý člen (Br, to je zima) nebo jako samostatná neslovesná věta (např. Ach).
Podmět (subjekt) je mluvnicky nezávislý větný člen, ktarý vyjadřuje konatele (původce), nositele nebo cíl děje. Tvarově se shoduje s přísudkem.
Př. Petr pracuje.(konatel děje). List se chvěje (nositel děje). Obilí se mlátilo (cíl děje).
Pomět je obvyle vyjádřen 1. pádem (nominativem )podstatného, přídavného jména nebo zájmena. Může být vyjádřen také: infinitivem (Chybovat je lidské), příslovcem +podst. jménem (Na zbytečnosti není dost peněz)., číslovkou + podst.jm(Bylo dodáno jen dvacet kusů).
Zvláštními případy jsou: 1) podmět nevyjádřený – není ve větět vyjádřen, ale je naznačen tvarem slovesa ( a lze ho kdykoliv doplnit zájmenem), např. Mluvím (já).
2) podmět všeobecný – blíže neurčen (oni), ale osobní např. Hlásili to v rádiu.
Přísudek (predikát) je nezávislý větný člen, který vyjadřuje děj, stav, změnu stavu nebo někomu ( nejčastěji nositeli na místě podmětu) přisuzuje vlastnost. S podmětem se shoduje v rodě a v čísle.
Přísudek organizuje větu jako celek, protože většina sloves vyžaduje doplnění dalšími větnými členy (tato jejich vlastnost se nazývá valence sloves). Tak např. ve věte Mraky zakryly oblohu., je větný člen oblohu povinným doplněním přísudku zakryly. Věta mraky zakryly by nebyla správná.
Základním typem přísudku je přísudek slovesný , který je vyjádřen určitým tvarem plnovýznamového slovesa, vedle toho může být přísudek také složen ze dvou slovesných tvarů -přísudek slovesný složený- slovesný se slovesem modálním (př. museli odejít), slovesný se slovesem fázovým ( př. Začal hrát).
Kromě tohoto základního typu se vyskytuje v české větě přísudek slovesně jmenný, který obsahuje sponu a jmennou část. Sponou rozumíme určitý tvar slovesa, ktará ale nemá samostatný význam (být, bývat, stát, stávat se). Jmennou částí může být podstatné jméno(př. Matka bývala tanečnicí), přídavné jméno(př. Vlk je krvelačný), příslovce(př. Skříň byla dokořán), infinitiv(př. Žít není jen jíst).
Pokud je spona nevyjádřena, jde čistě o jmenný přísudek ( sponu si ale můžeme domyslet, na jejím místě je někdy pomlčka př. Mlčeti zlato. Pes- nejlepší přítel člověka).
Předmět (objekt) vyjadřuej , na co se děj orientuje, co je jím zasahováno nebo čeho se táký. Rozvíjí sloveso nebo dějové přídavné jméno, které řídí jeho tvar . Ptáme se na něj pádovými otázkami.
Je nejčastěji vyjádřen podstatným jménem( př. Hodit kamarádovi míč), zájmenem (př. Podělit se s ním), infinitivem) př. Rozhodla se odejít). Předmět může být – v prostém pádu (hodit kamarádovi míč), v předložkovém pádu ( podělit se se mnou o koláč) .
Příslovečné určení (adverbiale) vyjadřuje různé okolnosti děje nebo míru této okolnosti. Rozvíjí sloveso, přídavné jméno nebo příslovce, ale není pádově řízeno ( závislost je tedy vyjádřena přimykáním).
Základními čtyřmi typy ( a jejich podtypy)jsou příslovečná určení:
- místa – otázky kde?kudy?až kam? Odkud? Kam?
- času – otázky. Kdy? Odkdy? Dokdy? Za jak dlouho?
- způsobu – otázky jak? Jakým způsobem?
- míry ot. Do jaké míry?
- prostředku- otázky s čí pomocí? Pomocí čeho, př. Psali jsme perem.
-zřetele – otázka vzhledem k čemu ? př. Barvou vlasů/ co do barvy vlasů se od nich
lišila.
- příčiny – (důvodu) otázky: proč? Z jaké příčiny?Zemřel hladem.
účelu – otázky proč? Za jakým účelem? 3li si zaplavat.
Podmínky, ot. Proč? Za jaké podmínky?př. v případě nouze
Přípustky otázka i přes co?-př. Přes nepříznivé počasí.
Příslovečné určení bývá vyjadřeno příslovcem (např. běhat pomalu), pádempodstatného kména prostým ( např. jet autem) i předložkovým (přijít v pátek), infinitivem( např. přijel nám pomoci)
Přívlastek( atribut) rozvíjí podstatné jméno a přesněji vymezuje jeho význam ( ptáme se na něj otázkami jaký? který? čí?). Podle typu přívlastku je závislost na řídícím jménu vyjádřna shodou, řízením nebo přimykáním.
Podle vztahu k řídícímu podstatnému jménu rozlišujeme přívlastek:
shodný – podst. jméno řídí pád, číslo i rod přívlastku, všechny jejich gramatické kategorie se tedy shodují( skloňuje se spolu s podst.jm.). Shodným přívlastkem je obvykle i přídavné jméno, které stojí před řídícím jménem, např. nová škola.
neshodný – pád, číslo ani rod přívlastku a řídícího podstatného jména se neshodují ( při skloňování se nemění). Neshodným přívlastkem je nejčastěji podstatné jméno ve 2. pádě, které stojí za řídícím jménem.př. okna budovy
Shodný přívlastek je nejčastěji přídavným jménem, ale může být i zájmenem (náš nápad), nebo číslovkou (oba nápady).
Neshodný přívlastek je nejčastěji podstatným jménem v pádě prostém ( nápad kamaráda) nebo předložkovém ( nápad od kamaráda), ale může být i příslovcem (nápady spatra) nebo infinitivem (nápad odejít)
Podle počtu přívlastků u podst. jm. označujeme přívlastek jako:
holý- není již dále rozvinutý žádným větným členem
rozvitý- přívlastek je dále rozvíjen jiným větným členem př. Krátce střižené vlasy
postupně se rozvíjející – dvojice řídícího jména a přívlastku je celá zpřesněna novým
přívlastkem výborní žáci-naši výborní žáci
-několikanásobný – více přívlastků stojí vedle sebe a rozvíjí totéž řídící jméno, jejich pořadí nelze zaměnit, např. základní, střední a vysoké školy
Shodný, rozvitý přívlastek, který stojí za řídícím jménem, je dvojího druhu:
těsný vyjadřuje vlastnost podstatnou a nelze ho vypustit, protože by se porušil smysl sdělení- neodděluje se čárkou. Př. Slova označená hvězdičkou jsou cizího původu ( jen ta slova, která jsou cizího původu , jsou označena hvězdičkou)
volný doplňuje jen další vlastnost, kterou lze z věty vypustit, aniž se změní smysl sdělení- odděluje se čárkou z obou stran, např. Jejich taktika, zákládající se na momentu překvapení,byla úspěšná. (jejich taktika byla úspěšná, zakládala se na momentu překvapení.
Zvláštním typem přívlastku neshodného je nominativ jmenovací, nesklonný přívlastek v 1. pádu, který přesně uvádí jméno nebo titul, např. město Praha.
Doplněk vyjadřuje vlastnost podstatného jména za jistého děje nebo je mu vlastnost dějem přisuzována. Je to větný člen s dvojí závislostí, a to na podst. jméně a slovese. Závislost je vyjádřena jednak shodou s řídícím podst. jménem, jednak řízeností danou vazbou slovesa.
Bývá vyjádřen- přídavným jménem( Zůstanu u vás ráda.), podst.jm.(Pracoval tam jako(žto) redaktor.),infinitivem( Slyšel jsem kočku tiše příst.), zájmenem( Přišla sama),číslovkou (Kůň doběhl v dostihu třetí, přechodníkem(Spal, maje hlavuopřenou o stůl.)
Podle větně členské platnosti řídícího podst. jména rozlišujeme:
doplněk subjektový , který závisí na podmětu(Chlapci běhali bosi)
doplněk objektový, který závisí na předmětu ( objektu) a přísudku (příjemce obdržel zásilku poškozenou)
Určování větných členů:
Vyhledáme přísudek(určitý slovesný tvar)
Doptáme se na podmět.
Vyznačíme závistlost ostatních slov ve větě šipkami.
Určíme členy rozvíjející podmět (přívlastek shodný, neshodný, popř. doplněk)
Určíme členy rozvíjející přísudek (předmět, příslovečné určení, popř. doplněk)
Podle otázek a slovního druhu řídících slov určíme ostatní členy rozvíjející.
7. Obraz venkova a přírody v české literatuře 19. – 20 století
- proměna zachycení venkova: romantismus + realismus
znaky:
obraz vesnice i s jejími nedostatky (skýtá jistotu x nejistota města)
snaha hledat řešení, např. návratem k ideálům křesťanství (Holeček, Herben)
zájem o regiony (odraz autorova vztahu k určitému kraji)
využití dialektů (charakteristika postav i prostředí)
návaznost na Hálka
Karel Hynek Mácha (1810 – 1836)
nejvýznamnější český romantický básník
počátek tvorky ovlivněn německou literaturou ( psal německy, záhy však přechází k češtině (vliv Jungmannův)
už první básně vyjadřují pocit osamělosti, pesimismu a zklamání, obsahují protiklad snu a skutečnosti, krásy a ošklivosti, života a smrti
báseň V svět jsem vstoupil
báseň Hoj, byla noc = Hoj, otče můj
povídka Pouť krkonošská
snová historie osamělého poutníka, který v klášteře na vrcholu Sněžky sleduje zemřelé mnichy, kteří ožívají vždy na den v roce a mají možnost vyslovit se k posmrtnému životu
pocit osamění a vyděděnectví ze společnosti nezmenšuje touhu po lásce a lidské družnosti, po plném životě. Protože však do života vstupuje řada osudných náhod, má život tragický ráz.
historická povídka Křivoklad
s králem Václavem IV. je konfrontován jeho kat
zatímco Václav IV. není uspokojen se svým královským údělem, nemá však rozhodnost z toho vyvodit závěry, cítí se kat povolán pro královský trůn, musí se však spokojit jen s katovským povoláním
pozn: V této povídce projevuje soucit s bezvýchodnou životní situací kata sám Jan Hus.
povídka Návrat
zamýšlí se nad krutostí českého národního údělu
Mácha cítí soucit i se Zemí, poněvadž nemá úniku z pevného řádu vesmíru
tragiku subjektivního pocitu, smutek, ale i odvahu je přijímat vyjadřuje i v autobiografických povídkách Obrazy ze života mého (Večer na Bezdězu, Marinka) a v próze Cikáni i v Máji
Cikáni
jako cikáni jsou symbolicky označeni lidé vyřazení z normální společnosti, ale s vědomím lidské spravedlnosti
Starý cikán Giacomo zabije hraběte Valdemara z Borku. Mladý cikán v zabitém Valdemarovi poznává svého pravého otce, v popraveném Giacomovi otcova vraha. V židovce Leji, do které se zamiloval, svedenou oběť svého otce Giacoma. Jako poutník odchází z kraje a jeho údělem je úplná osamělost.
Máj
první dílo moderní české poezie
lyricko-epická skladba (více lyriky)
struktura skladby:
prolog
4 zpěvy
2 intermezza (mezizpěv)
1. zpěv:obraz májové přírody, motiv lásky, 1. tragédie
2. zpěv:znázornění času, úvahy o věčnosti přírody x dočasnost Vilémova
života
3. zpěv:vrchol básně, krása přírody x lidský osud, vyznání lásky k rodné
zemi, vzpomínka na dětství
4. zpěv:básníkovo ztotožnění se s hrdinou i poutníkem, který se po letech
vrací na místo popravy
kvalita Máje je také v použitých uměleckých prostředcích
rytmus – jambický, trochejský
oxymóron – umělecký prostředek založený na kontrastu („vyhaslé hvězdy svit“)
zvukomalba (onomatopoie) – navození zvuku slovy („nocí řinčí řetězů hřmot“)
aliterace – hláska má zdůraznit nejdůležitější slovo („Hrdliččin zval ku lásce hlas“)
epiteta = básnické přívlastky („růžový večer“ – metaforické epiteton)
dobový ohlas Máje:
současníci vytýkali Máchovi odklon od vlastenectví a národních zájmů, subjektivitu (Čelakovský)
Šalda vyzdvihuje tři symboly: poutníka, vězně a země
vliv na všechny další generace
Božena Němcová (1820- 1862)
* Vídeň => mládí v Ratibořicích (Náchodsko)
provdána za úředníka finanční správy Josefa Němce – pro vlastenectví často překládán => poznání různých míst (Praha, Chodsko, Červený Kostelec, Litomyšl, Polná, Slovensko)
znaky tvorby:
prolínání romantismu s realismem
citlivost k sociálním problémům: úsilí o spravedlivější společnost a lepší postavení ženy ve společnosti
vlastenectví a odvaha (účast na pohřbu K. Havlíčka)
rozsáhlá tvorba, vrcholem tvorba s obrazy venkovského života
Babička
vrchol tvorby
není povídka (příliš rozsáhlé) ani román
cíl: ukázat harmonický život prostých lidí jako vzor dokonalosti člověka (životní zkušenost, lidová moudrost)
postavy:
z venkovského prostředí
babička Magdalena Novotná, ústřední postava (vztah k práci, životu, přírodě, vlasti; moudrost a životní zkušenost, ušlechtilost)
Barunčini rodiče – Proškovi (Panklovi): zpanštělá matka x sdílný, srdečný otec)
děti: Barunka (autorka), Jan a Vilém, Adélka
lidové typy: mlynář, Kristla a Jakub, rodina Kudrnova; příběh Viktorčin
panský svět
paní kněžna, komtesa Hortensie; dobro konané kněžnou = dobro babiččino; autorčina idealizace skutečnosti
kompozice:
2 dějová pásma:
příjezd babičky, popis jejího všedního dne, hosté, seznámení s postavami
proměny Starého bělidla v závislosti na ročním období
prolog – vzpomínka na babičku, přímé oslovení
epilog – poslední léta babiččina života, pohřeb
pozn: V některých svých dílech se Němcová neubránila idealizaci. Víc než negativum tato idealizace představuje pozitivum (poučení, vzor, naději).
povídky
společným rysem téměř všech povídek je přítomnost dobrého člověka
V zámku a podzámčí
dobrá postava – lékař
(zámek ( lékař ( podzámčí)
dvojí svět:
zámek (Skočdopolovi, mamsel Sára, komorník Jacques, pes Joli)
podzámčí (vdova Karásková s dětmi, krejčí Sýkora, podruzi)
základním stavebním principem je kontrast (sobectví, bezcitnost na zámku x vzájemná pomoc v podzámčí; přepych x chudoba)
využití detailních popisů prostředí a osvěta jak společenské problémy řešit => realismus
Chudí lidé
Pan učitel
Divá Bára
dcera pastýře Jakuba
představuje nový typ dívky (nezávislost na muži, nepodřízenost; je smělá, statečná, zdánlivě drsná, ale v jádru ušlechtilá; v zájmu přítelkyně se staví proti celé obci, otevírá lidem oči)
Karolína Světlá (1830 – 1899)
hlavní představitelka venkovské realistické prózy
autorka povídek a románů s výraznou ženskou hlavní postavou => emancipační znaky
stávají se i vzorem pro národní společnost (mají odvahu zříct se osobního štěstí a obětovat se pro něco)
náměty čerpá z oblasti Podještědí
pozn: V některých dílech se objevují i romantické prvky.
romány:
Vesnický román
Kříž u potoka
Podještědí, 1. polovina 19. století
mlýn Dolanských, statek Potockých
2 linie:a) retrospektivní
b) příběh Evičky
a) vyprávění o minulosti odhaluje tragédii rodu Potockých (bratrovražda z nešťastné lásky) a další tragický příběh Jozy Kobosilové, provdané z donucení za Františka Potockého (působení kouzelného lektvaru), její pomatení, zavržení dítěte a sebevraždy (pochována tajně na statku u potoka => kříž)
b) příběh sirotka Evičky ze mlýna Dolanských a její lásky ke Štěpánovi ze statku – odhodlání zlomit kletbu. Zpočátku prožívá štěstí. Později Štěpánova proměna v hrubiána (alkohol, za jinými). Snaha nejstaršího bratra – svobodného Ambrože – sblížil se s Evičkou a jejími dětmi, je ale odmítnut (mravní zásady). Štěpán Evu těžce poraní, pak si uvědomí vinu, snáší i intriky bohatých vesničanů (Ambrož ho fyzicky i finančně zachraňuje a sám ve rvačce umírá) => Ambrožovou smrtí a Eviččinou obětí je kletba zlomena.
Evička kolizi lásky a povinnosti řeší ve prospěch povinnosti => výchovný záměr
Frantina
Nemodlenec
Zvonečková královna (historický román z doby josefiské)
povídky:
Hubička (podle ní napsala E. Krásnohorská libreto k opeře)
Černý Petříček (z pražského prostředí z doby autorči